Duchovní cesta

ahoj všichni,
když mám chvilku, tak si pročítám příspěvky diskuze, jsem asi na čísle 350..
Když jsem sem přišla, tak jsem přečetla pouze posledních pár (mimochodem jedinečných) příspěvků, tak to teď napravuju...
Co se týká příspěvku z 14. 12. 2006 19:45:47, 2362!!! 23645141 ?
tak odpovídám, že teda rozhodně ne a ne!!

Krásné ráno všem!

Romane,
povídání je moc pěkné. Já miluji příběhy, mám ráda psané slovo :) Tak piš.
I ostatní, pište.
:)

Tak jsem trady po třetí...:-)
Strašně moc zdravím...Evelyn,Bramarbase a ostatní lidičky... Posílám něco ke čtení...Za chyby se omlouvám!

Z dětství do hnoje

Jakub seděl na posteli, zahalen do deky.Měsíc za oknem lehce osvětloval veliký starý ořech
a déšť tlumeně stékal po okapech k zemi.Budoucnost se jevila jako velmi nejistá
a přítomností si taky zrovna nebyl nadvakrát jistý.Nepřemýšlel o ničem konkrétním, jelikož
vlastně ani nepřemýšlel.Jen seděl a koukal před sebe.Myšlenky brouzdaly časem
a doufaly, že se něčeho zachytí.Namísto toho jakoby vítr uvízl v prostoru a začal vířit vše, co leželo na dně.Vzpomínal,jak před deseti lety seděl na stejném místě a hrál si s angličáky.Jak
táta častokrát pracoval v dílně, na babičku připravující jablečný koláč s čajem, který mu nesla
ke stolu na zahradu

2362!!!23645141?
285422514.

Ahojky všichni!

Naváži na poslední větu od Niky...
Úsměv nic nestojí a má velkou cenu. Obohatí toho, kdo ho dostane a neochudí toho, kdo ho dává. Trvá jen okamžik, ale vzpomínka na něj může být věčná.
Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj mohl obejít. Nikdo není tak chudý, aby ho nemohl dát.
Přináší štěstí do domu, podpírá při práci a je viditelným znamením hlubokého přátelství. Úsměv dá odpočinout od únavy, obnovuje odvahu, ve smutku je útěchou, pomáhá od každé strasti.
Ale je dobře, že se nedá koupit, ani půjčit, ani ukrást, protože jeho hodnota je v okamžiku, kdy je věnován.
A když potkáte někoho, kdo se na vás neusměje, buďte štědří a usmějte se vy, protože nikdo nepotřebuje víc úsměv než ten, kdo ho sám dát neumí.

Ze srdce všem posílám úsměv...
:))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))))

Dobré ráno všem.
Jsem moc ráda, že se vám to líbí. Spisovatelka nejsem, ale chtěla bych. Poprve v životě cítím, že by tohle mohlo být ono.
Z vlastní zkušenosti vím, že peklo na zemi začína větou: dneska mám špatnou náladu. Protože, koho tou náladou asi nakazím? Ty, kteří jsou mi nejblíž a odrazí se zase zpátky do mě.
Tak vám všem dneska a vždy přeji dobrou a veselou náladu a když příjde ta špatná, tak se jí vysmát. Jenom tak jí lze porazit. Úsměv je taky nakažlivý a nikoho nic nestojí..

Ahoj před Vánoci - jen jsem nakoukla a přečetla si moc prima Niky sloh, pěknýý.
Něco z toho sama znám - dobu, kdy jsem s babičkou pobývala v kostelích a naučila se Andělíčku můj strážníčku, ale protože náboženství už v té době jaksi nebylo in, tak snad i proto mi ani moj babička skoro nic nevysvětlovala a já měla v duši obdobný chaos .... modlila jsem se Andělíčku - a byla překvapena, když to někdy zabralo a přitom zbytek rodiny mne vychovával bez víry ...
nooo ale chtěla jsem říct, že tenhle svět připomíná peklo mnoha lidem - jenže když já se na to snažím kouknout z nadhledu - tak se mi tak nějak čím dál tím víc pozdává .... že to peklo si my lidé tady tvořímě naprosto sami ... že naše vztahy a naše civilizace - to naše výtvory už jsou často peklem .... ale příroda - ta její zbytky - ty mi připadají pořád jen a jen boží. Možná má být to království boží na Zemi, jen my pořád nevíme jak na to?

Niko,
moc krásně se mi to četlo. Nejsi ty spisovatelka? :)
Dítka většinou nechápou, buď přejímají chování od dospělých automaticky nebo se bouří, někdy pouze v nitru, jindy i navenek. Poté kráčí ve šlépějích svých rodičů, aniž o věcech příliš přemýšlí nebo udělají přesný opak, na truc, a nebo hledají svoji vlastní cestu, snaží se poznávat, chápat.
Otázka smyslu života určitě jednou potká každého. A s ní i otázka o existenci Boha, nadpřirozena, duchovnosti... Náboženství se prezentuje jako projev společenství s Bohem, s tím, co vše převyšuje. A tady možná nastává problémek: Bůh je považován za "někoho", kdo stojí mimo svět, z výšky na něj shlíží, odměňuje milostmi, trestá za hříchy, slibuje nebe za dobré chování a peklo za špatné, má rád jen ty, jež ho vzývají a modlí se k němu, ostatní zatracuje atd. Díky takovému pojetí snad přímo zákonitě musí docházet ke sporům a válkám. A dokud lidé nepoznají, že Bůh je Stvořitelem, Stvořením i Tvořením v Jednom, pak se moc nezmění.
"Jaký si to uděláš, takový to máš." Život může být peklem pro toho, kdo si jej jako peklo tvoří, a nebo rájem, tvoří-li ráj.
Máme to pouze ve své moci.
:)

Může se vše vzít jako sen anebo jako naprostá realita.
Obojí je stejné.
Vše je jedno
Vše jednou skončí,vše je to pomíjející.
Vše to jsou pojmy.

Ahoj všichni. Evelyn to je jen ukázka povídání o ničem:)
O tom jak může být duchovno vnímáno a že to není zas až tak o ničem.
Nemám co dělat tak píšu slohy..

Milá Danuschko,
zatím mi žádný mailík nedošel :(

Milá Niko,
nyní si nemohu Tvůj příspěvek přečíst, abych na něj mohla reagovat, snad později. :)

8965!! 5632 32122? 25322541155!!!

Zeme je peklem jine planety.

Asi před padesáti lety bylo náboženství ve školách nepovinné. Před tím povinné a potom zatracované, zesměšňované, zakazované snad i trestné? Maminka říkávala: já do náboženství chodila. A ráda. Měli jsme moc hodného pana faráře. Uměl hezky vyprávět. Hrával s námi fotbal a učil nás písničky. Jo? Získala jsem cennou informaci a docela se mi ulevilo. Doposud jsem slovo bůh a vše kolem něj, chápala jako tajemné a děsivé. To jediné hezké byl Ježíšek každý rok. A ten kluk malá kudrnatá z toho nemohl mít rozum. Čerpala jsem totiž ze svatých obrazů, které zdobily-strašily babiččin velký dům.
Lidé s šíleným výrazem lomili rukama spjatýma v modlitbě směrem vzhůru. Oči v sloup, trpící, v hadrech a bosi. Tam nahoře seděla panna Marie v bílém rouchu. Měla klidnou tvář v náručí kučeravé dítě a nad hlavou svatozář. Jinde visel Ježíš Kristus v různých velikostech a z rozmanitých materiálů. Vždy tak zubožený s bezvládnou hlavou, ruce i nohy protlučené a krvavé. Ukřižovaný. Byli všude. Po zdech, nade dveřmi, nad postelemi. Před spaním jsme se u této babičky chtě nechtě modlili: andělíčku můj strážníčku opatruj mi mou dušičku, opatruj ji ve dne v noci, všechny svaté ku pomoci. Ukázala nám růženec a na chvilku ho i půjčila. Nad každým korálkem odříkala nějakou modlitbu a měla radost, když jsme si ji pamatovali. Básničky mi vždycky šly, ale u těchto jsem nechápala význam. Tak šup do postýlek zatáhnout závěsy a spát. Poslední pohled na protější zeď a ..cvakl vypínač. Tma tmoucí. Ta po chvíli přestala být tak úplně tmavá a začaly se dít věci. Ze stěny přede mnou prosvítalo všechno bílé. Všechno mrtvé. Mimo již zmíněné svaté, tam visela i naše prababička. Ve svatebních šatech, nápadně podobná ženě s Adamsovy rodiny, si mě přísně měřila. Fotografie to samozřejmě černobílá. A namalovaný portrét dědečkův. Jeho milý, dobrácký, plachý usměv zdobil fešácký knír. Hm. Tety říkaly, že byl často jak zákon káže, nebo pod obraz. To byl asi taky skoro svatý. V myšlenkách na ty zbídačené nešťastníky jsem třeštila oči do tmy. Modlila se spoustu andělíčků strážníčků za svou i jejich dušičku, než jsem psychickým vyčerpáním usnula.
Aby toho nebylo dost, tak jsme se vzbudili do slunečné neděle. Kostelní zvon už svolával k pravidelné bohoslužbě. Po snídani jsme každý dostal do ruky kytku na hrob. Zase mrtvoly! Ve vchodě do kostela byla kasička. Babička nám podstrčila pětikorunu, abychom vlastnoručně přispěli. Bratranec Standa měl ministrovat, na to jsem se těšila. Babička byla moc pyšná, on posloužil Bohu, vydělal si dvacku a hned měl na Sparty. Ten zvláštní hábit mu tak slušel, byl při tom hezký a důležitý. Jak já mu to záviděla. Hned bych šla za ministrantku. Jinak jsem ale kostely nemilovala. Hned po vstupu do něj jsem nasákla pocitem chladu a jakési úzkosti, který ve mně zůstal snad celý den. Nevěděla jsem proč tu jsem, ani proč jsou tu ti lidé. Na nich ale bylo vidět, že jsou tu rádi a ví proč tu jsou. Zmatek. A ještě něco. Už v tomto věku mě vždy překvapila ohromnost a impozantnost kostela. Budil ve mně úctu a připadala jsem si malinká. Skrčená v davu jsem zaslechla latinské odříkávání pak Standův hlas a sem tam se nesměle připojila ke zpěvu. Hlavně na konec. Alelujá. Zato babiččin amatérský soprán byl nepřeslechnutelný. Vroucný, oddaný až tklivý. Co na tom, že se občas zpozdila a tu a tam začala sólo? Pak nás představovala svým věřícím kamarádkám a se všemi jsme si podávali ruce. To se mi nelíbilo a už jsem se těšila k druhé babi, která se nemodlila a v celém domě měla jediný kříž.
O náboženství vím tedy od útlého věku. Sbírám informace, přemýšlím o nich, třídím je a ukládám. Tvořím si názor. Ten se časem mění, nebo alespoň pozměňuje, či upravuje. Věřící lidé vedou duchovní život, ale co to je? Jde o něco záhadného, odtrženého od světa, vyhrazené jen lidem, kteří mají spoustu času? Jsem sice křtěná, ale jako věřící vychovávaná pouze jednou do roka mou výše zmiňovanou babičkou. Odjakživa slýchám lidi říkat: ježišimarja , proboha, krucifix. Dřív se tomu říkalo brát jméno boží nadarmo. Dnes to užívají i naprosto nevěřící lidé docela spontánně, když se jim něco nepovede. Tedy ti slušnější z nich

Milá Evelyn, konečně se mi podařil
poslat majlík. Jsem ráda, že můžem
spolu komunikovat i takto.Děkuji.

evelyn, uz nemas s kym povidat o nicem?

Krásné ráno!

To mají být kódy na neomezený počet střel, jak zmínil Roman? Ale Bramarbas vše uvedl na správnou míru, v této hře se nestřílí!
I když ... možná ano, terčem je srdce, šípem láska

2563 124, 02 25 63012!
256327 21415144525541551 12 224521 398774125, 985247521!!!
5236?

JNIJASNDIAU?

654551 26888...?
anebo 4568789 84 848456?

kjc sasd.

3569 25632!!