Synovec má Downův syndrom

Tome, máš můj obdiv, tedy i tvá žena. Děláte to s dcerou výborně, když se podívá i k moři a na hory. Klobouk dolů. A je moc dobře, že máte svoji psycholožku, která vás drží.
Vím, že to není humánní, ale dobré řešení je i dát dítě do ústavu a jezdit za ním na návštěvy. Píši to jen proto, že jsem to zblízka zažila u sousedů. Hlavně ta zdravá dívka, koktala ještě jako dospělá a bylo vidět, že je stále nějak ve střehu a něčeho se bojí. On ten synek jim prý i ubližoval.
Potkávám taky staršího pána, dědečka chlapce, kterého vozí na vozíku, chlapci je už tak 18. Ani pořádně nesedí, vydává různé zvuky. Vím, že se narodil dceři těchto starých manželů. Kde je ona nevím, ale oni se na stará kolena nadoraz obětovali...nedokázala bych to, přestože mám lidi ráda a vždy jsem pomáhala druhým jak jen mohla.
Co nejhezčí vánoce vám všem, co sem zavítáte přeje Majka

To majka: mám mentálně a tělesně postiženou dceru, ostataně jsem se dost rozepsal v jiné sekci na toto téma. Dávám ti plně za pravdu, my jsme naštěstí v mládí potkali skvělou psycholožku, která nás velice důrazně varovala před vlastním sebezničením ve prospěch dcery. Právě takový případ popisovala se závěrem, že to neprospěje nikomu - rodiče v blázinci nebo po smrti a dítě stejně v ústavu, navíc svým způsobem rozmazlené z domu, protože rodiče jak jej litují, tak často mu pomáhají s úkony, které by zvládlo samo, jenom za delší dobu.
Takže máme dceru v týdenním stacionáři, my jsme tím pádem ekonomicky aktivní, dceru bereme na víkend domů a vždy jsme se snažili zdravé dceři dát možnost poznat i radosti běžných rodin. Bylo to sice občas krkolomné - např. na hory jsem s ní jezdil já, k moři zase jela s manželkou.

Ma-li nekdo Downuv syndrom, mel by skoncit v ustavu. Je to naprosto nelecitelne (geneticka porucha) a takovy clovek ne asimilovatelny a nenaucitelny zakladnim navykum spolecenskym ani hygienickym. nastesti takovi "lide" umiraji pomerne brzy, takze stat za jejich prevychu zas tak moc nezaplati!!

Na mentálně zaostalého psa můžete narazit. Je to vzácné, protože většina takto postižených štěňat zemře brzo po porodu nebo je fena zakousne, ale jsou to takoví ti hodně zakrslí jorkšírci a čivavy. Neuzavře se jim fontanela, trpí vodnatelností mozku, epi-záchvaty apod. Někdy se je potřeštění chovatelé snaží za každou cenu zachránit, protože jsou pro ně cenní, že jsou tak malí. Neuvědomují si ale, že ta jejich "malost" je způsobena právě tím postižením a že je chovatelsky nikdy nevyužijí. Takže v přírodě se to "probere" vlastně samo. Ale dospělého koně nebo psa mentálně postiženého jsem ještě neviděla. Jen jsou jedinci, kteří jsou hloupější než ostatní, ale těžko říct, zda to mají od přírody nebo se na nich podepsal člověk.

Každý tvor potřebuje lásku, to je svatá pravda.
Co tu řešíte, neumím si představit. V sousedství jsme měli takový případ, ze kterého je mi divně ještě po letech. Měli chlapečka, který byl mentálně postižený, bylo mu dvacet, když sem přišli a byl na úrovni ročního dítěte. Jeho maminka se mu zcela obětovala, zůstala z práce doma a starala se o rodinu. Manžel ho chtěl dát do ústavu, ona v žádném případě. Nakonec ona musela do psychiatrické léčebny a chlapce si k sobě vzali její rodiče, už staří, ale schopní se o něj starat. Zpět k nim už se chlapec nikdy nevrátil, jeho matka se už nikdy nevzpamatovala, svůj život skončila předčasně, dobrovolně, oběsila se.
Od té doby vidím takovou obětavost trochu jinak než většina vás tady. Měli totiž i zdravou dceru, ta na to doplatila. Tady v okolí se říkalo - viděli jste někdy mentálně zaostalé zvíře, např. psa? Vůbec nevím, jak to bylo vlastně myšleno.

Samozřejmě,zdravé dítě se jednou postaví na vlastní nohy a nás,rodiče,už nebude tak potřebovat,ale postižené dítě je na nás zcela závislé a nikoho jiného vlastně nemá....

Nechytejte se navzájem za slovo. Přesně jak píšeš, to slovo láska je zde myšleno jako celá péče, celý vztah.
Ta láska k postiženému bývá v praxi větší, protože zdravé dítě určitou formu lásky dostává i od okolí - kamarádi, později přítel, ap. Kdežto takové dítě má většinou jenom tu nejbližší rodinu.

Nojo,víc lásky,ale tím se přece nemyslí,že budeš mít postiženého radši,než zdravého sourozence.Já jsem to pochopila tak,že postižený potřebuje více trpělivosti,péče a pochopení,samozřejmě i času,který mu věnuješ,ale neznamená to,že ho budeš upřednostňovat před sourozencem.Sama mám postižené dítě a pokud se mu někdy narodí sourozenec,budu je mít oba stejně ráda.

Vysvětlila jsem si to po svém z příspěvku Jany:

8. 7. 2007 19:44:28, Jana
Jendo, asi máš také kus pravdy, ale tito děti opravdu potřebují víc lásky, než ty "normální". To je totiž to jediné, co mohou na tomhle světě dostat. Veronika má před sebou plnohodnotný život. Kdežto její synovec nějakých 30 let. Tak proč by si je neměl užít. Navíc tito lidé, i když se to nezdá, mohou ty "zdravé a normální, určitým způsobem obohatit.

Není tam psané že postižené děti potřebují víc lásky než zdravé. Mám dvě děti a mám je úplně stejně ráda.Když se mi syn s DS narodil a v centru rané péče mi řekly,že jsou začátky těžké,ale že to chce hodně trpělivosti atd. a lásky nebrala jsem to tak že říkají "dávejte mu víc lásky nez dceři"
Ale každý si to vysvětlí asi po svém že?

Trochu mě zarazilo vyjádření, že postižené děti potřebují víc lásky než zdravé děti. Možná víc pozornosti, ale lásky? To snad ne!! Dovedu si představit trauma dítěte, které ví, že dostává méně lásky než jeho postižený sourozenec...

Také mám dceru s downem.je ji 23let.Mám ještě o 5let starší dceru a 19tiletého syna.Všechny děti jsme vychovávali stejně.Syn aniž bychom ho ovlivňovali se naučil být ochranitel postižené dcery.Už je plnoletý a nepřipadá mě,že by byl nějak přehlížený.Chová se úplně stejně jako všichni v jeho věku.Se ségrou se občas ze srandy poperou a jí to dělá dobře.necítí se odstrkovaná.

Podotýkám, že bys měla tisknout raději jen tu pozitivní diskuzi. Ne, některá ta zvěrstva lidí, kteří před postiženými ještě stále zavírají oči a nejraději by je viděli stabilně někde v ústavech. Neodsuzuji nikoho,kdo je musí do ústavu dát, protože by situaci doma sám nezvládl, ale vadí mi, že někteří lidé, aniž by měli s postiženými nějaké zkušenosti, už dopředu zaujímají odmítavý postoj.

Držím palce, Veroniko, aby Tvá sestra změnila rychle názor, jinak vychová z Tvého synovce opravdu malého tyrana. Mám tříletého kluka s DS. Taky se na nic během těhotenství nepřišlo, pak to byl ještě dlouho šok. A myslela jsem v první chvíli ne na sebe, že to budu mít těžké, ale hlavně na staršího kluka, aby se mu děti nesmály, že má postiženého bráchu, jak se budou snášet atd. Snažím se jim věnovat oběma stejně, ikdyž zpočátku, když jsem musela s malým cvičit 4x denně, do toho jsem ho co dvě hoďky kojila, tak mi na staršího moc času nezbývalo. Ale zvládli jsme to. Když jsem dala malého do stacionáře, připadala jsem si jako macecha. Ale dneska už tam chodí rok a je nadmíru spokojený a já taky. Můžu dál dělat svou práci, takže nesedím doma a neužírám se tím problémem ani nezatěžuju zbytečně okolí. Měla bys sednout k počítači a vytisknout segře tady tu diskuzi, ať otevře oči. A Tvé mamce taky. Ještě jednou držím palce a hodně štěstí.

To:t... máš s tím nějaké zkušenosti?

jaktoto muzes rict je to prece jen taky clovek a on si nezaslouzi aby ty jsi ho tak urazela!!!!!!!!!!!!!!

Petře i já vám i celé rodině přeji hodně síly to všechno překonat a vidět v tom jen to pozitivní. Sama vím,že začátky nejsou lehké,ale uvidíte- vaše dcerka pro vás bude sluníčkem a to,že má Ds nebude až tak podstatné. Máme 7letého kluka s Ds-je to dábel,ale miláček a jak píše David dokáží hodně ikdyž pozděj! Chce to hodně lásky,pevné nervy a půjde to!
HODNĚ ŠTĚSTÍ!!!!!!!!!!!!!!!!

Petře, přeji Vám oběma moc zdraví a síly. Taktéž i Vaší holčičce. Uvidíte, že Váš život obohatí a budete šťastní, že ji máte.

Zdravím Petra, jasně není problém jdu hned napsat mail. Zatim zdravim.

Chtěl bych poděkovat Davidovi za jeho příspěvek. Máme dvouměsíční dcerku u které doktoří měli po narození podezření na DS a bohužel před pár dny přišla obálka s výsledkama testů kde se syndrom potvrdil:-( Jsme teď s manželkou v období kdy se nám zhroutil celý svět a proto se podobné příspěvky jako Davidův čtou moc pěkne. I když jak sám uvádí, každé díte s DS je uplně jiné. Pokud se David ješte na tyto stránky podívá, byl bych moc rád kdyby se mi ozval na normservis.zr"seznam.cz . Rád bych se ho zeptal na několik věcí. Díky moc