PANICKÁ PORUCHA PP8

Jiři, byla jsem na mamince závislá. Chápala mě a pečovala, první ataka ve 13 letech, byla jsem děcko. Školy jsem absolvovala bez problémů, ale mívala jsem stavy, o kterých se minulý týden zmínila Ditka, ztráta hmatu, bleskovka, úlek, ty mě více méně obtěžují celý život. Na gymplu láska, ale závislost na mamce pořád byla, byla jsem i denně mezi kamarády, kina, čundry, neseděla jsem úzkostně doma, podvědomě jsem s agorafobií (i když jsem netušila, že nějaká agora vůbec je) bojovala celý život a chodila všude, nedostala mě na lopatky. Vdala jsem se, měla děti a svoji domácnost, ale pouto k rodičům bylo velice silné, jenom se překulilo do pocitu, že bych se měla postarat já o ně a taky to tak nakonec i bylo. Do konce jejich života jsme spolu byli v každodenním alespoň telefonickém kontaktu. Když zemřeli, nezhroutila jsem se, nepropukly ataky, naopak jsem byla ve slušné kondici zřejmě kvůli svým dětem, to byl pro mě vždy obrovský motiv a přehouplo se to i na vnoučata. Skutečnost, že jsem byla schopna bydlet sama a nakonec i sama vychovat děti, mě na jednu stranu posílila a dala víc sebevědomí, na druhou možná stála dost sil, nevím, nemůžu porovnat s jinou cestou, kterou jsem nešla... Řekla bych ale, že péče a pochopení rodičů byly hladivé a díky za to, že jsem je měla, ale na skutečnost, že mám PP, nedokázali mít zásadní vliv. Mohli mě navigovat, kdyby tehdy tušili, jak na ni, ale všechno stejně musí člověk sám... Takže buď taková maminka, jak to cítíš, nic nepokazíš a kdybys byla na pochybách, zkonzultuj svůj přístup s odborníky-píšu záměrně množné číslo, protože si myslím, že jeden názor nestačí. Když si představím, že by podobné problémy mělo moje dítě, nejsem si jistá, zda bych byla tak vnitřně silná jako Ty. Přeju vám všem, aby se Šárčin stav co nejrychleji přehoupl do normy.

Ahoj všem.
Ditušo - já když mamce říkám, že je mi nějak špatně, tak se mě zeptá, jestli jsem si vzala prášek.
To je tak všechno. Bere to tak, že mám prášky a není důvod, proč by mi mělo být špatně!

Lucia, sejmuli Ti někdy během arytmií EKG? A pokud ano, jaký závěr z toho vyplynul... Jde mi hlavou, že arytmii objektivně je...předpokládám, že člověk si ji nevymyslí, nevsugeruje... a logicky musí mít nějaký důvod ai úroveň nebezpečí. Některé se vyřeší odborným zásahem, jiné kardiostimulátorem, další léky a jiné jsou třeba "jenom" nepříjemné, ale ne závažné...
Je fakt, že moje PP je spojena s pocity depresonalizace a derealizace, což není konkrétní bolest či selhávání čehokoliv, tedy hmat, ten mi při atace ustoupí až do šíleného pocitu, že jsem jen myšlenka a to ještě strachem splašená... no a tyhle pocity jsou natolik subjektivní, že nezměřitelné, diagnosticky neidentifik., i když kdoví, možná i tohle už medicína zvládá... Rozhodně, pokud má člověk problémy se srdcem či dechem, strach přijde snadno, neboť jde o životně důležité funkce. Minulý týden mi lítal tlak, ale puls se držel stále na cca 50/min. Pak jsem si někde přečetla, že tak to mají vytrénovaní sportovci.. no a já jsem během léta uplavala cca 100 km, což je docela výkon...

Je Evi, tak že Leníka zdravím a hlavně at je to zdravý(mě si bude pamatovat jako Niku)
Eduš další pozemek jo?to závidím, my nemůžem sehnat žádnej,tedy asi máme vysoké nároky a malé finance:-( ale tak jsme se rozhodli pro byt..hledáme.Už jsem zase v Plzni,hledám místo,tak někdy můžem vyrazit na kafčo, kdybys chtěla, Jonáška jsem vlastně neviděla

Jinak je mi zle jak psovi - ze včerejšího šílenýho bolení v krku se vyklubala maxi rýma-od půlnoci neustále smrkám,krk odřenej,dutiny bolí...myslím,že je to důsledek toho stresu,kterej sem ted měla..Do toho jsem sama doma,takže ještě pepkařím docela slušně,nebot samosebou co když se mi přitíží...atd...a zítramám dostat MS:-(

Dituš - tak u tebe byl problém určitě jinde, taky se ti PP projevila až v pozdějším věku.
Já jak četla příspěvek od Jiřky, tak mi to na přivedlo na myšlenku, že u mě se zřejmě jednalo o tu vnitřní psychickou závislost. Neříkám, že to musí být zákonitě u Šárky totéž, jen jsem chtěla říct, že se člověk věkem mění... musím běžet

Já když mamce řeknu,že se motám ,blbě dýchá, mám ES, odpálkuje mě,že ona to má celej život...ne jednou mě to zamrzelo a ne jednou jsme se lehce kvuli tomu chytly.Nešlo a nejde mi nikdy o její přehnaný zájem v tom směru zdravotním,ale trochu soucítění a aspon náznaku pomoci.Jednou mi přinesla časopis,v němž se popisoval příběh,jak kdosi nemohl do MHD a obchodů...to jo, už tomu bude 5 let,jak to letí.
Úzkost ta trvalá,střídavá,prášky léčitelná-zmírnitelná,vymazatelná,ta je podle mě prostě vrozená a nezáměrně rodiči dál jaksi automaticky může být přenášena.
Pravda je,že až osamostatnění a potřeba existovat pro druhé,jiné než rodiče,člověka donutí se změnit.Ale úzkost,strachy a třeba i hormony,horší zdolávání stresových stuací,potíže s hořčíkem,š.žlázou a nevím čím dalším,ty se až tak samy nevyzmizíkují.

Ale už fakt frčííím.

Jiři - to bezesporu, že je Šárka ještě dítě a tvůj přístup naprosto chápu - jsem taky matka. Neměla jsem na mysli přímo závislost jako takovou, já jsem si taky myslela, že už jsem závislost na mamce ztratila tím, že jsem se odstěhovala, ale prostě jsem to někde v sobě měla zasunutý, ani jsem o tom nevěděla, až když jsem se stala mámou, tak jsem si uvědomila, že nyní jsem už zodpovědná za někoho dalšího a zkrátka moje potíže se z mého mozku nějak vytěsnily. Nevím, jestli to píšu dost srozumítelně.

Dituš - Leník čeká kluka.
Zatím nestavíme, kupujeme totiž další pozemek. Asi si myslíš, že jsme blázni, ale objevili jsme přímo luxusní pozemek s výhledem na zámek, tak už ho máme zarezervovaný... Stavět ale chceme, až budu chodit do práce, protože trávit MD na vesnici se mi nechce.

Pajko, moc hezky a hlavně srozumitelně jsi to popsala, je to velmi individuální a co pomáhá jednomu, nemusí pomoct druhému, což jsou tyto stránky toho zdárným příkladem.
Edušo, určitě máš taky částečně pravdu, že šárce s postupem času a možná osamostatnění se, bude líp. Ale určitě nemám vliv na oslabení hormonu, který se momentálně projevuje jejími ztíženými problémy. Zatím cítím, že mě potřebuje. ALe já s mým mužem odjedeme třeba v pátek na chatu a vracíme se v neděli, má naprostou volnost v tom co dělá, nehlídám ji, jen říkám, že když vstane z postele nebo ze židle, ať to řeší pomalu, než se jí srovná tlak, aby nespadla. A musím to překonávat, se mnou nemůže pořád být, jedno mi to taky není, ale nechávám tomu volnější průběh a jsem ráda, když se vrátíme, jak říká, že se na nás už těšila. Přece jen je to ještě víc dítě, než dospělý člověk a potřebuje mít určitou formu zázemí. Ale do budoucna uvidíme, kudy se bude ubírat. Bude to souviset se školou, kam se dál dostane.
A Ty si vychutnávej co nejvíc mateřskou, to je vážně hezký období, zvlášť, když máš pohodovýho partnera, který aspoň občas pomůže anebo pohladí byť jen slovíčkem.

A Leník se i vdala? No to jsou věci...však už je to pár let,co byl srazík,jejéj.

kuku a ahoj všem

LENík rodííí? Tak ji,Evi, pozdravuj, co čeká,holku???
Jiřko , přeju hodně síly a málo starostí.

Eduš,dobře,že je ti dobře a klucí jsou hodní,jen tak dál.Už stavíte?

Tak jsme se tu stavila a zas musím frčet.
Opět jsem včelička od rána raníčka.

Dáši,už je líp??Vydrrrrž.

Přečetla jsem si vás odvčerejška a přivedlo mi to na myšlenku, že po porodech jsem velmi přehodnotila svůj život a hlavně jsem se zbavila psychické závislosti na mojí mamině, což bylo asi to hlavní, co mi pomohlo zbavit se PP. Možná i Jiřky dcera, až se osamostatní, založí rodinu, čímž převezme zodpovědnost za další potomstvo, zbaví se psychických problémů. Je to jen moje momentální myšlenka, třeba je problém úplně jinde.
Jinak souhlasím, že k úzkostem mám dispozici a že se zgruntu nepředělám psychoterapií. Vím, že při stresvých situacích se může můj stav zhoršovat, proto se bojím toho, až budu nastupovat po MD zpátky do práce.
Evikr. - s Leníkem jsem byla v kontaktu, když jsem byla ještě těhule, konzultovaly jsme spolu problémy. Už bude rodit? To je neuvěřitelný, jak mi to těhotenství u ostatních rychle utíká :-))

:-)

Jsem blbá. To jak spěchám. Za dva dny rodí a prďolka bude mít minimálně 4 kilča.

Evikrk, jasně, že Lenika pamatuju, Děčín, pes Oskar... za dva co? :-) roky asi ne... tak měsíce, týdny nebo dny nebo snad děti? :-)

Jirko, mohu-li se vyjádřit k téhle diskusi, pak Tvůj názor na věc vnímám jako černobílou prezentaci něčeho, co má širokou škálu barev a odstínů. Kdyby Tvůj postup fungoval universálně, nevidím jediný důvod, proč by věda nezvolila čistou, bezlékovou, ekonomičtější a ke zdraví šetrnější cestu, o které mluvíš. Blahopřeju Ti k tomu, žes vyšel z PP bez léků a cítíš se zdráv. Máme sice stejnou diagnózu, ale každý tak jiný obraz nemoci, jinou toleranci k lékům, dokonce i potřebu terapie, protože ani kognitivně behaviorální nepomůže každému. A především jinou genetickou výbavu, výchovu, byli jsme formováni v jiném prostředí, máme jinými zkušenostmi, odlišným zázemím atd. Co máme společného, je vysoká citlivost na vnější a vnitřní podněty a nepřiměřeně úzkostnou reakci na ně. Máme dispozici k PP a pokud máme v životě štěstí a nejsme vystaveni enormnímu stresu, traumatům apod, může se stát, že se PP nikdy nerozvine. Je to obdobné jako má když má někdo talent ke hře na klavír (dosaďte si cokoli), ale pokud se k němu v životě neposadí, nezjistíme to, nezahraje si.
Mohu za pomoci terapeuta najít příčinu svých úzkostí, ale nezměním svou přecitlivělost, můžu jen tréninkem dokázat potlačovat nepříznivé projevy, učit se nebát, ale někde na dně mé duše bude vždycky labilní klubíčko úzkosti čekající na příležitost. Princip uzdravení vidím v tom, že dokážu včas zmobilizovat rozum a najet na relaxační techniky, o kterých vím, že fungují, čímž nedám klubíčku šanci, aby nabobtnalo do gigantických rozměrů, které vykolejí moji mysl do splašených emocí balancujících mezi životem a smrtí... Věřím tomu, že každý z nás je schopen uzdravit se, ale otázka je, co si kdo pod tím představí. Nevěřím, že se z nás rozklepánků stanou obrnění jedinci, které nerozhodí žádná silnější emoce. Jen je třeba dokázat mít je pod kontrolou a když to nejde jinak, třeba i pomocí léků přechodně stopnout stav, kdy balancujeme nad propastí hrůzy, aby nezchronizoval.
Tuším, že Tvá rada je upřímně myšlená, ale jsem přesvědčena, že neexistuje universální řešení. Každý z nás hledá a snad najde svoji cestu ke zdraví.

ahoj děvčátka tak vás zdravim,mám dneska nějakou depku nic mě neba ,malinkej mě odejel na školu v přírodě a byt je prázný a smutný ,tatín přijde až v noci a to už já zase budu v práci a ty dvá větší ty ani nevim kdy dorazí,jiřinko četla jsem tvuj přízpěvek je mi líto tebe i tvé dcerky,musí to být hrozný pro tebe jako matku ,Baruš píšeš ,že tě bolí v krku mělajsem to před pár dny i s teplotou taky z klimatizace v autě a pořád mě to cestovalo krk,hlasivky ,prudušky na ten krk je dobrý bioparox,mají ho v lékárně ,děvčata jdu vařit lívance s jahodami a pak asi sednu nad učetnictví mam tam nějaké resty

Mám dnes rozlítanej den, tak vám jdu jen v rychlosti napsat, že mě psala LENÍK, někteří ji pamatují. Tak za dva by měla rodit.

Dita - cav, este boli brucho?:( u nas zamracene, ale dusno zdriemla som si s malym pohodicka poobede na to sa zobudim, srdce mi strasne buchalo, nevolnost, snazila som sa rýchlo napit, nemysliet na to pratam, ale som neskutocne spotená :((( ma stve, ze moje telo berie vsetko ako zataž, ako neviem aký vykon aj v noci sa budim cela spotena..mam strach, ze to uz nebude len tak od psychiky predtým som sa tak nepotila aj ked som paniku mala a ta unava neviem odkial prameni vyse 2 hodin som spala poobede s malym, keby som nelahla tak asi odpadnem od unavy :( co to je za zivot :(

Já vím, že všechno je v myšlenkách a můžu říct, že mladá udělala od dob, kdy jí bylo nejvíc zle, opravdu velký pokrok, zdá se mi tvrdší, dokáže říct na rovinu do očí, co si myslí a už dál nad tím nepřemýšlí a nezaobírá se tím co by, kdyby. Už jsem to tu několikrát psala, neohlíží se za tím, co bylo, ani to nerozbírá, ale snaží se jít i přes překážky dál a to jsem psala, že za to ji obdivuju.
A co se týká terapie, do ní chci zasáhnout jen proto, že chci nastínit psycholožce, co vidím jako nejaktuálnější problém, o kterém si ona myslí, že problémem není a chci, aby na tom pracovaly, protože dobrý terapeut dokáže vytáhnout i tu nejmenší bolístku a hlavně spánek bez nočních můr je ten nejdůležitější odpočinek.
Takže toto je vlastně mý zasahování. Jinak se jí na nic neptám já ani manžel, když chce tak mi to řekne sama a je fakt, že ve většině věcí máme stejný názor. A když není, nebořím se, je to generační rozdíl, já už se na většinu věcí dívám "staršíma" očima a mládí občas musí i narazit, aby si uvědomili, že život není jen procházka růžovým sadem, ale že je to každodenní boj, který je může posilovat do budoucna.
A s tou rodinou, kolikrát jsme si s mužem říkali, že jsme mohli mít doma občas "itálii", aby naše holky věděly, co je to hádka, zvýšení hlasu .... bohužel, ani jeden z nás to neumí, takže vychováváme svý děti v klidu. Někdo je vychovává v hádkách. Prostě každá rodina funguje jinak.
Jirko, hodně jsem to řešila i formou kineziologie, to rodinné pouto je velké, dobrali jsme se řady poznatků. Ale jedno nevím dodnes, proč má sestra i dcera začaly mít problémy s PP ve stejnou dobu.
A věř mi, že můj pohled na věc v dnešní době je už hodně nad věcí. Ale v počátcích problémů jsou byla hodně úzkostlivá, protože jsem netušila, o co jde, to až s postupem času poznávám, že nesmím litovat a utvrzovat v problémech a snažit se být optimista.
Ale občas mám slabou chvilku, zavřu se do koupelny, vybrečím se, a jdu dál, jako nic.
Vy chlapi jste moc přímočaří, někdy až tak, že se tím může ublížit. My ženský spíš kličkujeme a hledáme nejvhodnější variantu a řešení.
Tak snad jsme si to nějak vysvětlili, resp. já Tobě, ale jsem ráda za každý názor, protože se může objevit vždy něco nového, nad čím můžu přemýšlet.