sebevědomí

di do pícity kravo

Mluvit o tom dokáži velmi dobře, uvědomuji si, kde mám slabiny, co je špatně. Ale mluvit o tom je to jediné co s tim dokáži dělat a to podle mého není řešení. Podařilo se někomu sebevědomí nabrat? Poraďte jak..hodně mne užírá to jaký jsem "poseroutka", to, jak se stavím k problémům apod. :-(

Mluvit a konat je rozdíl.

Už to, že o tom takhle dokážete mluvit, je cesta z toho ven.

Spousta lidí je na tom stejně. Přejde to samo, ale časem. Někdy za dlouho...Taky nevím, co s tím.

Ahoj, rád bych se s Vámi poradil také o svém problému. Není to snad nic vážného. Avšak delší dobu mne trápí má nízká sebedůvěra v sebe samotného. K téměř každému úkolu se stavím s tím pocitem, že to nemohu zvládnout apod. Myslím si, že i s nízkou sebedůvěrou souvisí také má věčná ustrašenost, ze spousty věcí mám strach, když se mi něco nelíbí, nedokáži to dát najevo, natož abych někomu oponoval. Své pocity dost často dusím v sobě. Když mi něco vadí, nechám si to pro sebe, jsem naštvaný a časem se mi uleví, ale vím, že to takhle určitě není dobře. Už i mé okolí mi často vyčítá to, že nedokáži říct někomu NE, to že se snažím vyhovět všem, což je téměř nemožné, nebo také to, že se bojím řešit problémy. Raději volím cestu úprku před problémem s pocitem, že to nějak dopadne. Ale mě samotného to štve. Rád bych se problémům stavil čelem. Ale jak na to? Jste na tom někdo stejně? Poraďte prosím, jak z toho ven.

Mertine..a to pockej az to parkrat zopakujes jak znejisti a jeste se ti treba stane ze zacnes kricet ty a on koukat:-)))myslim casem.Ne o zlehcuji ale tak nejak podobne to znam.Pak se clovek divi ze to by nikdy necekal a zasne jak funguje jista zmena..:-)

Ahoj, ja bych zael k psychoterapeutovi, jiste ti pomuze, jsem o to si uvedomit, ze KAZDY na tomto svete ma vetsi ci mensi problem sam se sebou, tak hlavu vzhuru, bude lepe:-) R.

Ahoj všem, myslela jsem, že sem napíšu až po nějaké době, ale! Jsem teď nemocná, mám chřipku a tudíž mám spoustu času o sobě přemýšlet. Přemýšlím o sobě.. ne o tom, co bych změnila na něm, ale na sobě. A víte co? Předevčírem a včera, i dneska jsem četla celý den články na netu o psychickém týrání, ponižování a VŠUDE píšou, že to žena nesmí dopustit, nemá se nechat a nejvíc těm, co nám ubližují nahrává nízké sebevědomí, to že vědí, že ať uděláme cokoli, vždycky nás převálcujou.
ALE já sem hned dneska píšu znovu. MÁM VELKOU RADOST. Můj přítel byl teď na mě kvůli mé nemoci velmi hodný, čajíček, naklepat polštář... ale běda, když jsem dneska zase udělala něco, co se mu nelíbilo. Přišel z práce a já žehlila. Těšila jsem se na něj, jak se kouknem třeba na film, přivítala ho z práce, jak nejlíp umím a on na mě sprostě začal křičet, proč žehlím a neležím, že mi to zakázal a ať okamžitě přestanu. Když jsem jen chtěla dožehlit rozdělané triko, vytrhl mi žehličku z ruky a hodil žehlicím prknem. ( pravda, tohle je už na úplně jiné stránky o jiném tématu) ale víte co jsem udělala já? Přesně to, co jsem si předsevzala. Koukala jsem na něj, neomlouvala se, dokonce nebrečela jako jindy, ale řekla klidně ať na mě není sprostý, že se mi to nelíbí. Dál řval, že už to přehánim, ať ho nenaštvu víc, ať na něj nezkoušim nějakej uklidňující psychologickej tón... tak jsem jen řekla, ať nekřičí znovu a POŘÁD JSEM BYLA KLIDNÁ. Přála bych všem lidem ten pocit, kdy vám není úzko z pocitu, že jste se zase něčím provinili. Je mi nádherně. On teď leží ve vedlejším pokoji, vše bude mít ještě dohru, určitě mě obviní ze spousty věcí, jimiž jsem vyprovokovala jeho zlost, ale Já se budu snažit to zvládnout a udržet si tenhle pocit. ÚŽASNÝ
Děkuju za tyhle stránky, že to mám kde říct.

Děkuju všem, pomohlo mi už jenom to, že jsem to mohla napsat a dostat ze sebe. Ten poslední příspěvek... Ta slečna, co žije v cizině...první, co bych někomu řekla, nenech sebou vláčet a odejdi. Jo! cizímu bych poradila, ale sama to neudělám, takže chápu, vždycky si představím, jaké by to bylo být tu sama, navíc ten můj taky pořád něco plánuje, pravda, taky to co chvíli změní, a já se v tom nějak ztrácim. Ale ať se ke mě chová, jak chce, rozhodla jsem se a hodlám to vydržet- budu se snažit říkat, to co si myslím, i kdyby to přineslo reakci, že bude nadávat a bude sprostý. Nenechám se už okřikovat, nejsem hádavá, ale svou si prosadím, i když zprvu budu asi vypadat směšně, protože na to u mě není zvyklý. Přečetla jsem si nějaké články na netu a to že se podřizuju mu akorát nahrává. A víš co? Možná jednou budu mít navrch a zjistím, že ho nepotřebuju. Takže to zkusím prozatím touhle cestou. A budu mu koukat do očí, to mi taky někdo poradil. Tobě taky přeju, abys našla odvahu, to je to první a pak to vydržela a nenechala s sebou mávat. Třeba časem napíšu, jestli na něj moje jistota a trošku vyšší sebedůvěra zapůsobila.

ahoj marti mam podobny problem jako ty .skusila jsem ho opustit a kdyz jsem to udelala citila jsem se tak spatne mela jsem jako by panickou hruzu ze nemam nikoho kdo mi pomuze .jelikoz ja s nim ziji v cizine. je to hodne tezke ho opustit,kdyz mu vytknu po delsi dobe ze to co rekl me urazilo tak on nevi o cem je rec.vschni rikaji ze je cas abych ho opustila a vratila se domu jim se to ale rika po 5 letech . on porad planuje co spolu udelame ale kazdy rok ten plan je jiny skutek ten utek ,mam jakoby pocit ze to dela schvalne aby jsem s nim zustala a mela nejaky smysl s nim byt.nevyznam se vnem nekdy tak vazne mluvi ze te presvedci o opaku ze to co dela to dela pro nas ze dre kazdy den odrana do vecera.

Martino, nenech si to libit. Vetsinou (pokud takovy nebyl od zacatku) tohle zacinaji delat chlapi, kdyz maji bokovku. No a pokud to delal od zacatku, tak utikej rychle a neztracej s nim cas.
Pokud k tobe nema pritel uctu a dovoli si rikat vety, ktere te urazi nebo jsou ti neprijemne a jemu je to jedno jak se po tom citis, tak co chces tady resit.

Umím si představit, jak je těžké jen tak odejít, rozchod není jednoduchý, i když v některých případech se to zdá být tak jednoznačné řešení. Samozřejmě to známe jen z jedné strany, ale podle toho, co píšeš, se mi zdá, že je to trošku cholerik, takže se to spíš bude jen zhoršovat, ale určitě se to nezlepší. Takže pokud se s tím nechceš učit žít, tak asi odejdi - i když tě bude přemlouvat, tak moc nepočítej, že se to nevrátí do starých kolejí. Já jsem si taky své užila, dost jsem se sice i s těch jeho výčitek poučila a našla jsem v tom i něco pravdy, ale všechno má svou míru! A chlapi navíc chtějí ženské s nějakým sebevědomím. Aby si tě mohl vážit, musíš být osobnost a ne se ve všem podřizovat (jasně, že se ženské vždycky trochu víc podřizují:-) Taky záleží, jaký ten člověk je jinak, jestli za něco stojí a tohle je třeba jen občasný záchvat toho cholerismu...;-)

Martino, prchej. Psychickým utiskováním a terorem to začíná, domácím násilím končí. Najdi zbytky sebevědomí a odejdi, dokud je čas. Přece se celý život nemůžeš snažit dělat všechno správně, člověk má nárok i na chyby...

Ahojky, souhlasim jednoznacne s Adrianou, taky ziji v cizine (Anglie) a pocituji velky rozdil. Lidi si vas nevsimaji a jsou ochotnejsi nez cesi, napriklad v obchodu, kde jsou fronty, z lidi nejde taky stres jako z cechu, kteri uz cumi na hodinky a prodavacku aby hnula.Samozrejme, ze ochota prodavacek je tu taky jina. Daji vam veci do tasek, usmivaji se a popreji vam pekny den (to i v supermarketech!) za to ceske prodavacky jsou nervni a neochotne. Jednoho dne verim ze i v cr tento rezim nastane. Jen to chce vice usmevu na tvari a ne kysele ksichty. Pro vetsi sebevedomi, at uz vypadate jak koliv doporucuji chodit zprimene z oblicejem NE do zeme, to mnoha cechu dela! Divejte se lidem do oci, jen si vsimnete jak dlouho se vam dokazi divat do oci .... ja osobne vydrzim nejdyl. Z cloveka jde poznat zda si veri ci ne! Uz jen vase vizas o tom presvedci lidi a pak hlavne vase gesta a mluva. Naucte se mluvit pomalu a laskave ... Usmivejte se a nedejte najevo sve trapeni ... Vim nekdy je to moc tezke, ale nekdy svym sebevedomim nasereme tolik lidi, ze jsou z nas pak mimo ehehehe

Martino, kdybych byl na tvém místě, okamžitě bych od přítele odešel. Když předchozí dívky byly lepší, tak proč u nich nezůstal? Každý pořád hledá a hledá, ale pozor, aby nepřebral. Měj se moc pěkně. Jirka

Ahoj, já jsem od malička byla zdravě vychovávaná a celý život se mám ráda, je mi necelých 30 a jsem pěkná, inteligentní ženská. Ale! Mám přítele, přes 2 roky a ten mi začíná říkat divné věci, jako, že tohle neumím, tohle jiný ženský přede mnou dělaly líp, každá věta, kdy slyším, zase si to podělala mě hrozně ničí, začínám se hlídat, jak mluvím, co dělám a v poslední době se sleduju i na veřejnosti, abych snad nebyla odlišná od ostatních, pořád mi zdůrazňuje, co jsem udělala špatně a když si řeknu, že dnešní den udělám všechno správně, stejně mi alespoň něco malého vytkne. A čím dál častěji, mám pocit, že už se nechce zastavit v neustálých kritikách, dokonce už mi vynadal i za to, jak spravuju svoje peníze a to vydělávám víc a ještě šetřím do společného. Jen je toho na mě v poslední době moc a každá taková připomínka, co jsem neudělala, co řekla, jak co zařídila... No opravdu už nevím, co s tím. Rozcházet se nechci, teda vlastně už ani nevim, někdy o tom vlastně přemýšlím, ale není to tak snadné, určitě to znáte... Já se chtěla prostě jen někde vypovídat a třeba slyšet nějakou povzbuzující reakci.
Jen třeba, jak se mám zachovat, co říct- i když vlastně, když mlčím, vytkne mi že nemluvím a když se chci k něčemu vyjádřit, tak mě okřikne, že už ho to nezajímá, 3x už mi i řekl, ať držím hubu. Když řeknu, aby na mě alespoň nebyl sprostý, odvětí, že se měnit nebude a že mu tak zobák narost. Je to moje chyba, co? Že jsem s člověkem, který je na mě až sprostý? Mám strach, že když si po 2 letech dovolí tohle, co si dovolí po 10?
A k tomu mému sebevědomí, nejspíš se s ním nerozejdu, že mám strach a nevěřím si, že by to bylo jiný, lepší, mám pocit, že už jsem úplně k ničemu.

jo to máš recht, stačí si přečíst některé příspěvky na Doktorce...hmm tedy skoro všechny:(

Ahoj všem s nízkým sebevědomím.Myslím si, že to, že někdo trpí nízkým sebevědomím je zčásti vrozené(někdo je spíše tišší,ostýchavější povaha), ale taky do jisté míry je to dány i atmosférou v okolí.Z mé zkušenosti mohu říci, že když jsem v ČR-tak tu mám pocit jakési deprese,pošmourné nálady, stístěnosti, stále jako by tu přetrvávalo heslo nevyčnívej, buď průměrný.Když se někdo liší, tak je hned ve středu pozornosti.Pak jsem delší dobu byla v zahraničí a tam rychle zjistíte jednu skvělou věc-že tam nikoho nezajímáte, můžete dělat cokoli(klidně tančit a zpívat na chodníku, chodit oblečený jako chcete) a každému je to fuk.Nikoho to tam nepohoršuje. Ale v ČR mám pocit takové ještě stále upjatě komunistické atmosféry.Lidi jsou tu takoví maloměšťáci, co čumí jako debilové. Resumé zní: vykašlete se na okolí co si o vás pomyslí, buďte sví,když má někdo blbé kecy, tak ho odfuckujte, vždyť žijeme jen jednou, ne? :-)))

Dobrý den.Mám problém jako všichni ostatní tady.Když třeba jdu po městě občas se mi stane že když vidím jak na mě ňáký neznámý člověk kouká slzí mi dost oči.Nebo v práci (prodavač)když volá firma, vezmu telefon a jen do něj tak huhňám protože se stydím před pracovníkama kteří tohle dělají bez problémů.Budu vděčný za každou radu tohle mě trápí a já se toho chci neprodleně zbavit.A jestli by ste byli tak hodní tak taky říct o jakou duševní poruchu se jedná.Děkuju.Hezký den.