chci zemřít

Toužím zemřít! Připadám...Mám podobné myšlenky,i když jsem v životě dost úspěšný tak si připadám ůplně zbytečný a k ničemu kdybych tu nebyl bylo by to lepší?

Toužím zemřít! Připadám...ano klidně hned

Toužím zemřít! Připadám...ano klidně hned

chci zemřít. mám problémy...Chtěl bych zemřít bojím se zítřku.

Český národ je...Češi jsou zvyklí se kritizovat a hanlivě o svém národu myslet. Věř mi, že když poznáš lidi nejrůznějších národností tak kromě těch jednoduchých prostoduchých, všude existuje totéž co u nás. Někde je to i o dost horší.Člověk člověku vlkem.
Mluvím z vlastních zkušeností, z toho, co jsem poznala v multikulturálních zemích.

Český národ je nejotpornejší na světe,když budete zdechat nikdo Vám nepomúže,co tady píšete za bludy,jmenujte mi někoho,když byl někdo ve sračkách,že mu někdo pomohl.Češi jsou národ zloděju,podvodníku,a sprostých šmejdu.Tak tady nepište něco o pomoci.

tak tohle třeba já ne,pokud...že se sobectví přeceňuje. je to jen pud sebezáchovy. Nic špatného. Když je někomu zle, těžko můžeme čekat, že bude myslet na blaho druhých.

Někomu ale nestačí mít...A co tady řešíme? Sami sebe. Jestli je mám dobře, jestli jsme šťastni. Koho bys ve svém okolí chtěla ještě udělat šťastným? A co v tom brání?

Možná tu není co hodnotit,...Já mám svou zkušenost takovou, že ze dna mě naopak dostala řekněme "starost" o druhé. Nebo spíš pomáhání a znovunalezená "lidskost". Musela bych rozepisovat pro pochopení. Každému asi pomáhá něco jiného. Krunýř chápu, sobeckost ne.

dělat šťastnými druhé ale i sebe. Okolí si zvykne na to že vy je děláte šťastnými a oni nemusí ani hnout brvou. Energii z vás berou ba vysávají a vy nemáte kde dobít. Když chcete dobít a možná o to i v zoufalství prosíte tak raději vyhodí pojistky. V tom je ta podstata poznání u dna. Ano i noc byla v tomto případě důležitá. A to hodně.

Někomu ale nestačí mít rad sám sebe
Řešit,jestli on sám je stasty

Někomu ale nestačí mít rad sám sebe
Řešit,jestli on sám je stasty

Možná tu není co hodnotit,...to pochopila a to zcela.
Děkuji Pampeliško - ano krunýřem se to dá nazvat. Stornuji sobectví - to nebyl ten správný výraz - je to krunýř.

Po noci přijde den?...Zatím vždycky přišel. Je pravděpodobné, že přijde zas. Jisté to ale není, jako není jisté vůbec nic. To je pravda.
Není i noc ale něčím důležitá?

Tohle považuju za špatný...Možná tu není co hodnotit, možná je to jen o tom, že to na každého zapůsobí jinak. nevíme, jak by nám bylo v jeho střevících, jak bychom na stejném místě dopadli my.
já to mám podobně jako pisatel(ka). Jen jsem víc v jakési rezignaci. Ale zdá se mi fajn, že si utvořila obranný štít a nenechá se ničit tím, co změnit nemůže.
Musíme mít rádi sami sebe. To se mi zdá v pořádku. Ale i kdyby se z ní (něj) stal sobec, tak je to oprostě způsob jak přežít. Příroda to takhle chce, abychom přežili, ne? V tohle se mi zdá silnější, než já, i když já si svůj krunýř také pečlivě buduji. Ne vědomě, okolnostmi jsem donucena.

život se mnou zacloumal,...Po noci přijde den? Nejisté..

život se mnou zacloumal,...Tohle považuju za špatný přístup. Dno nás učí pokoře a pochopení pro druhé, kteří prochází bolestí, kterou jsme zažili my sami. Pokud se z někoho stane sobec, co neuznává slabosti druhých, časem přijde další dno.

život se mnou zacloumal, poslal až na dno.
Trvalo to pět dlouhých let než jsem tam kde jsem. Zase mám úžasný smysl pro humor, usmívám se, pečuji o sebe víc než kdy před tím. To dno bylo třeba. Hořké dno. Po každé noci nastane ráno. Tak je to i v životě člověka. Prkotiny ¨házím za hlavu nebo ať to řeší někdo jiný. Nenechám se už nikým trápit. Uvažuji racionálně. Paměť mi slouží. Nevím jestli bohužel nebo bohudík.
Něco tam zůstalo no tak zůstalo. Přestávám se zabývat blbostí a slabostmi jiných. Jejich problém. A problémy jiných odmítám řešit. Stal se ze mě tak trochu sobec. Bylo to třeba. Jo bylo to třeba. Život je tak krásný a jsme na tom světě opravdu jen chvíli.

Aničko,
to je moc těžká...Je to tak, když člověk neví jak dál a neukončí dobrovolně tu beznaděj, musí se to nchat tak, jak to je, protože nic jiného nelže. Jak píše předchozí musí se žít přítomnost ať je jakkoli hrozná, jinak to nejde, nejde, nic jiného neexistuje. Mám to podobné, ne tak dramatické, ale též odžívám den za dnem a ono něco přijde, musí, ať je to cokoli.

Nemám nikoho rodina mně...Aničko,
to je moc těžká situace. Kéž by bylo vidět východiska z něj.
Ale pokud naděje není, nezbývá, než žít teď a tady. Je jedno co bude zítra. (Obrazně.)
Důležité je žít teď, protože nic jiného, než tenhle okamžik nemáme. Zítra ještě není (a možná nebude), včera už je pryč.
Nemysleme na další dny, žijme přítomností, nic jiného ani v takové situaci nezbývá.
Pokud je snesitelné přežít dnešní den, je naděje, že přežijem i ten další. A kldyby ne...děj se vůle Boží.

Pokud chcete umřít, tak Vás to aspoň tížit nemusí. Zní to hrozně...ale co na to říct? Že bude určitě líp? Možná bude, já nevím, přála bych si to. Všem bych to přála...