S depresí bojuju snad odjakživa. Už to trvá možná 10 let. Chvíli jsem bral antidepresiva, ale nic se tím nespravilo, naopak je to ještě horší. Už asi 4 roky jsem skoro sám. Kamarádů moc nemám, a s těmi, co ještě zbyli, se vídám opravdu sporadicky.
Poslední dobou je to čím dál tím horší. Je mi pořád smutno, v životě už nemám žádné radosti. Nikdo mi nepomůže, protože je to všem úplně jedno. Moje rodina, která by mi měla být oporou, mi naopak přidělává ještě další a další starosti a problémy. K tomu a práce a škola. Pak se přidaly ještě určité zdravotní problémy. Prášky už znovu brát nechci. Už se nedokážu pomalu ani usmát, což dost lidí vyčítá a spousta z nich mi už v minulosti řekla, že právě proto jsem asi sám. (Malá odbočka: Když jdu po ulici nebo jedu v dopravním prostředku, tak si občas všímám výrazů lidí kolem, a opravdu se nesetkávám s tím, že by se někdo jen tak spontánně usmíval. Asi jsem divnej, ale chtěl vidět někoho jiného v mém stavu se usmívat. To jen tak mimochodem.) Už se z toho všeho stal začarovaný kruh. Jsem v depresi, protože jsem sám a jsem sám, protože jsem v depresi. Bohužel z toho není úniku. Když se občas dívám po svých vrstevnících (je mi 25 let), spousta z nich už bydlí s přítelem či přítelkyní a někteří už mají i rodiny, a já se furt plácám na dně, je mi z toho fakt zle. Na sebevraždu myslím skoro pořád. Kdybych se tolik nebál smrti a neměl takový pud sebezáchovy, už bych tu dávno nebyl. Nemám ani přítelkyni, která by mi s tím pomohla a měla mě ráda. Poslední dobou už opravdu nemůžu. Je toho moc. Včera jsem se svěřil jedné kamarádce (mimochodem jedna z těch v životě šťastných). Skoro se mi vysmála. Řekla mi, že si za to můžu sám, protože to vůbec neřeším a nesnažím se s tím nic dělat. Byla velmi ochotná naslouchat. Skoro to vypadalo, že mi podá provaz. To mě úplně dodělalo, nikdy jsem o tom s ní neměl mluvit. A že se nesnažím? Snažil jsem se dost dlouho s tím něco udělat, ale bezvýsledně. Nedokážete si představit tu frustraci, když se o něco vytrvale snažíte, a pořád to nejde. Pak jsem rezignoval, protože jsem si uvědomil, že to nemá smysl. Každý den se probouzím unavený a unavený chodím spát. Se spánkem mám velké problémy. Přes den jsem skoro k ničemu. Poslední dobou už nejsem schopen skoro nic dělat. V práci teď kupodivu nemáme zas a takový fofr, ale i tak. Dneska jsem se několikrát přistihl, že v návalu apatie koukám doblba a nejsem schopen nic udělat. Nikdy jsem se práci nevyhýbal, ale dneska už jsem byl tak zoufalý, že jsem uvažoval i o lékaři a neschopence, ale to by asi nikam nevedlo. Za chvíli bych v tom byl zpátky. Všichni si myslí, že je to mou leností, a ono to tak opravdu asi vypadá. Už mě vůbec nic nebaví a můj "život" je jedno velké trápení. Poslední dobou je mi často do breku, a mám co dělat, abych nezačal. Jsem chlap jako hora, ale rozsypal jsem se jako písek na Sahaře. Jenže moje problémy nikoho nezajímají, všichni se starají jen sami o sebe (a pak se diví, že je tolik sebevražd). Jsem sám a spolehnout se můžu jen na sebe.
S depresí bojuju snad odjakživa. Už to trvá možná 10 let. Chvíli jsem bral antidepresiva, ale nic se tím nespravilo, naopak je to ještě horší. Už asi 4 roky jsem skoro sám. Kamarádů moc nemám, a s těmi, co ještě zbyli, se vídám opravdu sporadicky.
Poslední dobou je to čím dál tím horší. Je mi pořád smutno, v životě už nemám žádné radosti. Nikdo mi nepomůže, protože je to všem úplně jedno. Moje rodina, která by mi měla být oporou, mi naopak přidělává ještě další a další starosti a problémy. K tomu a práce a škola. Pak se přidaly ještě určité zdravotní problémy. Prášky už znovu brát nechci. Už se nedokážu pomalu ani usmát, což dost lidí vyčítá a spousta z nich mi už v minulosti řekla, že právě proto jsem asi sám. (Malá odbočka: Když jdu po ulici nebo jedu v dopravním prostředku, tak si občas všímám výrazů lidí kolem, a opravdu se nesetkávám s tím, že by se někdo jen tak spontánně usmíval. Asi jsem divnej, ale chtěl vidět někoho jiného v mém stavu se usmívat. To jen tak mimochodem.) Už se z toho všeho stal začarovaný kruh. Jsem v depresi, protože jsem sám a jsem sám, protože jsem v depresi. Bohužel z toho není úniku. Když se občas dívám po svých vrstevnících (je mi 25 let), spousta z nich už bydlí s přítelem či přítelkyní a někteří už mají i rodiny, a já se furt plácám na dně, je mi z toho fakt zle. Na sebevraždu myslím skoro pořád. Kdybych se tolik nebál smrti a neměl takový pud sebezáchovy, už bych tu dávno nebyl. Nemám ani přítelkyni, která by mi s tím pomohla a měla mě ráda. Poslední dobou už opravdu nemůžu. Je toho moc. Včera jsem se svěřil jedné kamarádce (mimochodem jedna z těch v životě šťastných). Skoro se mi vysmála. Řekla mi, že si za to můžu sám, protože to vůbec neřeším a nesnažím se s tím nic dělat. Byla velmi ochotná naslouchat. Skoro to vypadalo, že mi podá provaz. To mě úplně dodělalo, nikdy jsem o tom s ní neměl mluvit. A že se nesnažím? Snažil jsem se dost dlouho s tím něco udělat, ale bezvýsledně. Nedokážete si představit tu frustraci, když se o něco vytrvale snažíte, a pořád to nejde. Pak jsem rezignoval, protože jsem si uvědomil, že to nemá smysl. Každý den se probouzím unavený a unavený chodím spát. Se spánkem mám velké problémy. Přes den jsem skoro k ničemu. Poslední dobou už nejsem schopen skoro nic dělat. V práci teď kupodivu nemáme zas a takový fofr, ale i tak. Dneska jsem se několikrát přistihl, že v návalu apatie koukám doblba a nejsem schopen nic udělat. Nikdy jsem se práci nevyhýbal, ale dneska už jsem byl tak zoufalý, že jsem uvažoval i o lékaři a neschopence, ale to by asi nikam nevedlo. Za chvíli bych v tom byl zpátky. Všichni si myslí, že je to mou leností, a ono to tak opravdu asi vypadá. Už mě vůbec nic nebaví a můj "život" je jedno velké trápení. Poslední dobou je mi často do breku, a mám co dělat, abych nezačal. Jsem chlap jako hora, ale rozsypal jsem se jako písek na Sahaře. Jenže moje problémy nikoho nezajímají, všichni se starají jen sami o sebe (a pak se diví, že je tolik sebevražd). Jsem sám a spolehnout se můžu jen na sebe.
- Odpovědět
Pošli odkaz