poruchy příjmu potravy- anorexie, bulimie

Taky jsem mela takovyhle zivotni styl. Teda zprvu to bylo hlavne sportovani a jezeni normalne. Potom jsem zacala jist cim dal tim min a sportovat cim dal tim vic. Lidi si ale me nizsi a nizsi vahy zacali vsimat. Hrala jsem zavodne hazenou a tam jsem to mela na taliri porad. Ze jsem jak z koncentraku, ze bych mohla delat reklamu na hlad... Takze jsem pak prestala tolik cvicit. Jenze samozrejme jsem zacal pribirat. Tak jsem zacala jist stylem cely den nic a vecer vyzrat lednicku. To mi zpusobilo znacne zdravotni potize jako strasnou zacpu a nadymani. Nemohla jsem jit na velkou bez projimadla. Strasne me stve, ze to, jak jsem jedla me poznamenalo. Ted, kdyz se jdu najist, tak nedokazu prestat. Pak nechci veceret, ale v noci me prepadne na neco chut...Zacala jsem tedy aspon pravidelne cvicit, ale porad pribiram. Strasne me to stve. Chtela bych svoji vahu upravit tak na nejaky prijatelny cislo. Nechci uz, aby ze me bylo buhvijaky vizle, protoze jsem poznala, jaky to je byt porad unavena a bez energie, ale rada bych se vesla do kalhot...

Ahoj vsem!Nehodlam reagovat na nektery z mnoha prispevku, ktere se zde objevuji, protoze se vsemi v podstate souhlasim a vlastne neni na co reagovat. Vsechny vase prispevky zcela jasne vychazeji z praxe, z neceho, co jsme si kazda z nas prozily na vlastni kuzi, takze mi nezbyva nic jineho nez nad kazdou prectenou vetou souhlasne pokyvat hlavou. Spis bych se chtela zeptat, jestli nektera z vas nema zkusenost s tim, ze kdyz se ve snaze zhubnout zacala intenzivne venovat sportu ( jakehokoliv druhu ), tak se ji tato aktivita stala nejprve nutnosti, posleze nezbytnosti a nakonec opravdovou drogou. Pro me se totiz sport opravdu drogou stal - nedokazu prozit jediny den, kdy bych nejakym zpusobem nesportovala. Bud kazdy den beham cca 11 km, nebo uplavu 2,5 km, a to kazdy den po cely rok. Aerobik nebo jizdu na kole beru jen jako doplnek. A pritom vim, ze tato fobie u mne vznikla ze snahy zhubnout a nepribrat zpet. Bulimii netrpim, anorexii taky ne, ale nedokazu se zbavit panickeho strachu z toho, ze kdybych jeden jediny den nesportovala, tak ze okamzite priberu. Jako vy vsechny, i ja hrozne rada jim, a jelikoz na to pres den nemam cas, dohanim to vecer - jsem schopna jist treba dve nebo i tri hodiny, ale nemam po tom vubec vycitky svedomi, takze nezvracim, jedine, co udelam, je, ze pak rano vstanu o pul seste, jdu behat nebo plavat, pak hned do prace, nesnidam, neobedvam ( vypiju max. dve kafe s mlikem ) a celej den se tesim na vecer, az prijdu domu a udelam si "svoji hostinu". A rano vsechno nanovo.......... Vysledkem je, ze sice nemam nejak velkou podvahu ( 170 cm, 50 kg ), ale presto nemenstruuju uz asi 1,5 roku. Nevim, co s tim, protoze je mi jasne, ze ta bariera je vylozene psychickeho razu, ale vubec se mi nechce ji nejak odbourat. Proste je mi takhle fajn. Nemate nektera z vas podobnou zkusenost? Jestli jo, tak mi prosim odepiste, pripadam si se svym systemem udrzovani vahy nejaka az moc divna...........

Ahoj Kati!Mam podobny problem, ale moje telo je nastesti taky chytry a taky nemuzu zvracet, kdyz neni duvod. Zkus na tu ,,tlustou" kuzi cvicit. Aspon ted o Vanocich. Ja se o to pokousim, kdyz citim, ze na me jde zravost. Nedokazu se ovladnout vzdycky, ale kdyz si predstavim co vsechno bych uz mela v sobe, kdyz bych to treba dneska neudelala, tak mam fakt dobry pocit.

Ahojky, chtela bych se spis na neco zeptat. Jak se totiz pozna, jestli mam skrytou obezitu nebo ne. Podle vahy totiz mam 55 az 56 kg na 170 cm, coz neni zas az tak spatne. Ale problem je, ze ackoliv vypadam opravdu stihle, vim, ze nejsem. Mne nejvic tuku zabira paradoxne kuze. Ta mi tvori temer veskery tuk. Diky tomu se prave obcas az zmitam mezi anorexii a bulimii. Jedine, co nedelam je, ze nezvracim. Ne proto, ze bych nechtela, ale proto, ze nemuzu. Uz jsem to totiz hodnekrat zkousela a nastesti je moje telo tolik chytry, ze proste nemuze zvracet, kdyz nema proc. Jenze ja uz nevim, jak to mam udelat. Potrebuju se toho speku zbavit, jenze on to normalni spek neni. Ja mam treba na hrudi a zadech jen!!! tu kuzi, ale i presto, kdyz se ohnu, tvori se mi tukove zahyby. A vim, ze kdyz neprijdu na zpusob, jak se toho zbavit, budu se snazit dal hubnout. Jenze ted zacaly Vanoce, takze se moje nejedeni promenuje ve zravost. Coz je presny opak a ja po Vanocich opet nebudu jist, protoze budu chtit zhubnout. A za par mesicu to opet vzdam a zacnu se cpat. Uz opravdu nevim, co s tim....

Ahoj vsem "spriznenym dusickam". Je dobre, ze se naslo par z vas, ktere sebraly ,verim, ze poradny kus odvahy, nez sem o sobe napsaly. Neni to jednoduchy, da se s tim poprat a vyhrat, ale pozor! Procento tech, co se doopravdy vyleci je zalostne nizke. Takze, co kdyby jsme si daly tajne predsevzeti do Noveho Roku a tedy i celeho pristiho roku? BOJOVAT...,BOJOVAT ...A BOJOVAT !!! A nenechte se odradit neuspechem, zkousejte vzdy znovu vstat a prat se dal. Budte samy k sobe trpelive, a jak se rika trpelivost ruze prinasi, ale jen tam, kde je o ne opravdovy zajem...Jo a taky: Radus, ty uz urcite chapes, ze toneni vporadku, vid? Tak uz vic na nic necekej a najdi nekoho, kdo Ti pomuze se dostat do rukou alespon psychologa. Da se s nima dobre popovidat, muzes jim verit, a necitis se jako vok u psychiatra.A Mariko, sjem moc vd2cna,za to ze jsi se nebala nazvat sve jednani pravym jmenem. Ono totiz z nejakeho podinvneho duvodu je jednodussi verit, ze zrovna ja mam anorexii, nez bulimii. Vice nez 95 procent tech , co se zpocatku povazuji za anorektiky, se chovaji zpocatku anorekticky, ale temer ve 99-ti pripadech ze sta se to po urcite dobe zvrhne do bulimie, protoze telo bylo dlouho odepirano, ale hlavne bylo odepirano chutim a svobode dat si, co mame radi.Tak ze kdyz uz sito pak jednou povolime, zjistime, jaky hezky pocit to je ta svoboda... A pak jde to jako droga a zavislost na ni. k jidlu se utika, kdyz se ma resit nejaky problem, i kdyby jen tense svou vlastni nespokojenosti. Ulevit si pozitkem ze svobody jist je jednodussi a proto se to stava bludnym kruhem, ze ktereho se tezko hleda cesta ven, stejne jako u alkoholiku, narkomanu, kuraku, kazdy ma tu svou cestu, jak se mu i kdyz jen na chvilicku ulevi, a dela to i prestoze vi, ze mu pak bude zle, nebo ze se bude nenavidet. Tech par minut za to stoji.Jeste jednou tedym - bud pysna sama na sebe, udelala jsi tezky prvni krok, nikdy na nej nezapomen, kdyz se Ti to bude chtit vzdat. Jestli potrabujes nejakou radu dej Ty, i Vy ostatni vedet.Vsem preji Stastne a Vesele, a obcas se ozvete - jen tak, jak je... Alena

Ahoj holky, dekuji za odpoved, hned po novym roce se objednam na gyndu. A moc vam drzim palce at to vsechny zvladnete, hlavne ty Radko neblbni, vzdyt ti je teprve 13 a potrebujes z neceho rust a zneceho se vyvijet. Jandulo urcite napis jak se na gynekologii dopadla, at vim co me ceka. Ahoj a hezke Vanoce.

Připojím se taktéž, určitě vyhledejte psychiatra. Já měřím 173cm a mám 57kg, což je asi tak akorát, ale i tak se musím vyrovnávat s příznaky mentální bulimie - ještě před dvěma lety jsem měl o 6kg míň a dělala jsem fotomodelku. Pak jsem s tím sekla, protože mě už dál nebavilo omezovat se v přísunu potravy. Taky jsem šla na vejšku a přestala jsem mít dostatek volného času na sportování. Proto jsem ztloustla. Objektivně sice vím, že jsem v pořádku, úplně obyčejná, štíhlá žena, ale občas mě to popadne a začnu si vyčítat, že příliš jím a málo cvičím. Už několikrát jsem se v záchvatu přejedla a všechno jsem vyzvracela. Řekla jsem to svému manželovi a myslím, že on mě podrží. Nechci prohrát, musím s tím bojovat - asi taky skočím za nějakým tm psychiatrem. Dřív, než bude pozdě.

Ahoj holky,tak mam pocit, ze ty nase pribehy se tak vsechny podobaj a presto jsou kazdej nejak odlisny. Co se tyce menstruace, ja uz nedostala mesicky rok a ted se musim objednat na gynekologii, kde me asi taky ceka par injekci... Dam vam holky vedet, jak to dopadlo. Na psychiatrii jdu zase po novym roce,v lednu.Hlavne to,holky,nenechavejte bejt,a objednejte se k svymu psychiatrovi!!!! sami to fakt tezko zvladnete!!!je to proste blok v hlave,kterej (aspon ja) nedokazem sami zvladnout... Hodne sily a krasny svatky

Je mi 13,5let.Měřím asi 158cm a vážim asi 39kg.Poslední dobou sem začla blbnout s tim ,že jsem tlustá a skoro vůbec nejím.Za poslední půlrok jsem ubrala asi o 5kg.Všichni říkaj,že jsem vyzáblá a jestli nemam anorexii.Začínám se bát,že jo.Je moje váha normální?Taky nemam poslední dobou vůbec energii-jsem pořád unavená,vůbec se nesměju a nic mě nebaví.Někdy přemýšlím o sebevraždě.V jídle se nimrám a tajně vždy část vyhodím.Už jsem si dokonce zvikla na kručení v břiše.

A omlouvam se za chyby, psala jsem ve spechu. PA

Mila Vando, nevim, jestli Ti moje rada pomuze, jen se moho podelit o svoji zkusenost, ale zalezi, jestli pricinou vynechani Tve je doopravdy jen hubenost a potize s ni. Ja jsem v prubehu tech let menstruoavla mozna tak 2-krat do roka a to jeste po vyvolavaci injekci od gynekologa, coz ale neznamenalo, ze jsem mohla otehotnet. Snad proto -nikdy driv jsem zadnou antikoncepci nepouzivala. Nakonec jsem asi pred dvema lety, ani jsem netusila jak, otehotnela. S mym problemem jsem si ale ani miminko dovolit nemohla, prestoze toho do dnes lituji, protoze mam strach, ze to byla moje jedina sance. Nicmene jsem sla na potrat. No a od te doby jsem zacala pouzivat antikoncepci Ortho-Cyclen a menstraci dostavam presne skoro na den. A taky zkusil jsem od te doby jinou, ale ta me stala takovych problemu, ze bys neverila, tak jsem, jakmile jsem mohla, presla zpet na svou starou, a vse je opet relativne vporadku. Jak moc vporadku to ale uvidim, az jednou vysadim a budu chtit mit prcka. Chapu, ze je tezke si pripustit, ze nizka vaha by mohla byt pricinou ztraty Tve menstruace, ale zvaz to s rozumem: pokud projdes gynekologickyma vysetrenima a ty nic nenajdou, je Tva vaha zrejme stale jeste nizsi, nez Tve telo potrebuje k plne funkci. Na gynekologii Ti ovsem nereknou, ze to mas z vahy, to snad vis, ale vedet budou, to mi ver. Ja taky vim, ze kdybych antikoncepci vysadila, ze bych sama od sebe jeste mela s pravidelnou menstruaci problemy, protoze at se mi to libi, nebo ne to priznat moje vaha jeste neni akorat. A co je akorat, Ti rekne popravde jen Tvoje telo, jakmile zacne samo jednou menstruovat, a to bezohledu, at se nam hodnota na vaze v te dobe libi, nebo ne. Poterbu tela tady proste zmenit nemuzeme. Ted zalezi, pro co se rozhodneme - zdravi, deti, rodina - nebo krasa, ktera uz ale davno krasou neni, a nemoce, a stari plne samoty, bez deti a vnoucat.Doufam, ze zdrave usoudis, co je treba, a pvne Ti drzim palecky. A jestli Ti mohu neejak pomoci, ozvi se. Alena

Ahoj holky, taky jsem mela ten samy problem. Merim 185 a vazila jsem 75kg (vubec jsem nebyla tlusta, byla jsem akorat), stacilo par mesicu a mela jsem 60 (na moji vysku je to sila) Mozna jsem to mela trosku horsi, ze nebyl nikdo, kdo by mi pomohl. Mama si to vubec nechtela pripustit, ze jeji dceruska ma mentalni anorexii a jeste mi pomahala odvracet otazky typu jestli nejsem nejaka nemocna a podobne. Tata si toho snad ani nevsiml. Byla jsem na dne psychicky, hrozne malo jsem vychazela ven (snad jen do posilovny) a porad si rikala, ze vylezu az budu mit peknou postavu. Asi to vsechno zacalo ve druhaku na vejsce, kde me strasne dusil a potapel jeden pan "profesor", ktery mi daval jasne najevo, ze jsem upne blba a zenska na strojarne nema co delat. A tak jsem si rekla, kdyz blba, tak aspon krasna a stihla. Trvalo to asi dva roky. Az jsem si pred pul rokem rekal dost, neslo to ale najednou. Prvni krok byl ze jsem si podala opet prihlasku na Vejsku a rekla jsem si ze zmenim svuj zivot, ze takhle neprose... svoje maldi. Hezky se to rika, ale slo to ztuha a hlavne musela jsem se z toho dostat sama. Ted jsem docela v pohode, chodim do skoly, mam kamaradky, dokonce jsem si nasla kluka (samozrejme, ze je trochu pri tele, abych i ja mohla v klidu pribirat). Jedine co me trapi, ze se mi nevratila menstruace. Nemohly by jste mi nejak poradit, taky bych chtela jednou mit deti. AHOJKY A DEKUJI.

Já taky. Žiju ve Státech a tak si domu zaskočím alespoň po Internetu, když se mi stýská.Což je skoro pořád.. PA

dekuju za odpoved, jsem rada, ze to u me nedoslo tak daleko a ze jsem tu doktorku vyhledala. ted uz snad bude vsechno v poradku a ja tobe, sobe i vsem ostatnim, ktere se v nasich pribezich taky najdou, preju hodne sily poprat se s touhle nemoci. hlavni je si uvedomit,ze svet nestoji na tom, kolik clovek vazi a kvuli par nadbytecnym kilum nestoji za to hodit vsechno zdravi za hlavu. clovek by mel zit vyrovnany zivot, a to s jakoukoliv dietou proste nejde!!! jeste jednou diky, treba se k nam prida nejaka dalsi nestastnice a treba ji pomuze, ze se sveri aspon svy klavesnici a monitoru... budu se sem pravidelne vracet.

Mila Jandulko, dik, ze jsi se nebala se ozvat na muj vzkaz, protoze se urcite tyka i Tveho problemu, je ale spousta holek a zen, kterysi to ve sve posedlosti jeste nepripousteji, ze uz to neni vporadku, co delaji. Prestoze jsem o poruchach prijmu potravy vedelaze skoly uz mnohem driv, i ja jsem si dlouho myslela, ze to mam pod kontrolou, a ze mam problem jsem si uvedomila az po asi 4-5ti letech, kdy jsem zjistila, ze na maturitni vecirek jsem si nemohla dovolit, to co bych chtela, protoze jsem byla misto desne sexy - desne vyzabla. Povazuji se za pomerne inteligetni, o to vic mi zustava rozum stat, jak jsem mohla takle zblbnout, a navic jsem nebyla schopna s tim nic delat, prestoze jsem vedela, jak nebezpecne to je. Dostala jsem se diky tomu do mnoha problemu, ktery bych nikomu neprala, nenavidela jsem se za to a moc se sama pred sebou stydela, jak smesne jsem se k svemu telu chovala. Nejvic me dnes asi mrzi, kolik nervu jsem stala lidi, kterym na me zalezi, jako rodice a muj muz. Mamince to zjistila a to bylo kratce po tom, co muj starsi braska spachal sebevrazdu. Malem ji to zabilo, kdyz zjistila, ze ji dcera vlastni hlouposti skoro uira pred ocima. Dnes o tom s ni muzu mluvit, ale tenkrat mezi nami bylo peklo. Bylo mi 16, kdyz me kvuli tomu vyhodila z domu, protoze uz proste nevedela, jak mi pomoct, a ubijelo ji sledova, jak jsem se nicila. Dneska chapu jeji chovani a je mi moc lito,ze jsem ji stala tolik nervu -zase jen kvuli me hloupe touze po tom byt Krasna... Tolik jsemchtela byt zase normalni a tou nejlepsi dcerou pod sluncem...ale uz jsem nevela jak z toho ven. A jeste jsem se nechtela vzdat sve hubenosti, kdyz mi v 19-ti pomohla se dostat na leceni do Prahy na psychiatrickou lecebnu Ke Karlovu 11,jestlli si to pamatuji spravne. Tak jsem sice prosla lecbu skvele, poznala jsem spousta noveho a ze nejsem jedina, kdo se tak poblaznil. Ale protoze jsem se tam snazila hlavne kvuli mamince, tedy jsem nepochopila,ze jsem to mela delat kvuli sobe predevsim, Kratce po navratu domu jsem do toho spadla znovu, a snad jeste hur. Mamka pochopila, ze mi nemuze pomoci, rekla mi svuj nazor a od te doby to nechala na me. Ale jsem rada, ze uz jsem ji nemusela vic lhat, stejne to nemelo smysl. Dneska uz vidim, ze zivot je o necem jinym, nez o krase, a ze kdo me ma opravdu rad, ma me rad bez ohledu na to jestli jsem tlusta nebo hubena. Realnej zivot je o necem jinym. A byt sexy muze byt kazda zenska, ktera ma v sobe tu Jiskru, bezohledu na kila. To mi to ale trvalo, co?Drzim Ti a vsem podobnym pesti v boji s dospelosti. mej se hezkya ahoj...

ahoj Alco,diky za tvuj pribeh. temer ve vsem se shoduje s mym. 24 let, 163 cm, loni v rijnu 75 kg, dneska 45 kg, kazdej den hodinku na rotopedu plus dalsi aktivity, vsak vis. pres den jidlo jen tak tak, abych nemela hlad, vecere POUZE zelenina... sama chvala, lichotky, pozdeji "neblbni, neprehanej to s tou dietou" apod. ja porad odpovidala, ze zadnou dietu nedrzim a fakt sem si to tak i myslela, mela sem pocit, ze je to bezna strava a ostatni se preziraj a jedi desne nezdrave. pak sem si precetla nekde o anorexii a bylo vymalovano. chvili sem s tim bojovala sama, pak mi pomohl muj skvelej pritel, ted uz pres mesic chodim k psychiatricce, beru antidepresiva a presvedcuju se, ze musim pribrat. coz mi, vzhledem k mymu pozitivnimu vztahu k jidlu, nedela bohuzel vubec zadny potize, a mam pocit, ze se prave dostavam k bulimii, protoze ze vsech stran slysim, ze musim jist a jist. no a kdyz teda uz mam pribrat, tak at je to po necem, co mi chutna. takze si kupuju vanocky, susenky, chipsy atd. nastesti nezvracim, ale hodne cvicim a nevim, jaky si mam koupit novy kalhoty, ktery nutne potrebuju, protoze nevim, kolik kilo budu mit za tejden, po vanocich, na jare... je to peklo. takze tobe i mne drzim palecky, at to vsechno zvladnem a jsme v pohode a ostatnim holkam muzem jenom doporucit, aby si fakt daly bacha, protoze ten prehup ze zdraveho hubnuti do tohodle pekla je strasne riskantni a hrozne blbe se rozpoznava..

Taky jsem chtěla být hubená a krásná. Měla jsem 64kilo na 161cm váhy, což bylo dost. Bylo mi tedy asi 14,když jsem začala zkoušet diety od spolužaček,ale ty mi maminka zakazovala a mařila. Tak jsem začalaalespoň cvičit. Nejdříve hodinku dvakrát týdně na aerobiku, kdy jsem pak místo večeře volila jen ovoce. Ano,něco jsem i zhubla, asi na 55 kilo, což už by bylo akorát, ale nějak jsem nezvládla pocityblaženosti, když mi to lidi začali chválit. To se mi moc líbilo, tak proč bych nehubla dál? Dostalajsem se k předcvičování aerobiku, což bylo i něko-lik hodin denně, byla jsem tedy nejen oblíbená, aletaké jsem stále sklízela pochaly za ubývající váhu.No a protože s chutí roste hlad, vypěstovala jsem si poměrně slušnou anorexii, jak jsem se o tom popr-vé dozvěděla ve škole, kde jsme to brali v psychologii. No a po čase už to nebyly pochvaly, co jsem slýchala(ale už nevnímala), ale spíš otázky.Jenže to už jsem v tom lítala až po uši, tak jsemse jen vymlouvala, že to je jen ten aerobik,což účinkovalo poměrně dlouho, a já si jela dál po svým.Začala jsem i to málo,co jsem jedla, zvracet, abychsi svou hubenost nepokazila a pojistila, a myslelajsem si, že jsem děsně silná a dobrá, když se mi tak dobře vedlo. I zájem u druhého pohlaví jsem začala budit, což jsem také připisovala své krásnéa hubené postavě. Nakonec jsem si uvědomila, že to asi není vpořádku, co jsem dělala, ale to už bylo pozdě. Měla jsem 40 kilo,bílá jak papír, třesoucí se a věčně na omdlení z vysílenízuby, dřív tak krásné a zdravé, samosebou už nebyly pravdou. Stejně jsem se cítila tlustá,i když už jsem musela svou hubenostzakrývat oblečením, abych se vyhnula otázkám, který byly nepříjemný a těžko se z nich vykrucovalo.Nakonec dneska po 9 letech se trápím strachem,jestli vůbec budu schopná dát mému krásnému manželstvípotomka. Můj problém se časem zvrhnul v bulimii, což je asi o to těžší, že to dnes leze do peněz nejen mě, ale nám, a já, i přestože mám svého muže ráda nadevše, nejsem schopná říct si -A dost! To bych bez problémů přestala kouřit, ale ukončit svoji závislost na jídle, to mi připadalo nemožný. A to ipřesto, že dneska už mi není jedno, jestli na to umřu, jen když jsem hubená. Sice si držím stejnou váhu 50-53 kil, ale svého zlozvyku -léčit si sebemenší problém jídlem a zvracením- jsem se úplně ještě zbavitnedokázala. Můj druhý muž mě má rád proto,kdo jsem, ne jak vypadám, což bylo důležitý pro mého prvního muže,a tak jsem ráda, že jsem ze vztahu, který můj tenproblém jen podporoval, včas odešla. Ale přesto,závislost a zlozvyky vypěstované za ta léta více méně řídí můj život i dnes, kdy se nemusímbát, že nějaké to kilčo navíc mi znervózní chlapa.Taky vím, že i kdyby se tak stalo, váha opravdu není středem světa, a že zdraví mám opravdu jen jedno.Taky chci mít děti. Dvě. Ale tenhle souboj jsem siprohru podepsala asi už dávno, když jsem si vychut-návala lichotek o kráse. Můj muž mě má rád. Neopustí mě ani pro můj problém,ani pro neplodnost, ani pro nic. Sám si prošel jistouzávislostí, což byla škola života, a tak ví, že mi ale nemůže pomoct, dokud se SAMA nerozhodnu býtdospělá a jednat zodpovědně. Je to opravdu moc hodnej člověk...Ani nevím, proč tu o tom píšu. Jen jsem četla,jak se ostatní snaží hubnout a to mi připomělo, jaký ŠTĚSTÍ to přineslo mě. Nebudu radit, nemám asi co,ale snad to někomu otevře oči, nebo to těm, co mají podobný problém ukáže, že nejsou sami.Nakonec bych přece jen ráda dodala, že po létech snažení se z toho dostat, jsem si našla cestu, kteráje mi pomocí, jak z toho ven. Nechci nic propagovat, každý si musí najít sám, co mu pomáhá.Po letech mnohonásobného denního přejídání se azvracení se úplně nejlepším lékem na můj problémukázalo držet se zaměstnaná, tak, že na to nemámčas a pak už ani sílu, a tedy ani pomyšlení, a tovše spolu se stravovacím způsobem, který u nás představila Kořínková. Hodně zeleniny a ovoce, dělěná strava. Ta se ne vždy stoprocentně daří, ale v rámci možností a snahy je to prima způsob, jak si nejen udržovat váhu a nebýt hladová, alei zhubnout. To já ale už nechci, tak občas zhřešíma dám si něco na zub, jakmile váha ukáže o něco míň.Poprvé po všech těch promarněných letech ,kdyjsem nedokázala 1 den nezvracet, schopná už 2 měsíce jíst normálně a nezvracet ze strachu, že rapidně přiberu. Nevím jestli mám vyhránoale vím jistě, že se mi a nám žije mnohem snadněji, co se můj život přestává točit kolem jídla -ve dne i v noci. A to mi vyhovuje.Víc jsem si snad ani nikdy nepřála. Snad jen děti..