Když ideály narážejí na realitu: o výchově dětí, trestech a limitech rodičů

Doufejme, že se příklady ponižování, zastrašování a způsobování duševního strádání brzy objeví v judikatuře. A zároveň, ať se nestane nikdo z nás v roli rodiče přímou součástí procesu, v kterém tyto judikáty vznikají. Trest je dle mého organickou součástí výchovného procesu. Měl  by být vnímán jako něco nelibé, něco, čemu je radno se vyhnout. Jeho forma by měla být vždy taková, aby byl srozumitelný adresátu , vykonán zavčas v přímé příčinné souvislosti a jen v míře nezbytné. Proto i tělesný má pro mě ve výchově místo. Dokáže kriteria dobře splnit.   Především u dětí malých, které mu bez většího vysvětlování dobře rozumí. Takové plácnutí dítěte přes zadek je pro něj pochopitelnější a intelektuálně přístupnější, než sáhodlouhé vysvětlování, proč nemá některé věci dělat a jaké cíle tím sledujeme. Když to přeženu, vezměte si kamna. Ta se na novelizace zákonů neohlížejí. A dítě, které je mnohokrát varováno, aby na ně nesahalo, na ně obvykle zcela jistě okamžitě přestane sahat ihned poté, co ho spálením potrestají za to, že neposlechlo. Těm dětem to nepřeji, jen to dobře ilustruje účinek, váhu a srozumitelnost některých informací, které člověk zpracovává. Nebylo by tedy moudré úmyslně trest (i tělesný) z výchovy odstraňovat. Takže nyní mně bude jasné, že podle zákonodárců aplikací tělesného trestu budu zasahovat do lidské důstojnosti dítěte. Jen někdo další bude zřejmě určovat míru, kdy už to budu dělat bez respektu. Možná bude stačit napřed prokazatelně vyslovit: “trestám tě s respektem k tvé osobnosti a důstojnosti” a bude to v pohodě i s tělesným trestem. Navíc jedno plácnutí může být míň trýznivé a víc respektující důstojnost dítěte, než nějaké sáhodlouhé vynucování si pozornosti k zbytečným proslovům. 

hezky napsáno...ano tak nějak třeba

Dostávání/nedostávání fyzických trestů v dětství je jedna z prvních věcí, která člověka napadne ohledně těch, co vyhledávají výprask v dospělosti. Nicméně tím to opravdu nebude, jsou mezi nimi jak lidé "v dětství jsem výprask nikdy nedostal(a)", tak lidé "máma o mě zlomila několik vařeček".

Odpověď by z hlediska psychologie mohla být obsáhlá. Existuje několik teorií, které vztah vnímání bolesti a sexuálního vzrušení vysvětlují. Klíčové pro jejich vztah je ovšem právě to vzrušení. Což dotaz posouvá z oblasti trestu jako výchovného prostředku ve výchově dětí nastíněného v článku trochu jinam. V otázce zmíněnou souvislost nejvíc vystihuje směr, který reprezentoval Pavlov se svým klasickým podmiňováním. Je možné, že pokud je opakovaně se vyskytující trest spojen s emočně vypjatým kontextem, může se spárovat s tělesným vzrušením. Ale přímo k sexualizaci to nevede, jen to může zvýšit pravděpodobnost, že se později tělesné vzrušení z bolesti a trestu se sexuálnimi podněty spojí. Je to složitější. Další teorie -Neurofyziologické dráhy, kterými probíhá vnímání například strachu, bolesti, očekávání a sexuálního vzrušení, se překrývají. Aktivace sympatiku, vyplavování dopaminu, endorfinů proběhne podobně při sexuálním vzrušení jako při útěku před zlým psem. Hranice mezi ohrožením a vzrušením může být u některých lidí rozmazaná (velkou roli při stírání rozdílu má učení). Další teorie - sociálně psychologické - zaměřují se na tělesný trest jako asymetrii distribuce moci. Tady se vysledovalo, že sexuální vzrušení lidí je spojeno právě se ztrátou kontroly nad situací, podřízení se (masochismus), nebo s možností absolutního výkonu moci (sadismus). Paradoxně tady nejde ani tak o trest a bolest s ním spojenou, ale klíčová je právě struktura vzájemného vztahu. Komunita BDSM by mohla vyprávět. Další teorie -Freud-bolest je zdrojem libida. Trest bývá vyústěním konfliktu ega se superegem, konflikty mohou být potlačované, mohou sublimovat, potlačované se z nevědomí může promítat do vědomí a navracet se. Další teorie už se mně sem ani krátce vypsat nepodaří. Kdyžtak zapátrej

Ono je to tam přesně takhle. “Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Platí, že lidské důstojnosti dítěte se dotýká tělesné trestání, působení duševního strádání nebo jiné ponižující opatření.” No, tak ode dneška znám přesné znění. Tomu říkám majstrštyk. Ještě, že děti jsou už velké. Na svém názoru na přirozenost tělesného trestu jako formy nejsrozumitelnějšího a nejrychlejšího opatření v určitých situacích, zvlášť u malých dětí, trvám. Nepropaguji ho jako všelék, nepropaguji ani týrání a domnívám se, že je rozdíl mezi tělesným trestem a týráním. Stále se domnívám, že plácnutí dítěte po zadku do určitého věku není prohřeškem na jeho důstojnosti. Na rozdíl od zákonodárců, kteří nyní de facto postavili tělesné trestání na roveň působení duševního strádání a jiných ponižujících opatření. To je fakt síla. Považuji to za výrazný zásah do rodičovských práv. Rodiče si nyní budou muset dávat  pozor na různé udavače. Doba je holt zvláštní. Vyvíjí se pro mě podivným směrem. Možná jednou dokonce zakážou sledovat film Obecná škola, protože tam je v podstatě tělesný trest v příběhu vestavěn do pozitivní roviny.  To by mohlo být časem pro někoho nepřijatelné. 

Určitě je možné vychovávat bez tělesných trestů. Ani já je nezařazoval jako dominantní prvek ve výchově. A i já jsem byl v dětství občas za něco bit. Až doposud ale nechával zákonodárce legální možnost je ve výchově použít. A ano, sáhl jsem po nich v situacích, kdy to bylo podle mě vhodné a účelné. Bez výčitek a strachu před zákonem. Nyní ale zákonodárce tuto možnost rodičům jako legální odpírá. Přitom jde z psychologického hlediska o přirozenou součást výchovy i lidského chování. Podle mě, nepřeroste-li ve skutečné týrání, naprosto tolerovatelnou. Nyní si ale budu muset dávat pozor, jak se o ni budu vyjadřovat. Zatím mě moje smýšlení nekriminalizuje. Ale do oblasti protiprávní už staví. 

Jaké sado maso? Jsi magor? Navíc je tady ten všeobecný text dva dny teprve.

Kruté fyzické tresty nebyly legální ani před novelizací občanského zákoníku. Viz. například § 198 a § 199 trestního zákoníku. U těchto činů je vždy specifický proces dokazování. Má-li mít novelizace občana v tomto směru jakýsi preventivní význam, vylili zákonodárci podle mého nyní s vaničkou i dítě. Specifičnost procesu dokazování to nemění, tělesný trest to přímo nekriminalizuje, ale jak jsem uvedl, dát apriori rovnítko mezi tělesný trest a působení duševního strádání a jiných ponižujících opatření je podle mě špatně. Teď ještě posílit pravomoce “sociálky” a máme “bič” na rodiče pubescentů, kteří nebudou spokojeni, když rodiče nebudou šlapat podle jejich představ. Představa, že tělesný trest může vést k vzniku násilníka, proto jej v podstatě zakážeme má podle mě stejnou logiku, jako kdybychom řekli, že řízení vozidla může vést k nehodám, proto řízení zakážeme taky. Možná teď někdo začne tvrdit, že to špatné na společnosti a agresivní podstata člověka je tady právě jen a proto, že předchozí generace používaly při výchově tělesné tresty.