NEVER LOSE HOPE

moudrost? Co je na tom...Neviděli jste Fíka?
Mého psíka?

To je spravedlnost,...moudrost? Co je na tom moudrého?

Kdo bude číst tak dlouhý...To je spravedlnost, panečku!
Když někdo napíše pitomost,
nikdo mu neřekne "blbečku".
Leč, jakmile někdo
předvede styl a moudrost,
hned probudí v lidu zuřivost.

Já stále..

já......ne :-)

Kdo bude číst tak dlouhý...Já:-)

Tohle Vám nevěřím.:-) debilku?

procházím.nic.
Tohle Vám nevěřím.:-)

Jedna osobní otázka....procházím.nic.

Jedna osobní otázka. Co je tedy Vaším účelem, smyslem v a na této diskuzi?

Nevím. Třeba Vy?ne.

Kdo bude číst tak dlouhý...
Nevím. Třeba Vy?

.....Ona, slzná hlubina...Kdo bude číst tak dlouhý blábol?

jsem živ se světla,...prasátko? to jsi možná ty.

.....Ona, slzná hlubina nářků, proseb a radostí, také nemá ústa a hlas, kterým by promlouvala stejně jako trosečník. I ona promlouvá k trosečníkovi, tak jako on k ní a ke všemu, co by mu pomohlo v této chvíli naslouchat, slyšet, vyslyšet.
Teprve nyní si trosečník uvědomuje silné, rozbouřené moře, promlouvající v podobách jemu vlastních, které se také pouze brání a bojuje o holou existenci.
Již nepocituje osamění, opuštění, není jediný, kdo je vydán na pospas příštímu osudu. Cítí se zahanben svím sobectvím, v kterém myslí jen na sebe a prosí jen o svou vlastní záchranu. Začal nyní myslet i na rozbouřené moře, zmítající se v souboji s krutějšími živly a větrnými mlýny a ti zas s dalšími a dalšími a všichni bojijící svými vlastními prostředky o holé existence.
V okamžik uvědoměmí si této přítomnosti jeho myšlenky na sebe jsou ty tam. Přemýšlí, co je a znamená jedna holá existence proti milionům dalších, kteří musejí přežít a žít pro život budoucí? Ano, je to zahanbující, vidět pouhé jedno zrnko existence oproti existenci celku?
Teprve nyní nepocituje strach o svou holou existenci, necítí žádnou hloupou hru rozmaru, cítí, že se jedná o boj přežití celku, jehož jsme všichni jedinci součástí a spojení.
Bouře se postupně začíná uklidnovat, vlny již nepleskají do tváře. Boj ustává a vyhlašuje se příměří, ve které je možná shoda dohody na sepsání věčného míru. Na jak dlouho, to nikdo z nich neví a netuší.
Znovu se trosečník může zhluboka nadýchnout. Dýchá. Sesláblý a unavený plave. Neví kam, neví ani kam až doplave, neví co bude, skončí-li příměří, neví co jej čeká, když... Plave ovšem s pocity vděčnosti a omluv, s pocitem, že v tomto okamžiku neplave sám. Plují všichni, každý s jinými pocity a vírou. Plují společně k jednomu cíli, i když každý svou vlastní cestou................

jsem živ se světla, vzduchu, lásky..
a co žereš rádo ty, prasátko? Plný(á) zloby a zášti, dej si půst, jen to zkus.

taky budu neveršovat a bude...Veršovat je třeba
víc než chleba.
Popsat city své se nebát,
v srdci hledat
to,
co nebe posílá.

....člověk zahnaný do...Poetický popis vystrašeného Ega.
Možná.

....člověk zahnaný do kouta, kdy mu jde samotnému o holou existenci, cítí uzavřený a nejtěsnější možný kruh. Prostor zde není žádný, vzduch k nadechnutí mizí po vteřinách a propadáte se do větších hlubin nedýchatelnosti. Pocitujete slabost, je vám na omdlení, po celém těle náznaky mrazivého mravenčení a v hlavě duní uspávací zvon slaběji a slaběji.
Ano, zaspat tento okamžik. Zaspat. Probudit se spocený se slovy; " Byl to jen sen, hloupý a děsivý sen." Víte však, že to sen není, z kterého můžete procitnou a říci tato slova. Je to skutečnost. Skutečnost postupně přidávajících barevných citových impulsů. Jde Vám o existenci, kdy se Vaše tělo chvěje beznadějí a myšlenka honí myšlenku ve víru beznaděje.
Rikáte si, co vám může pomoci, nebo kdo? Už dopředu zatracujete každou možnou myšlenku na nic a nikdo! Nechcete slyšet; " Nikdo ti nemůže pomoci. " " Takhle to přeci nemůže skončit, vzdát se bez boje na myšlenku pomoci a odevzdat osud myšlenkám na zatracení, beznaděj, vzdát se?
Jste sami. Sami se svými myšlenkami o pomoci - zatracení a s přicházející odezvou pocitů samých.
Není tu nikdo na blízku v poušti osamění, aby Vám podal záchranný kruh, tak jako na rozbouřeném moři lodka s trosečníkem opouštějí pevný břeh pustiny a vydávají se na pospas osudu, s jediným společníkem vírou žít.
Ta bouře je natolik silná a děsivá, pohrávající si s lidským osudem, že si umanula příběh jednoho lidského života, snad z pošetilého rozmaru, rozehrát v tragikomedii.
Potopila lodku, na které není žádný záchranný kruh. Trosečník nyní bez lodky a kruhu, sám se s sebou a kolem něho zuřící mořská bouře.
Je to až úsměvné, jak se pošetile brání obřím ostřím vln, pleskající ho do vyděšené tváře s otevřenými ústy, volající po záchraně. Ze všech zbývajících sil se snaží otevírat ústa, aby ze sebe vydal to poslední a zbývající - hlas. Vlna za vlnou čekající na tuto příležitost, útočí vodními děly k znemožnění náznaku hlasitého svědectví trosečníka. Jakoby nechtěla slyšet jediného zbabělého hlásku......

Aleš ale Pavel