Deprese

Mam pocit, ze uz nemuzu dal. Posledni dny mi vsechno zacina byt jedno. Mam velkej problem a to jsem ja sam(19). Muj zivot je jen skola, sezeni u pc a nulovy vyhlidky na priznivou budoucnost. Zkusim to nejak bliz popsat, ale asi to bude dost zmateny, omlouvam se i za delku.Problem je v mym vnimani vseho kolem, v komunikaci s okolim, jsem tak tupej, ze mi nedochazi zakladni veci, asi jsem dusevne pomalejsi nebo co. Ve slozitejsim rozhovoru nejsem schopnej se soustredit, natoz abych jeste dokazal rozumne reagovat. Vlastne kdyz mluvim, tak je to o naprostych pitomostech a to co si mezi sebou rikaji ostatni moje hlava nejak nebere. Mam pocit, ze po svete chodim s "klapkama po boku oci" jako mivaji kone, aby se nesplasili. Muj vseobecnej prehled je naprosto nulovej, niceho si nevsimnu, nic mi nedojde, vsechno vypoustim z hlavy. Mezi lidma jsem jako ryba na suchu, je to taky tim, ze se spolecnosti dost vyhybam, kvuli trapasum a vubec tomu co jsem napsal vis. O cem se mam bavit s lidma kdyz mam hlavu uplne prazdnou...? Jsem clovek, kterymu se v hlave netvori myslenky, nereaguje na okoli, vlastne jsem chodici mrtvola. Asi je ted jasny ze moje sebevedomi je hodne v minusu a tim se vsechno jeste zhorsuje. Mam pocit, ze patrim do nejakyho ustavu, kde by se o me starali, protoze ja nejsem v takovym dusevnim stavu, abych to nekdy zvladl sam.Ale rikam si, jak bych taky mohl, vzdyt clovek je vychovavan lidma, kteri jsou v jeho okoli. Pamatuju se, ze na prvnim stupni zakladni skoly jsem mel par kamaradu, ale pak jsem se postupne odcizoval, obcas prichazeli posmesky a ja jsem se neumel branit. Jeste musim napsat, ze jsem se ve skole vzdycky snazil a pokazde jsem mel vyznamenani, to mozna taky melo vliv na chovani okoli. (Mam jednu vzpominku: sestra sedela s mamkou u stolu nad nejakym ukolem, mela v ocich slzy a hazela kolem sebe tuzky, protoze ji ty ukoly nebavily a moc ji nesly. Pak mi mama rikala, ze doufa, ze tohle nikdy delat nebudu a ze mi to ve skole pujde lip.) Abych byl uprimnej, tak jsem se taky nechoval uplne idealne. Jsem hodne soutezivej typ a plne jsem si neuvedomoval, ze kdyz kolem sebe macham loktama, tak to neni uplne nejlepsi. Byl jsem dost rozmazlovanej, hlavne od babicky a mamky, za vsechno me porad chvalili. Takhle to slo dal, moc jsem s ostatnima nekomunikoval a zacinalo se to na me podepisovat. Nekdy v osme tride mi tridni rekla: "Na matiku, na cestinu to ses dobrej, ale do normalniho zivota naprosto nepouzitelnej". Docela se me to dotklo a nejhorsi na tom je skutecnost, ze na tom neco bude. Po zakladce jsem se dostal na stredni, prijimacek jsem se dost bal, proto jsem se poradne ucil. Nakonec jsem je udelal na prvni misto.Sestra chodila do nejakyho tur. oddilu, doma me premluvili, at s ni taky obcas nekam jedu, abych nebyl porad zavrenej. Nebylo pro me snadny zapadnout do skupiny neznamych lidi, vlastne se mi to ani nepovedlo, uz s nema nikam nejezdim. Pamatuju si, jak mi na akci jedna holka rikala, ze me nechape. "Jak ses mohl dostat na stredni a jeste na prvni misto, ja tomu nerozumim...ty ses musel ucit jak blazen..." Taky jsem tomu nerozmnel, co to se mnou je, ze su tak divnej. Vzdycky jsem takovy situace nejak preskocil a snazil se na to nemyslet, vzdyt ve skole mi to slo, tak co. V te dobe jsem neprozival zrovna prijemne chvile, vysvobozeni pro me bylo, kdyz nasi koupili pc a ja jsem mel nejakou smysluplnejsi cinnost na vyplneni volnyho casu. Na stredni jsem si dokonce ze zacatku pripadal docela normalne, mel jsem tam jednoho kamarada z tabora a resili jsme spolu nejaky hry na pc apod. Po dvou letech jsem se pres nej dostal na brigadu, vydelal jsem trochu penez a koupil silnejsi pc, ted u nej ale travim jeste vic casu nez predtim. Na konci tretiho rocniku jsem se na skolnim vylete poprve trochu opil, bylo mi skvele, citil jsem se naprosto uvolnene a bezstarostne. Pamatuju si, jak mi na zachode jeden kamarad rikal, ze bych potreboval holku: "vis, to neni jako rukou, to je neco jinyho". A ve ctvrtaku mi hned jednu peknou holku dohodil. Behem mesice a pul jsme se videli 2x, hlavne jsme si psali zpravy sms. Nejspis to ani nemohlo dopadnou jinak, dve nase posledni zpravy:"Ahoj, takze na rovinu. Mam pocit, ze spis nez holku bych nekdy potreboval nejakyho psychologa. Pripada mi, ze jsem celkem paradoxni clovek. Mam vysokou postavu, ale nizky sebevedomi, ve skole mam slusny znamky, ale ve skutecnosti si pripadam hloupej. Vsechno moc resim a vsechno mi trva dlouho, kdybych u te skoly netravil tolik casu, tak by to vypadalo uplne jinak. Nekdy si pripadam jako dite, zmatenej, ztracenej ve velkym svete, prazdnej. Nekdy mi pride, ze se mi vsechno jen zda, citim se derealizovanej. Mozna na to ma vliv i pocasi, na to, ze ted mivam chut zacit zimni spanek a probudit se az na jare, to bych se ale nejspis k maturite moc dukladne nenaucil...Taky mam pocit, ze se porad pretvaruju, neumim vyjadrit co si myslim, pak prijimam nazory ostanich a sam nevim kdo jsem. Citim se pak prazdne, bez myslenek, bez napadu. Nebo je to mozna i tim, ze si nemyslim nic. Necitim se byt ve stavu, kdy bych se snazil balit holky.""Jsem rada za to, co si napsal. Vazim si uprimnosti, ikdyz nekdy docela boli. Popravde ani ja se necitim na to, zacinat nejaky vztah. Ale jsem rada, ze jsem te poznala."Nase rodina nikdy nepatrila mezi lidi, co jsou nejak moc komunikativni. Tata je neustale pryc na sluzebnich cestach a kdyz je doma, tak se casto stava, ze si rano rekneme jen jedno slovo-ahoj-a to je vsechno, neumime spolu moc mluvit. Mama ma pravidelnou praci, chodi domu kazdy den a pak bud dela neco v domacnosti nebo si cte, popr. se diva na tv. Nikdy nechodi na nejaky schuzky, vecirky, oslavy, je porad doma, se mnou a moji sestrou. Nema zadny kamaradky, se kteryma by si chodila nekam povidat nebo jim telefonovala. Misto toho jezdi obcas navstevovat svoje rodice a povida si s nema. Rika, ze je nerada ve spolecnosti a mam pocit, ze nam od detstvi vtloukala do hlavy to samy. Pamatuju si, kdyz jsem byl jeste hodne malej, jak mi rikala o drogach, ze si je nemam nikdy brat a tak a taky rikala, ze doufa, ze nikdy nebudem chodit po diskotekach apod...ze nikdy nepudem s protejskem, kteryho zname jen jeden vecer. Asi se to ve me nejak usazovalo, nevim. Nebyl jsem na zadnym skolnim lyzarskym kurzu, aby se mi nic nestalo-stejne nikdy lyzovat nejezdime. Kdyz se poradaly nejaky hony na zajice ve spolupraci se skolou, ja jsem byl temer jedinej kluk ve skole, kterej nejel-aby se mi neco nestalo, travil jsem den na divci skole...Kazdopadne je fakt, ze se mnou asi neni neco v poradku. Ale co to je?? Nedavno se mi stalo neco divnyho, sel jsem si kopirovat do xeroxu slozku s papirama. Bylo jich asi 50 a kazdej list byl vlozenej do folie jako stranka. Puvodne jsem se chtel zeptat, jestli to pujde okopirovat v te folii, abych to nemusel vytahovat. Misto toho jsem vytahl slozku a rekl: "Kdyz tady mam takovou slozku, slo by to okopirovat..." v tu chvili mi obsluha skocila do reci: "A chcete to na pockani? Tak mi ty listy vytahujte, ja to tady nakopiruju". V tu chvili se mi hlava uplne vymazala a ja jsem zacal tresoucima se rukama podavat listy. Nejhorsi bylo, kdyz jsem se nemohl trefit s tim listem zpatky do folie, bylo to o to tezsi, ze se mi jeste klepaly ruce. Ani nebudu popisovat, jak jsem se celych tech 20 min. citil, zvlast kdyz mi pani od obsluhy jeste zkousela poradit, jak se mi tam ty listy budou vkladat lip. Mel jsem na sobe jeste zimni bundu a v tom stavu mi v ni nebylo nejlip, dost jsem se zpotil.Nedokazu si predstavit, jak budu za par mesicu reagovat pred komisi u maturity. Bojim se, ze ani neotevru pusu, nebo ze omdlim a kdo vi co jeste. Absolutne nemam sanci nejakym zpusobem prezit vysokou na internate, jsem jen klepajici se troska. Mam pocit, ze tema vysledkama ve skole klamu vsechny vcetne sebe. Pred okolim se pretvaruju, vsechno schovavam za priblblej usmev. Nikdy si nesbalim zadnou holku, nikdy nebudu mit deti, dopadly by jeste hur nez ja, navzdy zustanu panicem. Ostani v mym veku se bavi, uzivaji si zivota. Maji nejaky socialni vazby, ktery si pestovali uz od detstvi, jejich osobnosti na necem stoji, veri si. Ja nestojim na nicem a propadam se. Ja jim zavidim, zavidim i vam. Zijete v normalnim svete, kde se bavite s lidma, nachazite pratele a partnery, mate svoje lasky. Ja pred realitou utikam, posloucham hudbu, divam se na filmy, hraju hry, ale posledni dobou si jen procitam diskuzni tema s predmetem Deprese.

Tady jde těžko dát nějaká rada, jedná se o typický projev deprese. Co nejdříve vyhledej odbornou pomoc, nejlépe psychiatra. Potřebuješ léky.Hodně štěstíIvan

Vysvetlí mi prosím niekto, čo mám robiť, ak mám depresiu a do večera ledva existujem, akonáhle mám však ísť spať som úplne čerstvá... Ďakujem.

Ahoj všem,poprvé jsem zde byla asi před rokem. Depresemi však střídavě trpím už spoustu let. V říjnu jsem se vrátila z léčebny - naprosto bezúčelné. Stále jsem na PN a moje problémy se nelepší. Právě naopak. Jsem živoucí mrtvola. Nejsem schopna nic dělat. V době nejvědších propadů depresí jsem schopna si i dost ublížit, protože ta fyzická bolest je snesitelnější než ta psy?hická. Navíc tomu neumí ani zabránit. Kdo mi může pomoci nebo alespoň poradit?

Zdravím všechny účastníky chatu.Deprese není jenom psychické onemocnšní či porucha osobnosti, ale přeneseně působí na celý organismus. Má svoje vrcholy i období částečné úlevy

Ahoj,všechny Vás zdravím.Jak se daří,Ivane?Držím pěsti,ať je lépe.Jsou stále věci,které mě na depresích udivují.Např.si nedokážu dost rozumně vysvětlit,proč se u mě deprese stále vrací,když jsem několik let nastavená na stejné množství AD.Jde o udržovací dávku,ne sice nejnižší,ale přesto se po pár měsících opět začnu propadat.Můj lékař není zastáncem názoru,kdykoli je mi hůř,zvedat dávkování.Volíme spíš cestu intenzivní psychoterapie,zaměřenou na současný problém.Je fakt,že jsem se vždy z toho ,po čase rozborů,dostala.Alespoň na únosnou mez.Prožívám to jako být na nemocenské v psychoterapii.Protože práce,kterou odvádím v "lepším"období stojí a čeká.Taky jsem dost naštvaná,že po 7letech intenzivní terapie se v těchto propadech cítím jako novicka,která si opět musí srovnat veškeré naučené základy.Přitlačit své vědomí,aby pracovalo s myšlenkami-odlišovalo ty depresivní a zavádějící.Snad jsem tím ctěla jen říct,že i terapie je běh na dlouhou trať.A výsledky se velmi střídají,mnohdy těch pozitivních je pomálo,ALE JSOU!Terapie není jen o tom,vypovídat se,ale jde opravdu o velmi tvrdou a vysilující práci na sobě.Jsou dny,kdy od lékaře odcházím a podlamují se mi kolena únavou.Je to sice velmi nepříjemné,ale pomine to a já vím,že jde o něco velmi důležitého,co je nutné na cestě k uzdravení vydržet,rozebrat,zhodnotit a opět složit.A vždy ty důležité věci jdou přes bolest.Mnohdy tak intenzivní,že přejde do fyzična a úporně se mě drží.S vyřešením-opravdovým,bolest pomalu odchází.Takto tedy vnímám psychoterapii já.Snad jsem nikoho neodradila-to by mě moc mrzelo.Velmi mi vadí,když mé okolí pojímá tento způsob léčby jako

Zdravím všetkých, prajem ve?a pohody, optimizmu a k?udnú dušu. Dostal som sa už dosť ďaleko v čítaní všetkých príspevkov v diskusii a musím povedať že klobúk dolu skladám pred mnohýmiz Vás. Ja som sa stretol s depresiou po druhý krát v živote / práve teraz prekonávam jedno obdobie/ ktorá nasledovala po trojročnom užívaní antidepresív a po ich vysadení sa v plnej ešte horšej miere vrátila po 4 mesiacoch po vysadení liekov. Ale už ma to neprekvapilo tak a ko prvý krát pretože som už vedel čo to asi bude. Moja psychiatrička mi povedala vraj bude nutné užívať lieky ešte 6 až 8 mesiacov a potom by bolo vhodné preventívne užívanie menších dávok antidepresív. Takže je to naozaj beh na dlhé trate. Minule som spomenul jogovú polhu ZAJAC korú je vhodné zaujať pri dperesii ale aj pri úzkostiach. K tomuto som sa dotal ešte v roku 2001, keď prišli prvé depresie a na radu psychologičky skúsiť jogu som si najprv pomyslel že už len jogy by mi chýbala ku šťastiu. Bolo to ve?mi vhodné riešenie, pretože : stretnete nových ?udí, zmeníte stereotyp, je to vhodná náhrada aj za viac namáhavejšie aeróbne cvičenie/som strašne lenivý ako pes/naučíte sa kontrolovať svoje myšlienky a zameriavať pozornosť na niečo iné. Cvičenia začínajú relaxáciou celého tela, no a potom nasledujú dychové cvičenia a asány. Asány sú práve tie polohy tela, ktoré určitým spôsobom menia tlak krvi v tele, spôsobujú aj jej spätný tok, znižujú napätie a ce?lkovo upokojujú. Ja som sa naučil na joge korigovať a mať pod kontrolou aj svoje výbuchy hnevu, ktoré už tri roky nepoznám a ktoré boli tiež príčinou mojich predchádzajúcich pesimistických stavov. Polohu ZAJAC som minule opísal a teraz môžete skúsiť aj niečo iné. Jogínom je to známe a ostatní nestratíte nič a môžete si pomôcť. Ďa?šou polohou proti napätiu a stresu a k odbúraniu depresií je poloha KOBRA. ?ahnite si nabrucho , hlavu položte lícom k zemi /je jedno na ktorú stranu / ruky položte pozd?ž tela a minút relaxujte. potom zodvihnite prednú polovicu tela, oprite sa o lakte a prsta nech smerujú dopredu. V tejto ležiacej polohe zaklonta hlavu čo najviac dozadu aby ste cítili napetie na prsiach a bruchu.Sledujte len svoj dych a keď Vám myšlienky ujdú, necadí pokojne sa vrátte k sledovaniu dychu. Aj táto poloha zvyčuje tlak krvi dohlavy a je nutné v nej vydržať 10 - 15 minút. Žiadny strach je to fajn a keby Vás tlačili lokty, podložte si ich k?udne mäkkou podložkou.Po týchto minutách si znova ?ahnite aznova relaxujte asi 5 minút.Tak to je kobra.No a super je ešte jedna celá zostava cvičenia nazvaná KATU PRÁNA. Skladá sa zo série cvikov ktoré sa cvičia pomaly so sledovaním dychu.Nako?ko je dosť zložité popísať ju, skúsim to zoskenovať na počítači a pokia? si to chcete pozrieť meilujte mi na moju adresu požiadavku a ja Vám celý zoskenovaný popis pošlem, bude to vo Worde najnižššej verzii, takže to musí každý otvoriť.Inak je ve?mi vhodné túto zostavu cvičiť každé ráno asi tri až 5 kôl. Zatial sa majte a držte sa.Pozdravujem Ivana, pochádzam z Trnavy /SR/ sú tu psychológovia ktorí mi navrhovali terapiu, zatial som o tom nepremýš?a? ale dohodnem si stretnutie a skúsim sa poradiť či by to bolo vjodné. Drž sa. Milan

Adélo, psychické potíže, tj.stavy úzkosti nebo deprese jsou uváděny jako možný vedlejší účinek hormonální antikoncepce.

Ahoj lidičky,moc Vás všechny zdravím.Bohužel,jsem zatím nic nezvládla a denně prožívám okamžiky propadání se-což se snažím ještě uhlídat.Je to těžké,před dětmi se vybrečet nemůžu,reagují velmi citlivě a také to považuji za nevhodné zatěžovat je.A tak se držím a držím a musím a musím...Vše musím zvládnout sama.Ještě,že chodím 2x týdně ke svému hodnému psychiatrovi na terapii.Poslední včerejší rada,kterou jsem si uložila do své zapomětlivé makovičky: smutek je nutno si odžít!Jakékoli potlačování,bagatelizování či racionalizace často spěje k prohloubení depres.stavu.Mnoho lidí si nedovolí svůj smutek,pocit neštěstí a samoty,nebo nemilovanosti tyto pocity náležitě prožít a zpracovat.Věřím svému lékaři.Možná toto pomůže i někomu jinému.Jinak netrpím nespavostí,ale spala bych a spala a už se nejraději neprobudila.Ale toto je jen mé depres.myšlení a tak se snažím být vzhůru alespoň dopoledne,dokud únavou opravdu nepadnu.Navíc mám přejídací období-nejspíš taky snaha organismu povzbudit se.Jenže jsem už jak koule a sotva si zavážu tkaničky.Když to tak po sobě čtu,tak snad se aspoň někdo dokázal té představě zasmát.Alespoň můj syn se smíchy nemohl udržet,když mě stále pouští v autobuse sednout jako nastávající maminku.Ale od nočních nájezdů na čokoládové hody nepomáhá nic.Pokus o odlehčení se snad zdařil,tak to prosím neberte jako výsměch Vám,ale té mé hloupoučké depresi,která na mě útočí.Zatím se odmítám vzdát.Držím Vám všem pěstičky,přeji klid v duši a stále na Vás myslím.Opatrujte se.Dajari

Ahoj Adélo,zdravím tebe i všechny ostatní. Určitě zde nemůžeme určit tvou diagnózu, resp. jestli se ve tvém případě jedná o depresi - můžeme se akorát každý vyjádřit podle vlastní zkušenosti, a něco z toho ti třeba může pomoci svůj stav lépe pochopit a podle toho se zachovat. Má zkušenost je patrně jiná než Ivanova. Ivan je dobrým duchem této diskuse a jeho cenných příspěvků si zde každý, včetně mě, považuje. Tady však musím říct, že to, co popisuješ, přesně vystihuje to, co jsem prožila po dobu několika let já, aniž jsem tušila, že se jedná o depresi - jak jsem zjistila, až když jsem se sesypala úplně a tři měsíce strávila na neschopence. Existuje druh deprese, které se říká dysthymie, jakási chronická porucha nálady. Většinou člověk nic takového netuší... nejedná se o akutní ataku deprese, do které člověk padne třeba během několika dnů nebo týdnů, a nemá tak intenzivně zlý průběh. Já sama jsem postupně zjišťovala, že už nejsem tak aktivní jako dřív, na nic se netěším, nic mě nebaví, nikam nechodím. Všechno bylo šedé, obyčejné, stejné, ploché a prázdné. A tohle všechno jsem tajila před svými blízkými a snažila se fungovat jakoby nic. V duchu jsem si neustále vyčítala, že jsem neskutečně líná. Tento stav trval několik let, pak přišlo asi dvouleté období těžších situací (problémy v práci, nemoc, operace, smrt v rodině, nezaměstnanost...) a když se to všechno nějak uklidnilo, má hlava si najednou řekla, že už toho překonávání má dost a teď už může a normálně mi ruplo v palici a padla jsem do černé zlé tmy, kterou tady mnozí tak důvěrně znají. Teď jsem půl roku na Zoloftu a život prožívám tak intenzivně, že vůbec nechápu, jak jsem mohla celé ty roky tak živořit. To, že mě postihla těžká deprese, bylo tedy svým způsobem dobře, protože jsem se svým stavem začala něco dělat. Samozřejmě je jasné i to, že kdybych s tím něco udělala už dřív, nemuselo ke zhroucení dojít.Adélo, vůbec se neboj se o svém stavu poradit s psychologem nebo psychiatrem - můžeš tím jen a jen získat. Moc ti přeju, aby se šeď co nejdříve rozptýlila v jasném slunci - nic nehleď na to, že je nevlídný podzim. Přeju hodně sil vám všem, ahoj, El.

Fascinuje mne, jaké mnohotvárné formy na sebe může brát onemocnění deprese. Obvykle pacienti procházejí řadou vyšetření, které vylučují organickou formu onemocnění

Není pro mne momentálně zvládnutelné souvisné psaní... cokoli. Ale občas se podívám (kam se mi ztratilo poslední čtyřveší...)Markétě - - asi Ti je velmi nedobře, asi nemáš chápající dušičku nikde poblíž. Zkus doopravdy pomoc psychiatra, můžeš-li jen trošinku...Držím Ti palce, protože to potřebuješ.atd

Milá Adélo,bohužel jako muž nemám zkušenosti s vlivem antikoncepce na psychiku. Projdeš-li však témata doktorky, myslím, že nalezneš rubriku antikoncepce a deprese (nebo vliv antikoncepce na psychiku) a tam bys mohla načerpat více informací. Měl by Ti poradit i Tvůj gynekolog.Hodně úspěchů.Ivan

Milý Ivane,moc děkuji za odpověď.Můj jídelníček není moc pestrý, asi bych měla jíst více zeleniny a s tím sportem jsem také na šťíru..Ještě bych se chtěla zeptat jestli tyto problémy nemohou být způsobeny užíváním antikoncepce, jak jsem psala. Právě dobírám poslední balení, tak bych vysadila.Děkuji moc.Adéla.

Ahoj Adélo,příznaky, které jsi popsala, skutečně neodpovídají projevům deprese. Jedná se nejspíš o psychologický problém. Každopádně bych Ti doporučoval celkové vyšetření, aby ses ujistila, že to není způsobeno nějakou poruchou žláz s vnitřní sekrecí. Jsi v cizině a máš to těžké, ale návštěvu dobrého psychologa bych Ti skutečně doporučoval - třeba když se dostaneš nakrátko domů. Neordinuj si a neužívej svévolně léky. Mohla by Ti pomoci i změna životního stylu - rozhodně bych doporučoval návštěvy fit center nebo alespoň zhruba hodinový běh - nemusí být každý den, stačí obden. Zamysli se i nad svým jídelníčkem.Zdraví Ivan

Ahoj Adélo,příznaky, které jsi popsala, skutečně neodpovídají projevům deprese. Jedná se nejspíš o psychologický problém. Každopádně bych Ti doporučoval celkové vyšetření, aby ses ujistila, že to není způsobeno nějakou poruchou žláz s vnitřní sekrecí. Jsi v cizině a máš to těžké, ale návštěvu dobrého psychologa bych Ti skutečně doporučoval - třeba když se dostaneš nakrátko domů. Neordinuj si a neužívej svévolně léky. Mohla by Ti pomoci i změna životního stylu - rozhodně bych doporučoval návštěvy fit center nebo alespoň zhruba hodinový běh - nemusí být každý den, stačí obden. Zamysli se i nad svým jídelníčkem.Zdraví Ivan

Ahoj, chtěla bych poprosit o radu..Jmenuji se Adéla a bude 30 let. Již asi 2 roky mám potíže se soustředěním, jsem pořád taková otupělá a mám pocit, že tak nějak pořád přežívám..Mé problémy začaly po rozchodu s přítelem (před těmi 2 lety), kdy jsem začala bydlet sama a začala jsem přemýšlet na nesmyslnými věcmi, začaly mě přepadat černé myšlenky a nic se mi nechtělo. Ale nebylo to zase tak hrozné, že bych to nazvala deprese, spíše jen takový pesimismus. Snažila jsem se vyhledávat společnost, abych byla co nejméně sama doma a neupadala do těch mojích myšlenek. Ale stejně jsem se tomu neubránila. Ty pocity nesoustředěnosti a otupělosti, které jsem neměla až zase tak často, jsou nyní u mě na denním pořádku. Jsem pořád tak jako mimo a nedokážu nic pořádně prožít. Jsem jakoby v mlze. Nejsem to prostě já jako jsem kdysi bývávala, jsem jiná. Sice se třeba umím radovat z určitých věcí, ale prostě není to ta radost co bývala dříve. Nejspíš je to nějaká forma deprese. Nemám žádné fyzické problémy, žádné těžké deprese, kdybych byla někde doma zalezlá v koutku a ani jsem nikdy neměla žádné sebevražedné myšlenky..nic z toho..Ale prostě cítím, že se ochuzuji o kvalitní život..ale bohužel nevím jak z toho ven..Nikdy jsem nebrala žádné antidepresiva, jsem proti práškům, protože zanečišťují organismus.Beru hormonální antikoncepci LOGEST (vím, že to není pro organismus dobré) a nedávno jsem se dočetla, že mé problémy mohou pramenit právě z důvodu užívání antikoncepce. Beru ji téměř již 4 roky. Je možné že už tehdy, kdy jsem ji začala brát jsem mohla mít již nějaké příznaky mých nynějších problémů, které jsem přecházela bez povšimnutí..Byla bych moc ráda, kdyby mi mohl někdo poradit, můj email: adela.com"atlas.czPředem moc děkuji za každou odpověď.Ještě bych chtěla uvést, že v současné době jsem v cizině, s návratem počítám koncem příštího roku, tak teď nemohu navštívit žádného psychologa.Děkuji!S pozdravemAdéla

Předmět: deprese. Autor: Markéta Datum: 27.11. 2004 8:11:07 Pořád v&;255;šiluju mám takové nervy že se mi dělá zle nechce se mi žít a ani umřít. Mám 2 děti. A nechce se mi o ně starat pořád se zabírám svýma striema. Mám jich šíleně moc Břicho jako když se protlačí cedníkem, boky taky a vnitřní stranu stehen mám popraskanou až ke kolenům. Předmět: deprese. Autor: b. Datum: 27.11. 2004 8:26:00 Prosím Tě, vzpamatuj se! Máš 2 děti, jak píšeš, tak snad máš pro koho žít! Všechny nemůžou být modelky. Je pro Tebe nutné někde se vysvlíkat donaha? Nepozoruj se a zaměř se na děti a jiné věci, než je Tvoje postava. Pokud to nemůžeš zvládnout, ať Ti Tvoje doktorka předepíše Lexauri, výborný lék na uklidnění, který není návykový. Přeju hodně štěstí.

Tak jsem prožila další bezesnou noc. pak příšerné ráno. Když jsem prohlížela ty blbý jizvy, jestli to půjde takhle dál, tak zcvoknu. Tu šikanu od nadřízených v zam.jsem podcenila.Z hrůzou zjišťuji, že blbě mi už bylo tam.

Milane, což kdybys takhhle navrhnul svojí psychiatričce nějakou formu skupinové psychoterapie? Nevím, odkaď pocházíš a jestli se tento způsob léčby ve vašich končinách praktikuje, Mám silný pocit, že by Ti to mohlo pomoci.Hodně pěkných dnů. Zdraví Ivan.