Poradíte mi?

Mam tri dcery. Nejstarsi(25) nesnasi svohi sestru (23), nemluvi na ni, nechce s ni byt v jedne mistnosti a chova se jako by ani nebyla. Nejmadsi ma obe velmi rada a ony ji taky, je to pro nas utrpeni. Vypada to jako nejake zablokovani, ale trpi cela rodina. Dcera prodelala pred nekolika lery vazne onemocneni, ale ted je v poradku, ale je vazna a velni citlive si vse zabira. Je zdrav. sestra, pritom studuje VŠ, mladší dcera dcera je take vysokoškolacka, nemaji si co zavidet, jsou si podobne vsechny tri a presto se objevil takovy problem. Kdyby na sebe dokazaly promluvit, ale zda se to neresitelne. Jsem zoufala, male deti clovek odvede k lekari, ale co s dospelymi. vim, ze mi asi problem nevyresite, presto dekuji, ze jsem si mohla postezovat. Jsem od Olomouce, nevim kam se obratit.

Zkus http://www.maxdorf.cz/je tam encyklopedie hodne pojmu, snad to tam najdes...

Ahoj Terko A Sono,jsem to same co vy. Je mi 22let a pres rok uz pracuji. Na skole jsem mela ty same problemy, na uceni jsem se vzdy vyflakla, a az kdyz hrozilo, ze nepujdu do dalsiho rocniku nebo k maturite, dokazala jsem naplno zabrat, az ucitele cuceli. Pri maturite, kam me stezi pustili jsem nakonec obstala hodne slusne, ucitele neverili, co mam v sobe vedomosti. Pritom jsem se do toho pustila 3dny pred, zato ve dne v noci, kdy jsem vzteky na sebe i rvala. Bohuzel na skole jsem to vubec nebrala tragicky, ale tahne se to dal. Rano prijdu do praci, a i kdyz tu toho mam poradnou kopu, nejdriv si ju varit kafco, pak na internet, a kdyz to zacne pretejkat pres hlavu, dam se do toho. Jina jsem ale doma, tam chci mit poradek,nekdy prehanim, az mi pritel nadava, (nevim jestli se tady nepredvadim). Co ale vim, je ze se na tom pracovat. Drzim palce a papapa a jestli mate nekdo dobry napad tak sem s nim.

Ahoj Terko A Sono,jsem to same co vy. Je mi 22let a pres rok uz pracuji. Na skole jsem mela ty same problemy, na uceni jsem se vzdy vyflakla, a az kdyz hrozilo, ze nepujdu do dalsiho rocniku nebo k maturite, dokazala jsem naplno zabrat, az ucitele cuceli. Pri maturite, kam me stezi pustili jsem nakonec obstala hodne slusne, ucitele neverili, co mam v sobe vedomosti. Pritom jsem se do toho pustila 3dny pred, zato ve dne v noci, kdy jsem vzteky na sebe i rvala. Bohuzel na skole jsem to vubec nebrala tragicky, ale tahne se to dal. Rano prijdu do praci, a i kdyz tu toho mam poradnou kopu, nejdriv si ju varit kafco, pak na internet, a kdyz to zacne pretejkat pres hlavu, dam se do toho. Jina jsem ale doma, tam chci mit poradek,nekdy prehanim, az mi pritel nadava, (nevim jestli se tady nepredvadim). Co ale vim, je ze se na tom pracovat. Drzim palce a papapa a jestli mate nekdo dobry napad tak sem s nim.

Ahoj Terko A Sono,jsem to same co vy. Je mi 22let a pres rok uz pracuji. Na skole jsem mela ty same problemy, na uceni jsem se vzdy vyflakla, a az kdyz hrozilo, ze nepujdu do dalsiho rocniku nebo k maturite, dokazala jsem naplno zabrat, az ucitele cuceli. Pri maturite, kam me stezi pustili jsem nakonec obstala hodne slusne, ucitele neverili, co mam v sobe vedomosti. Pritom jsem se do toho pustila 3dny pred, zato ve dne v noci, kdy jsem vzteky na sebe i rvala. Bohuzel na skole jsem to vubec nebrala tragicky, ale tahne se to dal. Rano prijdu do praci, a i kdyz tu toho mam poradnou kopu, nejdriv si ju varit kafco, pak na internet, a kdyz to zacne pretejkat pres hlavu, dam se do toho. Jina jsem ale doma, tam chci mit poradek,nekdy prehanim, az mi pritel nadava, (nevim jestli se tady nepredvadim). Co ale vim, je ze se na tom pracovat. Drzim palce a papapa a jestli mate nekdo dobry napad tak sem s nim.

PRO SOŇU S TEREZKOU: Holky,to je úplně přesný!!! Taky jsem si myslela,že nikdo takovej jako já snad ani neni,v mém okolí určitě ne.Ale já jem možná úplnej extrém,protože hlavně co se týka učení,tak fakt prostě nemůžu!Je mi 20 a odešla jsem ze dvou škol jen proto,že jsem nesnesla to učení,takže teď radši pracuju,autoškolu dělám už dva roky, protože nejsem schopná dokopat se k tomu,abych se podívala na teorii.Kromě jazyků mám ke všemu učení nepřekonatelnou antipatii.

Ahoj je mi 12. Nedávno jsem se ptala kamarádky, jak řeší hádky se svým klukem a ona mi řekla, že ho položí na zada a dává mu válečky. Nevíte co to je? A boli to.

Zajímalo by mne, jestli někdo nevíte co to je histrionská porucha osobnosti a jak se projevuje...Děkuji za odpověď.

Ahoj Petro. Souhlasím s názorem Mirky a doporučuji ti uvolnit si ruce a srdce. Jak by to s vaším vztahem vypadalo za 5-10let??? Váš současný vztah není dobrý vklad do budoucna.Držím palce.

To není láska, není vám oběma tolik let, abyste se musely vázat na jednoho muže. Radím Vám, rozejděte se a zkuste to chvíli samy, poznávejte svět a lidi v něm. Za pár let to bude jinak, budete mít jiné názory a jiné hodnoty. Přeji Vám hodně štěstí. Ahoj

Čauky! Čtu si tak tvůj dotaz na Doktorce a mám pocit, že v něm vidím sama sebe. Mám zrovna takové pocity, chodím s klukem tři roky, je nám oběma 22. Jsem z toho opravdu nešťastná, protože totéž se mi už několikrát stalo a skončilo to samozřejmě rozchodem. Teď, když jsem si myslela, že je to snad ten pravý, se to zase najednou zvrtlo a já nevím co dál...Bojím se i najít si jiného kluka, mám strach, že se to bude opakovat. Jestli budeš chtít, napiš, ať něco vymyslíme, budu jen ráda. Petra (PochylaP"seznam.cz)

Nevím co mám dělat, 3,5 roku chodím se svým klukem je nám 21let al eposlendí dobou mám pocit že do našěe vztahu přichází nuda, při milování je mi dokonce protivný a proto se sním raději nemiluji, je mi s ním fajn, ale jenom když se chováme jako kamarádi. Srdce mi říká že ho miluji, ale mozek rozejdi se s ním CO DÁL???

Paní doktorko, potřeboval bych zjistit, zda už nejsem psychicky narušený, stále častěji totiž vybuchuji a křičím. Je mi 58 let, téměř celý život jsem prožil v totalitě a násilně tlumeném psychickém odporu k blbství, ze kterého jsem obviňoval komunisty, zejména když jsem se musel zúčastňovat určitých tehdy povinných akcí. Samozřejmě už tehdy jsem se snažil dělat proti nim vše, co bylo možné, kromě docházky do práce jsem žil naprosto uzavřeně ve svém světě a snažil se co nejvíc cestovat do ciziny. Poslouchal jsem výhradně cizí (západní) rozhlas (BBC, VOA, jinak sárský rozhlas), naší televize, novin a dalších "medíi" jsem se doslova štítil. Tím větší bylo moje rozčarování, že po listopadu 1989 jsme se nejen nezačali vracet do civilisace, ale naopak se od ní stále víc vzdalujeme. Říkal jsem si, že je to dočasné, ale poslední dobu už mi "lupají" nervy již při pouhém vyslovení názvu televize NOVA, při chůzi kolem hospod plných pivařů, při nenávistných výpadech proti snad jedinému člověku, který tady všechny přesahuje - Václavu Havlovi, proti sudetským Němcům, které jsme přece naprosto jednoznačně protiprávně okradli a část včetně malých dětí povraždili (a dodnes se za to vzpíráme omluvit) atd. Stačí, aby přede mnou padla jediná zmínka o pivu, fotbale, hokeji ("Jágr na hrad, voléééé"), televizi Nova atd a nemohu se udržet. Vyletím jako šílenec, hádám se a křičím - tohle všeobecné blbství jsem přece nechtěl, vždyť už ani z parlamentu v poslední době nevyšel kvalitní zákon, normální (kvalitní) kulturu aby člověk hledal skoro ilegálně, televize a rádio jsou absolutně neposlouchatelné (ještě že vycházejí pořádné knížky). Za totality jsem s úděsem sledoval, jak se bolševici snaží zblbnout lidi a nahradit klasické Andersenovy pohádky idiotským "Mrazíkem" - a teď je o něm "hit" na prvním místě žebříčků! Nemám si už snad s nikým co říci - a taky se mnou už skoro nikdo nemluví. Připadám si jako v chlévě mezi stádem krav a totálních blbů (hele, vole, on nekrade a pracuje!). Deprimuje mne to - jsem šílený já nebo tato "společnost"? A co mám dělat, abych si uchoval v těchto zvrácených poměrech rozum, rozvahu a zdraví?

Ahoj Teri a vy ostatní, jsem moc ráda, že jsem na vás narazila. Konečně vím, že nejsem sama, co do nekonečna vše odkládá a pak to honí na poslední chvíli. Vidíte, kolik je hodin.Právě jsem s jednou takovou prací zkončila. Zase na poslední chvíli. Ráno si to vyzvednou. Zaplaťbůh, že třeba nevyplivl el.proud, nebo něco podobnýho. Pokud někdo víte, jak se motivovat, abych začla včas a dělala třeba dopoledne, než až po obědě, dejte mi prosím, prosím vědět. Myslím, že líná tak moc nejsem. Když už se do nějaké práce pustím, nevím, kdy mám přestat. Jde jen o to ZAČÍT. To se nikdy nemohu rozhoupat. CO S TÍM????

Ahoj Jardo, děkuju Ti za povzbuzení. Máš pravdu, ty špatné pocity jsou ve skutečnosti dobré. Někam mě to tlačí, ukazuje mi to, že mě ten stav nevyhovuje a že je to špatně. Už taky vím, že řešení je během na dlouhou trať.

Ahoj Terezo!Myslím, že tvůj problém není vůbe netypický. Mnoho lidí si myslí, že kdyby se více snažili, více napřeli vůli, že musí docílit mnohem lepších výsledků než se jim běžně daří. Jenže bez pořádné motivace se vůle strašně rychle unaví. Hrozící průšvih je docela silná motivace, jenomže záporná a tedy hodně nepříjemná. A jak hodně je nepříjemná, zrovna tak je účinná. Spousta lidí studuje "přískokovou metodou", takže se fláká dokud zkouška nehrozí bezprostředně. Bylo by jistě příjemnější najít si pozitivní motivaci, jenže to se nedá jen tak naordinovat. (Jako ve vtipu od Pavla Kantorka "Tak bych se šel projít do lesa, ale nechce se mi".) Když nemůžeš najít zalíbení v některém předmětu, který se máš učit, zkus to brát jako sportovní disciplinu a během "tréninku" se po každé etapě odměň něčím, co je ti příjemné. Ten pocit jakoby dluhu, lži nebo lenosti je sice nepříjemný, ale je moc dobrý, protože tě nutí s tím něco dělat. Tenhle pocit tě taky žene kupředu a kdybys ho neměla bylo by to mnohem horší. Řadu námětů jak se přinutit do učení a jak nepřestat můžeš najít v řadě knih Davida Grubera - TDP (techniky duševní práce).Přeji ti hodně úspěchůJarda

Ahoj Terezo, já jsem taková puntičkářka. Uklízení mě hrozně baví, proto než se začnu učit, krásně si uklidím pokojík, abych měla dobré a příjemné prostředí, taky se dobře najim a když jdu k tomu učení, začnu si všechno třídit, rovnat, zdobit. Udělala jsem si hezké přehledné desky na maturitní otázky, přehledně jsem je popsala, všechno jsem úhledně podtrhala, to mě baví, to jo, ale začít si to hustit do hlavy, to je zase někde v nedohlednu. Vždycky si říkám, zítra začnu, ale nezačnu. Jsem opravdu hrozná. Nejsem schopná se za celej den naučit co musim, když příjde večer, sednu si k televizi a jsem spokojená. Pak nemůžu usnout kvůli tomu, že jsem se na druhý den nenaučila, brzy vstávám a začínám se učit a přitom mám děsný nervy a říkám si , že příště se všechno naučím včas a pak budu mít klid. Opakuje se to stále dokola. Ale co s tím? Netuším, snad opravdu začít hned a nepustit se toho učení, ale když mě láká tolik věcí okolo. Když se někdy přemluvím a učím se, tak očekávám něco, co mě od toho učení osvobodí. Jsem hrozná :))) zase napiš, čauky

Ahoj Soňo, to je vážně fajn, že ses ozvala. Že v tom nejsem sama. Někdy si vážně připadám hrozně. Ale máš pravdu, nebudeme to vzdávat, já Ti zase napíšu, jak jsem na tom, třeba spolu přijdme na nějaké řešení. A Ty taky nepropadej depresi, do matury se dá ještě hodně věcí zvládnout. Nejjednodušší je uvědomit si, že to množství věcí se nedá udělat naráz, a nejtěžší na základě tohohle poznání začí dělat TEĎ.

Ahoj Terezo! Musím říct, že jsi mě tak trochu potěšila svým dotazem, jsem moc ráda, že nejsem sama v takovém problému. To co tady popisuješ je naprosto totožné s mým problémem. Teď prožívám kruté deprese, mám totiž před maturitou. Ještě jsem se ani nepodívala na předmět, který na mě už hrozí tím, jak jsem ho zanedbávala. Všechno na poslední chvíli. Já jsem taková už od základní školy, a stále s tím bojuji. Když se do učení už pustím, mám radost z výsledků a z toho, že nejsem hloupá, ale to se stává pouze když mi už teče do bot. Maturitu bych ráda zvládla, ale nemůžu se do toho ponořit. Možná je to špatná soustředěnost. Držím ti palce a nevzdávej to, snaž se, budu se taky snažit. Čauky Soňa

Ahoj mám možná trochu netypický problém ,ale v poslední době mě to dost trápí, uvítala bych proto Vaše názory. Ten problém tkví v odkládání a přehlížení nepříjemných nebo námahu vyžadujícíh činností. Protože jsem studentka, projevuje se to zejména v této oblasti. Díky odkládání se časo dostanu do časové tísně a stresu, pak si slibuji, že příště budu pracovat průběžně, ale když je po zkouškách, zase na to kašlu. (Třeba slovíčka jsem ale schopna dělat průběžně.) Seminárky taky většinou píšu na poslední chvíli, pak mi třeba dojde inkoust v tiskárně a umíte si představit ty nervy.... Táhne se to docela dlouho, a i když ten problém umím pojmenovat a asi i vím, co s tím, nejsem schopna to dlouhodobě řešit. Když se do učení pustím, najdu v tom zálibu, mám radfost že se něco dovím a můžu si tom s někým povídat... Nevím, potřebovala bych impuls ke změně téhle situace, která mě štve, ale nemohu ho v sobě vykutat a mám strach, že tímhle stylem se brzy dostanu do nemalých (nejen čistě studijních) problémů. Občas se díky tomu dopuštím drobných lží třeba vůči rodičům, zkrátka abych vypadala lepší než jsem, ale stydím se za to, nechci to dělat. Myslím, že okolí mě považuje za inteligentní a poměrně vzdělanou holku, já mám ale pocit, že vlastně klamu, že mám na víc a poctivěji. No nic, chápu že to může vypadat divně a asi si pomyslíte "tak nebuď lína a uč se" a já si to taky říkám, jen nevím jak dosáhnot vytrvalosti. Ale díky všem, co se třeba podělí o své zkušenosti a názory s překonáváním svých nedostatků a selhání. Díky.