Zenaty milenec

omluva - pochopitelně - lidí, kteří nejdou přes mrtvoly potkávám čím dál míň a míň - píšu a blbnu - takže sorry ... Zuzka

dost se mi líbí Tvoje věta o tom, že máš rád lidi, kteří nejdou přes mrtvoly a dovedou zohlednit okolí - já mám ráda taky takové lidi a jsem ráda, že je někdo, kdo to cítí jako já, protože takových, co nejdou přes mrtvoly potkávám ve svém životě čím dál víc a víc - co se práce i vztahů týče ... a je mi z toho poslední dobou hodně úzko. Mám skutečný strach, protože mi osud nedal žádnou dravost ani schopnost sebeprosazování a výchova mých rodičů to všechno podtrhla. Mám pocit, že se do dnešní doby nehodím - je dost bezohledná a někdy mi připadá až odlištěná, studená a ve jménu pravidla urvěme co můžem ... s tou nemožnou vlastností, kterou mám - tak moc a ochotně ustupovat. Nikam se nedrat. Být slušná.Taky jsem se nedávno tady rozepsala a napsala příběh mojí kolegyně a její lásky k ženatému muži, který jsem nechtěně mohla sledovat zblízka - ani mi to nebylo příjemné. Tak jsem dostala skutečnou školu o tom, co to znamená jít přes mrtvoly a ještě posléze po oslavení vítězství škodit poražené sokyni. Možná jednou nějaká zvítězí i nade mnou ... dokonce jsem se na to vnitřně připravila.Měj hezký den !Zuzka.

To Lucka- nemyslela jsem, že někoho nutíš, to bylo spíš myšleno i na ostatní příspěvky (četla jsem diskuzi skoro celou za ty 4 roky, co existuje)a hlavně nemyslím, že u všech vztahů je to stejné. Ve spoustě věcí máš pravdu. Já nejsem soudce na pravdu a samozřejmě nevím, jestli si volím nejlepší cestu, jistěže jsem do toho neměla jít, taky bych to nejspíš už nikdy neudělala, ale prostě je situace taková a já se ji snažím řešit, třeba to vidím špatně, ale chovám se tak, jak to cítím a snažím se neubližovat, i když jak říkáš je to téměř nemožné. Tvé kamarádky je mi líto, tenhle případ asi potvrzuje to, o čem jsi psala v minulých příspěvcích. Tak jde přečíst ostatní příspěvky, přibylo jich docela hodně...

Mílo,já možná že jsi to už říkala,ale jak se na to tváří jeho žena?Ví tedy o Tobě?A ty kluci tedy taky?A co oni na to?nějak jsem nepochopil kde tedy on žije-bydlí.....nerozepisuj se příliš,prosím:-))))

katuško,každý není druhořadé zboží,které musí čekat,zda na ni nezbyde alespon ženáč víš?:-))A soudě dle Tvého vyjadřování a gramatiky,neoháněl bych se věkem,protože Tobě bych díky tomu netipoval více než 13let.Lucie,myslím,že děláš dobře,protože i morální stránka věci se počítá.Líbí se mi lidé,kteří nejdou přes mrtvoly a dovedou zohlednit i okolí.Jenže hodně ženských myslí přirozením a říkají tomu láska.Já si tímto prošel.Byl jsem lhář,který natahoval dvě ženské a musím říct,že 99.9% chlapů jsou v tomhle stejní ,ale také jsem byl na druhé straně a čekal jsem na vdanou.všechno špatně.naštěstí se mi rozsvítilo.Nakonec jsem vztah ukončil a vzal si úplně někoho jiného:-))

Katko,Ty jsi blbá jak vánoce,na takový názor se nedá říci nic jiného.

Lucie.tak si cekej na dokonaleho prince preju hodně štestí:-D asi cte smoc romany podle mě.nebo ti nebude moc let.

Mílo, no "pěkný"! Tak to ti nezávidím. Vztahy máš hodně naprd (teda z toho mála, co jsem postřehla) a zdraví taky zrovna teď nic moc. Z čeho to máš, jsi na to ještě dost mladá, ne? Psychika má velký vliv na zdraví. Tvoje litánie mi nevadí, ale je to zbytečně dlouhé, málokdo bude ochoten to celé číst.Pokud chceš znát různé varianty a pravděpodobnosti, nejlépe ti je vyjmenuje dobrý vztahový poradce po "vyzpovídání".

přeji všem hezký večer - a Tobě MÍLO krom toho ještě hodně pevného zdraví do dnů příštích, brzký návrat do práce a samá dobrá rozhodnutí do budoucna.Myslím, že ta dvouměsíční lhůta na rozmyšlenou pro přítele není vůbec od věci, je to dobře - je to dospělý člověk a od těch lze právem očekávat jasná stanoviska a rozhodnutí. Věřím, že to rozhodnutí bude dopré pro Vás oba a nakonec pro všechny, protože sice vůbec nevidím do dané situace, ale přes řádky mi intuice napovídá, že manželství Tvého přítele už de facto v reálu zaniklo, jde o formální záležitost a pak druhá věc - Vy dva zřejmě budete jeden pro druhého ta správná krevní skupina. Takže budu držet palce, abyste vše ustáli a vztah Vám přinesl hodně krásného. Jste ještě ve fázi kouzla novosti, i když už máte vztah nějakou dobu - Váš společně trávený čas je ještě svým způsobem pro oba svátkem - kéž to tak zůstane ještě dlouho. Pochopitelně v tom hraje roli i psychologický moment, kdy on Ti ještě úplně nepatří a o to víc je prostě chca nechca žádoucí ... snad pochopíš, jak to myslím... ( někdy si nevážíme v důsledku nerozumného hodnocení věcí toho, co je dle našeho názoru víceměně pro nás jisté, co už považujeme za své ...), ale to nic nemění na věci v tom smyslu, že je jen a jen na Vás, jak dlouho si to kouzlo nového budete umět podržet. Někdo to dokáže hodně dlouho, někdo v podstatě vůbec ne.Když nad tím přemýšlím, možná bych taky měla tendence měnit svoje zásady za situace, kdyby moje manželství nebylo po dvacetjedna let víceméně pevné a pro mně svým způsobem záštita ... lehce se mi mluví a posuzuje. Kdybych žila začas s někým, kdo by se projevil jako alkoholik, notorický sukničkář, který by na mně nebral ohledy nebo třeba i Tebou zmíněná inklinace Tvého prvního muže k sektě, čímž se takový jedinec sice ve jménu poznávání skrytého a sama sebe a podstaty světa a smyslu bytí ( cesta za nirvánou apod. ) stává většinou mírumilovný, dobrý a dravému materiálnímu světu vzdálený, ale zároveň pro praktický život svým způsobem nepoužitelný, pak bych neměla tak jednoznačně vyhraněné postoje a musela třeba řešit spoustu věcí a problémů. Řešila jsem je i tak - ale nikdy nesouvisely s podstatou a smyslem mého vztahu - týkaly se rodičů, práce, dětí ... Na tom vztahu jsem musela moc pracovat, dělat spoustu kompromisů a slevit z mnoha nároků( můj protějšek jistě taky, mám tisíc chyb a jsem jen člověk ) a nevím, zda vydrží po celý můj život - není to totiž jenom na mně, ale i na tom druhém - a ten není mým majetkem - je samostatným jedincem, který má právo na lásku a štěstí - a může usoudit, že po mém boku to nedostává - pak bych se zachovala, jak jsem už psala. Neživila bych v sobě nenávist, protože tou bych devastovala hlavně svoje vnitřní já. Hezký zbytek večera a dobrou noc ! Zuzka.

Mílo,ale já přece nemluvím o nucení.Já se nebudu ponižovat tím,že budu někomu dávat nůž na krk.Prostě jsem mu řekla co k němu cítím já,ale naprosto bez obalu jsem mu řekla,že si ho do života nepustím protože je zadaný.Rekl mi sám,že kdyby tedy nebyl,zda bych s ním byla a na to jsem mu řekla,že asi ano,ale že nemohu vědět co se stane že?je na něm,jestli chce být svobodný,protože jeho manželství není to co by chtěl.At už bude s kýmkoliv.Nebudu již plýtvat silamai na něco,co za to nestojí a zadaný chlap za to nestojí,at je jakýkoliv.Protže já už se do slabochů nezamilovávám.A chlap který neví co chce,popř.nechce,nebo nemá chut řešit,prostě v mých očích slaboch je.A já chci chlapa-ne padavku.tech už jsem měla jako kouli u nohy dost a doplatila jsem na to vždy já.Víš kolikrát jsem slyšela:on se ale rozvádí,bude se rozvádět,nebo právě to,že přece kvůli tomu a tomu ted nemůže...No tak fajn,tak nemůže,ale v tom případě tedy jdu o dům dál.Na toho dotyčného myslím a představuji si jaké by to bylo kdyby byl volný,ale dokud nebude,tak ho prostě do srdce nepustím a do mého života už vůbec ne.nehledě na to,že bych se do očí svým rodičům nemohla podívat.jejich manželství drží 40let a myslím,že by nerozdýchali,že tahám tátu od rodiny.Tak by to viděli.A já už jsem vyrostla z toho dělat si co se mi zlíbí a nebrat ohled na ty,kteří do mě investovali všechny síly a peníze.A nemohla bych se podívat do očí kamarádce,která mi každý večer doma brečí,protože to prožívá z druhé strany.Nedávno se dozvěděla jak je hrozná,jak tomu svému nerozumí a doslechla se,že se bude rozvádět-ten její se o tom ani nezmínil a všechno zatloukl,že žádný poměr nemá a přísahal jí na děti,že to slyší poprvé.Ovšem celé její maloměsto si cvrliká o tom,že si milenka už druhý rok chystá svatební šaty.Ted vidíte,že opravdu vše nemusí být tak jak vypadá.Mílo,kdyby bylo u Tebe vše tak růžové,psala bys příspěvky minimálně třetinové.Mám silný dojem,že se těmi svými romány přesvědčuješ,abys tomu sama uvěřila,že je to fakt tak ok.nemyslím to zle,ale možná bys mohla sebrat odvahu a podívat se do svého nitra.Už to tu přede mnou nejméně dva řekli.

Nejsem si jistá, jestli mám zrovna tu vyjímku, snažím se, aby to nikomu neublížilo, ale máš pravdu, že skoro vždycky je nemožné se tomu vyhnout. Co se týče našeho okolí, tak nejde v konečném řešení o to, co je dobré a co špatné, ale spíš o to, co je pro všechny co nejmenší zlo (hlavně pro manželku, ale to by bylo zase na dlouhé vysvětlování). Já tuhle diskuzi neberu jako svoji obhajobu, spíš přemýšlím, co by kdyby a zajímá mě, jak to vidí ostatní, každý názor může něco ujasnit, i když vím, co chci, může třeba někoho napadnout něco, co mě nenapadlo. No a taky se trošku nudím, neb jsem zvyklá normálně nestíhat a teď jsem díky dvoum trombózám po sobě a jedné embolii už pátý měsíc doma a v psaní byl vždycky můj zlozvyk, že to, co ostatní řeknou dvěma větami, to vždycky rozepíšu víc, tak se omlouvám všem, kterým to vadí. Snad mě za dva týdny zase pustí do práce, doufám...

Mílo, až na to, že právě každá si myslí, že ten její je tou vyjímkou (nemám důvod ji někomu nepřát, pokud kvůli tomu není někdo jiný nešťastný - a v kolika vztazích se povede někomu neublížit, nejnevinnější jsou děti, jinak ať je klidně vyjímkou každý).:-)Kdo má před sebou obhájeno a jasno, nebude to tu tak obsáhle obhajovat. Máš pravdu, čas ti ukáže zda jde o vyjímku. Lidi jsou ochotni věřit někdy neskutečně dlouho.

To Zuzka: Je mi jasné, že žádný vztah nemůže být bez různých úskalí, jde o to, že jste to oba dokázali ustát a ctíte se navzájem, to v jednom nejde, proto to obdivuju a vážím si lidí, jak jsi Ty, kromě toho si vážím Tvé tolerance a chápání, vždy se dá všechno nalajnovat, jak by to mělo být, život bývá nepředvídatelný a pokud už něco odsuzuji, tak to jde říct i slušně a to někteří na této diskuzi neumí. Je tu pár lidí, kteří si myslí, že jsem blbá, že v takovém vztahu jsem a setrvávám, ale mě ten člověk také mockrát pomohl, když mi bylo ouvej a já nejsem z těch, kteří by takové věci zapomínali a tak to nechci měnit, je mi s ním fajn, nechci hledat dál, stejně má každý něco, na každém nám bude něco vadit a partnerovi na nás a je tedy otázkou, jestli to dokážeme ustát a naučit se co nejvíc si dávat to hezké. Myslím, že co tu někdo píše, že 99,9% ženáčů jsou lháři je blbost, třeba drtivá většina, ale ne všichni. Kesidy je mlaďoučká, proč se do ní navážejí proto, že něčemu věří, vždyť pokud nemá pravdu, tak to odnese jen ona a ať to dopadne dobře nebo špatně, tak je to zase životní zkušenost, přeju jí, ať to dopadne v poho, jak může někdo posoudit někoho, koho nezná, jestli je lhář nebo ne? Statistiky máme, ale v žádné statistice nenajdeme recept ani budoucnost, jak se můžeme zařídit, jsou vyjímky potvrzující pravidlo. Nedělám nikomu vola, jak si myslí Lucka, nikdy mi nelhal v zásadních věcech, nikdy mi neslibovat, že se ke mě odstěhuje, dává mi ze sebe čím dál víc a čím dál víc si pomáháme. Lucko právě proto, že si nechci rozbít pusu s nějakými fatálními následky většími, než je třeba, tak ho nechci nutit k ničemu, nesnáším, když někdo nutí mě, tak to nechci dělat jiným. Znám spoustu svobodných párů, kteří spolu chdí třeba 5 nebo 10 let, než spolu začnou žít, po rozvodu jsem si říkala, že pokud se mnou partner vydrží víc jak moje osudné 4 roky, tak s ním budu ochotná žít, tak proč bych teď měla něco lámat, chci to, protože se nedostavila taková krize, jak v předchozích vztazích, ale nezapomněla jsem, co jsem zažila, takže sama nevím, jestli to teď hned chci víc tak nebo onak, každopádně s ním chci zůstat, to vím jistě. Tobě také přeji hodně štěstí, ať si užíváš hezkého a nemusíš vzpomínat na nepříjemné.

Mila: přeju ti at se to to brzo vyresi, určitě se tamn najdde spoustu hezkých chvil ktere spolu prozivate a to te drží nad vodou.

Lucko, dobrej příspěvek! Sice později, ale přece! Hlavně že ti docvaklo (to není ironie, fakt ti to přeju, některým nedojde nikdy).Všichni ženáči nekecaj, jen tak 99,9%.:-)))Jenom pořád nemůžu pochopit, proč si téměř všechny ženský myslej, že ten, co nekecá, je zaručeně ten jejich ženatej.:-)))

Prominte,ale to jsou typické žvásty:rozvádí se,živí rodinu a nemá na to čas,atd.To jsem slyšela toooolikráááááát!ted to na mě jeden ženáč zkoušel,tak jsem mu řekla:ozvi se po rozvodu.Já už vola dělat nechci.Uvidíme.Každopaádně já už tak nesnášim,když chlap vypráví,jak mu žena neroznumí a tohle a tamto.Tenhle měl to štěstí,že to neřekl,ale láska neláska-prostě mám svou hrdost.Konečně!Dříve jsem lásku zaměnovala za zblbnutí.Ted už ten rozdíl naštěstí znám.Ozývá se-zajdeme posedět,do kina ,el to je vše-dále ho nepustím-pokud mu za to stojím,tak si počká.Nesmíme zapomínat,že spoustě lidem-a chlapům obvzlášt,polygamie vyhovuje-tudíž není vůbec nic zvláštního,že prostě lžete,abyste si udrželi oba vztahy-popř.někdo i víc.

Mílo, dík za hezké psaní - oplátkou - jsem názoru, že mnoho žen v Tvém věku neví ještě zcela s jistotou co chtějí - Ty to víš bezezbytku a dovedeš podle toho i jednat. Manželství je těžká dřina a já nechci, aby co píšu vyznělo tak, že to moje je ideál a vždy to tak bylo a já jsem ta dobrá, co ustála vztah po dvě desetiletí - tak to vůbec není, chybovala jsem i v podstatných věcech, protože jsem nedovedla správně posuzovat a vyhodnocovat a moje manželství prošlo řadou úskalí a díky nim jsem se naučila i v podstatě spoléhat sama na sebe a to je víceméně nutnost - nespoléhat se moc na nikoho dalšího.Tlačí mně čas, ale jak budu mít chvilku, ještě napíšu a přijdu si přečíst ráda Tvoje řádky ... Zuzka.

Zuzko, díky za odpověď, myslím, že konec není trefný, myslím, že naopak Ty jsi mnohem silnější, než já, když jsem byla mlaďoučká, naivní (to jsem asi i dnes, ale ne tolik), tak jsem si představovala jako ideál takový nějaký život, jaký popisuješ Ty, chtěla jsem být vdaná jen jednou a na zbytek života, chtěla jsem oboustrannou úctu a všechno, co k tomu patří.První manžel se dal k budhistům a jezdil i na kryšnovský statek, chtěl, aby jsme se odstěhovali na zámeček, který na Moravě koupil mahešvárananda, každý den vyplachoval všechny tělní dutiny, snad vyjma uší a když jsem mu třeba chtěla dát pusu po návratu z práce (on byl radši doma na mateřské, práce mu moc nevoněla), tak mi oznámil, ať ho nevyrušuju, že on se musí samovzdělávat a chce dojít k nirváně, což já nemůžu nikdy pochopit a to byl začátek konce toho snu o jednom krásném manželství. Myslím, že přítel manželce prvních pár let nezahýbal, pak mu asi něco začalo chybět a měl tedy bokem milenku, asi to nešlo nepoznat, ale vždycky se snažil rodinu zajistit a dělat to tak, aby to ta rodina co nejmíň pocítila, někomu to asi připadá jako slabost, mě to přijde za dané situace jako jedna z variant, která může být schůdná, pokud buď manželka dělá, že to nevidí nebo jí to nevadí. Nevěřím už moc v mužskou věrnost, proto si říkám, že nikdy nebudu nic zjišťovat, pokud to bude únosné, také jsem byla párkrát v pokušení se podívat do telefonu nebo kam jde, abych věděla, jestli mi nelže, ale nakonec jsem to nikdy neudělala a snažím se přesvědčit, že bych to neudělala ani za 10let. Vím jak pro mě bylo těžké se v prvním manželství rozhodnout se rozvést a zbortit všechny své ideály na tohle téma, proto částěčně chápu přítele, vím, že asi občas budu pochybovat, ale taky vím, že pokud se ke mě odstěhuje, tak je velmi nepravděpodobné, že by chtěl jít zase o dům dál a pokud mi roky nelže, tak k tomu nebude mít důvod, oba se snažíme, aby nic nezevšednělo, oba máme pocit, že náš vztah je silnější a silnější, proto taky nechci až tolik tlačit na pilu, sice jsem dala ultimátum, ale to jsem před rokem udělala také, spíš z přesvědčování kamarádů než svého, nevím co udělám, až termín vyprší, pokud se do té doby nepřestěhuje. Možná bych měla stejné názory jako Ty, pokud by se mi povedlo mít tak dlouhé a šťastné manželství, jenže mě se to nepovedlo, je mi jasné, že ani já jsem nedělala všechno dobře a ani teď nedělám, ale snažím se žít tak, abych alespoň nějak mohla skloubit svoje potřeby, nutnosti a svědomí, je to i obrana proti tomu, abych nedopadla jako ukřivděná, zapšklá a rezignovaná ženská, toho se bojím ze všeho nejvíc a tak bojuju jak umim, možná jsem magor, ale i přes všechny karamboly se mi můj život líbí. Jeho rodina ostatně nikdy nezmizí z mého života, nejde ji vymazat a ať bude se mnou na 100% nebo jako teď tak na 80%, tak to stejně nic v tomhle nezmění, nejspíš by sem časem chodili jeho kluci a je klidně možné, že i jeho bývalá žena, nevím, nic proti ní nemám a umím si představit, že by byla kamarádka, jenže to nelze, dokud to nebude vyřešeno úplně a dokud ona nenajde sama sebe. Jinak Ti přeji hodně štěstí, ať jste s manželem dál šťastní a musím přiznat, že Ti trošičku závidím, jak by bylo na světě krásně, kdyby se to všem povedlo jako vám, víš, vždycky mám radost, když třeba potkám důchodce (nemyslím vás, vím že nejste), co se vedou za ruce a třeba si dají pusu, to zahřeje u srdíčka, už jen to, že to možné je.

ahoj, hezký den,Mílo, myslím, že jsme hodně povahově odlišné bytosti. Ty jsi z mého pohledu ovšem silná osobnost. Nemyslím, že by každá žena měla odvahu nebo i sílu dlouhodobě žít tak trochu ve třech - ta druhá žena tam pořád je, pořád je jeho manželka a tudíž je pořád v životě Vás obou - Tvém a Tvého přítele. Myslím, že jsi zaujala postoj, kdy jsi v určitém smyslu nad věcí a necháváš ty dva, kterých se to hlavně týká v daném stadiu vývoje, aby věc řešili.Toto řešení bývá mnohdy velmi vleklé a ti dva - muž a žena - se málokdy dovedou rozhodnout rychle. Oni oba v tomto konkrétním případě mi na rozdíl od Tebe až tak moc silní nepřipadají, především manželka se zřejmě v něčem dlohodobě plácá a neumí zaujmout jasný postoj k věci.Muži jsou hodně zvláštní živočišný druh a lze se od nich nadít lecčeho. Čím mně asi jediným budou uvádět v úžas až do konce mého života je jejich neskutečná ješitnost, i ten nejskromnější z nich ji má v sobě hluboce zakořeněnou. Znala jsem případy, kdy muž pendloval mezi dvěma ženami velmi dlouho a dokonce bych řekla, že tento stav někdy dráždí mužské ego, i když nechápu proč. To podvědomí samečka o existenci dvou samiček, které jsou tu vlastně jen pro něj a svým způsobem čekají na jeho rozhodnutí ? Nechci to ani trochu vulgarizovat a píšu obecně, ne o Tvém případu Mílo - já jsem byla tichým svědkem vztahu mé kolegyně v práci a kolegy - a jeho ženy, která čekala na jeho rozhodnutí s dvěma malými dětmi - což je paralelně docela jiná situace než ta Vaše. Ten jeho vztah s milenkou-kolegyní trval deset let ! Manželka jistě nečekala deset let, žila v blahé nevědomosti podváděných žen, jak to tak bývá. Poslední dva roky už ne a to si myslím je dost dlouhá doba na slušné trápení. Moje kolegyně o něj usilovala s takovou vehemencí, rozvedla se, byla čtyři roky sama s děckem ( v té odbě byla nesnesitelná a já měla tu smůlu, že jsem to odnášela ), že se ta vytrvalost musela vyplatit. Normální příběh ze života, který dovedu pochopit. Nedovedu pochopit jiné věci - proč si v době vztahu s milenkou dotyčný muž pořizoval s manželkou druhé dítě ( podle mně vrchol nezodpovědnosti a byť by byl ten muž sebevíc okouzlující, utíkala bych od něj pryč, až by se mi za patami prášilo ) a pak postoj kolegyně-milenky, která i po rozvodu měla potřebu na bývalou manželku nasazovat - poukazovat na to, že by pro opuštěnou manželku bylo dobré, kdyby si taky někoho našla, ovšem že to bude problém, protože je tak strašná pipina, puťka domácí. Jistě, ale ta manželka musela být domácí pipina, jinak by se totiž neměl kdo postarat o dvě malé děti, jejichž otec byl neustále pryč - v práci a po práci u své přítelky, na lyžích, za sportovním vyžitím ... to jsem odbočila. Každopádně ten kolega připravil svým postojem k věci pro tři lidi dost dlouhé životní provizorium - a životní provizorium já nemám ráda. Když jsem nucela ho žít, mám pocit, že mi něco podstatného uniká mezi prsty. Proto vyžaduju razantní řešení bez kličkování. Neberu řeči typu, že si musí muž ještě věci nechat projít hlavou, že si to musí ujasnit, či dokonce to kouzelné zaklínadlo, že hledá sám sebe a potřebuje k tomu čas - ten čas krade druhému a na to nemá právo - život je totiž dost krátký na takový luxus - a bolavá duše potřebuje dost dlouhý čas na uzdravení ...Z pohledu baby,která je vdaná 21 let musím říct, když se ohlédnu zpátky, že moje manželství je v mnohém lepší než ta, která kolem sebe vidím. I tak to bylo dvacetjedna let, kde svou podstatnou roli hrálo mnohdy obrovské sebezapření, kompromisy, slevování z nároků - o tom je totiž dříve nebo později každý vztah, i ten nejlepší, protože zamilovanost je v období manželství krátkou epizodou. Pak nastoupí buď nuda a znechucení, rutina a stereotyp nebo vztah založený na úctě, toleranci, který ustojí i dlouhé roky bojů a povinností, které s sebou nese život. A je jich strašně moc.Jedna moje známá žije s velmi bohatým mužem, kterého já znám od mládí. Je zajištěna opravdu skvěle, cestuje po světě, bydlí v krásném domě, jezdí luxusním autem, může je dokonce střídat ... přesto má milence a řeší odchod za ním ( pochopitelně taky bohatého ). Řekla jsem jí něco v tom smyslu, že za rok nebo dřív bude tam, kde je teď ... že to opojení bude na chvíli - řekla mi, že ten rok nebo míň za to stojí, že kvůli té době to stojí za to udělat ( mají dvě dospívající děti a jí už je taky 45 let, tedy není mladá stejně jako já ne ). Její názor respektuji ( můžu jí i fandit ) ale nesdílím. Asi se tím o hodně v životě připravuji, kdoví ? Sama přemýšlím, co mně vede k těm mým postojům - proč nechci nic urvat ze života v době, kdy tak činí v podstatě velká část lidí kolem mně - myslím, že je to zodpovědnost - k druhým, možná i k sobě samé. Byla jsem k ní vychovaná a zůstalo to tak po celý život. Takovým jako jsem já mnozí říkají - konzervativec, přizdisráček bez odvahy cokoli změnit, prožít - a přece vím, že už taková zůstanu - a trpět tím nebudu. Je to v každém z nás.

To Zuzka. Tvého názoru si velmi vážím a přijde mi velmi rozumný. Jeho žena mi řákala kdysi něco podobného, že by chtěla, aby odešel, protože jí to ničí, a že by chtěla, aby zůstal bezvadným kamarádem, který přijde třeba jednou za měsíc, že býval bezval kamarád, manžel i milenec, ale že ví, že to už je dávno pryč a nikdy se to nevrátí. Jenže se mnou se bavila takhle a do takových rozhovorů mi od ní omylem přišla sms, která patřila jemu, že mu přeje pomalou a bolestivou smrt, za všechno, co jí udělal. Myslím, že ona to nedokáže zatím ze sebe dostat, mluvíme tady o posledních 10ti až 15ti letech 20tiletého manželství. Na jednu stranu hrozně visí na dětech a žije jen pro ně a na druhou se neustále dusí v nenávisti k manželovi, tvrdí, že už by nechtěla nikoho, aby se jí to nestalo znova. Také jsem měla taková období po zklamání, ale děkuju bohu, že trvaly jen pár týdnů nebo měsíců. Taky jsem se nechtěla zamilovat, ale stalo se, ten vztah je čím dál silnější a já se rozhodla, že radši zase risknu, že to jednou možná bude pekelně bolet, ale že mi to za to stojí. každý si zvolíme sám a já fakt nerada soudím, pokud fakt dobře neznám důvody jakéhokoliv jednání. Asi kdybych si myslela, že by pomohlo jejich vztah napravit, pokud bych já odešla, tak to nejspíš udělám, taky jsme se párkrát rozešli, ale tohle byl koloběh už pár let přede mnou a předpokládám, že pokud by ho chtěla zpátky, tak nebude chtít kamarádit se mnou, nebude psát mě, když se cítí špatně a nebude mluvit o mrtvém vztahu. Snažila jsem se jí pomoct, ale jediné, co fungovalo bylo, že ona strávila odpoledne u mě a pak se třeba den nebo dva nehádali, jenže časem chtěla společné schůzky ve třech, aby se to vyřešilo, jenže mluvila o jeho proviněních z dob dávno dávno minulých a nic se nevyřešilo, pak mi třeba stála za dveřma a chtěla, abych ho odstěhovala ke mě, jak? Já o to můžu usilovat a usiluju, ale on není moje loutka, má svojí hlavu. Vyprávěla mi, co jí udělal, jak je agresivní a pak se ukázalo, že je to úplně jinak, přeposílala mi posudky psycholožky na něj, jak on je špatnej a nevyspělej, aniž by ho dr. někdy potkala. Také bych jí všechno věřila, pokud bych nemohla konfrontovat a když jsem jí řekla, že některé situace byly naprosto jinak, než ona říká, tak jen brečela a litovala se. Jak jí můžu pomoct, tím že ho donutím nebo přemluvím k odstěhování? Jenže to stále neřeší její problém úplně, ona hlavně musí chtít jít dál a to posledních pár let nedělá, radši se utápí v žalech, fakt nevím. třeba to jednou bude v pohodě, ale až bude všechno vyřešené, do té doby jsem přestala komunikovat s ní, před rokem jsme udělali dohodu, že se budeme bavit dál, chtěla to ona, ale moje podmínka byla, že nebudeme mluvit o něm, neb toho pak vždycky zneužila doma k hádce, vydržela to asi 2 měsíce, pak zase byly nátlakové akce na informace, takže jsem to ukončila s tím, že bude lepší, pokud nebudeme komunikovat vůbec, dokud to nebude vyřešené, že nejsem v pozici, abych semohla zastávat obou a proto, že jsou z toho zbytečné hádky, o čež nestojím. Myslím, že v první řadě potřebuje žít i pro sebe, ne jen pro druhé, kteří jsou s ní čím dál míň, myslím, že potřebuje zase zjistit, že ona má svou cenu a dokud tam bude on, tak ji k tomu nic na světě nedonutí, proto on dostal dva měsíce na vyřešení. Nevím jestli je to správné rozhodnutí nebo ne, ale je činěno v nejlepších úmyslech.