poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Julinko dík za reakci na příspěvek a tvojí podporu. Je moc fajn věďět, že člověk není sám,i přes to, že to v podstatě zvládnout sám musí. Vím, že moje úvahy o tom, zda se právě teď jít najíst či ne, když trpím anorexií mají jen jednu správnou odpověď, ale já se jí stále bojím a váhám. Mám si ten sedvič dát? Mám , ale... Snad to zvládnu a s pomocí vás všech tady na těhle stránkách se o to alespoň pokusím, protože vy mi dodáváte odvahu, pokud zrovna o těhle problémech nediskutuju s Erikou či Davidem.

Ahoj Koťátka!!!! Psala jsem sem 4.2. , ale nečetla jsem si nejdřív vaše příspěvky. Takže jsem ani nevěděla, že už je tu taky nějaká jiná Deniska. Takže aby v tom nebyly zbytečný zmatky, budu se tu psát jako Denda. Včera v noci po odeslání mého příspěvku, jsem si celou diskuzi stáhla a uložila a začala číst. Šla jsem hají až v půl čtvrtý ráno a to mi zbývalo dočíst ještě 6 stran!! Holčičky moje, nad těma všema vašema příběhama mi měklo srdíčko, parkrát se leskly i slzičky, ale co bylo nejintenzivnější bylo to, že i z toho nejmalinkatějšího úspěchu, co kterákoliv z Vás dokázala, jsem se radovala jako malý děcko (párkrát se mi stalo, že se mi chtělo až samou radostí zatleskat). A to všechno proto, že stejně tak jako vy moc dobře vím, jak je tohle svinstvo těžký přežít se zdravým rozumem.Denisko, ty jsi nešťastná ze svých 63cm v pase a 53kg. Já jsem byla taky vždycky posedlá mírama a počtem kil. Ale já, i když jsem vždycky byla hubená, přesto se na mě vždy někde našlo 68cm v pase a to jsem ještě nesměla být napapaná. Nebylo to vidět, vypadalo to, že mám míň, ale ta míra tam byla. To znáš, viď? Měřila jsem se každej den, několikrát za den. Teď jsem se změřila asi tak 2

A já chci poděkovat Tobě, Denisko....za Tvůj upřímnej dlouhej a strašlivě smutnej příběh, který ovšem není bez naděje na šťastnej konec. Víš, už jsem to tady psala asi stokrát, jak je to strašlivá nemoc plná paradoxů, plná hnusu, depresí a smutku a hlavně jaké je to rouhání proti přírodě, Bohu, přirozenosti (každý se upíná na něco jiného), když nám bylo dáno tělo a organismus, se všemi jeho předem danými zákonitostmi, potřebami a nutnostmi a my si toto tělo zcela dobrovolně ničíme, týráme, často za cenu nedozírných a trvalých následků, třeba i za cenu toho, že jednou nebudeme moct mít děti, protože to naše zhuntované tělíčko už nezvládne....a v těch nejhorších případech to končí víte kde...Psala jsem tu kdysi o své nejlepší kamarádce Verunce která trpí těžkou bulimií už přes dva roky, nikdo nevíme, jak jí pomoci a hlavně ani ona sama neví, jestli vůbec chce. V tom jsi měla obrovskou pravdu, Denisko, kterou všichni tušíme a víme, že jen samy musíme chtít, ostatní nám mohou být jen velmi nápomocní, držet nás v těch nejtěžších situacích našeho boje. No a tahle moje kamarádka mi při jednom z našich rozhovorů o její nemoci řekla něco, co mně absolutně šokovalo a uvědomila jsem si hrůzu této nemoci (do které jsem sama taky málem spadla) - když jsem jí totiž řekla, že pokud ze sebou nezačne něco dělat, mohlo by se taky stát, že nikdy nebude moct mít děti a že alespoň tohle by mohla být ta největší motivace, ona odpověděla

Ahoj, jmenuju se Denisa, v květnu mi bude 18 a téma anorexie je mi taky hodně blízký. Když jsem zkoumala kde jsou kořeny mého problému, došla jsem v myšlenkách až do dětsví na základní škole. Vždycky jsem byla malá a hodně hubená holčička. Drobnější a roztomilá. Na základce se mi zdálo všechno v pohodě,až na to, že učitelky na nás tak trochu kašlaly, snad je ani nebavilo nás učit. Až na nějaký vyjímky. Bylo to stylem umíš nebo neumíš je jedno, máš za 3. Mamka to nevydržela a přepsala mě po dohodě se mnou na základku jinou. To jsem ale ještě nevěděla do čeho vlastně jdu. Na tý první škole jsme všichni byli ještě malý děti, který si hrajou a poslouchají rodiče. Ale přestup do 6.třídy na mojí druhou základku mě bleskurychle ukázal, že tu se svojí naivitou a mírumilovnejma postojema nevydržím. Ze začátku byli všichni zvědaví, kdo to vlastně přišel do jejich kolektivu a tzv. si mě

Jo a vcera!!!...Kdyz jsme jeli do mesta a ja se oblekala, manzel se me zalibne ale opatrne zeptal, ze zacinam mit zase zenske tvary, ze moje prsicka uz nejsou nic. Nejdriv jsem se trosku zarazila, ale kdyz jsem videla jeho nefalesny zalibny pohled, pripadala jsem si desne sexy. Sla jsem k zrdcadlu a poprve me tesilo videt se jako zenska. Poprve se mi to libilo, hlavne proto, ze jsem videla, jak to s nim "hnulo"... Byl to zvlastni, ale prijemny pocit. Asi hlavne proto, ze bylo videt, ze o svych snahach nelzu. A ze jsem zenska. A ze sexy pro sveho mileho, neznamena byt kost a kuze. Tak jsem se Vam tak ve meste divne blaznive nesla, jakobych byla kralovna krasy, nebo co. A asi to na me bylo videt a ja s udivem sledovala, ze ted je to udiv okoli ze zdrave sebeduvery, ne protoze by me nekdo rad dal najist. A hlavne, stale mam pocit, ze jsem nijak moc nepribrala. Sice na to nemyslim, ale ani to tak necitim,coz je vazne prima. No a dost, uz bylo dost radosti a chvaly dnes, ze jo ? Tak ze ja vazne koncim, holcicky. Mejte se, co nejlepe to umite a mejte se rady. Pa pa Alena

A ted k Tobe Violko,to je ten nejdulezitejsi pokrok, co jsi mohla ted udelat, ze jsi si konecne uvedomila, ze ani Ty to nemas pod kontrolou, jak jsi si myslela. Gratuluju, vim , ze je to tezky si to pripustit... Z toho, co jis, me mrazi. Vis, mela jsem to podobne. Doslo to az tak daleko, ze jsem nemohla uz ani pit vodu, proste ani tu jsem pak nemohla v sobe udrzet, i kdybych chtela, a skoncila jsem --na kapackach... Pak jsem dostala strach. Zacala jsem jist detskou stravu. Pekne jako od zacatku, jako miminko. Postupne jsem ucila zaludek zase travit a travit normalni stravu, vcetna masa. Ale i to mi dnes jaksi zabere dele. No snad uz je to "skoro" normalni dnes po te dobe. Bylo to nekolik let zpatky...No a pak, kdyz uz jsem mohla jist, nejak se to ve mne snad radosti zlomilo a tehdy zacala moje bulimicka cast. Jedla jsem a jedla, byla rada, ze muzu az jsem to cela otocila do druheho extremu, kteremu se rika bulimie. Oboji ma k sobe neuveritelne blizko. Tak zkus se ucit pomalicku jist, vim, ze je to tezke, kdyz mas to jidlo pred sebou a vis, ze priberes, ze Ti bude tezko, zle a tak, ale vetsinou, je to hlavne psychicky strach a zabrany. Pokud to prekonas - fajn. Pokud uz opravdu jist maso nemuzes. musis zacit take od zacatku s vyzivnyma kasema a tak a postupne zacit bile maso, ne moc korenit a solit....no jako dite. Male porce vickrat denne. Uvidis, ze to pujde. Jen to zkusit a chtit a NEVZDAVAT SE, Violko. Hlavne se nevzdavej... Preju hodne sily a vytrvalosti, citim ze oboji jeste mas a rozum taky, ze nechces skoncit na intenzivni peci. Tak to zkus pouzit v boji, jako dve nejsilnejsi a nejucinnejsi zbrane, jo? Pa pa Aja

Ahoj Denisko,jsem rada, ze manzel schova;l vahu, kdyz si myslim, ze by bylo lepsi si ji sama zakazat a nejit na ni. Ale doopravdy nejit, ne to jen tvrdit. Nicmene i maly krucek je povazovan za pohyb kupredu, takze to je prima aspon tak. Souhlasila bych s Dadou,plus si vazne myslim, vlastne to sama vidim, ze kdyz budes vic jist, vic i nez vcera, tak ty chute podstatne ustoupi. Asi se neztrati nikdy uplne, od toho mame chutove smysly, ale ustoupi urcite. Jen, cim vic druhu jidel si budes zakazovat, tim vic chuti bude, protoze nase vedomi nema rado nejake zakazy a brani se tim, ze my jim podlehame. Ale kdyz jeste jsou, netrap se tolik kvuli nim. Kazdy p[rece ma neco spatneho, co dela. Navic jidlo a mlsani, to neni to nejhorsi, ne? Ja treba jsem kuracka. Prestat se mi ani nechce, vim, ze muzu, ale to bych ted ani nedelala, nez zvladnu jeden problem. Vsechno pekne po jednom, ze jo ? No a ted, co mam najednou tolik casu, tak kourim o neco vic, nez predtim, ale moc se nad tim nehodlam trapit. Trapeni uz bylo az az. Tak si hledam veci, ktere me tesi. A ze jich momentalne v me situaci moc neni, co se tyka cinnosti jako takovych, protoze jsem prevazne zavrena doma. Mame jedno auto, to pouziva muz do prace, plus do mesta je to 25 min i autem, autobusy nejezdi, kamarady zadny a i kdyby byli, muz je tak ztahany z prace, ze je rad, kdyz je doma v klidu a tichu.Benzin drahy, takze do mesta sama jedu jednou....no za dlouho, s nim nakoupit tak jednou za tyden, spis min. Ani nevis, jak rada bych si sla na hodinku tak trikrat tydne zacvicit, nekde po praci. Uz jsem tu takhle pres rok a uz mam pocit, ze to o moc dele nevydrzim. Jsem tu jak v kleci, ale o to vic si pripadam volna jako ptak a k necemu potrebna, kdyz muz je utahany a posle me do kramu samotnou, kdyz tedy sedim za volantem. Ani neumim popsat ten pocit harmonie, dospelosti, zodpovednosti, kterou mi to dava. Ale!!! Uz je vse na dobre ceste, snad mi schvali prac. povoleni a za 3 mesice to ma prijita taky povoleni vycestovat. Takze mam na co se tesit. Asi v dubnu se pojedeme podivat domuuuuuu!!! A pak si budu hledat praci !!! Uz se nemuzu dockat, ale vidina toho, ze uz to nebude takhle o moc dele me ted maximalne drzi. Protoze moje zaliby jsou sice krasny, ale kdyz jsou to jen ony, co muzu delat 24 hodin denne, je to desny, to se neda. Tak ted jedeme na 5 dni, co ma muz jednou za mesic mezi samyma smena volno, na Floridu, kde maji rodice jeste jeden domek a ted tam uz 2 mesice jsou. Tak se nejvic tesim na tu 16-hodinovou cestu, kdy koukam kolem na pohybujici se krajinu, poslouchame s muzem hudbu pekne s cigarkem a je nam proste fajn. Ne, ze by se mi po jeho rodicich tak styskalo, ale aspon vypadneme a nasi pejsci taky radi cestuji. A neni tam takova zima jako tady. Udelame si vylet na plaz a projdeme se tam s nima a nacerpame nejakou energii do dalsich mesicu. Boze, jak jsem na to tak nadrzena, jak decko na bonbon... Vim, ze hmotne statky nic neznamenaji, ale taky se musim pochlubit, ze vcera jsme vymenili auto, ktery uz melo dost a s doplatkem na pujcku jsme poridili jiny, temer novy a je to bomba auto. Uz se na tu cestu dnes oba klepeme, jak maly. Jsme asi trhly, co? No a navic!!! Tohle auto, je moje!Tak ted mam takovou radost, ze bych rvala na cely svet Hele, ja mam svoje auto!!! v zivote, tak uz planuju, jak se o nej budu starat...kdybych mohla snad bych zakazala manzelovi v nem i kourit....ale to nemuzu udelat, vzdyt on je tak na me hodny a auto je jen auto a za ty penize, pry jeste aby jsme se v nem omezovali... Tak ja ted padim pomalu balit, pocitac si bereme s sebou, ale nevim, nasi o nem nevi, jestli se tedy dostanu na chvili na Internet. Tak se nejspis ozvu az se vratime, jak bylo. Taky jsem vcera rikala sve mamce, jak si vedu uz mesic s jidlem, tak se nejdriv nevericne ptala, jestli jako opravdu? jestli jsem si jista, a pak mela radost, coz tesilo i me. Holky, zacina me tesit zit... Vsechno bude fajn a tomu verim vic a vic kazdym dnem. Doufam, ze vas moje radost neodpudi, ja se proste musim podelit i o to hezke... Zatim pa pa, budte silne a ja Vam vsem moc moc drzim pesticky..i sobe samozrejme...Pa pa Aja

Ahoj Julie, Alenko - dekuji za reakci na muj prispevek. Zdravim taky ostatni. Mela jsem zvlastni pocit, kdyz jsem cetla odpovedi na svůj prispevek, protoze muj, zatim utajovovany problem byl odhalen. A ja jsem musela zacit premyslet nad tim co bude dal, nad dusledky sveho jednani za nejaky cas...atd. A chtela jsem tedy zacit normalne jist. Jenze ono to nejde vite? Je to sice jen mesic co jsem zredukovala prijem jidla na 4 rohliky, jogurt a racio tycinky denne, jenze je to 5 let, kdy se potykam stridave s nejezenim nebo prejidanim a nepamatuji obdobi delsi 2 tydnu kdybych se dokazala stravovat normalne. Za tech 5 let jsem nikdy nemela podvahu, i kdyz jsem zhubla max 7 kg pod svuj normal (169cm, obvykla vaha 65-67 kg, ted asi 7.mesic 60-63 ) a nikdy jsem jidlo nezvracela, jednu dobu jsem zkousela laxativa, ale bala jsem se v tom pokracovat. Ted je mi spatne pri predstave, ze bych mela jist napr. 4xdenne a teple jidlo (napr.obed) uz vubec ne. Nejim pravidelne teple jidlo od prechodu na stredni skolu tj. okolo 9 let, jen zcela vyjimecne)Nedokazu jist salamy, maso, polevky....proste jsem si odvykla. A taky jsem zkousela zeleninu s drubez.masem nebo salaty, ale to uz mi taky nejde. A tento tyden mam pocit tezkosti v zaludku uz po 1 rohliku nebo jogurtu, takze jim jeste mene a hlavne nemam chut. A kdyz mi kruci v brichu tak to temer nevnimam, A kdyz chci pouzit rozum a prisne si rict jist budes a neco si prichystam tak se na to jen divam a nemuzu to do sebe dostat. V nedeli jsem si rekla ze se s nekym domluvim a zajdu do restaurace bez ohledu na penize si proste dam neco skveleho, dobreho a tak jsem zacala premyslet jenze me nenapadlo nic na co bych mela chut. Hlad jsem zahnala zeleninou. Trpim ted zacpou a mam nafouknute bricho, koupila jsem tabletky na zlepseni traveni a vyprazdnovani, zinek, protoze se mi zhorsila plet a vitaminy, protoze jsem hrozne unavena. Zvysujici se bolesti hlavy resim tabletkou. A ja vim, ze toto neni reseni a tak jsem z toho hrozne sklicena a nevim co dal, od ceho zacit...A taky trousku citim, ze to nechci zmenit, takze jsem z toho zmatena, protoze je to vsechno hrozne zprevracene... Opravdu nevim, ja ktera ma ve vsem vzdy poradek, nevim co si ted pocit.

Ahoj Deniso i vy ostatní holky, už dlouho si tady čtu vaše příběhy - ten můj se trochu liší v tom, že sice nezvracím, ale jakékoli jídlo kompenzuji nadměrnou sportovní aktivitou./ je mi 33 a poruchou příjmu potravy trpím tak od 15/ Ale to teď nechci rozebírat - napadlo mě při popisu tvých nočních výletů do ledničky několik věcí. Ono to totiž není úplně v pořádku, když se v noci budíš (pokud nejsi zvyklá před spaním pít litry čaje). Co tedy zkusit zlepšit kvalitu spánku? Já osobně si totiž při svém pracovním a sportovním vytížení nedovedu představit, že bych měla v noci ještě energii vstát a jít do ledničky - mnohdy odkládám nutnost se jít vyčůrat, jak se mi chce spát. Co tedy se víc unavit, abys spala jako špalek?Nebo si k posteli přichystat čaj a jablko nebo banán - to ti snad tolik na postavě neublíží a třeba zjistíš, že ti to stačí. Pak mám taky "dobré zážitky", když je v noci otevřené okno - to bych k ledničce nešla, ani kdybych umírala hlady, protože smrz umrznutím je ještě horší.Tak to jen na okraj - už musím jít, protože cesta z práce mi trvá hodinu a večer mám 3 hodiny cvičení. Mějte se

Ahojky Ajo, jsem nakonec rada ze jsi nevzdala psani a zaroven podporovani nas vsech.....predevcirem, kdyz jsem si precetla prispevek od tebe...tak jsem zjistila ze mas pravdu........jsem nemocna.......celou tu dobu jsem si to nechtela priznat, ale bohuzelpravda je nekdy kruta..........mluvila jsem o tom s manzel a prvni co udelal schoval mi vahu...........Dneska rano jsem mela opet vcitky......Vcera jsem toho snedla hone:o(((((A ten pocit rano se jit zvazit.....ale neslo to manzel mi tu vahu proste nedal......Vcera jsem mela...Rano ovesne vlocky s e 3 lzickami jogurtu od Danone pohlazeni, k obidku pstruha s trocho zeleniny, ale to jsem pouze vyjedla to maso a ke svace.....opet ovesne vlocky s 1 jogurten vitalinea...a vecer????? No to jsem udelala velikananskou misu salatu a pak uvarila mrazenou zeleninu......Te teole zeleniny jsem mala ccaa 1,5 naberacky, kterou jsem si pokapala olůivovym olejem a k tomu nakrajela 1 cely hermelin a aby tohonebylo malo...tak jsem si vzala 1/4 tmave housky...NO JO ALE..............Ajo v noci jsem se probudila a sla na cerstvy chleba ktery jsem koupila manzelovi k snidani a vzala si ho ( po dlouhe dobe jelikoz jsem ho ze sveho jidelnicku uplne vyloucila) a namazala s floroi light( kterou jsem taky ze sveho jidelnicku vymazala.........) Ajo ja ti na to v noci mela takovou chut..........No a rano opet vycitky..atd...no proste zacarovany kruh........Zatim pa deni

Mila Julinko, KLarko, Ivanko a vsechny,Moc, moc dekuji za podporu. Vcera jsem nadtim dumala a mate pravdu, psat jsem sem zacala, abych dala ostatnim lidem vedet, ze tenhle problem vubec existuje, aby meli moznost rozpoznat, ze oni sami nebo nekdo jim blizky ma vazny problem, se kterym je treba neco delat, protoze vim, kam az to muze nejen postizenou dovest, nebo vubec vest... A navic, ja pisu rada. + Nuti me to myslet, cemuz jsem se predlouho vyhybala, protoz to bylo neprijemne a nepohodlne. Zabere to take nejaky cas, ktereho mam najednou jakoby spousty a dava mi to pocit, ze muzu ukazat holcinam na stejne lodi, ze to jde, kdyz se chce. Neni to zadarmo, ale veskera ta namaha urcite stoji za to... Zrovna pred par dny jsem si vzpomela na dalsi vec, kterou jsem byla schopna pachat, diky bulimii. Jeden cas jsem mela ne zrovna nejdecentnejsi zamestnani. Pracovala jsem v herne. Penez na moje ulety vzdy bylo malo a kdyz jsem videla, ze se da vyhrat, po case jsem to chtela zkusit taky. Myslela jsem si, ze se mi treba podari prelstit tu masinu, kdyz jsem vedela, ze byla zrovna plna. Herna byla meho svagra a ten me tam vzal, ze nemel lidi a ja zrovna nenasla nic lepsiho, ale praci jsem potrebovala...Byla jsem tam vzdy sama... Nikdy predtim jsem to ani nezkusila, ani netouila hazet penize do bedny( mela jsem jiny zpusob jak utratit penize...) A tak jsem to pokousela a pokousela, az jsem prohrala, co jsem mela. To mi za prvy bylo lito, za druhy jsem uz nememla na to sve...jidlo. A tak jsem to chtela zpatky a nezodpovedne jsem si rekla, ze si " jen" pujcim a pak az vyhraju vratim to zpet. Jo, desite se pravem - projela jsem tam postupne, ne za den - 8 000, ktere nebyly moje!!! Nemohla jsem si pomoct a prestat. Nemluve o ostude, kdyz se to provalilo... On by me nevyhodil, ale ja sama videla, jak moc nebezpecne to je zustavat v pokuseni a skoncila jsem tam po splaceni dluhu. Tim chci jen poukazat, co je clovek schopen udelat pro svou zavislost. Malem jsemm proadla zavislosti dalsi, nemene ostudne a drahe a nebezpecne. Jedine, co asi pomohlo, ze jsem tomu nepropadla a byla schopna prestat, bylo, ze jsem uz v te dobe mela jinou mnohem silnejsi zavislost. No, nastesti jsem skoncila a od te doby jsem si nikdy na hrani ani trosku nevzpomela. Ale jak snadne to bylo, kdyz jsem v tom delala...! Jak jsem ty penize prohrala, a to vubec ted neni lehke tu o tom mluvit...,byla jsem totalne na dne a bala jsem se nejen ostudy, ale proste uz jsem nemela potuchy, co dal -zit s bulimii a navic nekolika tisicovym dluhem a ostudou ? Bylo to tesne po vanocich, do herny moc lidi nechpodilo a tenden, co jsem zase prohala, jsem to neunesla a pokusila se o sebevrazdu primo tam v herne. Jeden zakaznik prisel a odvezl me do nemocnice...a dal vedet rodine. Ta byla vtekem bez sebe, hlavne rodice, kdyz tedy zjistili, co jsem vyvedla sobe a co navic v praci... Me z nemocnice odvezli na psychiatrii...Nasi za mnou neprijeli, az jednoho dne prijel tata se kamennym vyrazem v tvari po me chtel podepsat papiry, ze se me vzdavaji jako dcery a tedy i potencionalni dedicky. Proste ja ublizila jim a oni asi na sebeobranu chteli ublizit me a uz nevedeli, co vic by me mohlo ublizit... Ale i to se po case srovnalo, ale nestacilo to, abych se ze sve bulimie konecne probrala. No, nakonec jsem z nemocnice volala mamince, cela osamela a na dne, ze je mi to moc lito, vysvetlila jsem ji, co jsem delala a rekla, ze se tedy pujdu lecit s bulimii. To snad jediny me zachranilo, ze se vse mezi nami tak nejak srovnalo, ze me neodkopli nadobro. Ale nebylo to za mesic... Tak jsem pak jela na to leceni, ale vlastne jsem tam jela kvuli tomu, abych nasim ukazala, ze mi to neni jedno a ze je nechci ztratit, coz dnes vim, byl nespravny motiv a dlouho nevydrzel. Hrozne moc se za sve jednani stydim, bylo toho mnohem mnohem vic pozdeji, ale aspon to uz v tomhle nasi nade mnou zlomili hul a rekli, ze je to na mne, jak si kadim na zivot, ze me vzdy budou mit radi, ale ze jim nemam chodit brecet na rameno, kdyz se dostanu zase kvuli tomu do prusvihu. Ze o bulimii nechteji nic slyset. Ted kdyz tu sedim a pisu, - kratce po navratu z lecby, ze ktere jsem jela domu a byla na par tydnu vpohode, jsem do toho spadla zpet, ale to uz jsem se bala jim to priznat. A tak tajila jsem to, jak se dalo. Casem by se to provalilo...Asi za 5 minut 12, jsem si nasla pritele. A zacala s nim zit ze dne na den, abych vypadla z pocitu kontroly a neduvery rodicu, aby se to nedovedeli. Ale tohle mi dochazi az dnes. Ten pritel se behem neceleho roka stal mym prvnim manzelem. Tehdy jsem si myslela, ze je to ciste laska, ta tam urcite byla, ale dnes mam pocit, ze to byl ze zacatku hlavne utek pred bulimii a nepohodli, ktere jsem kvuli ni mela s rodici...Bylo snadny se zamilovat a verit, ze v tom je jen laska a nemuset videt pravdu...Neni to hrozny ? -Beha mi z toho mraz po zadech... Jak clovek kvuli zavislosti a vlastni slabosti dela a veri vecem, ktere se vymykaji chapani...a nejen chapani, ale i decentnimu lidskemu jednani... Proto jsem stastna, ze dnes uz tomu konecne delam tlustou caru a konec. Diky Boze za kousek ro-zumu, ktere mi zustal... Berusky, drzim Vam palecky a ted uz musim bezet, Zatim Pa pa pa Aja

Já jsem jenom chtěla říct, jak strašně moc my tato diskuze pomohla. Měla jsem začínající bulimii zhruba rok jsem každý víkend zvracela, chtěla jsem se vyrovnat vyhublým kamaradkám, které tvrdí že jedí vše a nepřiberou, vedle kterých jsem si připadala jak vestonská venuše vedle špejlí.Po přečtení těchto stránek, to na mě zapůsobilo jako ledová sprcha kdy jsem se probrala a nyní jsem spokojená sama se sebou, být štíhlá za cenu tohoto pekla bože nikdy.Jím zdravě s mírou cvičím a ne jako dřív. Už asi neuslyším obdivné poznámky jak jsem štíhlá, ale že jsem zdravá a v pohodě. Tuto diskuzi sleduji od začátku a píši jsem až těď kdy vím, že jsem z toho definitivně pryč. Sice těď vážím 64 kg na 168 cm, nic ideálního to není, ale já jsem se sebou spokojená. Dříve jsem měla 57 kg, ale za takovou cenu my to nestojí. Třeba časem zhubnu, ale už nikdy touto příšernou cestou. To je moje reakce na odchod Alči z této diskuze, aby neodcházela, protože káždá asi ví že dělá něco zakázaného, ale potřebuje i ten potřebný impulz k tomu aby to překonala a to je myslím to aby se o tom mluvilo a vědět kam až to může zajít. Moc všem přeji aby to překonaly a Alče chci moc poděkovat za pomoc. Děkuji a přeju už jenom samé úspěchy. A dálší důležitá věc neupnout se na tuto diskuzi (nebo obdobné) ale začít už konečně pořádně žít. Život je přeci tak krásný, když chceme "jaké si to uděláš takové to máš".

Milá Klárko, chutě se dají těžko zahnat, ale myslím, že se dají překonat. Chce to jen obrovsky silnou vůli (a to je myslím věc, která bulimičkám a anorektičkám alespoň v počátku vývoje jejich nemoci nechybí - jen si vzpomeň, že i ten proces hubnutí a všeho toho vyžadoval docela vůli, ne?). Každý z nás vůli má a já vím, že se dá cvičit a posilovat. Jen je potřeba si cíle klást pomalu (ale jistě), rozhodně z nich neslevovat, jde přeci o dobrou věc. Klárko, jde o to, abys na tu svou vůli pořád myslela. Až budeš stát v sámošce u regálů plných lákadel, až půjdeš kolem lahůdek - prostě si řekni -NE. Lehko se to říká a vím, že jen velmi těžko realizuje, ale jde to. Stojí to za to (viz Tvoje dobrá nálada, kterou jsi po dlouhé době zase pocítila). Vůli pak projev doma, až si budeš vrchovatě plnit talíře - proč vrchovatě??? Dej si malou porci, dobře víš, kam by to vedlo, kdyby sis pořádně naložila - na záchod...takže si dej malou porci a pak raději uteč - ven, na procházku nebo jen do jiného pokoje k pěkné knížce nebo filmu, ke kamarádce, hlavně se nezavři se svým problémem sama, protože tak na to budeš myslet a sžírat se a sžírat až Tě to sežere. A to nesmíš dopustit. Mysli na budoucnost - alespoň ta by Tě měla motivovat. Určitě se chceš vdát a mít drobečky. Řekni sama - kterej kluk by chtěl mít doma depresivní smutnou nezdravou holku??? A i na ty děti je třeba myslet, dokud je ještě čas. Abys sis jednou nemusela poslechnout drsnou větu

Ahoj holky. Tak vám všem držim palce a tobě Ajo, tiše závidim :-) Ale hlavně obdivuju. Tvoje odvaha me taky nakopla k tomu, udelat tlustou caru za poslednimi 8 lety zivota a zacit konecne žít. Vydrzela jsem dva dny!!! Takovej sem slaboch. Bylo to hrozne težký. Strašně, strašně moc se mi chtělo jíst. Byla jsem hrozně fyzicky unavená (asi z toho, jak bylo mé zlenivělé tělíčko přinuceno zase pekne makat a trávit). Nevim, jak mám překonat tu strašnou chuť jíst a jíst a jíst...Zjistila jsem ale jednu pozitivní věc. Moje bulimie mi asi nejvíc začala vadit, když se ze mě stal uzlíček nervů, věčně v depresi, neustále plakající. S depresí jsem se probouzela, s depresí ulehala. ... všimly jste si, mluvím v minulém čase.... a to není náhoda ....chvíle napětííííí...Ty dva dny, co jsem jedla normálně, jsem neměla žádnou depresi. Byla jsem nervozní, bojovala každou minutu sama se sebou, to ano. Ale vubec jsem nebyla smutná. a třetí den ráno jsem se PROBUDILA S DOBROU NÁLADOU. To už se mi - upřímně - dlouhá léta nestalo. Jenomže pak jsem to odpoledne pohnojila. Prostě jsem nedokázala ovládnout svou chuť a nakoupila jsem si spoustu dobroučkýho jídla, které jsem pak samozřejmě vyzvracela. A v tu chvíli na mě padla ta debilní deprese... Měla jsem na sebe strašnej vztek ... a ještě ke všemu jsem se nafoukla jak balon, no hruza...Takhle jsem zjistila, ze ta moje bulimie, kterou si tak peclive pestuju, je vlastne vobycejnej automat na depresi. Není -li bulimie, není ani deprese, neb nemá duvod býti. Zítra to zkusim napodruhé. Bože, dej at budu úspěšnější a at tech pokusu není moc...jak nad tim ted přemejšlim,možná bude lepší říkat si, že jsem se konečně vydala na cestu za zdravím a štěstím...ta cesta bude těžší, než jsem si představovala....Ale každá prohra na mé cestě mě svým způsobem i posílí, protože každý den bez bulimie mi připomene to. co už jsem několik let nezažila- jak vypadá příjemně prožitý den. ...Kdybyste někdo věděl, jak zahnat a překonat tu hroznou chuť jíst a jíst a jíst...poraďte mi, prosím . Díky

Alenko, neblazni, právě že mám pocit, že je třeba slyšet o úspěších , ne se jen bavit o problému a neřešit ho. To je asi takové, jakoby šli dva slepí na výlet (taky daleko nedojdou), musí je někdo vést, nebo alespoň radit, kudy vede cesta. Tvoje poslední psaníčko sem bylo překvapivě pesimistické, to nejsi Ty. Jsem přesvědčená, že jsi tady na tomto místě podpořila strašnou spoustu holek, vždyť si to přečti - všechny se obraceli na Tebe. Jsi moc milá osůbka, sympatická, cítím, že i velmi chytrá a vždycky jsem ráda četla Tvoje úvahy a pokroky a náhledy na naše problémy. Stýskalo by se mi , kdybys sem přestala psát. Julie

Nakonec vsem z nas. Holcicky moje,nemuzu si pomoct, ale mam pocit, ze bych sem asi mela presta psat. Sice me to moc tesi, ale mam pocit, ze moje prispevky zacinaji vas ostatni odpuzovat, by jste sem psaly. Chapu to. Ja kdybych take jeste nebyla pripravena neco delat a cetla bych, ze to jde neco delat, asi bych to taky nechtela prijmout, ze to jde. A nechtela bych se dal vyjadrovat. O cem ? Ze mi to nejde ? .... Ne, ja se radeji odmlcim, protoze si myslim, ze vy si potrebujete o svych trapenich povidat vic, nez ja o svych pokusech a uspesich. Ja sice jeste taky nemam zdal;eka vyhrano, ale ja verim, ze to zvladnu. Kdyz ne, dam vedet, jo? Tak se kotatka mejte, co nejlip to jde. Drzim vsem pesticky a preji hodne stesti a sily v boji... S pozdravem a uprimnou vzpominkou se louci Alena

Deniso, proboha, vyprdni se na ne, at se smeji. Znaci to o jejich.....nezralosti, at nejsem tvrda ve vyjadrovani se. Nikdo z nich asi ani netusi, ze mas problem, ale verim, ze kdyby vedeli jen trochu o co jde, smich by je presel... Jez tedy podle sebe ( ikdyz by Ti trocha omajdy neuskodila), ale ja osobne taky omacky mit nemusim. Ale urcite neco jez. Prosim Te, mas starosti sama se sebou az nad hlavu, nenervuj se tim, ze jini maji z buhvi jakych svy osobnich duvodu, castoo spis problemu, nejapny pripominky !!! Je to Tvuj zivot, jsi dospela a o svych duvodech a rozhodnuti se nemusis vubec nikomu zpovidat.... Drz se , drzim pesticky. Vsechno bude OK. Uvidis...

Ahoj Denisko,Ne, neni toho jidla, cojsi mela ani dost, natoz hodne !!! Asi to nerada slysis, ale neni. Pokud budes jist salaty a deitni veci budes si stale pripadat hladova. Ja pro priklad rano snim velkou misku vlockove kase se 3/4 bananu, zbytek ho snim uz pri priprave, protoze to trva, kdyz tu kasi chci mit pekne mekkou, do ni si dam dve ;lzicky medu a jeste pul jablka. K obedu si vetsinou nevarim,tak si dam aspon dva kousku toustu s maslem, se syrem a sunkou (na kazdy si dam 1 a pul platku, a pul rajcete. A vecer plnou veceri ktera teda znamena vzdy maso, zeleninu a prilohu.Pochopitelne, kdyz neco do tech strev das, za prve bude chvili trvat nez to zacna vuchazet druhou stranou taky ven ( takze vaha klesa) ven, a za druhe, kdyz neco snis a vypijes, tak je logicky, ze se vaha pohne nahoru. Nemuzes chtit jist a nevazit ani deko min, i kdyz by to byl asi raj, co? Tak proste na vahu nejdi aspon na tyden, a jestli to vazne nemuzes vydrzet, tak co, tak ji proste vyhod, je to pro Tve zdravi, ne ? a neoblikej se tak tesne !!! Zkus to, tyden Te nezabije. Pak uvidis, jak lzu, nebo ne. ( a ja nemusim lhat a ani bych tu nikomu nelhala- nemam to zapotrebi...) Taky, proc jsem se Te ptala na manzelstvi. Rika se v ucenych knihach, ze casto lidi, kdo maji tyto potize, se take rika "hladove Zeny". Jsou totiz prvotne hladove po lasce, kterou doma nemaji, tak druhotnr nevedomky chteji na tenhle svuj hlad poukazat neverbalne a to casto prave tak, ze maji potize s jidlem a jsou tedy hladove svym pricinenim. Chteji tak jako na sebe upozornit, ze jim ta laska tak moc chybi, ze ji nemaji dost. Tak jsem jen chtela vedet, spis Ti dat podnet k zamysleni, kolik pozornosti Ti manzel doopravdy venuje. Moc o nem nemluvis, a kdyz, tak jen ze krouti hlavou, kdyz rano vstane. To, ze jsi - jsme ztratily pojem o tom, co je normalni stravovani se, to je jen dusledek nasi nemoci, kterou jak Te posloucham mas I Ty, Denisko. Ne proto, jak jis v noci, ale proto, jakou mas hruzu z vahy a jak jis pres den. Jo a jeste neco, NEJSI ztraceny pripad a nikdy nebudes, dokud budes dychat, stejne tak jako vsechny z nas...!!! Tak sezatim prdelko mej, myslim na vsechny z nas a papapapa Alena

Ahojky Ajo, jsem uplne vyrizena..........Ja vim ze je ze me uplne magor, ale ja za to nemohu...Abych te uvedla na pravou miru......tchyne slavi svatek a jsme samo sebou pozvani...Kdyz mi ale manzel rekl ze bude k obedu svickova...tak se mi uplne zatmelo pred ocima.......Vim ze jsem nemocna a snzim se s tim neco delat........Vis nejhorsi je na tom to ze i kdybych si maso dala pouze s trochou omacky, cela jeho rodinka by se mi smala ....Uz slysim babicku jak rika nedrz pro tentokrat nejakou tu dietu atd............kdybych obedvala u nas doma( myslim tim u nasich) tak tam by se mi nikdo nesmal a nemel prupovidky k memu strtavovani......Take se kvuli tomu nastval........Ajo pa ...jdu se uklidnit

Milá Denisko, píšeš, že Tvůj problém nemá s Tvým manželstvím nic společného. Chci se Tě přesto zeptat - mluvíš o svém problému s mužem? Třeba by Ti on mohl pomoct vyzrát na ty noční chutě a nájezdy do ledničky. Třeba tak, že Tě prostě v noci k ledničce nepustí, až se probudíš. Zkuste si udělat něco jako úmluvu, nad jejímž dodržením bude bdít. Uvidíš, že pak bude pro Tebe mnohem těžší do té ledničky jít. Nezůstávej se svým trápením sama. Mně v období, kdy jsem měla na mále s anorexií taky pomáhal dozor ostatních, prostě abych zdravě a správně jedla, hlavně, abych vůbec jedla.Pokud jsi ze svého trápení nešťastná, nemysli si, že to manžel nepozná. Proto je lepší vše včas říct.Držím palce. Julie