NYKTOFOBIE - STRACH ZE TMY

Ahoj, no mi je teprv 15, ale od mala mě "tyranizoval" nevlastní otec (už tam nebydlím) a pak sem začala mít strach z tmy, ale ne v noci, jen když jsem v nějamé místnosti a je tam tma nebo šero...to pak mám strach že v té tmě něco je, a je to taková nejistota že nic nevidím, je ti někdo kdo je na tom podobně? Myslíte že bych měla jít za nějakým psychologem nebo tak? Musím usínat s rožnutou lampou abych vůbec usnula a nepanikařila a některým z rodiny to už docela vadí...poraďte...díky

Ahoj, no mi je teprv 15, ale od mala mě "tyranizoval" nevlastní otec (už tam nebydlím) a pak sem začala mít strach z tmy, ale ne v noci, jen když jsem v nějamé místnosti a je tam tma nebo šero...to pak mám strach že v té tmě něco je, a je to taková nejistota že nic nevidím, je ti někdo kdo je na tom podobně? Myslíte že bych měla jít za nějakým psychologem nebo tak? Musím usínat s rožnutou lampou abych vůbec usnula a nepanikařila a některým z rodiny to už docela vadí...poraďte...díky

jsem moc rada ze v tom nejsem sama...jako ja nedokazu usnout bez toho aniz by mi do pokoje svitilo aspon trochu svetla z predpokoje....kolikrat mam takovej strach ze si necham svitit maly svetlo v pokoji .. ale uz me to stve a chtela bych se vas zeptat jestli nevite o nejaky lecbe

ahoj mě je 17 a od mala se bojim hrozne tmy!stalo se mi par nadprirozenejch vecí například že sem se jednou v noci probudila a točila se mi židle u počítače nebo se mi otevřelo okno nebo sem cítila jak mě někdo hladí po hlavě!a skoro kazdou noc se probouzim a poslouchám všechny zvuky až z toho mám halušky§usínam ze zaplou televizí a doufám že se probudim až ráno no prostě děs!

Myslim si, že je to opravdu hlavně tou tmou....když jsem v Plzni i přes noc, tak mi svítí do ložnice lampa a tam bývám v pohodě(podotýkám, že to je ve druhém patře, takže i to může být příčinou) a jinak bydlím na vesnici a tam moc toho osvětlení není, takže doma máme přes noc skoro černočernou tmu a tam teda v pohodě rozhodně nebývám =) (ale zase je to v přízemí)....že by všechno se vším??? =(

Ahojte holky, můžu se přidat?..mám stejný problém jak vy..je mi 19 a mám ročního syna..myslela jsem, že se to zlepší, ale je to jenom horší..Nejvíc se bojím tmy doma..

myslím, že na to možná pomohl nějaký odborník na nadpřirozeno.

Sašo- já tě chápu, ale víš jak je mně? Tohle žádný odborník nevyřeší na to je krátký. Bohužel mám potvrzené nadpřirozené síly.

Jo.....ta psala já =)

Víš , Dano....ono tvůj příspěvek moc nepotěšil....aspoň mě ne....budu dělat, jako že jsem ho nečetla =) Je to síla. Já se pokoušim si to nepřipouštět a radši si z toho dělam srandu, protože jinak bych nejenom že bláznila, ale ještě bych bláznila z toho, že bláznim =) Ani nevim, jestli jsi psala, jeké stavy míváš ty a jestli ses to už pokusila nějak řešit s odborníkem.....

Napiště někdo, ať si v tom nepřipadám tak sama. Dnešní noc byla šílená.

Tak ja mam uplne to samy holka.Kdyztak napis na Looouls"seznam.cz

Rózo - před 10 lety jsem četla parapsychologii, bylo to v době kdy mi umřel otec. Bylo asi 3 měsíce po jeho smrti. Tehdy jsem si přála, aby mi odhrnul závěs u postele ( závěs tam byl z důvodů oddělení od pokoje - skrz intimitu ), přála jsem si to velice intenzivně, ale nic se nestalo, jen přišel jiný živý člen rodiny ( také jsem intenzivně si přála ať přijde a zeptá se mě co chci, do 5 minut se tak stalo ). Takže jsem tehd yusla s pocitem, že prostě svět duchů nebo jak to nazvat neexistuje. Ale druhý den se stalo toto: Probouzím se a slyším, jak někdo k kuchyni odhrnuje závěsy. Moje reakce byla, že jsem se začala ptát manžela proč tak brzy vstává? a on mi říká, co blbneš, co mě budíš? kouknu a manžel ležel vedle mě. Pak sem se zeptala dcery, proč tak brzy vstáváš? Dcera reagovala stejně jako manžel= proč mě budíš?????? Byla jsem tehdy zježená doslova ( i teď když to píší mám stejný pocit ). Vešla jsem do kuchyně a závěsy byla přesně odhrnuty jak to dělával můj otec, když někdy u nás přespal ( byl známý tím, že vstával brzy ). Přesto jsem tomu nechtěla věřit,a podezírala rodinu že zapomněli zatáhnout závěsy, nikomu jsem o svém pokusu večerním neřekla, až to ráno až se dušovali, že ještě spali a že jsem je vzbudila. Podobné zážitky se opakovali celý rok, po roce od smrti otce vše ustalo. Nechci Vás strašit, ale bohužel se mi to stalo.

Holky, já se taky strašně bojim duchů a taky si musim vždycky rozsvítit, když se někde ozve nějaký divný zvuk. a fkt nevim, proč se jich bojim, když vim, že je to blbost. Je mi to uplně hloupý, že se v mym věku bojim strašidel, snažim se na to moc nemyslet, ale někdy se vyděsim. Co mam taky nerada, je půlnoc, to se vždycky snažim být s někym a když jsem sama doma, tak chodim spát hrozně brzo, abych usnula před půlnocí, což se ale nepodaří (většinou), takže pak sleduju hodiny a když je zrovna náhodou přesně půlnoc, tak okamžitě rozsvízim, mam uplně zatajený dech a celá se klepu. Ted jsem uplně překvapená, že jste na tom podobně, já myslela, že v mym věku jsem snad jediná na světě, která se bojí duchů.
Sono, v Plzni bude spousta psychiatrů, tam určitě na někoho narazíš, držim palce.

Studuju v Plzni a jsem z jižních Čech, tže teď i zvažuji,kde pomoc vyhledat. Bojím se nadpřirozených věcí - duchů. Když třeba něco zaslechnu, tak má fantazie začne šrotovat na plné obrátky - začnu si představovat, co to mohlo být.. Začnu si to také realizovat - žádný duch tu není.. no a pak si vzpomenu na nějaký záběr z filmu (šestý smysl mi dal asi nejvíc zabrat) a jsem kdesi - už mě totiž uklidní jen rozsvícení nebo když se někdo probudí..

Tak spaní s rozsvícenou lampičkou dobře znám a otevřené dveře taky, ikdyž ted už je to poslední dobou lepší, ale tohle jsem taky praktikovala. A bojíš se, že tam přijde zloděj nebo vrah, nebo prostě něčeho třeba nadpřirozeného, nekonkrétního ...? Toho já se bojim právě hodně, ikdyž zlodějů taky. A ještě jak píšeš, že se ti rodiče smějí a nechápou, tak proč s tebou mamka pořád spí a táta spí v tvé posteli? Myslim, že třeba moji rodiče by na tohle nepřistoupili, takže mi naopak přijde, že vaši jsou v tomhle fajn, že ti takhle vychází vstříc. Že je to trapné, nad tim vůbec nepřemýšlej, doktor se na to takhle dívat nebude, pokud najdeš někoho dobrého, bude se naopak umět vcítit do tvojí situace a vnímat, jak je to nepříjemný problém a budete na něm pracovat. Opravdu bych s tim neotálela, držim palce, at najdeš dobrého psychiatr, já už jich vystřídala několik, pokud ti bude připadat, že tvůj problém bagatelizuje nebo se tomu třeba i směje (takovýhle doktor by ale neměl být psychiatr), tak neváhej navštívit někoho jiného a nenech se kdyžtak odradit 1. zkušeností, ale každopádně držim palce, at natrefíš na toho správného hned napoprvé. A odkud jsi a kde studuješ?

Když je se mnou kdokoli v pokoji tak usnu úplně bez problémů. Taky dokážu usnout sama v pokoji, když jsou ještě všichni vzhůru a já mám rozsvícenou lampičku a otevřené dveře.. ale když všichni spí, cítím se strašně zranitelná a nejde to. Když zavřu oči, bojím se, že mezití do pokoje někdo přišel a až je otevřu, tak tam bude stát.. tak je raději nezavírám. Když ležím u maminy, tak vím, že kdyby tam někdo byl, jsme na něj 2. Nikdy mě to nenapadlo řešit, ale čím sem straší, tím je to pro mě trapnější a zjišťuju, jak mi to omezuje život - např. zůstat na víkend na bytě kvůli brigádě neexistuje, protože spolubydlící odjíždějí.. Jsem opravdu ráda za tuto stránku a hlavně za naději, co si mi dala. Děkuju moc!

So?o, psychiatr se ti rozhodně nevysměje, víš, co všechno slyší od jiných pacientů? A co už třeba slyšeli psychiatří ode mě :-)? Vždyt od toho tady jsou, bohužel je pravda, že to chce mít štěstí protože je dost takových, kteří tě třeba vyslechnou, ale pak ti jen strčí recept a porad si sama, chce to najít psychiatra, který dělá zároven psychoterapii, ti jsou na to vycvičení a budou s tebou probírat problémy a trénovat. Jak vůbec zvládáš školu, když takhle nespíš? Nebo vedle mamky usneš normálně? Já taky dlouho chodila spát k rodičum, mam skoro každou noc nějakou noční můru a když jsem byla menší, tak jsem hned s pláčem utíkala spát k rodičum, ale asi tak do 13 let, ve 24 to neni normální (mně je 23), samozřejmě tě chápu a vůbec neodsuzuju, vim, k čemu všemu člověka fobie doženou, ale měl by to být stimul, jak s tim začít něco dělat. Co až budeš mít svoje děti? Já naštěstí sama v pokoji spát můžu, ale ne sama v bytě, to je hrozný a taky se nevyspim, poslouchám každý zvuk, taky mi nesmí nic z postele koukat, bojim se, že mi to někdo usekne, ale zas mi to tak neomezuje život, takže to moc neřešim, ale ty jsi na tom daleko hůř a pokud na to už od rána znovu myslíš, tak tě to musí hodně trápit a proto bude vyhledání odborníka určitě na místě. Důležité je, abys sama byla rozhodnutá, že s tim něco chceš dělat a pod vedenim terapeuta na sobě pracovala, je to těžké, ale všech fobií se dá pod dobrým vedením zbavit nebo je zmírnit. Takže bych na tvém místě začala shánět dobrého psychoterapeuta, třeba přes známé, kamarády, praktického lékaře, ... Budu držet palce.

So?o, psychiatr se ti rozhodně nevysměje, víš, co všechno slyší od jiných pacientů? A co už třeba slyšeli psychiatří ode mě :-)? Vždyt od toho tady jsou, bohužel je pravda, že to chce mít štěstí protože je dost takových, kteří tě třeba vyslechnou, ale pak ti jen strčí recept a porad si sama, chce to najít psychiatra, který dělá zároven psychoterapii, ti jsou na to vycvičení a budou s tebou probírat problémy a trénovat. Jak vůbec zvládáš školu, když takhle nespíš? Nebo vedle mamky usneš normálně? Já taky dlouho chodila spát k rodičum, mam skoro každou noc nějakou noční můru a když jsem byla menší, tak jsem hned s pláčem utíkala spát k rodičum, ale asi tak do 13 let, ve 24 to neni normální (mně je 23), samozřejmě tě chápu a vůbec neodsuzuju, vim, k čemu všemu člověka fobie doženou, ale měl by to být stimul, jak s tim začít něco dělat. Co až budeš mít svoje děti? Já naštěstí sama v pokoji spát můžu, ale ne sama v bytě, to je hrozný a taky se nevyspim, poslouchám každý zvuk, taky mi nesmí nic z postele koukat, bojim se, že mi to někdo usekne, ale zas mi to tak neomezuje život, takže to moc neřešim, ale ty jsi na tom daleko hůř a pokud na to už od rána znovu myslíš, tak tě to musí hodně trápit a proto bude vyhledání odborníka určitě na místě. Důležité je, abys sama byla rozhodnutá, že s tim něco chceš dělat a pod vedenim terapeuta na sobě pracovala, je to těžké, ale všech fobií se dá pod dobrým vedením zbavit nebo je zmírnit. Takže bych na tvém místě začala shánět dobrého psychoterapeuta, třeba přes známé, kamarády, praktického lékaře, ... Budu držet palce.

Ani nevíte, jak jsem ráda, že nejsem sama! Je mi 24 a neusnu sama v pokoji (natož v bytě - to bych radši spala na nádraží). Nikdy jsem nespala sama - vždy s rodiči. Od svých 15 spím s mamkou na gauči, co máme v obýváku a taťka spí vv mém pokoji, ve kterém odmítám spát. Ale jsem studentka a přes týden bydlím na bytě s dalšími lidmi, kteří občas prostě nepřijedou a já jsem v pokoji sama. Usínám při lampičce (když mám "dobrou noc" tak usnu kolem 4 ráno, když špatnou, tak neusnu vůbec). Každý zvuk je pro mě znamením ke strachu, po nějakém čase se začnou přidávat vidiny. Žádná část nesmí koukat - co kdyby mě někdo chytil za nohu nebo ruku... Kamarádky se mi smějou, rodiče se mi smějou a nechápou, jak mi je. Jsem teď nemocná a musím spát ve svém pokoji. Usnu tak kolem 6 ráno, celou noc mi svítí lampička. Po probuzení nedokážu myslet na nic jiného než jak přežít další noc.. Tohle prostě není normální! Ale bojím se někam jít - nedokážu si představit, jak říct psychiatrovi: "Bojím se tmy" - mám strach že se mi vysměje:(