Týrání rodiči

Taky jsem zažila týrání, hodně bití tak od dvou let, jednu i nakopnutí, z čehož se vyklubalo nalomení křížové páteře, také mě matka "za trest" vodila na prohlídky k lékařům a vyhrožovala, že mi dají injekci, abych byla hodná. U prohlídek samozřejmě svlečená, nejhorší byla ta gynekologická v mých dvanácti, kdy si se mnou dělali co chtěli a matka u toho samozřejmě asistovala. Intimních problémů jsem z toho pak měla moc, těžko se mi navazovaly zvlášť milostné vztahy a z bílých plášťů se mi chce zvracet.Až teď jako dospělá ženská jsem se rozhodla s tím skoncovat, vyhledala jsem psychologickou pomoc, mám skvělého partnera, kterému jsem všechno řekla, mám taky "své" dvě supr lékařky, mladé, jemné a citlivé ženy a navíc jsem o tom všem co mi udělala napsala před třemi týdny dlouhý dopis. Teď nastává doba, kdy si o tom s ní ještě promluvím. Držte mi palce, ať se to vyvede k dobru a ona to pochopí a nezacpává si před tím uši a nedělá, že se nikdy nic nestalo a že si nemám na co stěžovat.

Ano souhlasím s názorem, že sednout si a věci si vyříkat nemá cenu, poznal jsem to taky. Jenomže nejhorší je, když ten vztah není úplně vyhrocený a to je můj případ - dcery mají rodiče rády a naopak, jenomže já vnitřně trpím jako kůň - pořád poslouchat jejich jednostranné názory (jak to myslí dobře, že jsou rodiče a "kdo už jiný než maminka" atd.,atd.)mě dost vysiluje. Nejhorší je, že máti je vážně nemocná a když už jinak nemůže, začne vydírat s nemocí. Přitom třeba tchán byl pro mě chodící anděl po světě - tolerantní a chápající, s ním jsem mohl v klidu rozebrat problémy, které jsem raději neventiloval ani ve vlastní rodině.

Ahoj Moniko a Z.! Jasně, že nebudeme to samé dělat svým dětem. Jenže na nás mají tyto zažitky daleko větší vliv, naž si vůbec dovedeme představit! Jinak na to, že musí být člověk svým rodičům vděčen mám naprosto vyhraněný názor. Pokud Vás "někdo" nechtěně porodí, celý život Vás nenávidí, mrzačí Vás fyzicky i duševně, ohrožuje Vaše zdraví či život - pak není skutečně důvod být za cokoliv vděčen! Již jako dítě jsem pochopila, Moniko, že kdo to nezažil - nemůže pochopit. Lhostejnost lidí je neskutečná! Též jsem odsuzovaná za svůj vztah k matce... Ovšem kritizují mě lidé, jejichž nejhoršími zážitky z dětství jsou třeba ulítlý balonek nebo to, že museli jít domu z hřiště o půl hodiny dřív než ostatní děti...! Zdravím Vás a přeji Vám mnoho sil "do boje"...

já nevím jak bych to řešila. rada jako sedněte si spolu a promluvte a všechno si vyjasněte (viz některé časopisy) je úplně k ničemu, moji rodiče se urazí a cítí se ukřivděně. nesnesou kritiku nemluvě o tom, že by si to vůbec nevzali k srdci. mají zhruba takovový názor, že dítě musí být vděčné, že přišlo vůbec na svět a ctít své rodiče za každých okolností ať je ten rodič jaký chce. s takovou ideou nepohne nikdo a nic.

Zase na druhou stranu aspoň vím, co nemám dělat mým dětem a hodlám jim v dospělosti přestat kecat do toho co dělají. Velké umění je si něco myslet, ale neříkat to. To moje matka právě neumí, a pořád mi říká své názory. A tisíckrát nic umořilo osla.

Ahoj z., dík za radu, hned se tam mrknu. Přemýšlím, proč je to věčné téma... Proč mají děti lidé, kteří pak své děti nenávidí...

Milá Moniko, dik, že jsi reagovala na mou výzvu. Můj příběh je podobný, též jsem co nejdříve odešla z domu a s rodinou se nestýkala (mnoho let). Ale čím dál víc si uvědomuji, že před problémy člověk neuteče - je potřeba je řešit. Vidím, jak jsem svou výchovou ( vztahem rodičů) "zdeformovaná". Všeobecně mám problémy s emocemi, se vztahy s lidmi a pod. Snažím se pochopit, proč mě matka týrala, abych jí mohla odpustit, ale nedaří se mi to a nevím jak na to. Zatím se spíš utápím v nenávisti k ní.

chtěl bych jenom poradit, že podobné téma tu je, pod názvem Věčný problém matka. A jak tak vidím, je to věčný problém.

také jsem byla v dětství týrána rodiči. jak to šlo tak jsem se vdala a odešla. můj problém je v tom, že nemám zájem se s nimi stýkat a vůbec se o ně zajímat. jenže moje okolí se na to dívá tak, že jsem nevděčná dcera. to mě velice zlobí. nikdo neodsuzujte proto děti které se chovají špatně k rodičům! děti jsou vždycky takové,jak jsme si je my sami vychovali.

Velice rádá bych na těchto stránkách sdílela své emoce z mého týrání matkou v dětství. Pokud máte podobnou zkušenost, o které nemáte s kým hovořit, prosím, napište. Marta