Podle lékaře trpím obsedantně kompulzivní poruchou.Mám tři děti,které mám ráda.Bohužel od prvního porodu trpím(již 15 let) vtíravými myšlenkami ublížit jim.Nejprve jsem nikomu nic neřekla,bylo to těsně před revolucí a slovo psichiatr se téměř nedalo vyslovit.Přiznala jsem se k tomu až po 2 letech příšerných muk,sebeobviňování a strachu ze ztráty kontroly.Hrozně jsem se na miminko těšila a stavy,které se dostavily mě absolutně paralizovaly.Nemohla jsem např.stát s malým u okna,protože jsem se bála,že ho z něj vyhodím,když jsem koupala,bála jsem se,že ho utopím atd..Bylo to příšerné!Všude jsem četla,jak krásné je zrození a jak obrovskou lásku matka pocítí...u mne to bylo jinak...malého jsem měla ráda,ale ty myšlenky...Začala jsem se trestat,říkala jsem si,že nemám právo být šťastná,když mě napadají takové věci.Postupem času jsem začala zkoumat,jestli náhodou netrpím nějakou psychozou.Tu u mne lékař vyloučil,s tím,že trpím "pouze" neurotickou poruchou.Já se ale neustále obviňuji,trpívám depresemi a poruchami nálad.Vlastně už 15 let kazím život sobě i ostatním!Stokrát mě lékaři přesvědčovali,že ničeho nejsem schopná,já stejně nevěřím...Závidím maminkám,které jezdí s kočárky,hrají si se svými dětmi a jsou šťastné!!!Já si to štěstí neumím užít.Moc mě to bolí a ničí...proč zrovna já?CHtěla bych žít normální život,beze strachu a napětí.Bojím se,že zanechám stopy na svých dětech,které o mé nemoci nic nevědí,ale smutnou mámu samozřejmě vnímají.Mám své děti ráda,bojím se o ně a zároveň se bojím svých myšlenek.Prosím,pokud má někdo podobný problém,ozvěte se.
Podle lékaře trpím obsedantně kompulzivní poruchou.Mám tři děti,které mám ráda.Bohužel od prvního porodu trpím(již 15 let) vtíravými myšlenkami ublížit jim.Nejprve jsem nikomu nic neřekla,bylo to těsně před revolucí a slovo psichiatr se téměř nedalo vyslovit.Přiznala jsem se k tomu až po 2 letech příšerných muk,sebeobviňování a strachu ze ztráty kontroly.Hrozně jsem se na miminko těšila a stavy,které se dostavily mě absolutně paralizovaly.Nemohla jsem např.stát s malým u okna,protože jsem se bála,že ho z něj vyhodím,když jsem koupala,bála jsem se,že ho utopím atd..Bylo to příšerné!Všude jsem četla,jak krásné je zrození a jak obrovskou lásku matka pocítí...u mne to bylo jinak...malého jsem měla ráda,ale ty myšlenky...Začala jsem se trestat,říkala jsem si,že nemám právo být šťastná,když mě napadají takové věci.Postupem času jsem začala zkoumat,jestli náhodou netrpím nějakou psychozou.Tu u mne lékař vyloučil,s tím,že trpím "pouze" neurotickou poruchou.Já se ale neustále obviňuji,trpívám depresemi a poruchami nálad.Vlastně už 15 let kazím život sobě i ostatním!Stokrát mě lékaři přesvědčovali,že ničeho nejsem schopná,já stejně nevěřím...Závidím maminkám,které jezdí s kočárky,hrají si se svými dětmi a jsou šťastné!!!Já si to štěstí neumím užít.Moc mě to bolí a ničí...proč zrovna já?CHtěla bych žít normální život,beze strachu a napětí.Bojím se,že zanechám stopy na svých dětech,které o mé nemoci nic nevědí,ale smutnou mámu samozřejmě vnímají.Mám své děti ráda,bojím se o ně a zároveň se bojím svých myšlenek.Prosím,pokud má někdo podobný problém,ozvěte se.
- Odpovědět
Pošli odkaz