Postinterupcni syndrom

J

Milá Jano,
dopoporučuji zavolat na bezplatnou linku pomoci 800 108 000... Je to poradenství s lékařskou i psychologickou pomocí, volají tam ženy před i po potratu. I ženy, které mají postabortivní syndrom.
Přeji mnoho zdaru a pochopení potratu

Na tuhle stránku jsem se...Milá Jano,moc mě mrzí jakým obobím právě procházíte, a jak Vás to zasálo,ale vězte čas je nejlepší lék na všechny duševní neduhy, kadá žena(člověk) má fázi truchlení různě dlouhou, obecně platí, že za dva až pět let,se na traumatizující událost dívat s relistickým nadhledem a ponaučením.Ze své vlastní zkušenosti vím, že nejhorší bylo asi půl roku po interupci, dodnes když vidím maminku s miminkem říkám si,jak jsem byla sobecká a hloupá, ale jak se starat o dítě při studiu VŠ a bez muže(přítel o dítěti nechtěl slyšet), jistě vžd je možnost, ale takto jsme se rozhodly a nelze to navrátit zpět, jediné co mohu poradit, nebránit se emocím a klidně to vše vyplakat(dobré je řci i partnerovi, že cítte vinu, podělit se o to)koneckonců je to i jeho ,,problém".

Na tuhle stránku jsem se vydala proto, že je mi bídně. Minulý týden jsem prodělala miniinterupci. Jsem právník,je mi 37 let, partnerovi 44, nejsem zdravá, máme hypotéku na dům a chlapova firma má v souvislosti s ekonomickou recesí velké problémy.Jelikož máme z předchozích vztahů každý 2 děti,věk a ostatní problémy, jevilo se přerušení těhotenství jako nejzodpovědnější řešení.Přesto od rána do večera brečím a mám v sobě úplně prázdno.Kdybych věděla co mě čeká, asi bych to znovu neudělala. Záleží však vždy na konkrétní situaci a nikdo cizí nemá právo soudit. Peklo v podobě výčitek nebo případnou úlevu si stjeně musí prožít každý sám.

čeká mě interupce za týden, už jsem rozhodlá, protože nejsem ted v situaci, abych dítěti mohla poskytnout vše potřebné, na druhou stranu se právě bojím následků a vyčítání..

čeká mě interupce za týden, už jsem rozhodlá, protože nejsem ted v situaci, abych dítěti mohla poskytnout vše potřebné, na druhou stranu se právě bojím následků a vyčítání..

cau

Dobrý den,
píšu zrovna článek o postinterrupučním syndromu (zhoršená psychika, smutek, atd. po prodělaném potratu), a tak jsem se chtěla zeptat, jestli by se našla nějaká žena, co si tím prošla (nebo právě prochází) a byla by se mnou ochotná udělat krátký anonymní rozhovot přes email. Myslím, že by to čtenářům pomohlo alespoň trochu pochopit, jak se taková žena cítí. Pište mi prosím na email: rozhovorVK"seznam.cz . Děkuju. Veronika

Oskareto,diky.Ja uz si vrata do budoucnosti zavirat nechci.Tim citatem se budu ridit

Lidi, neblbněte. Desítky let se užírat něčím, co už stejně nezměním, nezbláznili jste se náhodou? To už jste měli dávno řešit někde jinde a s někým jiným, ne teď na anonymním fóru.

Napíšu tu jeden citát, kterým se v životě dost řídím, i když jsem nevěřící:

Pane, dej mi odvahu změnit, co změnit mohu.
Dej mi trpělivost snést, co změnit nemohu.
A daruj mi moudrost, abych jedno od druhého správně rozpoznal.

Je to velmi prospěšný citát. Vždycky se zamyslím, zda to, oč mi jde, mohu změnit nebo ne. Pokud ne, pouštím to z hlavy. Pokud to nejde, tak si říkám co se stalo, to se stalo, nemůže se odestát a za čas se s tím vyrovnám. Nemá ale smysl neustále si připomínat smutné události a trápit se tím pořád dokolečka. To je na houby. Člověk musí někdy být i sám k sobě tvrdý a na podobně věci si prostě zakazovat myslet, bo tím už stejně nic nespraví ani nezíská. A tím, že se ubíjím, co jsem špatného udělala v minulosti, si i zavírám vrata do budoucnosti a bráním tomu dobrému, co ještě můžu vykonat pro druhé i pro sebe.

lžeš jako když tiskne....nejspíš jsi nějaký zažraný katolík...

je to 12 let,co jsem byla na miniinterupci.Je to neco hrozneho.Dodnes mam velke deprese,jakoby byla moje duse uplne nekde jinde.Bolest,je strasne velka,porad.Jen s velkym usilim se znovu ucim prijimat sama sebe i s touto realitou.Vim ale,ze musim zit dal.Zacinam se ted po 12 letech zase na svet divat trochu jinyma ocima.Jsou veci,ze kterych jsem driv mela vzdy radost a umela jsem se smat.A jde to dokazat.Vy to take dokazete!

Jste strašně hloupý. Necháte za sebe rozhodovat chlapy? Chlapům je to jedno, ty si hlavně užijou, ale následky nechtěj nest. Je to od nich strašně sobecký a měly byste se nad tim zamyslet. O takovýho chlapa bych se ani neotřela.

Ano,mám přesně ty samé pocity.V dubnu to bylo čtrnáct let co jsem byla na interupci.Sama bych se tak těžko rozhodla,partner,vlastně manžel do mě tak dlouho hučel,že si další dítě nemůžeme dovolit,až jsem rezignovala a šla.Dodnes toho lituji a když vidím kočárek,vždy se mi to připomene.Nebylo to správné rozhodnutí,vždy jsem to cítila.Ale bohužel čas nelze vrátit zpět.

Damy, napiste do diskusi, kde zeny uvazuji o potratu. Hodne z nich si v teto situaci neuvedomuje, co mozna budou citit za par let a co to muze zpusobit.
Muzete takto vykonat dobry skutek tim, ze treba pomuzete jine zene, ktera by si musela projit tim samym.

Ahojte....
myslim ze vecsina zien rozhodnutie pre potrat lutuje...aspon casom...samy vidite ze po potrate prichadzaju dalsie problemy u niekoho vecsie a u niekoho mensie...ale prichadzaju....
take veci ze ,,manzel dieta neche,, tak nech ,,nesulozi nezodpovedne,, co je to za partnera??? ze si nevazi tvoje zdravie, tvoj zivot??? ved ten clovek ta nemiluje!!! nepozna lasku.....potrat problem neriesi len zvecsuje...parjem hodne sil aby ste dokazali odpustit chlapom aj sebe samym ....

Adélo,jsem na tom podobně.Manžel třetí dítě nechtěl,prý z finančních důvodů.Je to už čtyři roky,co jem šla na potrat.Sice už na to nemyslím každý den,ale občas se ta tíha objeví a já si říkám jak velkého kluka nebo holku bych měla.Asi před rokem měl manžel nějakou slabou chvilku,že by jsme to mimčo mohli mít.Málem jsem se pozvracela.Už si asi budu muset počkat na vnoučata.

Martino, jsem na tom úplně stejně. 3. dítě, které jsem moc chtěla, ale manžel rozhodl jinak. Odmítal o tom byť jen uvažovat, v podstatě mi dal ultimátum. Kvůli těm dvěma starším, které svého tátu neskutečně milují a obdivují, jsem ho poslechla. Dnes jsem úplně na dně, skoro nechodím ven, manželství je v troskách, protože nejsem schopná se na svého muže skoro ani podívat. Ten mi tvrdí, že jsem cvok, že na potrat chodí tisíce ženských, ale jen já z toho dělám takové drama. Nechápu už vůbec nic. Až do toho dne, kdy jsem se dozvěděla, že jsem těhotná, jsme se milovali. Teď to budou 4 měsíce od potratu. Nenávidím se, že jsem se nechala k něčemu takovému donutit.

Já jsem strávil hodně času v psych.léčebně a vždycky tam byly ženy,které se nemohly srovnat s tím,že byly na interupci.Je to složitý.

Marti,ty jsi sem psala,než jsi šla na int.,viď?Je mi líto,že to tak dopadlo.Teď už s tím ale nic neuděláš,musíš jít dál...