diskuze - komentáře

hmm očmoudlíci... velké checheche mecheche!!! Tohle co jsem tu napsal je zas pořádně pro dobrou a uspěšnou forenzní psycholožku Julii Shawovou. Asi tak.

Asi z toho všeho také upřímně máte silné i trochu smíšené pocity, přivřete nad tím oči, protože vše, co jsem v posledním komentáři tu napsal, je hodně upřímné, hluboké a pravdivé, střelce z fakulty v Praze tím nijak neheroizuji, nijak neoslavuji, jen tím už tolik lépe zdurazuji, že mám v sobě také velice už hodně silný smysl a cit pro spravedlnost, který v sobě už nikdy nezapřu.. Je to pro mě v životě i trochu jako v dramatu "On The Waterfront" ("V Přístavu", 1954) režiséra Elia Kazana, asi tak dobrým závěrem.

Mám v sobě skutečně už hodně silný smysl pro spravedlnost!..

Největší pravdou dnes je, že společnost velice pokrytecky už vnímá a vidí a stejně tak i tolik stigmatizuje už lidi se zkušeností s duševním onemocněním jako velice slabé a neuspěšné, kteří si už pro svoji velkou slabost a také i neuspěch už pak v podávání vždy jen už potřebného toho nejvyššího nebo už vysokého 100% výkonu už v jejich očích už nezaslouží žádnou lidskou dustojnost ve společnosti, protože slabé a neuspěšné ve společnosti skutečně nikdo dnes už nechce, celý systém je dnes ve společnosti už skutečně pak hodně moc nastavený právě na sadismus více než už co jiného, a když nejste už uspěšný sadisti, jste pro společnost pak bohužel častěji už vždy slabí a neuspěšný i vyloučený jedinci ve společnosti. To je skutečně dnes velkou pravdou a když si to skutečně nakonec u sebe už tolik uvědomíte, občas ve vás už moc výčitek a lítosti už pak moc není, v té vší už velice pak i tolik silné nenávisti ke společnosti, i v samotném svém hlubokém osobním pohrdání právě dnešní společností, aby jsme snad i občas nedopadli už stejně jako právě samotný vrah, samotný střelec z fakulty v Praze, který má na svědomí 14 nevinných lidských obětí a ty, co ho dnes už jen hluboce obdivují, respektují a následují, protože skutečně i nakonec právě už tolik je za tím konečným uvědoměním si celé pravdy o dnešní době a tolik sadistické a bezohledné společnosti tolik už skutečně pak i právě silné a hluboké nenávisti ke společnosti i hlubokého pohrdání, opovrhování právě už celé dnešní společnosti, každý člověk už se zkušeností s duševním onemocněním si vždy zaslouží ve společnosti lidskou dustojnost i respekt, velkou ohleduplnost a stejně tak i toleranci ve společnosti, jenže právě tyto lidi už dnes město bohužel pomalu už nikde nechce, nechce jim už pomáhat, straní se jich, taková je realita.

Služby CDZ a chb RIAPSU v Trutnově fungují pro klienty mnohem lépe než samotné služby PDZ v jiném kraji, u kterých to občas i častěji vypadá, že nebýt evropských fondu a dotací tak jsou hodně podfinancované, s organizací PDZ mám osobně velice špatné zkušenosti, tam to mnohem častěji vždy skutečně už pak nakonec vypadá na to, že se většina sociálních pracovníku právě PDZ vždy už velice moc těší na čerpání evropských fondu a dotací pro své vlastní osobní kancelářské administrativní pohodlí, v PDZ už jedou vždy více náročnou a velkou administrativu více než co jiného, více než už právě skutečnou pomoc jejich klientum, to mám se svou zkušeností častěji už nakonec velice už negativně s organizací PDZ v jiném kraji zažitý právě tolik osobně i já, že ve srovnání s tím, i třeba právě nakonec dobrá a skvělá organizace Ulita v Hořicích v Podkrkonoší vždy funguje také už pro klienty nakonec mnohem lépe než právě už samotné organizace PDZ v jiném kraji..

Jinými slovy, lépe to tu upřesním a celé i lépe vysvětlím, realita chb je dnes taková, že většina klientu chb RIAPSU v Trutnově jde právě na chb většinou z bytové nouze, že nemají vubec kde bydlet a jsou už rádi, že jsou vubec někde ubytovaný a nemají častěji už po skončení, právě už po vypršení 2 leté nájemní smlouvy na chb v Trutnově stejně už vubec nakonec ani už kam jinam jít bydlet, tyhle služby chb RIAPSU v Trutnově ve skutečnosti už čerpat vubec nepotřebují, alespon rozhodně ne v takové velké míře, proto i podmínky chb RIAPSU v Trutnově by se skutečně měli celé i do budoucna už změnit, a lépe přizpusobit právě současné realitě, která je na chb jiná, než jaké jsou už interní velice už striktní podmínky pro jejich klienty..

U RIAPSU na vile na chb mám prodlouženou nájemní smlouvu už jen o 6 měsícu, už ted vubec nevím, co bude pak dál. Hodně mě to ted v poslední době i stresuje a nedá spát. Problémy už žádné vubec nemám, na RIAPSU jsou trochu svině... bude to pro mě skutečně problém, něco dustojného v bydlení v Trutnově vubec najít. Nemužu už věřit tomu, že to jsou nakonec takový svině...

Odráží se v tom skutečně hodně silná i vyjímečná osobnost, tu upřímně v sobě mám i právě podle psychiatru, ale tím bych i asi i skončil, jdu bdít ve spánku, emoce mám v sobě velice mírné, umírněné a slabé, bez silných afektu, je to trochu jako v dramatu Elia Kazana "V Přístavu" (1954), nakonec tolik čekám na silný tolik už vzájemný partnerský obdiv, který nikdy nehasne a je to hodně moc jako v klipu k písni "Ertrinken" německých punkeru Die Toten Hosen, dlouho už v sobě čekám na slzy jako na mocný proud, na lavinu, která strhne v životě všechno špatné pryč s sebou, na příliv slz, které mě vnitřně zlomí, očistí od všeho, vysvobodí ze všeho špatného a nepříjemného i euforicky mě tolik nakonec i tolik sklidní, kam až pro ně budu muset si nakonec sáhnout a dojít nevím a nechci to raději ani vědět, myslím si, že ve společnosti už tolik právě nějaké hluboce už spřízněné lidské duše u přítelkyně nebo partnerky by nebylo už vubec nutné zacházet kvuli tomu pak do žádného extrému, skutečně hodně jsem tu i filozofoval a snil o lásce, ted je čas jít konečně i mírně bdít i ve spánku...

"Věřím v životě na lidskou sebeuctu, na svou osobní dustojnost a skrze to i teprve i svědomí, to je dnes už nakonec ze všeho vždy to uplně už nejtěžší vážit si vždy už hluboce sám sebe a mit skutečně svědomí a být i tolik neuplatný, nenechat se druhými lidmi pak snad příliš ovlivnit či ovlivnovat, nenechat sebou manipulovat, nenechat se ovládat a uplácet, nechat se druhými lidmi nikdy tzv. koupit a uplácet, zkorumpovat je skutečně dnes ze všeho už to uplně nakonec i nejtěžší, věřím v lidskou sebeuctu, proto věřím nakonec skrze to i v pravou a v jedinou už skutečnou i lásku, věřím ve větší nezávislost na druhých lidech a tím i pak ve skutečnou jedinou svobodu, věřím v lásku jako v partnerský vzájemný obdiv, kdy se už partnersky navzájem tolik dobře pak nakonec už vždy doplnujem, a vzájemně i vždy tolik obdivujem, hodně tolerujem a hluboce respektujem, a každý z nás se nakonec i vždy tolik sám sebe hledá a část sebe i vždy nachází v druhém partnerovy, to je teprve vždy skutečná láska, upřímně moc věřím i vždy nakonec tolik ve vzájemnou partnerskou oddanost a věrnost, věřím ve vzájemnou loajalitu, která je dnes v partnerském vztahu hodně už ojedinělá a skutečně i vzácná, ale ze všeho nejvíce v životě vždy věřím v to, že náš život vždy plyne a je častěji už jako řeka nebo snad moře a každá smrt je vždy jako velký oceán, kde se všechno lépe dokoná a všechno spolu vždy splyne v jedno, a to je myslím si hodně krásné i moc i upřímné. Ptáte se ted asi - To je nějak už esejisticky zas podbarvený nějak už dlouhý citát ne? Je... ne, je to trochu i esej, tak nějak už zase pořádně nevím.."

Ale ataky jsem u schízi nakonec prodělal už jen naštěstí skutečně 2!.. některé hospitalizace nebyly vždy skutečně naštěstí vždy nutné a nezbytné, chodil jsem si při každé hospitalizaci vždy i rád odpočinout..

Prodělal jsem nakonec už tolik právě vždy na depotu (počínaje začátkem ambulantní léčby od roku 2010) vždy tolik už nesčetněkrát vždy i pokaždé dobrovolně už vždy se svým souhlasem už asi přibližně na nějakých 10 nebo 11 hospitalizací vždy pro těžké depresivní a uzkostné stavy, nejčastěji pro těžké panické ataky, i nakonec pro sebepoškozování, sebevražedné sklony s několikrát už i opakovaným předávkováním se lékama i nakonec pro sebestigma, jen 1 hospitalizace nakonec z toho byla skutečně už bez depotu, nejčastěji už vždy tolik opakovaně na skvělé psychiatrické klinice ve Fakultní Nemocnici v Hradci Králové, kde byla vždy největší dobrá pohoda, nejlepší hospitalizace, kterou jsem kdy osobně zažil a na kterou vždy rád vzpomínám pak nakonec byla ve VFN (ve Všeobecné Fakultní Nemocnici) právě v Praze, o něco vždy i lepší i v Pardubicích, nejhorší hospitalizace, ze které jsem odcházel už nakonec vždy rád na revers a kde jsem dal personálu skutečně hodně zabrat byla v Sadské a v Žamberku, kde to uplně už stálo tolik za hovno a ještě vás tam nutili makat. Poznal jsem, že mě často na klinice ve FN v Hradci Králové, kam jsem si chodil vždy i tolik (asi celkem dnes přibližně na 7 nebo i 8 krát) opakovaně vždy rád odpočnout, mě bohužel pomalu už nebrali skutečně vážně, byli tam hodně vždy utopený v zaběhlé a ve slepé formální metodice a v rutinně, ale na druhou stranu už musím vubec tu nejlepší psychiatrickou kliniku v kraji právě už nakonec ve FN v Hradci Králové skutečně pochválit, ta je pro pacienty vždy vyhlášená, solidní i luxusní, a nejčastěji i pacienty vždy i chválená, díky tolik vždy už nakonec skvělému, hodně vždy vstřícnému, vlídnému a skutečně i empatickému personálu už právě tolik na této klinice ve FN v HK, máte vždy luxus a největší pohodu, to se nikdy nezapomene!

Komunikací se vždy už nakonec odbourají a překonají a vyřeší všechny osobní předsudky, chce to jen hodně komunikovat a naslouchat. Rád bych našel nějakou už hodně moc spřízněnou duši v nějaké přítelkyni nebo v partnerce, která by mě snad trochu více krotila, s Darinkou jsme jen kamarádi, snad abych se i líp teprve nakonec i vrátil k vždy dobrému poslechu německých punkeru Die Toten Hosen, k Ukrajinským Okean Elzy a k Veremiy, nebo třeba i k Leonardu Cohenovy, ted mi to samotnému skutečně moc nejde, ted sám prožívám větší apatii, proto i snad právě s přítelkyní by to šlo nakonec mnohem líp. Všechno je to skvělá, hodně vyjímečná a vzácná hudba, která skutečně nikdy nebude už žádným hudebním mainstreamem. Němečtí hard rockový (hardrockeři) Bohse Onkelz a jejich album "Kneipenterroristen" není zase uplně to pravé, ale jinou náladu ted v apatii už bohužel v poslední době skutečně už moc (snad i resp. bohužel vubec) nemám, je ve mě v poslední době asi skutečně hodně moc trápení i nenávisti..

Uvítal bych v životě nějakou hluboce spřízněnou lidskou duši, kterou bych rád našel v partnerce, s Darinkou jsme jen kamarádi, Darinka mě ale nechce, a za sebe mužu říct, že muj zdravotní stav na depotu, at to bylo už Abilify (Aripiprazol) nebo kontroverzní Xeplion (Parapelidon), nikdy nebyl už plně stabilizovaný, měl jsem u sebe už z toho i tolik otupělou pozornost, velice špatně jsem se soustředil a myšlení bylo navzdory tomu stejně už dezorganizované a vždy i zpomalené, především hodně zpomalené, zpomalená byla mírně i psychomotorika, byl jsem skutečně uplně vypatlaný, vygumovaný a měl jsem navíc i silné uzkosti a silné a těžké panické ataky, na depotu Abilify (Aripiprazol) a Xeplion (Parapelidon) jsem i prodělal velice už těžkou i několikaletou závislost na benzodiazepinech, hlavně na rivotrilu a oxazepamu a nadužíval jsem silně, ale nezbytně parkinsonika Akineton, dnes vím, že další psychotická ataka už naštěstí v životě vubec nakonec nepřijde, prodělal jsem 2 ataky, vyjímečně i více jich má skutečně málokdo, je to vždy hodně individuální, ale nikomu bych užívání antipsychotik rozhodně nijak nerozmlouval, jak říkám, někdo se po jejich užívání plně uzdraví a další psychotická ataka právě u schizofrenie už vubec nakonec v životě nepřijde, nemusí je proto antipsychotika už užívat už trvale, jako třeba Jindřich Jašík (alespon doufám, aktuálně u něj už nevím), který se právě touhle cestou v životě i vydal, proto co vyhovuje v léčbě schizofrenie jednomu, nemusí už pak druhému, je to vždy hodně individuální k posouzení v léčbě, zda právě antipsychotika jsou trvale skutečně navždy už nutná. Já myslím že nejsou. Jde o to nejlíp u sebe vědět a u sebe už rozpoznat to, kdy už další psychotická ataka u schizofrenie už v životě nakonec už nepřijde, a právě to je už individuální.

Nemám už alespon dnes vubec žádné uzkosti, ale jsem z toho všeho dnes nějak už nakonec právě čím dál tím více bohužel apatický...

Mám emočně tolik zažité už vzorce v sobě, mám v mozku vysoce dobře vytrénovanou amygdalu, proto mám v sobě tolik emoční inteligence a empatie, ale nakonec těžko budu věřit v lásku a na lásku.. to se skutečně hodně těžko chápe a vysvětluje. Jsem hodně smutný romantik skeptik, a více snad i právě realista.