3.odboj-máte v rodině postižené totalitním systémem?

Závěr

• Více jak deset let po vzniku nezávislého ukrajinského státu a téměř sedm let po přijetí nové ústavy stále ještě nelze Ukrajinu zařadit mezi konsolidované demokracie. Reálné fungování ukrajinského státu téměř “čítankově” naplňuje nejméně dva ze znaků, které jsou podle Linze a Stepana charakteristické pro poloprezidentské režimy států bývalého SSSR (Linz, Stephan 1996: 398 – 400):

   

•  dvojitá kontrola kabinetu ze strany prezidenta a parlamentu je zdrojem nestability a konfliktů mezi legislativou a exekutivou, které mají prezidenti tendenci řešit nedemokratickými postupy.

   

• nepříznivý vliv instituce “silného” prezidenta na rozvoj stranicko-politického systému, ještě zvýrazněný prezidentovou neutralitou. V podmínkách ukrajinské politické reality nejsou politické strany určujícími aktéry politického života. Každý třetí poslanec Nejvyšší rady není členem žádné politické strany a ani “první dva” se tímto faktem necítí být nijak vázáni. Parlament není schopen zformovat stálou majoritu, komunikace mezi kabinetem a Nejvyšší radou vázne a přijetí norem zásadního významu bývá proto zablokováno. Duvergerovo metaforické přirovnání koexistence neutrálního prezidenta a parlamentu bez většiny v poloprezidentském režimu k situaci “slepce a paralytika” je pak v ukrajinském případě skutečně namístě (Novák 1997: 216).

Na nízké efektivitě a špatné pověsti ukrajinské justice se podílí především tyto faktory:

 zastaralý systém, který nezabezpečuje skutečnou nezávislost soudců;

 akutní nedostatek financí: např. v roce 1999 byly potřeby Nejvyššího soudu pokryty ze strany státního rozpočtu z 51%, oblastních soudů z 62% a vojenských soudů z 33%);

 neschopnost parlamentu schválit nové procesní normy (sovětský trestní řád, který je v zemi používán, např. ani neobsahuje možnost odmítnout výpověď proti sobě či blízké osobě).

 přímo voleného prezidenta, hlavu státu i šéfa výkonné moci;

 prezidentem jmenovaného premiéra a vládu;

 právo parlamentu předem schvalovat jmenování premiéra a šesti nejdůležitějších ministrů (obrany, národní bezpečnosti, vnitra, zahraničí, financí a spravedlnosti);

 právo prezidenta navrhovat zákony a vydávat v oblasti ekonomických reforem dekrety se silou zákona;

 slučitelnost funkcí v legislativě a exekutivě.

Namísto standardní dělby moci tak povstala tři centra: prezident, parlament (Nejvyšší rada) a vláda (kabinet ministrů), jejichž kompetence se překrývaly, činnosti dublovaly a centra se tak vzájemně blokovala. Toto rozložení sil postupně vyústilo v absolutní neefektivnost všech mocenských složek a vnitropolitickou krizi, jejíž sociálně-ekonomické důsledky byly katastrofální.

Organizace státní moci, zakotvená v nové ukrajinské Ústavě, tak naplňuje všechny podmínky Duvergerovy klasické definice poloprezidentského režimu: přímo voleného prezidenta, nadaného nezanedbatelnými pravomocemi a vládu, závislou na důvěře parlamentu (Duverger 1992: 142). Podle přesnější typologie Shugharta a Careyho se jedná o variantu prezidentsko – parlamentní formy vlády, ve které na rozdíl od premiérsko – parlamentního režimu není kabinet odpovědný pouze parlamentu, ale zároveň i prezidentovi (Novák 1997: 206).

Ono sitace se má tak, že odtržení těch východních oblastí a vyhlášení těch dvou samostatných republik nemuselo mít vůbec za následek automatické vtažení celé Ukrajiny do války. 

Ukrajina mohla normálně nechat ty části země odtržené, snažit se domluvit na nějakých podmínkách dodávek elektřiny, plynu, ropy a pohybu prostě obchodu byť s nějakým celním systémem na hranicích logicky beze zbraní a bez nějaké infiltrace nějakých radikálů a "nemám rád ten termín pro Evropu" "páté kolony" či "trojského koně."

KAŽDÁ vyspělá země na západě by opravdu tu sitauci neutopila v krvi a snažila se udělat si refromy a přilákat zas ty odtržené oblasti zpět do Ukrajiny.

Krym byl ztracený to je jasné.Ale nebyla ztracena neválečný stav prosperující Ukrajiny.

Ukrajina se mohl změnou ústavy dostat v decentralizovanou zemi, bez moci oligarchů s oddělením prezidentské a zákonodárné moci, bez možnosti prezidenta jmenovat premiéra a zamezilo by se soustředění moci v rukou prezidenta jak je to nyní a to ještě zesílilo válkou a staným právem.

Video: 

"A failed Russian assault in the Kursk region. There is more to come

Neúspěšný ruský útok v Kurské oblasti. Je toho ještě víc"

https://x.com/NOELreports/status/1845138909560242649

Uvidíme:

"Ukraine's Victory Plan will be presented to the public in the coming days, says Advisor to the President Mykhailo Podolyak.

Ukrajinský plán vítězství bude veřejnosti představen v nejbližších dnech, říká poradce prezidenta Mykhailo Podoljak."

https://x.com/NOELreports/status/1845159648510230713

Nejkrvavější týden v postsovětské historii Ukrajiny skončil 21. února dohodou mezi Janukovyčem a opozičními vůdci zprostředkovanou EU, která požadovala předčasné volby a vytvoření prozatímní vlády jednoty. Parlament reagoval tím, že naprostou většinou schválil navrácení ústavy z roku 2004 , čímž se snížila moc prezidenta.

Již Napoleonův kodex zapovídal zpětnou účelovou změnu zákonů, kterou by se měnili dnes běžící události. 

Je to :

"
Zákon počítá pouze s budoucností: nemá retroaktivní účinek;“ „Soudce, který odmítá jednat pod záminka mlčení, nejasnosti nebo nedostatečnosti zákona může být stíhán za odepření spravedlnosti“ a „Žádná osoba může se dohodou vyhnout zákonům o veřejném pořádku a dobré mravy.""

-

Kdo měl zájem vyvolat ukrajinskou demonstraci proti Janukovičovi, o to jde, kdo byl u zrodu, kde se to organisovalo, kdo tiskl letáky, kým byl financován  atd...

Maidan od listopadu 2013 

23. února Krym zabrání Ruskem

DŮVOD Dne 21. listopadu 2013, den poté, co ukrajinská vláda pozastavila přípravy pro podpis asociační dohody s Evropskou unií, kterou prezident Janukovyč jen několik dní před termínem podpisu označil jako „pro Ukrajinu zatím nevýhodnou“, propukla několikaměsíční série protestů, která je známá pod názvem Euromajdan.

TAKŽE kdo s tím začal?!

Janukovič měl legitimní právo, když měl většinovou vládu učinit tento krok...

Začalo to nějak nevině ale od začátku já tvrdím, že to začlo debilně. Že se mělo trvat na opakování řádných voleb a Ukrajinu jako stát vůbec neuznávat po tom puči a svržení Janukoviče. Nebyl důvod neuspořádat nové volby.

Tam byl jeden moment, který byl od počátku zavrženíhodný a prvek východních prostě "podvratných realitu obohacujících a upravujících vychylujících sil."

S tímto momentem tajných skrytých a většinou brutálně se projevených sil se ve východních státech Ruského perimetru jak je Ukrajina musí počítat.Všechny tamní revoluce a puče proběhli nějakým podfukem s prvky takovýchto tajných klamných a brutálních sil.

Na Ukrajině to bylo ono střílení do demonstrantů.

Celé se to mělo odfiltrovat, okamžitě na to poukázat jako na velmi sporný a předem podezřelý a pravděpodobně nafingovaný jev východního podvratného typu a NORMÁLNĚ USPOŘÁDAT SVOBODNÉ VOLBY.

Místo toho jedna strana převzala kompletně moc a západ tomu tleskal.

Kdo vlastně válčí na Ukrajině. 

Asi ne drobní vojáci, které odvedla ta náborová komise bojovat za Vlast.

To že se někdo narodí jako rodilý Uzbek, Dagetánec, Rus,  Ukrajincec tak z něj nedělá nějakého zásadně zlejšího člověka než někdo jiný.

Takže bych psal o válce jako o ohavnosti a aby co nejdřív byly vytvořeny podmínky dokončení rozpadu SSSR a vyřešené územních sporů tam , kde žijí ještě nadpoloviční skupiny národa z jiného než dnes existujícího nového státního celku vzniklého rozpadem SSSR na mnohdy umělé a domělé svazové republiky.

Nejsem záhadolok a upřímně mi je celkem jedno, zda Rusky hovořící Donbas bude Ruský nebo nebude, ale nechci tu válku. Ukrajinci nějak neukázali snahu, že tamnější obyvatele nebudou násilím předělávat na západně smýšlející a pouze Ukrajinsky mluvící,myslící,žijící občany.