mateřství prosím o vaše názory

Prosím Tě Pavle nedávej nikomu takové rady, protože každý člověk je jiný, mám taky dítě, porod, těhotenství - to bylo peklo, mateřská - izolace za trest (jediné povyrážení na děts.hřišti se "slepicema"). Už chodím zase do práce - jsem šťastná a když se mě někdo zeptá, jestli bude druhé dítě, tak jen řeknu: Ha, ha , ha! A vůbec: tyhle věci chlap nemůže nikdy pochopit, nemůže se do toho vcítit.

Bude mi 29 let a patřím mezi ty, kteří se do mateřství nikdy moc nehrnuli, ale poslední dobou jsem přece jenom začala toužit po prckovi a ehjle ono to není zas tak jednoduché,měsíce běží a pořád nic a najednou začínám litovat,že jsem to o tomto nepřemýšlela dřív a čas rychle běží. Možná si plno těch, co plánují své první dítě dloho po třicítce neuvědomuje, že potom to může trvat třeba další dva roky než se podaří otěhotnět.

Ahoj. Mě je teprve 24 let, a děti ještě nemám, ale myslím si, že ve 30 letech žena není ani náhodou na zakládání rodiny stará. Horší věc je, jak už psal Pavel, ta zvyšující se rizikovost těhotenství a vrozených vad dítěte. Já bych se dost bála jedině toho. Ale zase na druhé straně je pravda, že nezadané ženy nad 30 let bohužel možná opravdu ztrácí u mužů na aktraktivitě (nemyslím tím fyzickou krásu) jakoby jim opravdu připadaly "podezřelé".

Je mi 32 let, mám 2 děti. Prví jsem měla o prádzninách po prváku na VŠ. Tohle dítě -dcera semnou jezdilo od 4 měsíců ve vlaku do školy, studovalo se mnou a byla jsem v pohodě - bylo mi 21. Druhé dítě jsem měla po 6-ti letech a zjistila jsem strašnou změnu - po každém zabrečení jsem chtěl běžet k lékaři, pořád ho (je to kluk) pozorovala a studovala, byla jsem moc ustaraná ačkoliv jsem byla zkušenou matkou. Uvažuji o 3-tím dítěti, ale mám strach, že pro samou starost si svoje dětství neužije jako první dcera. A k tématu pudy, vdala jsem se v 19-ti a nemusela, když se "to" stalo a čekala jsem miminko, školu před sebou, neváhala jsem. Školu jsem dodělala, zvracela minimálně, spravila se jen o 1 kilo a rodila 4,5 hodiny celkem. A to druhé těhotenství bylo také v pohodě, je pravda, že do práce jsem se vrátila po půl roce, i když na zkrácený úvazek a tatínek pomáhal a hlídal. Myslím, že všechno jde zkrátka vyřešit ku prospěchu všech, jen se musí chtít. Jo a nemám pocit, že co jsem nestihla do 30-ti, už nestihnu, ba naopak. Děti sjou tahouni vztahu, činnosti a moc je miluju. A dá se snimi dělat všechno, pokud člověk nechce skákat padákem nebo se potápět. Nelituji toho, že jsem byla matkou během studia, spíš si myslím, že to byla v hodná kombinace, samotná škola je málo, a spousta volného času se mi takhle mateřstvím vyplnila.

Diky Pavle, to mam tedy priblizne dva roky abych to vsechno stihla! No ja si myslim ze nejlepsi je si s tim vubec nelamat hlavu, ono se to vyresi samo. Jestli muzum prijde 30-leta zena bez ditete podezrela tak je to skoda, protoze to skutecne nemusi nic negativniho znamenat. Doba se zmenila.

Vsichni jsme podobne stari. Myslim si, ze jsme prelomova generace. nekteri z nasich kamaradu uz maji deti kterym je 13 let. Nekteri jeste deti nemaji. Oba dva pripady jsou extrem. Pred 1989 bylo normou ze zena se po stredni skole vdala a mela do 20 let prvni dite. Dnes je to pravy opak. kazdy si chce uzivat svobody a volnosti. Osobne citim ze optimum je nekde u prostred a pro zenu bych vodel idelani vek mezi 28-30 lety. Po tricitce je proste pozde. Zvysuje se rizikovost tehotenstvi a potencialnich vrozenych vad plodu ...Navic, jak jiz bylo diskutovani v jine rubrice, zena nad 30 bez ditete je pro potencialniho vazneho partnera hodne podezrela.PS: se svatbou a pak ditetem opravdu zacinaji starosti, monotonnost a zodpovednost. Takove jako v 18 uz to nikdy nebude.

No tak ted jste me dostali.....zni to skoro jako by zivot koncil ve 30. Je mi 28, studuju postgradual v zahranici, vazny vztah momentalne nemam a jelikoz tu jeste budu alespon rok a pul a budoucnost planuji v Cechach, tak zde ani pritele na vazno nehledam. Tim padem se vratim domu, bude mi tricet, teprve si zacnu zakladat rodinu a uvazovat o potomkovi. Pocity, ze by bylo pozde, rozhodne nemam, ale jak to tak zde procitam, tak bych asi mit mela. Prodlouzila jsem si mladi jak to nejvic slo, cestovala, studovala, videla a zazila co pozdeji uz nelze a myslim ze ta rodina mi taky neutece. Materske pocity zacinam pomalu registrovat...pomalu...myslim ze kolem 30 uz bude ta touha po diteti adekvatni. Tak to by byla ma troska do mlyna, rada si vyslechnu dalsi nazory.

Alzbeto, s tim nerozplyvanim se nad kocarkem s ditetem je to v Cesku uplne normalni. Rekl bych ze krome pribuzenstva se nikdo na cizi dite ani nepodiva. Spise jsou deti brany jako "plevel". V tom jsme vyrostli a proto tu holky resite takove problemy.Po dvou letech v Irsku, kde maji lide 4-7 deti jsem uplne zmenil nazor. mame 17 mesicni holcicku a vsichni jsou tady z ni utrzeni (je samozrejme nejhezci na svete a ma oproti irsky otylym holcickam nausnice). Tak nejak jsem se za ty roky prevychoval a kdyz vidim usmevave dite tak se taky usmeju nebo neco prohodim ...Ted se vracime do CR a nevim jak ta nase mala zvladne totalni nezajem okoli. Snad nejak ano.A jeste na zaver, ve 26 jeste neni pozde.

Ahoj Jarko,mně je 26 let, jsem 4 roky vdaná, děcko nemáme a já spíš ještě ani po děcku netoužím. Takže částečně chápu Tvoje pocity. Zato můj manžel, ten chce miminko už od svatby. Jenže já jsem nechtěla a mé zdravotní potíže (naštěstí se už vyřešily) tomu bránily. U mě tohle nechtění nesouvisí vůbec se strachem a obavami, které mají některé ženy, třeba že ztratí postavu, přijdou o pěkné místo v práci, že budou s děckem uvázané doma atd. U mě je asi problém v tom, že si nepřipadám na svůj věk, hrozně moc se bojím porodu a nedovedu si sama sebe představit s bříškem a pak jak opatruju nějakého malinkého drobečka. Někdy těhotenství a porod cítím jako takovou "křivdu" na ženách - muž se s bříškem tahat nebude, ani špatně mu nebude, ani chodit po různých vyšetřeních nebude a ani rodit nebude. Ne, že bych zlehčovala úděl mužů - také mají své těžkosti. A navíc ne každá žena vnímá těhotenství a porod jako situaci nebo stav, který ji obtěžuje. Takže si taky chvílemi připadám nenormální, když vidím třeba bývalé spolužačky, které mají třeba už děti dvě anebo jim děcko chodí už do školy. Občas když vidím, jak se lidé dokáží rozplývat nad kočárkem, tak taky někdy nechápu proč. Tohle jsou občas takové mé divné chvíle. Ale asi už u mě začíná svítat na lepší časy :-), protože někdy, když vidím miminko, tak se začnu rozplývat taky a najednou chci takového malinkatého drobečka a představuju si, jak se o něho budeme starat a jak poroste a co všechno bude vyvádět a jak s ním budeme řádit a jezdit po výletech atd. Představuju si, jak asi bude vypadat plod naší lásky. A najednou se tyhle krásné pocity a představy někam ztratí a změní se v to nechtění. Manžel mi pořád říká, počkej až budeš těhotná, jak se budeš na miminko těšit a připravovat se na něho, i když si to teď nedovedeš ani představit. Nezbývá mi, než věřit, že to tak dopadne. Držím Ti palce a hlavu vzhůru, však ono to příjde. :-)Bětka.

Jarko, dam ti nekolik rad:1) neposlouchej co ti rika okoli a do niceho se nenut2) 29 je uz dost pokrocily vek (nechci pouzit slovo stari, sam mam uz 31) na zalozeni rodiny3) vykasli se na kolektiv, oni se nate take nebudou ohlizet kdyz budou zadelavat na miminko4) manzelce se do toho taky moc nechtelo, ale s tehotenstvim, prvnimi snimky z ultrazvuku a po porodu se uplne zmenis5) neni to jednoduche a materska neni dovolena -> nudit se nebudes6) zacnes si vice rozumet s temi co uz deti maji nebo cekaji protoze to prece jen male omezeni je a po flamech se proste miminkem chodit neda7) je to super videt jak se "mini me" vyvyji a roste

Přestaň o tom přemýšlet!!! ! ! !Mě je o dost víc a taky nechápu ty "řečičky" kolem krásy mateřství a porodu.Jen u mě je ten rozdíl - já to mám za sebou. Těhotenství - něco strašného - 9 měsíců jsem zvracela, nálady na zabití apod. Porod - 16 hodin - strašné, kojení hrůza - "odlézavali" mi bradavky a každé přisátí jsem obrečela.A teď - toho svého - dnes už puberťáka, nade vše miluji - a vím co to je říct "dala bych za něho život".A taky jsem přemýšlela - kde se najednou vezme tolik citu .. ....

Ahoj bude mě 29 let zatím jsem svobodná příští rok plánujem s přítelem svatbu.Mám starosti připadám si nenormální všechny moje kamarádky nebo kolegyně v práci bud čekají nebo už mají děti.A na mě pořád né a né přijít mateřské pudy.Bojím se že třeba nepříjdou .Prostě nemám touhu mít děti nechce se mě být doma mám dobrou práci a super kolektiv lidí.Nemám touhu být uvázaná doma u dítěte nedokážu si to představit.Vím že řeknete že když by takle přemýšlel každý tak bychom asi brzo vymřeli.Ale já prostě nechci a mám strach že prostě ta touha ženy po dítěti nepříjde rodina na mě tlačí maminka a veškeré příbuzenstvo že už mám na čase založit rodinu a já pořád nic nevím si s tím rady příjdu si divná.Hlavně když čtu jak ženy touží po mateřství jak je to pro ně krásné.Má někdo stejné pocity jako já ?? Prosím o vaše názory.