Nezvládám blízkost cizích lidí

myslím, že to, co popisuje Marek sedí nejspíš na něho. Já bych si tohle nikdy o nikom koho neznám nedovolila říct - a to nezvládám lidi. Divné, ne? Je to hodně omezený člověk, protože jinak by nevynášel soudy ned něčím, čemu evidentně vůbec nerozumí.

Yossarian - já si nemyslím, že by to byla nějaká hysterická reakce i vzhledem k tomu, že takovýhle vztah k lidem má několik mých kamarádů - jim to ale neskáče zpátky do postoje "dejte mi pokoj, nezajímáte mě".Neříkám, že za každým stojí krásný příběh, za každým ale stojí nějaký příběh a nemyslím, že je správné vidět lidi jen jako "tu masu, co mě otravuje svou blízkostí", i když k tomu mám tendenci, to přiznávám.To, že ti lidé nejsou skvělí, že to můžou být zloději, sobci, násilnící a kdovíco ještě, to dobře vím, ale kdo je dokonalý? Kolik dobra a zla je v každém člověku nikdo vědět nemůže, ale nikdo není JEN špatný. Nedovolím si říct, že někteří lidé stojí NIC. Každý za něco stojí.Nikita: jasně, že při výletě do Benátek bych se těšila, až budu zase doma, protože i v těch Benátkách je plno lidí :-) Je taky samozřejmé, že si neporozumím s každým, že se s těma lidma nebudu bavit, protože třeba není o čem, ale neznamená to, že výlet pojmu stylem "ty lidi mě obtěžují svou přítomností". Alespoň se budu snažit, ve vlastním zájmu.

ano,to tak může být,ale já spíš mám na mysli dlouhodobý kontakt v práci x hodin,to už je o něčem jiném,a taky uvažovalas jestli by ti ten pocit lásky zůstal,kdyby jsi s těma lidma byla nucena třeba v tom autobuse být dlouhou dobu,třeba takový výlet do Benátek např.,když člověk ví,že s těma lidma může být chvíli,vystoupit,nastoupit,zkrátka svobodná vůle, tak se necítí omezován a může mu být po určitou dobu s nima i fajn

No tak to je o tom, že ti poskakují nálady, jsi nějak rozhozená .....a chvilku máš euforii a chvilku jsou ti protivní ......to že jsou hodni úcty a že bys měla cítit sounáležitost, je jen v tvé hlavě ....většina lidí taková není ......když je poznáš blíž, zjistíš, že řada z nich nestojí za nic, lžou a podrazili by tě, klidně okradli ....to je bohužel realita ......neříkám že všichni,ale když máš v busu pocit , že jsou všichni úctyhodní a stojí za nimi krásný příběh, tak to je jen v tvé hlavičce, trošku ti skáčou nervíky, hysterická reakce.....chyba je v tvé psychice......zjevně je vůbec neznáš....to se introvertům stává, že si lidi idealizují, sní o nich a vidí je zkresleně....

Víš, bylo to nedávno, zase v autobuse, na ksichtu jsem měla výraz "dejte mi všichni pokoj" a těšila jsem se, až budu sama. Naproti mě seděla slečna a najednou začala plakat a snažila se to kamufovat. A mě se ten pocit lásky k lidem vrátil. Chtěla jsem se na ni aspoň usmát, měla jsem chuť ji obejmout a i když ta slečna pak vystoupila, tak ten pocit zůstal - najednou jsem se usmívala, bylo mi dobře a lidé kolem mě mi nevadili, zase jsem na ně koukala s pocitem úcty, protože mi došlo, co se každému může zrovna honit hlavou a že to nejsou jen šedé stíny, které mě otravují.

Ne, Yossarian, to nebyli lidé, s kterými se běžně cítím dobře, naopak. Vzpomínám si na ten den, bylo v autobuse, cestou z práce, kdy je člověk unavený a kdyby se někdo nedejbože přiblížil moc blízko, byla bych vzteklá.Ale tehdy jsem ty lidi prostě pozorovala, tlusté maminy, staré opelichané upracované chlapy, důchodci čtoucí si Blesk nebo recepty v nějakém debilním časopise, kluky, co se evidentně jen tak poflakovali a aniž otevřeli pusu, tak jsem věděla, co by z ní vypustili.A měla jsem chuť je obejmout. Měla jsem pocit úcy ke každému tomu člověku, protože za každým stál nějaký příběh, narození, dětství, lásky, nemoci ... byl to pocit osobního štěstí a pocit blízkosti k těm lidem, sounáležitost. Nevadilo mi, že se někdo postavil příliš blízko mě, blízkost mi byla příjemná.Ale bylo to jen pár dní, pak se to ztratilo a od té doby jsem zas zapšklá, odtažitá a sociálně nevrlá :-)Po takové zkušenosti už mi to ale přirozené a v pořádku nepřijde.Tímto končím, vím, že bez osobní zkušenosti nemá cenu to vysvětlovat.

Jo přesně, možná je to o větší citlivosti, já taky citím neupřímnost a faleš a ruší mě to, vidím to víc než lidi okolo mě a třeba v práci by mě to určo znervoznovalo a rušilo soustředění, proto je mi tak dobře s tím jogínem, který má čistou duši a nemá postranní úmysly...... my to prostě cítíme a jiní lidé jsou na to "tupější"

to není o pokřiveném vztahu k lidem,některé mám moc ráda a jsem ráda s nima,ale taky ty lidi mi něco vnitřně dávají a pak je to v pořádku,ale stačí mi určitý čas a pak si jdu ráda po svém,ale takové plané žvatlání,hlavně to mě otravuje asi nejvíc-hledání témat k rozhovoru a taky nebaví mě rozhovory s lidma ke kerým nemám důvěru,myslím si, jestli to není o tom,že jsme citliví na lidi,prohlédneme neupřímnost,faleš a pak nám není dobře vnitřně s takovými lidmi pobývat

Já si myslím, že to v pořádku je Lenko, pokud to máš jako my a je zbytečné se tím nějak zneklidnovat , prostě to tak máš ......a jestli ti někde bylo dobře , to je možné, že určití lidé na tebe působí jinak, ale chyba asi nebude v tobě, prostě si ty lidi musíš intuitivně vybrat a na ostatní kašlat ....já jsem třeba hodně citlivá a když jdu na výlet s kamarádem jogínem, mám potom krásný pocit , on je čistej nekonfliktní člověk a já to prostě cítím tu energii .....Jasně že má skupina velký význäm vanilko, je to velká pomoc ,ale ještě jsem nezažila, že by někoho obrátila naruby a zbavila fobie.....já jsem pilulku na fobii nidky nebrala a měla jsem, stálo mě to moc energie a utrpení.....zbytečného...

Nesnáším,když se na mně lepí lidé ve frontách,tlačí se dopředu jako by tam měli být dřív,když mi budou šlapat na paty,dýchat mi na krk,nebo strkat košíkem.Jsem na to opravdu alergická,jsem schopná z fronty odejít.Když stojím s košíkem radši ho nechávám za sebou abych nemusela čuchat dech lidí.Je to opravdu nechutné.Někteří lidé vůbec neví nic o společenském chování a nic jim neříká,že existuje určitý odstup.

Vanilko, jaký máš e-mail? Ráda bych s tebou pokecala, tady to jde do háje.

Yossarian: Možná se mýlím, protože to beru jen ze svého pohledu. Ale pořád se tu zmiňuji o tom, že i já jsem introvert, od dětství si vystačím sama se sebou a svým vlastním světem - to mi přijde přirozené.Ale stejně jako autorka, ty, nebo tvoje dcera mám pocit, že jsou mi lidé ukradení, nechci, aby mě otravovali, není mi příjemná blízkost kohokoliv cizího (i některých známých) - a to už mi v pořádku nepřijde.Ok, prožila jsem si zvláštní zkušenost, kterou mnoho lidí asi ne a nemůžu očekávat, že to někdo pochopí - prostě jsem zjistila, že je i jiný způsob života, kdy mě přítomnost lidí neomezuje, naopak mi je příjemná - to je podle mě přirozený stav. Pořád zůstavám introvertem, ale bez omezení. Pocit, že mě lidi otravují mívám a podle mě to není nic dobrého, co by člověku prospívalo.Ale opravdu to nemá cenu rozebírat bez vlastního prožitku toho, že to JDE.Marku - nevíš absolutně o čem mluvíš - ať žijí předsudky a neznalost, viď?

A ty nevíš, že v takových skupinách při terapii mají názozy jiných velký význam? Psychiatr ti nic neporadí, nechá mluvit ostatní, ale ty chceš pilulku na život, no jak je libo.

No tvůj názor je nesmyslný proto ho nikdo nebere Vanilko.......opravdu si otevři tu ordinaci, jsi chytrá jak rádio.....jen se tu zesměšnuješ, kdyby to bylo tak snadný , tak by neexistovaly skupiny a terapie - dlouholeté - na odbourání takových poruch .....řada lidí musí brát léky celý život .....a ty bys jim poradila zátěžové situace a jiné vzorce chování .....dobrej vtip.

O sociální fobii bych mluvila jen tehdy, když dotyčnému vadí, že nedokáže pobývat ve společnosti lidí. Komu to nevadí, tak je v pohodě. O co ti jde Yossarian?

Ne Lenko, člověka nepředěláš, já nikdy nebudu jásat nad druhýma lidma a vyhledávat je, nepotřebuju mezi nimi bezproblémově pobývat, jsou mi ukradení, vyberu si ty 2 svý a hotovo.....A pleteš se Marku, moje dcera má tisíc koníčku a je nejlepší ve třídě na technické škole,ale lidi ji prostě nezajímají, nemá na ně čas ani chu´t, je to povaha ......proč se přemáhat a nutit do něčeho a učit vyjít s někým, kdo mě nezajímá a nic mi to nedá?

Ono se ukazuje v této diskusi, že ti, co nejsou schopni akceptovat názor jiného, mají sociální fobie a buď jsou zalezlí nebo agresivní. Vždyť oni se cítí pořád napadáni. Léky ano, ale jen jako podpora na tu dobu, než se naučíte jiné vzorce chování.

Ne to se mýlíš, ty to bereš jen ze svého pohledu ,promítáš svoje postoje do druhých lidí, jako Vanilka..... mě bylo vždycky nepříjemné když okolo mě bylo moc lidí a čím jsem starší, tím víc mi to vadí ...moje dcera třeba nemá skoro přátele a nechce je, má své koníčky a svůj svět .....ale normálně se pohybuje po městě, nakupuje ....nemá vůbec žádnou poruchu, přesto jsou jí lidé ukradení a mě také, druhá dcera má přítele a kamarádku a je celá štastná že v práci nemusí chodit na kafe a vykecávat se ......nemáme proti nim nic, ale at nás neotravují ....

Lidé nespokojeni sami se sebou, často nesnášejí až přehnaně druhé lidi. Proč jsou nespokojeni? Většinou totiž nic pořádného neumí. Školu flákali, nic se nenaučili, neumí jazyky, nemají žádného manuálního koníčka, který by je uspokojoval, nic pěkného netvoří. A to je základ pro to, aby se cítili ve společnosti zle. Pořásd se srovnávají a kontrolují a vlastně jsou to oni, kdo pořád sleduje ty ostatní. Svádějí to na různé jiné okolnosti, místo toho, aby si vážili sami sebe pro to, co umí....pokud je, co si vážit.