Vzrušuje mě, když mladá žena něco rozšlápne

A ještě bych si troufala polemizovat s tím, že kočku nelze zašlápnout jedním stoupnutím. A co když jí stoupnu na hlavu celou mojí váhou a tu hlavu jí svou váhou v okamžiku úplně rozdrtím? Myslím, že kočka s hlavou na placku asi těžko může přežít déle než sekundu.

To je ale jen slovičkaření. Když na kočku stoupnu a celou váhou na ní stojím minutu, tak ji také zašlápnu. Je snad jedno, zda ji svojí váhou udusím anebo ji rozdrtím orgány, anebo rozšlápnu třebas myš. Výsledkem je v každém případě usmrcení. Rozdíl je jen v rychlosti. Myš zemře okamžitě tím, že ji moje váha v okamžiku úplně rozdrtí celé tělo, kočka zemřela cca za minutu na udušení, na rozdrcení plic a srdce.

Byl jsem ve třetí třídě na léčení v lázních a když jsme se sprchovali, asistovala nám u toho zdravotní sestra, která měla naši skupinu na starosti. My děti jsme byli úplně nahaté, ona byla v plavkách, a obuta byla v takových těch gumových žabkách. Jednou mi na podlahu ve sprše upadla krabička na mýdlo z umělé hmoty a zrovna ke mně do boxu vešla sestřička a chystala se mne umývat záda, a na tu krabičku, kterou asi neviděla, celou svojí váhou stoupla. Krabička hlasitě zapraskala a bylo po ní. Váha sestřičky ji úplně rozdrtila. Tehdy to byl pro mne dost silný zážitek, fascinovalo mne, jak dospělá žena musí být úžasně těžká, když takovou krabičku rozšlápne jak nic, a když mne pod sprchou mydlila, obdivoval jsem ty její obrovská nahá stehna a cítil jsem, jak se pod její dospělou váhou silně prohýbá dřevěná rohožka ve sprše. V šatně u sprch byla váha, na kterou sestřička občas stoupla a viděl jsem, že ona váží 68 kg, zatímco já jsem vážil jen 31. Když jsem pak dostal krabičku novou, zkoušel jsem na ni také stoupnout, ale zjistil jsem, že krabička moji váhu udrží.

Ta druhá třída ve školce měla učitelku trochu lehčí, ta sama svou váhou převážila jen váhu tří žáků, ale čtyři žáci už ji převážili.

Poněkud jasněji jsem v tom měl, když nás učitelka jednou vzala na zahradu a tam jsme na houpačce, na takové té kládě uprostřed podepřené, dělali pokusy, kdo je těžší a kdo koho převáží. Nakonec se na jeden konec houpačky posadila také učitelka, a zkoušeli jsme , kolik žáků je na druhém konci houpačky potřeba na to, aby jejich celkovou váhou učitelku převážili. Postupně nás na druhé straně houpačky přibývalo. Seděli jsme na jednom konci už dokonce čtyři žáci, ale učitelka nás všechny svou váhou stále ještě převažovala a my jsme se třepetali nahoře ve vzduchu. Zdálo se nám neuvěřitelné, že je paní učitelka tak těžká, že ani celková váha čtyř žáků ji nepřeváží... Teprve až nás bylo pět žáků na jedné straně houpačky, tak jsme konečně paní učitelku převážili.

Dokonce si vzpomínám, že ani dupáním jsem tehdy ořech nerozlousknul, musel jsem na něm skákat. Pod učitelkama to na rozdíl od nás hlasitě praskalo, učitelky si toho ani nevšímaly, každá z nich zřejmě považovala za naprosto samozřejmé a logické, že její váha musí takový ořech vždycky a s přehledem rozdrtit jak nic. Pod váhou každé z učitelek každý ořech hlasitě křupl a z ořechu pokaždé nezbylo nic, než jen placička z rozdrceného jádra a rozlámané skořápky.

Pamatuji si, když jsme byl předškolák, jak jsme byli na vycházce v mateřské školce a s námi byly vždy dvě mladé učitelky. Procházeli jsme ořechovou alejí, kde na zemi byla spousta spadaných ořechů. Fascinovalo mne, jak pod váhou každé z učitelek vlašský ořech snadno praskl a divil se přitom, jak jsou učitelky oproti nám dětem těžké. Naše dvě učitelky si ani nevšímaly toho, jak pod jejich botama a pod váhou každé z nich křupaly vlašské ořechy jak nic, zatímco my děti jsme je zkoušely napodobovat, ale pode mnou ořech vždy vydržel celý, nebyl jsem schopen svojí váhou ořech rozdrtit, musel jsem na něj silně dupnout, zatímco učitelce stačilo jen na něj našlápnout.

Elisko, uz jsem to tu resil, ale zeptam se i tebe...Libi se mi, kdyz se pod vahou zeny neco prohne. Treba lavicka, nebose rozjedou nohy zidle, kdyz na ni dosedne. Nemas nejake podobne zazitky?