existuje posmrtný život?

Jako ten,ˇˇ kterého Bůh...Bůh, to je hodně široký pojem,někdo si pod pojmem bůh může představovat třeba jsoucno a pak by ten výrok měl jakýs smysl.

Těm vědcům přejí,...Já také, jiný vědec se tu snaží vyvrátit Víru.

Jiní američtí vědci,...Další vědci věří na cestování časem, dokonce to mají i vědecky ověřené.

Víra je, nikdy se nezvdávat,
víra je, vědět, že je VŽDY někdo se mnou,
víra je světlo na konci tunelu,
víra je naděje,
víra je, to co člověku dodává odvahu,
víra je, to, co člověku v bezvýchodné situaci zbývá,
víra je, to, co člověku pomáhá překonávat překážky,
víra je něco, co člověku vykouzlí úsměv na tváři.

Je duše individuální?
Ano. Je naším osobním, nezcizitelným bohatstvím.
Dopovím o nevyřčený díl otázky. Osobní Život člověka je velmi dlouhý. Než každý z nás poznáme, co vlastně duše je a čím nám je, zrodíme se mnohokrát. Řečeno zažitou terminologií, projdeme mnoha inkarnacemi. Po celou tuto dobu si zachováváme svoji identitu. Na závěr každé inkarnace, při odchodu z jednoho života, odevzdáváme duši do "úschovny", abychom si ji na začátku života následujícího - v nové inkarnaci - vyzvedli a pokračovali ve své "škole života".

Co je vlastně duše?
Na každou otázku lze odpovědět mnoha způsoby.
Vyjádřeno podobenstvím - duše je podstatou života tvůrčí bytosti.
Vyjádřeno technicky - duše je forma energie.
Vyjádřeno poeticky - duše je zástupcem Boha v nás.
Myslím, že se můžeme shodnout na tom, že byť máme všichni ve své podstatě stejné vlastnosti, jsme každý neopakovatelnou individualitou. O tom, kým budeme, jak budeme své vlastnosti využívat, rozhodujeme na úrovni svého svědomí - duše. Spojením těchto dvou slov (svědomí - duše) jsem jednoduchým způsobem řekl: každý jsme kromě vlastností vybaveni ještě něčím, co sice není možné uchopit do rukou, co sice zůstává v pozadí, ale bez čeho bychom své vlastnosti ani nemohli uplatnit. Duše je mocnou silou, jíž jsme všichni naplněni a jíž se odlišujeme od všech nám známých forem života ve vesmíru. Je zdrojem našich tvůrčích schopností. Bez ní bychom nebyli schopni uplatňovat svoje smysly tak, abychom je dokázali spojit tvůrčím způsobem.
Duše je energie, jíž jsme všichni naplněni. Je naším prostředníkem, který nás spojuje s energií Vědomí, s Bohem. Je nám zdrojem veškerého bohatství, jehož hloubku jsme schopni poznat při tvůrčím zapojení všech vlastností. Nechť jejími reprezentanty jsou touha, pokora, rozhodnost a z nich plynoucí hluboká víra. O víře můžeme mít jistě každý své představy, věřme však všichni společně v jedno. Jsme všichni naplněni boží energií a máme všichni možnost, a se vší pokorou řečeno, i právo s touto energií se nejenom sžít, ale i ji žít. Vnímat a žít Boha v nás.

Kdy duše do těla vstupuje a kdy ho opouští...

Kdy duše do těla vstupuje a kdy ho opouští?
Přítomnost duše ve hmotném těle je vymezena pevným rámcem - životností hmoty, těla. Duše vstupuje do těla v okamžiku jeho vzniku, to jest v okamžiku průniku spermie do vajíčka, a opouští je v okamžiku klinické smrti. Život člověka je podmíněn součinností dvou energií. Energie duše a energie mysli, jedna bez druhé není schopna samostatné existence. Třeba dodat, že vnějšími (lékařskými) prostředky nejsme vždy schopni jednoznačně určit, zda je lidský mozek ještě schopen života.

Ta zpráva je tam pod názvem:
Poslední výkřik mozku.

tu často zmiňovanou cestu tunelem ke světlu...

Americkým vědcům se podařilo objasnit, proč lidé, kteří přežili klinickou smrt mají neobvyklé prožitky, které je vedou k názoru, že existuje život po životě. Po zástavě srdce mozek vysílá mimořádně silné impulsy, které mohou vyvolávat vize, např. tu často zmiňované cestě tunele ke světlu. Tyto impulsy mozku jsou 8 x silnější než u živého těla, mozek má v té chvíli velmi vysokou úroveň aktivity v době, když je,po zástavě srdce ,v blízkosti smrti. Je tím nadměrně stimulován a extrémně vybuzen.
(Studie byla prováděna na potkanech a předpokládají totéž u člověka)
Viz dnes hlavní zpráva na Seznam.cz

Prožitek blízké smrti jistě je důkazem existence posmrtného života, pokud tomu věříme.Posmrtný život samozřejmě existuje v našich myslích, stejně tak, jako všechny ostatní abstrakce v našich hlavách.To by jsi mohl tvrdit, že všechny vzpomínky a prožitky člověka také neexistují.

Karl L. R. Jansen, M.D., PhD, etc.
The Ketamine Model of the Near-Death Experience: A Central Role for the N-Methyl-D-Aspartate Receptor.
http://www.mindspring.com/~scottr/nde/jansen1.html
na netu je dostupný i český překlad, třeba:
http://fet.ezin.cz/files/entheogeny/ketamin.htm

Tělo SAMO si v případě akutního ohrožení vyrábí psychoaktivní látky.
Jejich psychoaktivita je ale jen jejich vedlejším účinkem.
Prvořadým cílem těchto látek je za každou cenu ochránit neurony v mozku i jinde před poškozením nedostatkem kyslíku.
V okamžiku umírání/smrti se proto nacházíš pod psychotropním vlivem těchto TĚLU VLASTNÍCH látek.

Protože se podařilo nalézt jejich vazebná místa v mozku, mohly být jejich účinky modelovány látkami se stejným účinkem (vážícími se na stejná vazebná místa mozku), aniž by musel být experimentující přiveden na kraj smrti.

Porovnáním prožitků přirozeně nastalých (NDE, Near to Death Experience) a navozených uměle (ketaminový model NDE) bylo zjištěno, že jsou totožné. Tedy že model je použitelným východiskem dalších úvah.

Znovu opakuji, že netvrdím, že by si měl člověk před smrtí brát nějaké psychotropní látky. Tělo si je v míře víc než hojné vyrábí samo.

Není to propagace drog. Jen poukazuji na to, že prožitek přirozeně probíhajícího umírání je více než srovnatelný s působením modelových látek, v tomto případě dissociativního anestetika ketaminu.

Přesněji to máš v oné práci Dr. Jansena, populárněji to tu kdysi vyložil zmiňovaný Foxy.

Závěr: Duchovní prožitek nastávající smrti je důsledkem působení endopsychosinů, primárně neuroprotektivních látek, které si tělo vyrábí samo. Bolest při umírání je potlačena působením tělu vlastních endorfinů.
To vše je možno dostatečně věrně modelovat působením zvenčí podaných látek, aniž by muselo dojít ke skutečnému umírání.

Toť vše

(http://diskuse.doktorka.cz/existuje-buh/archiv/22289/)

Prožitek blízké smrti není důkazem existence posmrtného života.

Za hlavní důkaz existence posmrtného života však lze považovat vyprávění lidí, kteří byli považováni za mrtvé a později byli oživeni. Z vyprávění mnoha tisíců! osob, kteří tyto neobvyklé zkušenosti zažili je možné sestavit typický obraz posmrtného zážitku:
- Člověk má pocit, že se vznáší nad svým tělem, které leží někde po nehodě nebo na operačním stole. Snaží se komunikovat s lidmi v okolí, ale nikdo na něj nereaguje. Někdy zjistí, že je schopen procházet zdí a i jinak se přemisťovat podle svého přání, prakticky v jediném okamžiku.
- Nepociťuje žádnou bolest, i když vidí, že jeho tělo je vážně zraněné, či zrovna rozřezávané chirurgy. Obvykle je zcela klidný, pouze se všemu diví.
- Většině lidí se zdá, že mají jakési duchovní tělo, jemné struktury, obvykle zářící, zatímco jejich fyzické tělo leží někde jinde.
- Bezprostředně po odpoutání od fyzického těla následuje zážitek "průchodu tunelem", na jehož konci vystupují do oslnivého světla. Během cesty slyší obvykle různé zvuky, vibrace či dunění.
- Po průchodu tunelem se obvykle setkávají s průsvitnými bytostmi, z nichž vyzařuje pocit lásky. Mohou to být i osoby blízké, zejména příbuzní, kteří již zemřeli. Scéna se odehrává v nádherné krajině, plné květů a zářivých barev. Někteří lidé se však ocitli i ve vesmíru, kde mohli vidět např. planety Sluneční soustavy.
- Po určité době se setkávají s nesmírně zářící bytostí, plnou lásky a porozumění. Ta jim obvykle sdělí, že se mají vrátit zpátky do svých těl, protože jejich čas dosud nenadešel.

neexistuje.

Co je to smrt?
Většina "materialisticky" vychovaných "lidí" je přesvědčena, že po smrti není nic. Pozůstalí zapláčou, tělo uloží do hrobu nebo zpopelní a ve výroční dny úmrtí a na den "Památky zesnulých" položí na hrob kytici a možná si vzpomenou. Život podle nich začíná zrozením a končí smrtí. Před a po není nic. Jak jednoduchá představa!
Znáte v přírodě něco dalšího co by existovalo jen mezi počátkem a koncem? To by přece nemohl platit základní přírodní zákon - Zákon zachování hmoty. Nic nevzniká, nic nezaniká - vše se jen přeměňuje! Proto také život, jako jev nemůže zaniknout. Možná namítnete - vždyť přeci nezaniká, všechna zvířata, rostliny i lidé se přece rozmnožují a žijí dále ve svých potomcích. Ano, ale to se jedná o zachování života druhu, nikoli jednotlivce. Podle toho by každý člověk byl unikátním exemplářem, existujícím jen po dobu života. Vznikl spojením dvou zárodečných buněk, tělo se vyvinulo na základě dědičné informace v DNA a s přispěním různých prvků, nutných pro stavbu buněk a těla, které matka získala z potravy. Novorozenec byl schopný samostatné existence s prvým nádechem a oddělením pupeční šňůry, zpočátku byl závislý na rodičích a ostatních lidech, pak se již sám živil, pracoval a........nakonec zemřel, když tělo odmítalo dále fungovat. Můžeme se smířit s tímto tradičním, jednoduchým výkladem? Ne!
Budeme-li chtít odpovědět na otázku "Co je to smrt?", budeme muset nejdříve definovat, co je to život, a čím se tyto dva základní stavy existence liší. Pro biologa, zoologa, případně lékaře či filosofa je odpověď samozřejmá - život je stav, kdy organismus přijímá potravu, vyměšuje a vykonává nějakou činnost. Podstata činnosti pochopitelně závisí na druhu organismu: rostliny rostou, zvířata si loví potravu, člověk dělá totéž a mimo to pracuje. Teď jsme zcela náhodně narazili na základní rozdíl člověka a všeho ostatního, a to je práce. K tomuto se však vrátíme jindy.
Není-li tedy nic z tohoto vykonáváno, je organismus považován za mrtvý. Smrt bývá nejčastěji přirovnávána k dlouhému "věčnému" spánku. Ale spánek to není! Ve spánku organismus dýchá, vyměšuje i pracuje - sní, myslí! Spánek tedy nelze ke smrti přirovnávat. Smrt je tedy nic? Musíme se zde obrátit ke starým náboženským tradicím východních kultur, které všechny jednomyslně tvrdí, že při smrti přestává fungovat pouze fyzické tělo. Duše, psyché, vnitřní "já", neboli vědomí přežívá a dále beze změn existuje v nehmotné, duchovní sféře. To je tvrzení natolik závažné, že se ho pokusíme dokázat na základě objektivně zjištěných faktů.
Že víra v posmrtný život je známa od pradávna, lze dokladovat archeologickými nálezy. Nebudu zde vypočítávat, kteří předkové dávali svým zemřelým do hrobů výbavu, jako by osoba dále žila. Kromě běžných předmětů ze zařízení domácnosti, šperků, potravin, domácích zvířat apod., nezřídka byli se zemřelým významným občanem pohřbíváni i sluhové, manželka a další osoby se vztahem k zemřelému. Jejich současná smrt byla pravděpodobně "dobrovolně povinná" a patřila k tradicím toho kterého národa. Různé předměty lze nalézt již v hrobech neandertálců, stáří okolo 100.000 let. Nejkrásnější nálezy uměleckých předmětů pocházejí z hrobů významných panovníků, z doby posledních tisícíletí.Druhým podezřelým faktorem je mumifikace těl zemřelých, jako by pozůstalí chtěli zachovat jejich tělo pro pozdější použití. Tento způsob nenáleží jen Egypťanům, ale mumie byly nalezeny i v Americe, Číně a jinde, lišil se zejména způsob mumifikace a tím i stupeň zachování těla. Z poslední doby je známá zejména mumifikace Lenina....
Za hlavní důkaz existence posmrtného života však lze považovat vyprávění lidí, kteří byli považováni za mrtvé a později byli oživeni. Z vyprávění mnoha tisíců! osob, kteří tyto neobvyklé zkušenosti zažili je možné sestavit typický obraz posmrtného zážitku:
- Člověk má pocit, že se vznáší nad svým tělem, které leží někde po nehodě nebo na operačním stole. Snaží se komunikovat s lidmi v okolí, ale nikdo na něj nereaguje. Někdy zjistí, že je schopen procházet zdí a i jinak se přemisťovat podle svého přání, prakticky v jediném okamžiku.
- Nepociťuje žádnou bolest, i když vidí, že jeho tělo je vážně zraněné, či zrovna rozřezávané chirurgy. Obvykle je zcela klidný, pouze se všemu diví.
- Většině lidí se zdá, že mají jakési duchovní tělo, jemné struktury, obvykle zářící, zatímco jejich fyzické tělo leží někde jinde.
- Bezprostředně po odpoutání od fyzického těla následuje zážitek "průchodu tunelem", na jehož konci vystupují do oslnivého světla. Během cesty slyší obvykle různé zvuky, vibrace či dunění.
- Po průchodu tunelem se obvykle setkávají s průsvitnými bytostmi, z nichž vyzařuje pocit lásky. Mohou to být i osoby blízké, zejména příbuzní, kteří již zemřeli. Scéna se odehrává v nádherné krajině, plné květů a zářivých barev. Někteří lidé se však ocitli i ve vesmíru, kde mohli vidět např. planety Sluneční soustavy.
- Po určité době se setkávají s nesmírně zářící bytostí, plnou lásky a porozumění. Ta jim obvykle sdělí, že se mají vrátit zpátky do svých těl, protože jejich čas dosud nenadešel.

12.8.2013 22:41 - Fajn
"Ty snad máš vlastní...

"Ty snad máš vlastní zkušenost s posmrtným životem?
Nemáš?
Tak se moc nekasej."

Opět, moje řeč,naprostý souhlas.

Takže si tu nehoň triko a netvrď, že něco takovýho jako posmrtnej život existuje. Nikdo to neviděl, nikdo si to nevošahal, nikdo se ze smrtě nevrátil, ale vo tom, jaký je to po smrti tu mudrdlanti bájejí a melou vo sto péro.

Už sis koupila ten nový vibrátor? Ten co máš je blbej, jo a příště si ho vyndej, když něco píšeš,je to dost znát, pá..... pusinko.

12.8.2013 23:12 - Existuje...Nevěřícímu Vopruzovi došla šťáva,nyní dadá spánkem spravedlivých, vyleštiv si své nepatrné EGO s vytřeštěnýma bulvama do modrozelena. Spokojen sám se sebou, neboť ON zachraňuje svět před Vírou.

12.8.2013 23:12 - Existuje posmrtný život?
Ne.

Ještě zadupej nožičkama a křič, co to hulíš za matroš a nezapomeň na houbičky,nadávky,urážky a další výblitky z tvé moudré hlavy, diskusní kašpare.

Existují rovněž bytosti, u kterých si lidé najdou, co chtějí a různá hodnocení jedné bytosti se od sebe i velmi odlišují. Tato rozdílnost hodnocení se nepohybuje jen ve spektru dobro – zlo, ale ve více rovinách a není dána pouze nebo vůbec disharmonií duše a ega.

Varianta, která je v případě uvedené disharmonie nejvíce viditelná pro ostatní je ta, když u takovéhoto jedince nedochází ke vzájemné korekci duše a ega, ale hegemonem při vlivu na konkrétní jednání se stává vždy pouze jedna složka.

Daný jedinec pak může střídat okamžiky, kdy je jeho jednání ovládáno (v hraničních případech) nepodmíněnou láskou s okamžiky, kdy jeho jednání je zcela ovládáno egem, což nutně neznamená, že jedná egoisticky, ale motivace jeho jednání je ve vleku převzatých genů a morfogenetických polí. Toto „egoistické“ jednání se může jevit ostatním jako zcela nepochopitelné v protikladu s jednáním „řízeném“ duší toho samého jedince. Čím vyšší je rozdíl mezi úrovní ega a duše, tím větší jsou i výkyvy v chování daného jedince.

Rychlost změn a velikost amplitudy (výkyvu) pak ovlivňuje schopnost a možnost soužití s ostatními (nejen lidskými) bytostmi. Například Bohyně inkarnovaná do ega bojovníka prosazujícího rezolutně svoji vůli je velmi silná kombinace, ale je jen jedna z mnoha.

Disharmonie se může projevovat v různých formách, nejen v protikladnosti bezpodmínečné lásky a egoismu. V případě, že je duše na vyšší úrovni než ego, je častým případem situace, kdy lidská bytost se podceňuje, protože si není vědoma své skutečné podstaty a „hodnoty“. Pokud je situace obrácená, dochází naopak často k vlastnímu přeceňování. Otázka sebepoznání a sebehodnocení hraje velkou roli v životě lidských bytostí, což se týká i větších společenských celků jako jsou například národy či státy.

Úroveň ega je do určité míry ovlivněna i poslední předchozí inkarnací, protože je nepravděpodobné, že mezi dvěma časově sousedícími (v rámci modelu lineárně běžícího času) inkarnacemi dochází k převratnému vývoji a ega v těchto sousedících inkarnací mají mnoho společných znaků, i když životní role mohou být v těchto dvou „sousedních“ inkarnacích i zcela odlišné.

Pro disharmonické bytosti, u nichž dochází k rychlému střídání vlivu ega a vlivu duše s velkými výkyvy (amplitudami), není jednoduché najít si vhodného partnera. Pravděpodobně kromě totálního flegmatika je vhodný podobně disharmonický partner, který je schopen se obdobně rychle ve svém jednání přeorientovávat z duše na ego či obráceně.

Soudím, že v současné době se u nás vyskytuje poměrně dost takových bytostí, a tak je určitě zajímavé hledat pro tyto bytosti vhodné řešení pro zmírnění této disharmonie a jejích následků.

Pravděpodobně vůbec nejdůležitějším prvním krokem pro tyto bytosti je uvědomění si svého stavu. Samozřejmě prvotní je vědomí toho, že lidská bytost se skládá z duše (vědomí) a ega (mysli a těla). Pokud už bytost chápe tuto zdánlivou dualitu duše a ega, může při dostatečně pečlivé a „odvážné“ introspekci (zkoumání vlastního vědomí) dojít k poznání disharmonie vlastní duše a ega. Toto poznání (přiznání si) vlastního stavu je jako téměř vždy základem při hledání nějakého řešení. Z vlastního disharmonického stavu pochopitelně plynou často i problémy v běžném životě, které se však často jeví, jako by byly působeny nedostatky (disharmonií) druhých lidí. Přiznání si vlastní disharmonie a vzhledem k tomu i přitahování si disharmonických lidí a situací do vlastního života je nutným předpokladem pro možnost hledání řešení majících naději na úspěch.

již jsem přeložil vole je...Taky nevíš.
A vo posmrtným životě víš stejný kulový, jen to co sis přečet.
Takže stejně nevíš lestli vůbec něco takovýho je. Vo to víc ale vo tom posmrtným životu prudíš!

tak nekecej, že to je....ty věříš jen tomu co si přečteš,debil co nemá vlastní úsudk ani zkušenost...prostě loutka co tu rejpe a neví čí je papa