Závislost na pocitu zamilovanosti + dlouhodobý vztah

Našla jsem tuto diskusi,přemýšlela jsem.Je mi 35let a za dobu co jsem s manželem hoodně dlouho jsem se platonicky ani jinak nezamilovala.Měli jsme problémy ve vztahu asi jako každý,ale nemám nějak potřebu to hledat jinde.Myslím si že problémy má dneska každý a řešit to někým 3 mě příjde vlastně že to můj problém nevyřeší ale musím vyřešit ten problém co mám doma.Není tady to jen rozmazlenost doby.Zamilovávat se dobrovolně že je to jednodušší,hezčí než řešit problém a snažit se milovat to co je doma.I přesto že už se našlo pár chlápku co se mi snažilo koukat do očí,pomrkávali já přesto že to byl hezkej chlap začla jsem se radči koukat jinam.Nechci se dostat sitace kdy mi začne myslet spodek místo toho co mám v hlavě.

no jak začít já jsem se před rokem zamilovala do jednoho kluka a vše bylo vpohodě protože mě miloval taky neřek mi to ale pořád sme se spolu bavili někdy jsme se spolu vydrželi bavil celej den ale ted je to jinak a já nevím proč nebavíme se spolu a jí fakt nevim jestli mě pořád miluje :(

Ahoj, mám přítele, se...Mám pocit že to je naprosto v pohodě a buďte na sebe hrdá pokud jste věrná...málo lidí je takovích.

http://www.youtube.com/watch?v=SWysy6kBQtE

Aha, tak to jo, to chápu....No dámy, bohužel si musíme přiznat pravdu, defacto jsem stejní, jak chlapi a prostě monogamní vztah není pro člověka přirozený, tudíž radím, užívejte si života, dokud ho máte. Nevěra je konformní záležitost, její negativní dopady vymysleli kdysi chlapi, respektive dřívější mužmi ovládaná společnost, aby neměli doma nemanželské děti, kterým by museli dávat svůj majetek, své dědictví. Dnešní doba osamostatnění žen, kdy muž do domácnosti přispívá svým majetkem defacto částečně a ne majoritně, ztrácí tento přežitek smysl. Proto flirtování a občasné aférky nevidím za škodné, ba naopak. Vztah to obohatí a mezi námi, stejně se spíše ujistíte, že ten doma je ten právý. Muži to dělají také a my ženy jsme také lidé. Monogamní vztah neexistuje ani u muže ani u ženy.

Bell, díky :-)

Já přítele nezapírám, když s někým prohodím pár slov, vždycky hned na začátku nebo v průběhu hovoru řeknu, že jsem zadaná, a pak si dotyčný buď povídá dál, a nebo ne. Jestli jsme spolu ze zvyku.. už jsem nad tím několikrát přemýšlela, ale pořád si myslím, že ne.

Ahoj! No, já bych moc nesouhlasila s tím, že tím nikomu neubližujete - jak říkala Slávka - jednou přijde den, kdy tě někdo opravdu dostane (pokud budeš mít štěstí) a ty svýho přítele opustíš. Pokud tě baví flirtovat s jinýma (upřímně - děláš taky to, že v přítomnosti mužů svého přítele zapíráš - pro případ, že by ses někomu líbila, abys byla "jako" volná), tak si toho svýho už asi tolik nevážíš. Píšeš, že jste spolu deset let - není to už jenom o zvyku, nebojíš se být sama? Zažila jsem to taky - byla jsem s přítelem sedm let a pak potkala někoho, kdo mě uhranul - ty dva vztahy jsou nesrovnatelný, sex je nesrovnatelnej, jsem úplně jiná. Dnes už bych radši byla sama, než s někým na koho nejsem pyšná.

Katko, můžu říct, že tě naprosto chápu, jsem na tom totiž úplně stejně. Hrozně mě baví flirtovat s muži (ale ne příliš okatě)... o to víc, pokud zjistím, že se některému líbím. Nemůžu se pak ubránit tomu, abych o tom dotyčném stále nepřemýšlela a nepředstavovala si, jaké by s ním bylo třeba milování. Třeba teď takhle uvažuji o svém trenérovi jezdectví. Mně je 27, jemu 45 a až do té doby než jsem zjistila, že se mu líbím, jsem ho nikdy nevnímala nijak jinak než trenéra. Ale teď na něj pořád myslím a i když vím, že bych s ním nechtěla mít vážný vztah (věkový rozdíl a také povahová odlišnost), něco mě nutí vyhledávat jeho společnost a zajímat se o věci, o které se zajímá on (a tak se mu vlastně duševně přiblížit). Upřímně řečeno mě to hrozně baví a svým způsob mě to dělá šťastnějším a nějakým způsobem to naplňuje můj život, dělá ho zajímavějším. A o to přeci jde. A pokud svým chováním nikomu neubližuji (jako že neubližuji), tak v tom nevidím přece jediný problém. S duševní nevyspělostí to nemá nic společného.

Myslím Slávka, promiň.

Budeš mít pověst koketky, stojíš o to? Vanilka ti dobře radí i Smutný klaun

A to platí i pro ty platonický lásky? Chápu, že když budu denně flirtovat s kolegou v práci, tak je to na hraně a blbý - to nedělám, ale třeba 1x za dva měsíce s barmanem na diskotéce, to je taky blbý?Ale jak tak nad tím dneska přemýšlím, asi mi bude něco chybět - sebevědomí :-/

Katko - není to tím,že jsi nevyzrálá osobnost.Podle mého názoru Ti evidentně něco chybí,něco,co hledáš u jiných.Zkus popřemýšlet,co Ti schází a pokud je Tvůj partner člověk,se kterým so dokážeš představit žít dál a třeba vedle něj prožít svůj život,promluv s ním.Zaslouží si to.A pokud je nereálné,že Ti současný partner může vyhovovat i dál,ukonči to a najdi si muže,který Ti dá jistotu,lásku,pocit bezpečí a především pocit důležitosti,který ženy tak moc potřebují.Hra,která probíhá teď v těch nevinných flirtech,se může velmi lehce změnit na nevěru a ta už by bolela.Věř mi.Dřív,nebo později.

To jo, mě ty zamilovanosti přecházejí, ale vždy se objeví nějaká nová, většinou platonická, že se s dotyčným denně nevídám. Možná mi něco chybět bude, dárky dostávám, na večeře chodíme. Možná mi dává málo najevo, že se mu líbím, těžko říct. Jsem přesvědčená, že přítel je ten pravý, se kterým chci být celý život, ale stejně se platonicky poblázním.

Ta počáteční zmilovanost, to jsou endorfiny, které vyplavuje mozek a jsou podobné látkám, které obsahují drogy. Myslím, že tě to přejde, ale pokud ne ,polož si otázku proč to děláš? Co ti chybí? Dává ti tvůj partner najevo, že jsi hezká? Kupuje ti někdy drahý dárek. Pozve tě na lepší večeři? To nám moc chybí. Nestačí jen, aby byl slušný atd. Musíme mít pocit, že jsme s ním sebevědomé. Mě to asi hodně chybělo, když tak o tom přemýšlím.

Aha, tak to jo, to chápu. Já se zase bojím, že když si to "zakážu", tak někde spíš ujedu :-( I když teď jsem platonicky zamilovaná do toho iluzionisty a to už se nikdy neuvidíme, tak doufám, že mi to vydrží, abych měla motivací na ten jazyk :-))Achjo, asi jsem nevyzrálá osobnost :-(

Rozumím, ale já píšu z vlastní zkušenosti. Pořád mi to vyhovovalo a dokonce obohacovalo náš vztah, až najednou mi ten druhý byl sympatičtější a taky se do mě moc zamiloval. Byl docela blízko, tím to bylo horší.

Já ještě dodám, že držet to na úrovni flirtu mi nedělá žádný problém, že bych se jako musela držet,abych na dotyčného neskočila, to vůbec ne..

Milá Katko, přijde den, kdy se ti to vymkne z rukou. Nebude to již platonické, ale bude tě i fyzicky moc přitahovat a když bude v dosahu a svolný, budeš mít velké dilema. Podvádět přítele, se kterým žiješ a být poblouzněná, nebo to v sobě dusit a ukočírovat to, ale to si vytvoříš neurózu jako hrom. Třetí možnost je spalovat za sebou mosty, zamilovávat se a odmilovávat, ale kam to povede - jako droga tě to bude vysávat. Co poradit? Ty si tak trochu hraješ a líbí se ti, že se líbíš. Je to úžasná energie, kterou máš v té zamilovanosti, přesto radím : Přestaň s tím a dospěj v ženu, kterou si bude okolí vážit.

Ahoj, mám přítele, se kterým jsem deset let, bydlíme spolu, milujeme se, zamilovanost, která byla zpočátku, logicky vyprchala, teď už je to láska, což je super, ale... Občas, v průběhu vztahu se mi stane, že se zamiluju, spíš poblázním, do někoho jiného, třeba do svého učitele Španělštiny, ale nikdy to nenechám někam zajít, vždycky jde jen o slovní a oční flirt, takové to krásně sexuální napětí, které cítíte v přítomnosti toho druhého, naposledy jsem se zbláznila do jednoho iluzionisty, který je z Rakouska, taky to jiskřilo jako blázen (vím, že ho už nikdy neuvidím, ale stejně se kvůli němu chci naučit německy). Nikdy jsem ale přítele nepodvedla, jen mě strašně moc baví, když vidím, že se líbím i ostatním a nezávazně si zaflirtuju, cítím takové to počáteční zamilování, že se skoro vznáším radostí nad zemí. Myslíte, že je to v pořádku, nebo jsou to nějaké signály pro to, abych si našla někoho jiného?