Posedlost láskou

Jeden čas jsem váhala, zda...Mám podobný problém asi s tou posedlostí, ale takovou trochu jinou, než touhou po nějakém idolu v okolí :-) Plyne zřejmě z rodinných poměrů, když jsem byla ještě dítě. Matka mě odmítala, shazovala před ostatními sourozenci a vědomě mi dělala naschvály. Ve škole se přidala přidala navíc šikana a dokážete si představit, jaké to bylo, když nemáte nikde zastání. Peklo skončilo, až jsem se odstěhovala. Minulý rok jsem byla dlouhou dobu na služební cestě v zahraničí a seznámila jsem se se ženou v mámině věku. Moc jsme si rozuměly, povídaly jsme si a trávily spolu čas na výletech, zahradě, jen tak doma v kuchyni. Občas mě objala, jako bych byla její vlastní děcko. Sakra, já už jsem skoro 30ti letá, ale tohle mě vážně dostalo, lidi. Mě ta ženská hrozně chybí a nedokážu myslet na nic jiného, než se s ní zase vidět, obejmout ji a povídat si jen tak o vaření, dětech...

Ahoj. Já jsem v opačné situaci. Mám pocit, že si o mně někdo takhle vysnil milostný příběh a vypráví ho lidem kolem sebe. Od nich se mi potom donáší různé útržky o tom, že jsem posedlá já jím, všechno, co dělám, s ním nějak souvisí, schválně se vyskytuji třeba na místech, kam on chodí nakupovat atd. Požádala jsem ho, abychom si o tom promluvili - což on interpretoval jako touhu se s ním setkat ... Mám z toho docela strach. Co mám dělat? Stalo se to někomu?

Jeden čas jsem váhala, zda jen po komsi toužím nebo jím jsem posedlá... máte-li toto dilema, koukněte na tenhle článek - http://mladazena.maminka.cz/scripts/detail.php?id=368466 - doktor Šmolka tam vykresuje tu jemnou hranici mezi touhou a posedlostí...
A podle něj byla jsem posedlá. Toužila jsem po jistém muži (ženatém podotýkám), měla jsem pocit, že je to vzájemné, a jako jediný důvod, proč jsme spolu zatím nešli alespoň na kafe, jsem považovala to, že jsme oba jen zcela nepřekonatelně stydliví... trvalo to téměř dva roky a celou tu dobu jsem vyhledávala okamžiky, kdy se s ním setkat, pozdravit se s ním, případně prohodit pár nesmělých slůvek a užít si toho jeho rozpačitého úsměvu... možná by to trvalo dodnes, kdyby to neskončilo jinak (zajímá-li Vás to, závěr příběhu a strušná rekapitulace jeho průběhu je zde: http://lenii.blog.cz/1001/vystrizene-sceny-z-roku-minuleho - jo dokonce jsem o něm i blogovala, tak moc mě bavil!)
Ale o tom jsem psát nechtěla, spíš jsem chtěla zmínit to, že tenhle druhý snový život je strašlivě návykový. Také mám vztah, ve kterém mi asi něco chybí (jako v těch předchozích příbězích zde), a tenhle únik od reality s sebou nesl spoustu příjemný pocitů... prostě jsem byla v pohodě jako nikdy předtím. Skončilo to a pohoda je tatam, dokonce tomu připisuji i již několik měsíců neobjasněné zdravotní potíže, které mám...
Takže chci říct, jestli není občas lepší být posedlá, než nebýt v pohodě... ;)

A pokud Vás téma posedlosti, respektive erotomanie zajímá, doporučuji úžasně zpracovaný film Má mě rád, nemá mě rád - více o něm opět na mém blogu: http://lenii.blog.cz/1003/ma-me-rad-nema-me-rad-a-la-folie-pas-du-tout - mně osobně tenhle film úplně dostal, protože otevírá netušené obzory... doporučuji! ;)

Ano mám problém.Posedlost láskou mě ovládá.Toužím po lásce, po smyslu života ve smyslu žít pro někoho.Chci se dávat - rozdávat a malinko i brát.K čemu je život,když se člověk cítí tak prázdný?

ahojte

chci se kontaktovatsněkym-kdo zažil V DEPRESI a posedlosti co-já:ale zrejmě vy co přispívate to berete povrchně!!!od doktorky jen obecné rady-čili:jak z deprivace ven??pokud máš pod.problém-mužem se kontaktovat -intimně.jen sem napište.ahoj-JIŘÍ ARNE,.

život není takový happyend, jaký obvykle telenovely nabízí - dávají diváku pocit, který on v nich v podstatě chce nacházet - že dobro a láska zvítězí a on a ona se najdou a navždy utvrdí v tom, že k sobě patří. Život je jiný, patří k němu prohry, pády a bolest. Pak si víc vážíme dobrých věcí. Jen ty pády by neměly být hluboké a bolest trvat dlouho.

Mám stejný názor na telenovely jako Romana, jednoznačně dávám přednost životu, ale musím příznat, že asi před 15-ti lety jsem měla citově dost nešťastné období, kdy jsem se na některých novelách stala téměř závislá. Naštěstí to asi po roce dvou přešlo, ale na vlastní kůži jsem tak poznala, že to může být pro lidi v určité situaci i poměrně účinná náhražka, ostatně, proto se ty telenovely pořád točí :)

Jime, jsi první mužský, kterého znám, který sleduje mexické telenovely, fakt. A jsi romantik - zřejmě. Nic proti tomu, ale oparavdu jsi první chlap sledující tento žánr,koho znám. Snad pro všechny ty, kteří hledají lásku skutečně mexická telenovela Destilando Amor bude tím nejlepším-moc bych všem hledajícím přála, aby to bylo tak jednoduché a telenovela jim našla řešení, ukázala cestu ... já osobně hledám v reálném životě a nacházím tam odpovědi na své otázky.

Romanko když je člověk pro Lásku schopen něco obětovat i udělat,tak mnohdy i předčí jakoukoliv telenovelu a pro ostatní jsou telenovely inspirací,nebo ukázkou toho co mají dělat a jakých chyb se mají v Lásce vyvarovat.Mexická telenovela Destilando Amor tedy Čistá Láska je ta nejlepší pro ty,kteří Lásku hledají.Hledáním nalézáme.Nalézáním získáváme.Pozor,ale získáváním někdy i ztrácíme.Nesmíme nikoho vlastnit.Pak je to posedlost a nikoliv Láska.

já tedy na seriály nemám čas ... a ani nervy mnohdy - jde hlavně o ty argentinské a mexiké šílenosti, všechny ty sladké blitky - tohle asi není nic takového, ale stejně - život má od seriálu většinou dost daleko, ne ?

Kdy je muž naivní? Při souloži. To je na i v ní.

Milá Noro, jistě se mnou budete souhlasit - v manželství je potřeba hodně slevovat, aby mohlo fungovat - slevovat ze svého pohodlí a sobeckosti, protože každý mladý člověk je svým způsobem sobecký, zvyklý se starat sám o sebe, taky jsem byla taková, pak umět dělat časem kompromisy, být ohleduplný a hlavně se nesnažit přizpůsobovat partnera svému ideálu, ale spíš ten ideál přizpůsobit svému partnerovi. Ani při sebevětší snaze a řadě předsevzetí to prostě mnohdy nevyjde, manželství se rozpadají, na některé čeká ten pravý třeba až napodruhé ...
Díky za to hezké přání, já Vám přeju zdraví, štěstí a lásku.
Mně už minula čtyřicítka a těch víc jak dvacet let manželství mně hodně naučilo - převážně věcí užitečných a dobrých. Svým způsobem rozvod životní prohra asi je, ovšem hlavní je, aby člověk v životě našel lásku. Třeba manželství ukončil, ale prostě pak jednou našel někoho, s kým je mu skutečně dobře, koho má opravdu rád a on jeho. Bez toho by totiž lidský život byl neskutečně chudý a nahradit ten plnohodnotný vztah z mého pohledu nemůže ani vila, ani exotické dovolené ani mercedes v garáži - i s těmi věcmi totiž může být lidský život prázdný - není to moje zkušenost, nejsem bohatá, je to ale můj názor.
Takže všem přeju, aby našli v životě svou lásku, která pak přeroste v pevné přátelství, vzájemnou úctu dvou, keří spolu dokáží bok po boku ve cti zestárnout.

Děkuji Romano, za Vaši reakci, jak krásně jste dopověděla co já jsem načala, děkuji za Vaši krásnou definici - "děti jsou společná krev dvou, kteří se měli rádi a děti se z té lásky narodily"... Přeju Vám, aby Vám Vaše hezké manželství co nejdéle vydrželo, aby jste se z něho oba mohli těšit co nejdéle. Už před léty mi překvapivě odpověděl jeden můj starší kamarád, který se rozvedl když už měl děti téměř dospělé, vzal si skvělou a hodnou ženu a počal s ní a dobře vychoval dvě krásné, hodné a chytré děti. Položila jsem mu tehdy vážnou otázku, zda se mám rozvést či ne, když mé manželství je už roky v troskách, ale jsou ještě nedospělé. Měl tak hezké maželství se svojí druhou ženou, a přece mi tehdy ve svých asi 65-ti letech odpověděl: Každý rozvod je vlastně životní prohra. Někdy nelze jinak než se rozvést, nelituju toho, musíme umět žít svůj život i s prohrami, ale dělá mi radost pohled na každého, koho tahle prohra nepotkala a vyšlo mu to :)

souhlasím s Norou,společně prožitá léta nelze smazat a děti jsou společná krev dvou, kteří se měli rádi a děti se z té lásky narodily. Láska pominula, ti dva se už nemilují, ale prošli společně velký kus života, zplodili děti, mají mnoho společných zážitků a vzpomínek na dobré i zlé a do smrti prostě budou mít něco společného. Jsem vdaná velmi, velmi dlouho a svého muže mám ráda. Pozná se to i podle toho, že kdyby se zamiloval do jiné ženy, jistě bych se trápila, ale musela bych žít dál, jít dál a nakonec - pokud by na té ženě záviselo jeho štěstí - přála bych mu je. A pokud by ona byla dostatečně moudrá a rozumná a měla ho skutečně taky ráda, brala by ho i s jeho minulostí, vzpomínkami, jistou vazbou k bývalé ženě a silnou vazbou k dětem, které s tou ženou zplodil. O muži vždy mnoho vypovídá jeho vztah k dětem. Pokud ty po rozvodu odepíše, nestojí ani jako muž zanic a pryč od něj.

anticipate, chci Ti je napsat něco k tomu, co ve svém dopisu opakuješ "nemá s ní nic společného" /tedy ten Tvůj přítel s manželkou, kterou nedokáže opustit/. Velmi se mýlíš, já jsem na té druhé straně, v situaci té druhé - Tvojí "sokyně", rozvedla jsem se s maželem po 20-ti letech, mám s ním korektní vztah, stále u něj a s našimi dospělými dětmi bydlím a žena, s níž chodil, pořád chtěla, aby to definitivně rozetnul, aby mě poslal pryč a jen ona byla paní v jeho domácnosti. Kvůli tomu jejich mnohaletý vztah nakonec skončil, zničila ho svojí čím dál větší nešťastností, výčitkami a citovým vydíráním. Chceš vědět jaké vazby zůstávají partnerům, kteří spolu mají děti? Právě ty děti, vždycky zůstanou jejich rodiči, to je pojí, pokud oba své děti milují. Tak dobře se znají, tolik toho museli překonat, když rodinu vytvářeli, s nejlepším úmyslem, že to vyjde.... To je velmi silné pouto a ti dva se spolu ani nemusí vidět nebo bavit, mohou si říct za týden půl slova, ale vědí o sobě. Nesnaž se to pouto zničit, přijmi ho. Jen v dětství a mládí potkáváme lidi nesvázané a nezatížené žádnými vztahy, v dospělosti je každý normální člověk vázán vztahy, které si v životě vytvořil. Ty zůstávají jako neviditelná lana. Nesnaž se je přetnout, smiř se s nimi a měj ráda toho muže i s vazbami, které má. Jsou jeho součástí, součástí jeho života. To je moje reakce na Tvoji větu, že ten muž nemá se svojí ženou "už nic společného".

Pokud jste posedlí láskou,tak se dívejte v televizi na Markýze na seriál Čistá láska.Tam je to vše obsaženo a tam to poznáte.

né nadarmo se řiká,vše s mírou.
mmě by bylo nepříjemny kdyby za mnou žena dolejzala,hmm asi bych ji pomiloval a nechal (na rozloučenou).
stejně tak já,když budu dolejzat za ženou nebude příliš dobré i když má muž být aktivní.
chce to dobře rozvážit.

né nadarmo se řiká,vše s mírou.
mmě by bylo nepříjemny kdyby za mnou žena dolejzala,hmm asi bych ji pomiloval a nechal (na rozloučenou).
stejně tak já,když budu dolejzat za ženou nebude příliš dobré i když má muž být aktivní.
chce to dobře rozvážit.

Ahoj...všem, hlavně těm, kdo se zamilovali a vytvořili si začarovaný kruh...stejně jako já.
Když to tu tak čtu, hrnou se mi slzy do očí...Z toho, jak je ten život propletenej událostmi, se kterými nikdo nepočítá... na který nás nikdo nepřipravil... a nemáme vůči nim žádnou odolnost...Já jsem taky neodolala...ale dostala jsem se trochu dál...Příběh je prostý. 12 let manželství, o kterém jsem už dlouho věděla, že mi nevyhovuje,dovedla jsem i určit v čem a snaha o nějakou diskusi a kompromis už byla vyzkoušena, ale k ničemu...jen to vedlo k tomu, že jsem hledala únik od něj...upnula jsem se na práci...Když jsem ale o práci přišla, byl to pád do hlubiny a krize v manželství se začala rozlévat jako povodeň...Hledala jsem únik jinak...A potkala jsem někoho, s kým jsem si rozumněla, kdo mi byl od prvného okamžiku oporou...kdo mě bral takovou, jaká jsem..A tak jsem se za příšerných okolností rozvedla, v domnění, že se svým milovaným budu pak žít, se vším co k tomu patří...ALE...co jsem neřekla, že ten dotyčný byl ženatý.Starší než já, děti skoro dospělé... ale ženatý, a i když se ženou už neměli nic krom společného trvalého bydliště společného, a to nic je opravdu výstižné, nejsme spolu...Vztah trvá dva roky...a já ho miluju, dalo by se říct, že jsem posedlá láskou...dala bych život za to, aby se mnou bydlel.. aby se mnou žil... a sdílel ty maličkosti, po kterých toužím.... a toužila jsem vždycky...nepotřebuju peníze(stejně jich moc nemá) nepotřebuju aby tu pracoval jako údržbář (za manžeství jsem stejně všechno musela dělat já)... to co potřebuju je sladký pocit, že přijdu domů z práce....a mám se na koho usmát...Nejsem ten typ, co péči o děti zasvětí i svůj soukromý život... možná si řeknete, že nejsem dobrá máma... ale taky mám svoje srdce, které bije pro lásku...Zpočátku mluvil o tom, že od ní odejde...Ještě to neudělal.... vidíme se také, jako ty, Pavlínko, skoro denně... ale jen na chvilku...co je platné, že mi často říká, že mě má rád... bohužel ať je jeho žena sebehorší, nevím proč nemá sílu ji opustit...a to i přes to, že nemají opravdu nic společného. A tak se zamýšlím nad posedlostí láskou... v mém případě to asi už posedlost je, ale se začínám obávat o to pevné pouto, co bylo na začátku...bojím se toho, že tu situaci nezvládnu...že se složím... Vím, co mi na to řeknete, a co mi říkali i kamarádi a známí - ale to nejde...stejně jako Pavlínka nemůže přestat na něj myslet... ze stejných důvodů já to nemůžu ukončit...Stejně jako ona věřím , že budu jednou s ním....Pavlínko...tobě držím palce, aby ten příběh skončil co možná s nejmenší bolestí na srdci...láska je silná, a jistě to dopadne tak, jak to bude nejlepší pro tebe, a všechny ostatní...Těch možností je spousta...vidím trochu něco jiného...třeba v tom žes napsala - NEDÁVÁM NA SOBĚ NIC VÍC ZNÁT...jo.. tak to je přesně ono...tím jsi to vystihla...že to je pořád ten pocit....ale on to stejně cítí...ctejně o tom ví...a jednou to nějak dopadne.Držím palce...