jak se odmilovat ?

Maceško, buď ráda, že u...Mirando, já jsem kdysi před lety měla krátkodobý románek s mladším mužem, moc ráda na to vzpomínám. Do vztahu jsem nešla, tehdy jsem neměla jako vdaná odvahu - ta přišla později a s tím druhým. A možná to znáš-po boku mladšího muže mládneme asi i my.

Ahoj holky, čtu si tu...Jajino-přeji ti štěstí. Ale i sílu-zdá se mi, že ji máš a že vnitřně silná jsi...

Maceško, buď ráda, že u...Ani můj typ to nebyl a taky měl svůj způsob, jak zaujmout později. Určitě to nebyl typ, na který by letěly ženy, na rozdíl od manžela, který je pohledný. Ten druhý mi dal nejlepší sex mého života a měl dar naslouchat a dokonce se zájmem. To má po mnoha letech manželství málokterá z nás doma. A ono to chybí. Mlčet ve dvou se dá, ale ne pořád, opak to začne vadit. A my doma mluvili jen o praktických věcech, co kdo zařídí, poplatí a nakoupí. Smutné.

Zdravím Mirandu, Janu,...Cítila jsem se celou dobu šťastná, až do doby kdy začal jakoby couvat. Pak najednou ubývalo společných chvilek. Najednou neměl čas sejít se po práci. Nedošlo mi, že už je dávno zaháčkovaný jinde. Stále jsem si myslela, že je to jen přechodné, že když budu milá a vstřícná, že to zas přejde a bude jako dřív. A doufala jsem v obnovení vztahu i pak.

Zdravím Mirandu, Janu,...Ahoj holky, čtu si tu smutné příběhy nás žen a ačkoliv máme každá ten svůj, jakoby jiný, trápení z toho vyplývá stejné. Stydíme se za něco, za co bychom se stydět neměly. Pocity pod tlakem okolí nás nutí myslet a dělat věci, které naše sdce dělat nechce. Co s láskou, když není možné ji dát tomu, komu chceme? Proč ji cpát někomu, komu ji dát nechceme? A proč ji vlastně musíme někomu dávat?Musíme ji dostávat i zpět?Zažila jsem dvě osudové lásky. Lze-li to tak napsat. První láska mi zemřela a zůstala jsem sama s malinkatými dětmi. Manželovi jsem stačila říci, než zemřel, že ho miluji a rozloučit se s ním. Ale konec byl jasný, nevratný a definitivní. Přesto mi trvalo mnoho roků, než jsem své srdce byla schopná darovat někomu dalšímu. Zamilovat se a uvěřit dál.....Nechci nic, co je nereálné, protože jsem reálnost vztahu zažila. Přesto jsem se zamilovala nesprávně.Dokonce jsem ten vztah musela ukončit i já, protože mi partner není schopen nic říci, rozejít se se mnou. Něco mi vysvětlit. Prostě nic. Jako, kdyby zemřel. Ale nezemřel, je tu, je tu na blízku a přesto, že mě nechce, neustále mě udržuje v kontaktu. Dnes v noci, mě napadlo, že ho musím pohřbít. Napíši mu dopis, dopis vložím do lahve a tu zakopu hluboko do země. Vážím si sebe i své rodiny a nestydím se za to, že jsem se špatně zamilovala. Okolí nás jen soudí a označuje chudinkami, které se podbízejí. Za sebe mohu říci, že není taková hanba, milovat někoho, s kým nežijete. Než nemilovat někoho, s kým opravdu trávíte svůj krátký život. Takže bych to shrnula, mám se ráda na tolik, že nebudu svou lásku cpát někomu, kdo o ni nestojí a nebudu ji ani dávat někomu, o koho nestojím já. Počkám, až se srdce zahojí, kašlu na věk, přijde člověk, který za to bude stát. Pobrečet si není slabost a přiznat, že mě něco bolí, to je upřímnost a ne sebelítost. Děti jsou tu a ty mou lásku do koše rozhodně nehodí. Alespoň ty moje 100% ne. Držím nám všem palečky pro štěstí.....

Maceško, buď ráda, že u tebe doma bylo co zachraňovat, u mě už ne, proto jsem nikdy s přítelem o svém manželství moc nemluvila, mluvili jsme hlavně o jeho rodině. On měl malé děti, na něj se musel brát ohled.A paradox je, že když jsem ho viděla poprvé, vůbec se mi nelíbil, vůbec nebyl můj typ.Ale prostě to uměl a "sbalil" mě tak šikovně, že jsem to ani nezpozorovala.

Jano, nemám okolo sebe hradbu, ale bohužel taky nikoho, komu bych dovolila se přiblížit.Nic víc v tom není.Tino, můj příběh se hodně podobá tvému.Když mám být upřímná, tak první půlrok jsem cítila naprostou převahu, on se pořád připomínal, pořád se chtěl scházet...Všechno se mu se mnou líbilo, a mně s ním taky, mezi námi byl naprostý sexuální soulad, jako nikdy s nikým.A pak se něco stalo a jakoby najednou vstoupil do hry jeho rozum. Možná cítil, že se zamiloval a chtěl to to v sobě udusit, možná něco jiného, přestával postupně psát maily, zůstalo volání a sms. V další fázi, asi roční, jsme se vídali pravidelně, ale ne často. A já citila, že se mi citově vysmekl a tím víc jsem se asi zamilovávala. A poslední rok byl takový, že sice volal, občas byla i sms, schůzky stále pravidelné, ale taky naprostá jistota, že z jeho strany už jde jen o sex.Snažila jsem se to brát tak, jak to bylo, i tak to bylo příjemné a neopakovatelené, neuvažovala jsem ani na chvíli, že bych ho sama opustila a on vypadal celkem spokojeně.Asi ale nebyl.A pak přišel zčistajasna konec, nečekala jsem to vůbec a byl to pro mě šok.Ale nelituju ničeho, ani toho, že jsem to sama neukončila, jen bych se připravila o příjemné zážitky, které se už nemohou opakovat.Byl mladší než já.

taky mám pocit, že nemám moc času...v mém věku...A i v Tinině příběhu poznávám sebe...přítel byl taky od dost starší. Na první pohled by mně nezaujal, to, co přitahuje má uvnitř. Doma mám mladého atraktivního manžela a to přítel není-přesto ve mně stejně tak probudil city a pocity do té doby svým způsobem nepoznané.

Zdravím Mirandu, Janu, Fialku, Mirka i ostatní...taky se snažím v sobě cosi vykřesat Mirando. Víš, co je paradoxní? V době, kdy jsem měla lásku mimo manželství to manželství procházelo těžkou krizí, která nebyla řádově v týdnech, ale měsících. Odcizení, ztráta komunikace, jakási lhostejnost a vnitřní vyhoření na obou stranách...možná únava materiálu z životního stereotypu naplněného prací a po vinnostmi, jakási otupělost, pocit, že už si navzájem nemáme co dát. Dlouhodobá manželství tohle znají. Možná proto ten durhý měl šanci, potřebovala jsem se zákonitě někam stulit. Náhody tomu tak v životě chtějí, že nám jaksi v pravou chvíli posílají kompenzace čehosi potřebného k životu...ten druhý mi zvedl sebevědomí, vrátil chuť se poprat se životem, naučil mně vidět problémy v mnohaletém manželství taky očima muže, pochopit některé věci a postoje chlapů, dodal vnitřně hodně sil, které byly tehdy tak moc potřeba. Doma to bylo velice neradostné. Kdovíjak bych to zvládla všechno bez něj, kde bych sebrala tolik potřebnou toleranci, nadhled. Tu krizi doma jsme nakonec ustáli. Přes všechnu tíhu světa, která mi díky ní ležela svého času před rokem a půl na duši jsem měla v sobě emoce, kladné i záporné a od toho se odvíjely barvy a vůně života, vnímala jsem ho ostře v jasných konturách, cítila radost i bolest, obavy i naději, lásku i nenávist. Vztah bokem jsme nechala tak nějak vyšumět především já. Najednou nadešla doba, kdy jsme oba doma chtěli dát manželství novou šanci a já za daných okolností měla problém podvádět a trávit volný čas s jiným mužem, přišlo mi to nefér, byla jsem přesvědčená, že manžel má taky dobrou vůli a rovněž se odpoutal od své jisté krátkodobé kamarádky. Všechno tomu dodnes nasvědčuje. Nikdy nejde říkat nikdy, já vím. Ale prostě jsem jeho snahu nechtěla oplácet lží, byť třeba nevyslovenou. Doma je klid a pohoda, slušnost a zázemí. Koukám kolem sebe na jarní zeleň, kvetoucí kaštany, modré nebe a srovnávám svůj vnitřní svět tehdy a dnes. Najednou mi chybí ty emoce,včetně těch záporných. Doma je to o přátelství a toleranci. Láska se vytratila z mého života. Láska, která s sebou v určitých chvílích nese i pocity záporné a která tak úzce hraničí s nenávistí. Nikdy nemá člověk všechno. Tehdy jsem se trápila pro jednoho, který má v mém životě nezastupitelné místo jako otec mých dětí a unikal mi a sílu mi dávala láska k druhému-ne bezhlavé zamilování se, je mi přes pětačtyřicet. Ale silné pouto tam bylo. Odstřihla jsem je, abych mohla bez černého svědomí pěstovat ještě něco na vztahu doma. Dnes se rozbouřené vody zklidnily, peřeje ustaly, pluju po klidné vodě, minimálně zčeřené. A je mi občas smutno, místo klidu v duši je tu jakási prázdnota. O nic nebojuju, na nic se netěším, vše dělám automaticky jako povinnost, přestala mně těšit profese. Přitom ten pocit k životu tolik potřebuju. Bohužel jsme tvorové, kteří nepřestávají pokoušet osud a málokdy jsou spokojení, plní vnitřního klidu a míru. Pořád po něčem toužíme. Snad i to je důvod žít, jak řekl některý spisovatel, na jehož jméno si dnes nevzpomenu.Mirando-asi bychom měly ještě tu lásku potkat a ještě ji žít...

Mirando moc mi tvůj a vlastně i ostatních (Martiny, Fialky...) příběh připomíná můj. Ještě nejsem nebo doufám, že nejsem ve fázi, kdy bych měla začít zapomínat, ale jako bych v sobě cítila, že se ten čas přibližuje, že ho možná ztrácím, i když on tvrdí opak. Čtu si vás a vidím stejné příběhy. Jen se tě chci zeptat, po dobu, když jsi se svým přítelem byla, cítila ses celou dobu šťastná anebo ses občas trápila a smutnila i během vztahu. Mně se to někdy stává. Chyba bude ve mně, jsem hodně citlivý tvor a taky někdy reaguji spontálně a pak mě reakce mrzí a říkám si, že si vše kazím sama. Jsem z nás ta, co má ráda víc - poprvé v životě. Poslední dobou se stala "problémem" jeho práce, je hodně vytížen a tím upadá naše komunikace. Napíše ráno, odpoledne zavolá, než jde z práce ještě zavolá a pak sms večer někdy odpoledne, podle toho, jak může. Byla jsem zvyklá na víc (sms a emaily během dne), hlavně co se týče obsahu komunikace. Mám někdy chuť mu říct, že mi chybí, dřív jsem to i dělala, ale teď se bojím, že ho spíš odradím, sám mi to již chvíli nenapsal. Když se budu dělat vzácnou, jdu sama proti svým pocitům a dá práci vydržet, ale co když ho ztratím úplně, nechci, aby myslel, že můj zájem opadl. Nejsem snad schopná normálně uvažovat, je mi často smutno, jsem nesoustředěná... co vám budu povídat :-) Když jsme se poznali, tenhle vývoj jsem ani trochu nepředpokládala, nebyl můj typ, ale hodně mi pomohl, podpořil, našel ve mně něco, co jsem netušila, že v sobě mám a dokážu, hlavně co se citů týče. Jakoby mne probudil :-) Je o dost starší, ale ani já nejsem nejmladší, děti už mám dospělé. Chtěla bych být nad věcí a zatím je to u mne nahoru a dolu, nevím, jak se zachovat. Nechci o něj přijít, ale tohle období mě spíš bolí než naplňuje, takže sama uvažuji, že vše ukončím, mám někdy pocit, že si jen prodlužuji trápení. Na druhou stranu je pro mne hodně důležitý a bojím se, že bez něj už nebude nic.

Jano, to všechno dělám,...Jak myslíš že nemáš dost času? A proč máš pocit, že nic nemůže přijít? Naopak, musíš to brát opačně, teď teprve přijde to pravé. Zablokovala jsi se, udělala jsi kolem sebe hradbu, takže i kdyby okolo tebe někdo chodil, skrs tu hradbu neproleze. Také jsem to tak měla, ale opravdu to časem je lepší a lepší. Také jsem se tetelila blahem, když jsem při návštěvě exkolegyně viděla svou lásku. Ale jak to bolelo pak, to za to opravdu nestálo. Ale pokoušela jsem to znovu a znovu, další měsíc jsem tam šla zas. K ničemu to není, vážně, jen to prodlužuje tu dobu uzdravení, jak já říkám. Teď už sešel z očí, čekám až sejde z mysli.

ono to opravdu chce čas. A...Jano, to všechno dělám, dělám si radost, chodím mezi lidi, jsem ráda v práci...A přesto je ve mně pocit jako bych ztratila všechny kladné emoce, jakoby už nedokážu v sobě navodit takový pocit, jaký jsem zažívala s ním. S ním mi ke štěstí stačilo jen dívat se na něj. Nebo vědět, že někde je a že ho uvidím.Proto si myslím, že by mi pomohlo ho vidět, ale mám strach přesně z toho, co píšeš, že by to zase bolelo. Teď už mě to nebolí, ale taky nic nového nepřichází, ani nemůže. A já už nemám moc času.

Jano, já jsem na tom...ono to opravdu chce čas. A věnovat se sobě. Dělat si radost každý den, nesedět a nebrečet doma, ale naopak vyrazit mezi lidi. Ono to zpočátku vůbec nejde, ale když to člověk přemůže, je to jen dobře. Nejlepší by bylo spolknout pilulku a ráno se probudit a mít vyčištěnou hlavu. To ale nejde, tu hlavu si musíme vyčistit samy.

Jano, já jsem na tom opačně, čím víc o tom píšu, tím méně mě to bolí a postupně to ze mě odchází.Jen bohužel, zatímco ty vidíš samé skvělé muže, já nevidím žádného.A to je můj problém.

Jano, tys měla jasně...O jeho manželce jsme věděla a on mi nic nesliboval. On to prostě bral jako zábavu, rozptýlení, samozřejmost. Pokud bych to brala také tak, bylo by to v pořádku. život jde dál, je plný výzev, podnětů, lásky, všude je plno skvělých mužů. Ale já jsem to neunesla. Jak to bolelo, vídat ho každý den, vidět jak se směje, baví, laškuje, na to nechci už ani myslet. Stačilo tady pár řádek napsat a už mi je zase těžko u srdíčka. Opravdu je lepší to v sobě zavřít do krabičky , zalepit hrany a víc se k tomu nevracet.

A co na to jeho žena?Nevím co na to jeho žena. Buď o ničem nevěděla, nebo věděla o všem a tolerovala to. Odměnou jí byl pozorný manžel, který jí zahrnul vším co potřebovala, zejména finančně.

Jano, tys měla jasně růžové brýle, stejně jako já. Rozdíl mezi námi ale je - my oba jsme měli rodiny a hned na začátku jsme dohodli, že je nebudeme bourat. Myslím, že až na krátké okmažiky jsem na něco takového ani nepomyslela. Spíš u mě převládal pocit "tebe bych mohla milovat bez problémů do konce života". Něco takového jsem nikdy s nikým necítila, vždycky jsem měla nějaké výhrady, které předznamenaly konec vztahu.Pro ty, které nad námi ohrnují nos - málokterá žena (snad žádná) jde do takového vztahu s myšlenkou, že ublíží manželce. Spíš proběhne nějaké nonverbální komunikace mezi jejím a mužovým podvědomím a žena se prostě zamiluje. Muž si většinou zachová chladý rozum a když je to typ, na jaký narazila Jana, tak má prostě lásku jako životní program. Paradox je, že takoví muži jsou poměrně vyhledávání a jsou u žen úspěšní.

Prostě jsem do toho spadla....A co na to jeho žena?

Prostě jsem do toho spadla. Zamilovala jsem se a nekoukala okolo. Trávili jsme spolu čas v práci, rozumněli si. Když to začalo, netušila jsem, že jak přijde nový kus, půjde po ní. Myslela jsem, že jsme si souzeni, čekala jsem časem víc.

Rok a půl je dlouhá doba,...nejak nechápu, proc pises, ze si na neco hrál. Hledal milenku, ne partnerku a bylo to zrejme jasne od zacatku. Kdybys byla vdana, tak jeste mozna, ale svobodna ztracet cas se zenatym? velke riziko