ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

:), taky si představujete, jak bude jednou litovat? Já mám úchylku, že si představuju, jak mě jednou uvidí v televizi při předávání Nobelovy ceny. Samozřejmě to bude má cena. A já budu vypadat tisíckrát líp, než když jsme spolu před deseti lety chodili. A pak poděkuju s láskyplným úsměvem svému nádhernému muži v hledišti:)). A pak se zmíním v rozhovoru na první stránce nejčtenějšího deníku, že v mém životě byli i lidé, kteří se ke mě nezachovali hezky, ale že mi to dalo sílu být lepší. Bude to rozhovor s fotkami z mé luxusní vily:))!

To je pravda. Jenže pro mě je těžké, aby o mě nic nevěděl - bydlíme oba v malém městě, ale každopádně bych mu neměla psát smsky jak mi ublížil. Vím, že tím nic nedokážu. Ale přeju si, aby měl výčitky za to jak se ke mě zachoval - uvědomuju si, že teď přemýšlím jako patnáctiletá holka a ne jako dospělá ženská. Holky slibme si, že zatneme zuby a vydržíme - jednou to přece přejít musí. Když bude mít některá z nás nutnání svému ex.... napsat nebo se mu ozvat, napište svuj vzkaz sem. Souhlasíte? Pak se o tom mužem tady pobavit a rozebrat to tak, jak by to s námi oni určitě neprobrali.

Ahoj Květinko a spol., včera jsem po svém uslzeném dni šla s kamarádkou do kina na film Před soumrakem. Kdybyste ho náhodou viděly, tak byste poznaly, kvůli jakému typu člověka tady truchlím. Hlavní hrdina jako by mu "z oka vypadl", nejen vnější podobou, ale hlavně tím, jak mluvil a jak se choval. Nakonec i celá ta situace, z níž film vycházel, mi byla hodně povědomá. Co vám mám povídat, už dlouho mi v kině takhle netekly slzy.Pak jsme si s kamarádkou koupily víno a příjemně jsme se připily do šíleně veselé nálady na počest výročí přesně jednoho roku, kdy jsme se viděli naposledy s mým bývalým. Ale proč to píšu - uvědomila jsem si, že je důležité a pro naši důstojnost přímo nutné, aby ten druhý o nás nic nevěděl, hlavně tedy to, jak se trápíme, jsme nešťastné a chceme ho zpátky. Když už se o nás něco dozví, mělo by to být něco hodně pozitivního - jako že máme nového přítele nebo aspoň že je nám bez něho líp a nebrečíme pro něho v koutku. Když už musím být kvůli někomu nešťastná (a člověk nemusí, člověk spíš chce), tak ať to ten dotyčný neví. Já jsem ve svém "neštěstí" šťastná, že můj bývalý o mně neví nic, může si teda jen domýšlet, co se se mnou stalo, ale nebude vědět. A nehodlám se mu ozývat, aby se o mne dozvěděl, jak na tom ve skutečnosti jsem, protože to by můj obraz rozhodně nevylepšilo. Tak hezký den a mějme rády samy sebe:)

Holky pomoc, od rana ho bombarduju srdceryvnými esemeskami (srdceryvnými samozřejmě jen pro mě). Nemůžu si pomoct. Sakra proč to dělám? Asi je to pro mě forma kontaktu.......jinak by už nebyl žádný.....

Ahoj holky, já vás tak chápu! Jak tady čtu vaše příspěvky, vzpomínám si na svoje "muka", a chtěla bych vám je teda napsat, protože už jenom ty vzpomínky na to jsou děsný. Ale bacha, je to trochu delší, protože mě ten bolavej rozchod nepotkal jen jednou. Vždycky jsem si ale myslela, že nikoho nikoho lepšího vživotě najít nemůžu a vůbec nevim, co budu dělat. První kluk mě nechal tímto způsobem: "Promiň, ale já nechci s NIKÝM chodit. Můžem být kamarádi?" - řekl mi to poprvé do telefonu, podruhé u něj doma. Já v tý chvíli myslela, že snad na mě v tom baráku spadne strop, připadalo mi, že někde uvnitř snad krvácim a chtěla jsem utéct pryč. Už jsem se s ním nechtěla vidět! Pak to trvalo taky snad třičtvrtě roku, než to přešlo. Během toho roku jsem se taky dozvěděla, jak mě všude pomlouval a říkal MÝM KÁMOŠKÁM, jak on se mnou vlastně vůbec chodit nechce a nikdy nechtěl, ale já "na něj pořád lezu" - takže tomě ještě dorazilo. Moje nálady se střídaly, dokonce jsem někdy absolutně nemohla jíst - a moje máma mě tehdy docela rozesmála: "Jestli okamžitě nezačneš jíst, tak půjdu, vezmu šutr a tomu debilovi rozbiju okno!" No utěšovala mě celá rodina, hrůza. A bylo mi to pěkně trapný, cítila jsem se jak odhozenej hadr. Pak jsem se zamilovala do svýho spolužáka na vysoký škole, jenže ona ho prostě sbalila moje kámoška - to byla taky síla - musela jsem se na ně rok koukat,jak se vodí za ručičku, a nebylo kam utéct, protože se mnou samozřejmě chodili do třídy, seděli spolu v lavici, malovali si srdíčka na ruce a já měla celej první ročník zkaženej. Pak jsem se seznámila - úplně nechtěně - s jedním klukem na chatu po internetu. Já tam vykecávala s kámoškama a najednou se do mě obul tenhle kluk a dělal si ze mě srandu, jenže já ho dost zručně odpálkovávala, až jsem si ho "naklonila, jak jsem vtipná a inteligentní a jiná než ostatní" (mladej blbej člověk jako já fakt skočí na všechno.)Poslala jsem mu fotku a on mi pak denně volal a psal tak 20 sms za den. -A ukecal mě, že k nám přijede na víkend. Já zase 3 týdny ukecávala naše, aby tam toho cizího kluka nechali. Když se povedlo a on dorazil, celý víkend se ke mně choval už jako snoubenec, plánoval budoucnost a bulikoval, jak se mu ode mě nechce. Můžu vám říct, že ten jeden blbej víkend mě odrovnal na další 3 měsíce. Frajer totiž hned za týden napsal tu mojí milovanou větu, kterou jsem už předtím jednou slyšela: "Promiň, jsem největší vůl na světě. Nechci s nikým chodit, chci být sám." Byla jsem jak opařená a pořád dokola jsem se ptala, PROČ ZROVNA JÁ??? Dokonce jsem se snížila k tomu, že jsem mu volala na mobil, a když to nevzal, namluvila jsem mu srdceryvný vzkaz do hlasový schránky. Kámoška v tý době zjistila, že její přítel už jaksi jednu přítelkyni má a táhne to s oběma, a tak jsem spala u ní na koleji, utíraly jsme si slzy, vykládaly jsme si karty a všemožně jsme trpěly. A pokaždý stačilo slyšet jen stejný křestní jméno, jaký měl můj bývalý, nebo jméno holky, se kterou si pak začal, a já byla doslova na umření. Do toho jsem ještě dělala zkoušky. V té době jsem si řekla, že prostě JÁ NA CHLAPY KAŠLU!!!! Poprvý v životě jsem našla tu drzou ženskou odvahu - a normálně sbalila kluka v baru na koleji, zblbla jsem tu totálně hlavu a pak jsem se na něj prostě vykašlala. Ale vůbec mi to nepomohlo, stejně jsem pořád myslela na toho, co mě zradil a nechal. Až pak, chvíli na to, jsem poznala blíž kluka, který chodil kdysi na stejný gympl jako já. On sice vůbec nevěděl, že existuju, ale tak se mi líbil, že jedna spolužačka od něj tenkrát bez mého vědomí vyloudila fotku (nevim, jak se jí to povedlo, ale bylo to od ní fakt super!) a přinesla mi ji pro štěstí na maturitu. Maturu jsem udělala skvěle a od tý doby jsem tu fotku nosila u sebe jako talismánek. No a před 2 lety jsem se s ním konečně seznámila (tu fotku jsem předtím měla 5 let v peněžence!) Nejdřív jsem nevěděla, jestli ho teď ještě chci - takový blbý váhání! Tak a teď jsme se vzali a čekáme mimčo. Strašně vám držim palečky, abyste tohleto blbý období přečkaly ve zdraví(já to vždycky řešila sportem, kámoškama a trsáním někde na dýze - aspoň na chvíli to pomáhalo). Vim jak to bolí, ale taky už vim, že život jde prostě dál, člověk si to v tý chvíli akorát nedokáže uvědomit. Tak hodně zdaru Papa Péťa

Květinko, moc díky za podporu. Úplně rozumím tomu, že nejsi ráda, když je tvůj bývalý šťastný. Myslím, že pro začátek mu to rovnou přát nemusíš, stačí, aby ti to bylo jedno. Já jsem se strašně snažila, aby to mně jedno bylo. Mám spoustu volných chvil na přemýšlení, proč jsou ženy tak hloupé a upínají se k něčemu, o čem vědí, že je nedostupné, nereálné, k ničemu by nevedlo... V mém případě mne nejvíc mrzí ta promarněná šance, mám pocit, že jsem potkala skvělého člověka a že takového už nikdy nepotkám, ale něco, co jsem možná mohla ovlivnit, se pokazilo, a nevyšlo to. Mrzí mne ta možnost, která byla, a už není. Těžko se hledá něco nového, když je člověk přesvědčený, že nic lepšího nenajde, ale to je jenom hloupá teorie. Možná je úplně nejlepší věci prostě "neřešit". Kdybychom viděly ten poměr, kolik myšlenek věnujeme my dotyčnému a kolik on nám, ten rozdíl by nás možná vyléčil:)Teď půjde do kin film, ve kterém je možné nechat si z hlavy vymazat určité vzpomínky. Ráda bych to podstoupila, kdyby to šlo:)

Ilonko, tohle mě vzalo za srdíčko. Asi to bereš jako osobní selhání, vydržela jsi nezjišťovat nic, tak dlouho a najednou jsi nevydržela - a co hůř, ublížilo ti dozvědět se, že on je v pohodě. Také by mi to ublížilo. Přiznám se k pocitu, za který se stydím - a sice, pomyšlení že i on se trápí by mi udělalo dobře. Nepřeju si aby byl v pohodě, když já se můžu žalem zbláznit. Je to hrozně sobecké, já vím. Dá se to vůbec pochopit?

je mi 20 let, a je to muj prvni vazny vztah--

Nyni se take chystam na rozchod po 2,5 roku... Myslim,ze uz ho nemiluju a nechci ay tak ho za p - a r - t- n - e - r- a. Problem je ten, ze ho mam porad hrozne rada, nechci ho ranit - nejradsi bych i jeho bolest vzala na sebe--- pripadam si jako strasna krava, ktera vsechno zkazila, protoze chce nekoho kdo ji bude vic pritahovat, bude mozna uspesnejsi, podnikavejsi... Ale kdyz se k nemu vecer pritulim-nemenila bych... Na druhou stranu - spat s nim nechci - uy to trva tak 3 mesice -je trpelivy, ale do tydne se musim rorhodnout-doopravdy nevim--jak z toho ven???????,

A co řeknete na můj masochismus? Ráno jsem si četla nové příspěvky a začala jsem psát Květince, že jsem měla přítele, který, ač se mnou nakonec nechtěl být, mi neublížil, choval se ke mně i k jiným lidem hezky. A přesto jsem s ním pro své vlastní dobro přerušila před rokem kontakt, schovala všechny "památky" na něho a nepátrala, co s ním je, i když k tomu mám příležitost pomocí internetu 8 hodin denně. Chtěla jsem dál připsat, že se člověk musí mít po rozchodu rád především sám, protože ten, co ho nechce, za to trápení nestojí. Jenže vešel šéf, tak jsem internet vypnula a text se smazal. Místo toho, abych to napsala znovu nebo začala pracovat, jsem ale najednou dostala chuť dozvědět se, co je s mým bývalým, a v té minutě jsem to udělala. Mám štěstí, že jsem teď sama v kanceláři, a že tam taky nikdo už nepřišel, protože by mne tu našel normálně brečet. Když jsem viděla, co se s ním za ten rok, co jsem vydržela se tam nedívat, stalo, nešlo to jinak. Brečela jsem hlavně proto, že jsem viděla, že on je v pohodě, daří se mu to, co si plánoval, a je šťastný, zatímco u mně se nic nezměnilo. Brečela jsem kvůli sobě, kvůli tomu, že jsem to nevydržela, protože jsem úplně zahodila ten rok, kdy jsem o něm nic nevěděla, jsem prostě hloupá. Věděla jsem, co to se mnou udělá, a přesto jsem to udělala. Takže: MĚJTE SE RÁDY, NE JAKO DNES JÁ. A já to zkusím také, znovu od začátku:)

Ano,je to druh vnitrniho masochismu.Musis se zamerit na neco jineho,a nepitvat to v sobe.Chvili to trva,nez se to prehoupne. Ale asi je zapotrebi opravdu trochu silne vule.A ten jiny chlap,to je opravdu vselek. I kdyby meli byt ted dalsi 3.A nemusi jit nutne o nejaky vztah. Proste ho postupne zacit mazat ze sveho srdce. Pravda je,a to si uvedom,ze KAZDY JE NAHRADITELNY. Za nedlouho si budes tukat do hlavy,jak moc jsi ztracela cas pro nekoho,kdo za to vubec nestoji.Ver mi.

Jediná účinná pomoc je novej chlap. Já jsem udělala tu chybu, že jsem chodila s klukem šest let, pak jsem se zamilovala do jiného, se kterým jsem byla dva roky- a šťastná, a on se na mě vykašlal. A já jsem se (idiotsky) vrátila k tomu bývalému. A pak jsem osm let myslela na toho, co mě opustil. Pak jsem se seznámila s novým klukem a na oba dva předchozí jsem totálně zapomněla během čtrnácti dnů. Každý je nahraditelný, chce to trochu času, ale hledejte! Nuťte se třeba do toho, jedině to dá skutečně zapomenout, povznést se na to a vzpomínat na to jako na uzavřenou kapitolu, která mě jen posunula k tomu pravému.

Vando, myslím že tohle je zdravá reakce (tak, jak jsi reagovala ty). Ale já si prostě nemůžu pomoct - možná je to otázka vůle nebo se snad jedná o nějaký druh vnitřního masochismu. Je paradoxní milovat někoho, kdo dokáže tolik zranit.......snad pomůže čas, ale já jsem bez něj téměř půl roku a je mi čím dál, tím hůř.......

Myslim,ze nejlepsi zpusob jak se zbavit zavislostina byvalym je,ze okamzite se zbavim doma vsech veci,ktere ho pripominaji. Zadne koukani na fotky,a uz vubec se dozvidat co delal a nedelal. Tohle bych jednou na vzdy vyskrtla ze zivota,prestat se litovat,a zacit chodit s jinymi kluky.Bolest ja jasna,ale nesmite si ji v sobe hyckat.Ja to take zazila,ale byla jsem radikalni. A pomohlo to velmi brzy.Proste jsem ho vysktla ze zivota,a hlavne jsem od nikoho nic neposlouchala a nebavila se o nem.Boli to,ale je to ucinne.

Holky, nevím jestli to není až nezdravá závislost. To, co prožíváme si mi u většiny z nás nezdá normální. Tahle slepá zamilovanost překračuje už všechny meze. Nechci ale mluvit za vás - mluvím tedy za sebe. Jak už jsem v předchozím příspěvku psala, rozešla jsem se přítelem po šesti letech a stále se s tím nedokážu vyrovnat. O víkendu jsem se z jeho úst dozvěděla, jaké nechutnosti mi prováděl - NORMÁLNÍ ZDRAVOU REAKCÍ BY BYLO okamžitě se přestat trápit, protože on si nezaslouží ani jedinou mou slzu - uvědomuju si to. Ale i přesto ho miluju, hrozně mi chybí, a právě tohle není normální.

Nelo nebo Sofie:-) dik za prispevek. Mesic je jeste kratka, moc kratka doba. Hodne zalezi na tom,jak dlouho jste spolu byli a jestli se treba v blizke budoucnosti nevyskytne nekdo, kdo by te zaujal. Pak je vsechno samozrejme mnohem snazsi. Nekdo se oklepe z rozchodu strasne rychle. Napr. moje kamaradka, pritel se s ni rozesel po 8! letech, uz planovali svatbu. Zhroutila se, chtela skakat z okna apod., proste jsme mysleli, ze to bude jeji konec. A po peti tydnech zacala chodit s klukem, je zamilovana a na byvalyho si ani nevzpomene. Otazkou je ovsem, jestli ho za tehle okolnosti opravdu milovala, nebo to byl spis za ta leta zvyk. Kazdopadne ti drzim palce abys nebyla dlouho smutna a dej vedet, jak to pokracuje.

AurelieMám dojem, že snad žiješ lehce upravenou kopii mého života... Předchozí přítel, jak ses s nim rozešla, potom ten dlouholetý vztah, rozchod a bolest...Před měsícem jsem četla Tvoje příspěvky z konce minulého roku a říkala si, jak jsi asi na tom. Nemůžu uvěřit, že ho pořád miluješ. Myslím, že vím, co prožíváš, přestože u mě je rána z rozchodu relativně čerstvá (měsíc). Myslím, že mám před sebou podobné stavy jako Ty. Přestože jsem se dozvěděla, že mi často lhal, rozum říká NE, ZAPOMEŇ NA NĚJ, stále vítězí srdce, které říká JÁ HO ALE POŘÁD MOC MILUJU a neumím si představit, že to někdy bude jinak. Moc s Tebou soucítím.

AurelieMám dojem, že snad žiješ lehce upravenou kopii mého života... Předchozí přítel, jak ses s nim rozešla, potom ten dlouholetý vztah, rozchod a bolest...Před měsícem jsem četla Tvoje příspěvky z konce minulého roku a říkala si, jak jsi asi na tom. Nemůžu uvěřit, že ho pořád miluješ. Myslím, že vím, co prožíváš, přestože u mě je rána z rozchodu relativně čerstvá (měsíc). Myslím, že mám před sebou podobné stavy jako Ty. Přestože jsem se dozvěděla, že mi často lhal, rozum říká NE, ZAPOMEŇ NA NĚJ, stále vítězí srdce, které říká J

Jani, a z ceho usuzujes, ze jsi tehotna, jestli to muzes zjistit az za mesic? To jsou trochu predcasny zavery, ne?

Uz jsem mu to rekla, ze jsem mozna tehotna. On se rozhodne i bez toho.Sama s dítětem bych být nechtěla.Nějak to dopadne.