PANICKÁ PORUCHA 6 DÍL

Evi, to máš pravdu s těmi vzpomínkami. Když mi bylo devět, oběsil se můj děda, za tři roky potom jeho bratr. V 15ti zemřela moje milovaná babička- poradkyně, utěšovatelka a vrba. Ve třiadvaceti zase můj táta, ale jelikož jsem byla mladá, blbá a hrdá, nikdy jsem se nesnažila ho kontaktovat. On se tedy taky nesnažil. Mrzí mě to, ale jsou věci které nejde vrátit zpátky.

Ještě jsem zapoměla napsat, že jsem na čtvrtce neurolu denně. Za dva měsíce z jednoho na čtvrtku. To už si zaslouží nějakou odměnu, ne? A po tolika letech. Teď jsem v noci měla dvakrát za sebou takové to pálení těla, no znáte to. Ale řekla jsem si, že to je ke chřipce a za chvíli jsem zas usnula. I když s tím spaním žádná sláva No ,říkám si, stařecká nespavost.

Tady se honí ošklivá mračna, ale momentálně mi svítí Oskar do oken...a už nesvítí. A fouká tu hnusný vítr. Ale to vám musím napsat...za chvíli tu bude jaro, protože dneska si to už poštolák s poštolkou rozdával na našem zábradlí:-))) to zas bude hlaholu:-))

Dano, viď? Takový poctivý uzenářství, to je pohled. Ale nesmím tak jezdit moc často, přijde doba odkládání kabátů a bude zle.
Lenko, tady na té diskuzi se ti snad otevřou všechny třinácté komnaty. Někdo něco nakousne a pak se člověku vybaví takové vzpomínky, o kterých ani nevěděl, že je má někdo v hlavince zasunutý.
Jak je v kraji? Tady u nás ošklivo, mrholí. Jdu si udělat čajík. Máme tady plno takových sladkých likérů, griotka, něco citronového. Nikdo to nepije, tak to přidávám do čaje s citronem. Docela dobrý.

Musím se smát s jakým gustem tady holky popisujete to uzenářství ,to já nemám k žádnýmu jídlu až takový vztah:))
a radši než maso mám čokoládu :))

Evikrk... šmarjááá holka, co mi děláš chutě??:-))
Dito, i ode mne pozdravuj Miss. Tak mě napadlo, když jsem kojila Honzu, tak taky měl pořád a křičel, ale nezvracel. Doktorka pak přišla na to, že mám "hladový mléko" a přešla jsem na Sunar. Přibírá Samko na váze, nebo ne? Jakub zase od malička zvracel, dostával různé přípravky, ale nepomáhalo to. Až když jsme byli ve Španělsku(to jim bylo 10 měsíců) , tak se na pláži ládoval pískem, kakal cihličky, ale od té doby nezvracel.

PATRICIE
moje nejhorší záchvaty PP,přicházely výhradně v noci ze spánku ,byly to takové malé smrti :(vždycky jsem si myslela ,že tentokrát už to nepřežiju :(
Ale přežila jsem :))nakonec všrchno !
Ale hnusný to bylo hodně .Ataky přes den jako takové to jsem ani neměla ,teda ne v tý míře jako po nocích.Přes den spíš hrozná úzkost ,derealizace,anticipační úzkost ,ta je taky hnusná :(
Ale ty noční ataky byly takový ,že jsem nebyla schopná ani udělat krok ,byla jsem úplně paralyzovaná ,srdce letělo ,návaly hrozného vedra,strašný motání ,že nešlo mít ani otevřený oči ,ležela jsem na otevřeném okně a celá se třásla :(po těhle hnusárnách jsem byla druhý den tak vyšťavená ,že jsem stěží mohla normál fungovat a tyto nejhorší jsem mívala na konci těhotenství :(
Pak jsem měla ještě další druh atak ,kdy mě rej myšlenek na zbláznění vyburcoval v noci z postele a nutil mě lítat po zahradě ,než jsem se jakž takž uklidnila a mohla si jít znova lehnout .
V současnosti už při AD ataky mívám zřídka a zredukovalo se to na zvracení a návaly horka až pálení celýho těla a trvají cca asi 5-10minut ,ale teď už se toho nebojím ,není mi to sice příjemný ,jak by taky mohlo někomu být ,ale už nejsem podělaná strachy :-))

Evi, úplně to všechno cítím..... uzené, jitrnice, ovárek (mňam, s křenem a hořčicí). Tady u nás taky otevřeli uzenářství a tam když vlezeš, tak tohle všechno cítíš. Tak je lepší to brát obloukem, protože když tam vlezu, máme plnou lednici klobásek, tlačenky, jitrniček, párečků, salámů.....Ježíš já bych jedla. Včera jsem nevlezla k řezníkovi, ale do cukrárny, tak byly pro změnu v lednici dorty, ty taky můžem.

Když čtu vaše příspěvky co se týkají dětství, tak já snad ani žádné větší trauma nemám... i když nevím, každý křivdy vnímá jinak. Naši se rozvedli, když mně bylo něco přes rok a bráchovi pět. Když mi byly tři, tak mamka s bráchou odjela do Chorvatska a já zůstala u babičky s dědou. A i když mamka pakovala potají, tak druhý den ráno po jejich odjezdu jsem se probudila a smutně jsem konstatovala, že už nemám maminku. No a pak jsem celý život slýchala, že jsem celá táta, kterému samozřejmě nemohla mamka přijít na jméno. Brácha byl vždycky jednička... a to je vlastně pořád. Co udělá on, je skvělé, co udělám já, je příšernost sama. Ani ta holčička,se mi nepovedla. Když se kluci narodili, tak to mamce volal manžel a protože mu nevěřila, tak volala do nemocnice, jestli se nespletli.

Dito, pozdravuj Miss. Že na ni myslím.

Se mi to odeslalo, to jsem nechtěla.
Prostě se bojím být v noci sama. Jinak samotu vyhledávám.
Martino, moje dítě mi taky po porodu odvezli, že byl maličký. Doufám, že nebude postižený jako já. To bych mu teda nepřála.
Johanz, ptal ses na kytinu. Budem dávat plech s tou povrchovou úpravou, že se už nemusí natírat. Nás už přežije. Máme to vyzkoušené, je lehký, sjíždí po něm dobře sníh.
Ještě vám musím povědět zážitek dne. Manžel poteboval dnes ještě nakpupit nějak náhradní díly. Tak jsem jela s ním. V jedné vesnici mi zastavil u řeznictví, potřebovala jsem jen kousek špeku. Lidi, kdo je přez uzený a buřty jako já, tak to byl zážitek. Všechno domácí výroba, vlastní zabijárna, vůně ovaru, jitrnic, háky plné domácích klobásek, prejt, uzená kolena. No to byla pohádka. Ten špek mě přišel na 700 Kč. Já prostě neodolám. Vyšla jsem s dvouma plnýma taškama, já vím, zas to rozdám dětem, něco si necháme. Ale ten pohled stál za to. A ta vůně. Tak to je moje úchylka. Zděděná po taťkoj. Mě neudělá takovou radost krásný svetřík, jako pěkně vyuzené koleno.Už to chystám, nastrouhám křen s jablíčkem. A co dieta? No řekněte sami, ta musí počkat. Ale je fakt, že co mi není dobře, tak včera jsem toho snědla tak polovinu co jindy a dnes taky ještě skoro nic. Tak se šetřím an večer.

Zefire,teď mám kupodivu klídek..musím to zaklepat. Ale když jsem to měla ve dne v noci, tak přes den se to dalo nějak zvládnout kvůli okolnímu hluku, no a v noci když jsem šla spát, tak jsem si pouštěla do sluchátek ne moc hlasitě příjemnou hudbu

Ahoj všem z hor.
Tak jsem přece jen na chvíli šla do práce a stojí to za prd. Tak nevím, co je lepší. Když ležím, bolí mě všechno. Když jsem v pohybu tak jen v krku a hlava. Beru ten pohyb.
Teda vy jste mě dostali s tím dětstvím. Vybavilo se mi, že když mi byl asi rok, byla jsem hrozně dlouho v nemocnici, našim už nedávali skoro žádnou naději. Jednalo se o nějakou otravu krve a zánět mozkových blan, či co. No už se nemám koho zeptat, ale pamatuju, jak mi to naši vyprávěli. Prý už jsem vůbec nikoho nepoznala po té dlouhé době v nemocnici. Možná, že někde tam byly ty počátky úzkostí. Ve dne jsem třeba hrozně ráda sama, ale nesnáším noce, kdy jsem vzhůru. I když manžel vedle mě odfukuje, je mi hrozně, že nemůžu spát. Proto řeším tyhle stavy práškem na spaní.

Jak jste se tady bavili o kadeřnicích, kosmetikách apod. a myslím, že duchmery psala, že utekla s barvou napatlanou na hlavě, tak mně se stalo cca před 2 lety, že se mi udělalo zle na kosmetice, řekla jsem kosmetičce, aby mi sundala ten krém, že se mi motá hlava. Ona byla dost nepříjemná, ale spočítala mi to a já jsem odešla. Bylo to docela trapný, už jsem tam od té doby nepáchla :-)

Lily:-((,zkus,co radí Martina.

Martino,dnes zatím každý,co tu popisujem záž.z dětství,bychom mohli do Pošty.papa

NEJVÍC BY SE MI LÍBILO , BYDLET V NĚJÁKÉ VELKÉ "RODINĚ" V OBROVSKÉM DOMĚ, VE KTERÉM AŤ JDETE KAM JDETE VŽDYCKY O NĚKOHO ZAKOPNETE A KDYŽ CHCETE BÝT SAMI COŽ UMNE MOC NEBÝVÁ TAK ZALEZETE DO SVÉ SLUJE....

Dituš,
se zájmem jsem si pročetla o Tvém dětství apod. Zaujala mě tato myšlenka - "podvědomý strach z opuštění v dobách, kdy jsme byly dětmi".

Tak to já byla odložena do kojeňáku mojí biologickou matkou z jejich prý špatného zdrav. stavu. Naši si mně odtamtud domů na víkendy vozili od tří měsíců až do 1 roku, než jsem byla právně volná. Když jsem byla starší, tak jsem prý už plakávala, že se do kojeňáku nechci vracet. ... A to proto mám o svého muže a syna takový p. strach, když někam jedou. Už jsem doma!

prosím, máte někdo zkušenost se záchvaty v noci? ze spaní? já se budím, většinou z nějakého příšerného snu, a je to tady. Zrovna dnes v noci. Hrůza.
V uších mi šumí, nepíská, snažím se na to nemyslet, dobrá rada, co. Pomáhá mi začít dělat nějakou nepříjemnou domácí práci, rozdělím si to na miniúseky, podle kterých postupuju, no jak z příručky Dr.Praška.
Dneska jsem usnula tak v pět, v šest vstávám do práce. Jsem jak zbitá.

Lily,
tak matce Tvého bývalého přítele a možná i bývalému přítel sděl, žes měla a máš úzkosti, že trpíš takovýmto složitým zdrav. problémem - ať to ví.
Tobě se tak uleví, a pokud to oni NEPŘIJMOU, JE TO JEN JEJICH PROBLÉM A TY UŽ NA TO PŘESTAŇ MYSLET. Možná žes to mělla příteli i matce říct už tehdy, ale i teď není pozdě, hl. pro Tebe :)

A řešíš to pískání nějak, Lenko?