diskuze - komentáře

Zní to skutečně trochu namyšleně a podivně, ale věřte mi, že to zas tak namyšlený a podivný už skutečně není, je to už i velice snad dobrý a upřímný porovnání, lepší jsem nenašel. To bude zase hodně zvláštní diskuse... vím, klepu a klepu, tluču a tluču, a utíkají mě zase události na nově... jsem tu zase ve svých hlubokých monologách uplně už utopený a vyčerpaný, na Doktorce jsem zase celí den pečený, vařený a Darinka je vedle už potichu a poklidně jak dobrá kostelní myška naštěstí vždy nad věcí.

Ani datel se tu nenatluče více... taky bych mohl napsat knihu, nejlíp na téma, na které jsem ještě nepřišel, - nakonec i právě třeba už takový Raskolnikov, z pohledu dnešní psychologie byl už právě Raskolnikov ze "Zločinu a Trestu" Dostojevského skutečně už taky právě sám melancholik, pro rusy i celou dnešní světovou literaturu skutečně už hodně fascinující a nepřekonatelný, i hodně moc zvláštní a osamělí, velice už nakonec těžký melancholik_bizár, což na samotného Dostojevského v literatuře dnes upřímně také nejvíce sedí, je to pro mě taková ta skutečně už hodně právě "Nesnesitelná Lehkost Bytí", narozdíl už tolik právě od Raskolnikova ve "Zločinu a Trestu" Dostojevského jsem spíše mnohem více pacifista a trochu snad i nakonec romantik, právě takový už náš dobrý český spisovatel Milan Kundera mě v této knize "Nesnesitelná Lehkost Bytí" popsal a odhadl mnohem líp než samotný už právě těžký melancholik Dostojevskij se svým natolik už právě těžkým a osamělím melancholikem Raskolnikovem ve "Zločinu a Trestu", kniha Dostojevského je zbytečně už zdlouhavá a film "Nesnesitelná Lehkost Bytí" Phillipa Kaufmana také mohla být mnohem lepší než nakonec už je - tolik pruměrná, že je vždy nakonec mnohem lepší si právě už pak raději přečíst už samotnou knihu Milana Kundery než sledovat velice už pruměrný "nic moc" film..

187 stran této knihy je furt vždy nakonec lepší než nějaká pořádně tlustá už "dokumentární bychle" "Luciferuv Efekt" o nesmírně zajímavém a pro dnešní psychologii i tolik pak i fascinujícím a hodně v tomto oboru tolik významném Standfordském Vězenském Experimentu psychologa Phillipa Zimbarda, které to v knize stránku po stránce nejlíp celé zdlouhavě dokumentuje, na to čtenářsky bohužel fakt už nemám, přesto jsem knihu ale zakoupil... snad tolik v domnění, že se jednou k něčemu, k nějakému objektivnímu závěru právě o Standfordském Vězenském Experimentu, který mě přitahuje a zajímá, z toho snad i nakonec prolistuju... ale mnohem raději se nakonec už podívám rád na jeho filmovou verzi se slovenskými titulky, která je celá bohužel už hodně pruměrná, samotná kniha je vždy mnohem lepší. Jsem moc rád, že se mé monology posunuly od tématu rocková hudba a nezávislý film konečně i k nějaké té dobré četbě. Stejně jsem už ctižádostivě velký a nadšený nepřítel knih... to je co?

Velice užitečná a vysoce i kvalitní kniha "Jak Současná Věda Objevuje Empatii" (vyšlo Pavel Mervart, 2017) - kvalitní autoři Mgr. et Mgr., Ph.D. et Ph.D. Petr Mikoška a Bc. Lukáš Novák, s dobrými odkazy právě už na samotného amerického psychoterapeuta Carla Ransoma Rogerse, kde ve své knize ho tolik konfrontují s těmi už dnešními s tolik už nakonec nejnovějšími poznatky z oblasti neurověd a experimentální psychologie... ještě jsem jí celou nečetl a "nedočetl", jen knihou vždy rád listuji a hodně mě čtenářsky i přitahuje...

Dnes mi to bohužel psát moc nešlo... je to všechno celý na mě bohužel hodně zamotaný.. moc jsem se na psaní už asi nesoustředil.. omlouvám se!

Asi to nebude znít uplně nejlíp, ale Já stejně jako už kdysi znamenitý americký psycholog a psychoterapeut Carl Ransom Rogers v USA prostě už také věřím a také v sobě cítím, že každý člověk je vždy z podstaty vrozeně dobrý a to dobro v sobě by měl vždy i rozvíjet, to je hledat a rozvíjet vždy to v sobě dobré mnohem více vždy v parnerském vztahu, učit se vždy hodně už o sobě a o druhých lidech kolem sebe ve společnosti v partnerské lásce a v partnerském obdivu, a jak věřil američan Carl R. Rogers věřím stejně i já, že je to více ve vztahu dnes už hodně, vždy už tolik a nejvíce právě o co už největší komunikaci a vždy o postupném i pomalém náhledu na sebe, hodně i o rozvoji i osobní empatie a emoční inteligence, a především už o své osobní sebeuctě, v níž je třeba i pak hledat své morální zábrany a přiměřené i zdravé hranice, je to vždy už skutečně hodně právě o zdravích hranicích ve vztahu a vždy už o dostatečné a co už největší komunikaci s druhými lidmi, která je ve vztahu už vždy nade vše ostatní, a která vždy vede i k nějaké té velmi i dobré a postupné proměně naší osobnosti, protože když už nikdy dostatečně nekomunikujem s druhými lidmi, nepřekonáme nikdy už vzdálenost ve vztahu a zbydou nám vždy obavy, strach a nevyřešené velké předsudky, které nás tolik vždy ovládají tolik už pak ve prospěch obav a strachu, který v sobě bez skutečné komunikace ve vztahu tolik živíme. Nesouhlasil bych osobně už moc s Freudem, ale zustává už vždy tou největší pravdou, že ženy v sobě mají skutečně vždy i právě mnohem více masochismu a muži vždy naopak už mnohem více sadismu, ve vztahu to musí být vždy už nakonec už vždy hodně vyvážené, ženy jsou už ve vztahu vždy už sami hodně citově pečující a starostlivé, muži naopak vždy už mají větší tendenci více vždy dobře sadisticky ovládat..

Velice ubohé, to jsem tu už nepsal vubec já, nevím kdo tu tak nehorázně a drze píše pod mím jménem "Martas", je to velice jednodduché, primitivní a ubohé... moc se asi ani nenadřete.. abych už tu ale nakonec nezapoměl, rád na Ulitu v Hořicích v Podkrkonoší a na empatického Josefa Oborníka dnes už velice rád vzpomínám, doufám že se i dnes všem jejich soc. pracovníkum a i všem klientum v Ulitě v Hořicích v Podkrkonoší dnes doufám i hodně daří, Ulita se snaží vždy pro své klienty udělat vždy už maximum, především na to se už nikdy v životě skutečně už nezapomíná, že Ulita v Hořicích je organizačně i metodicky v modelu zotavení v pomoci jejich klientum hodně napřed, už hlavně před tolik špatnými a pruměrnými službami PDZ, kde všichni chtějí co nejvíce čerpat a krást evropské dotace pro své osobní pohodlí, ale pro klienty tam dělají už téměř a pomalu už skutečně bohužel nakonec pak velké hovno, hlavně vždy už právě v PDZ mnohem více vždy jedou uřední administrativu než skutečnou už pomoc... Ulita v Hořicích v Podkrkonoší a RIAPS v Trunově s CDZ je vždy nakonec před PDZ skutečně hodně napřed.

A až budete tedy truchlit, zapalte na hrobě svíčku za Putleriss, pro ní je to politický konec, šlus, pohřební svíčka..hřbitovní kvítí, Adios, nikým nechtěná prázdná lhavá smějící se hyena bez názoru, bez muže, bezdětná, zde leží, v prachu nicoty, sbohem a šáteček.

TAK co už se chystáš na hrob Putleriss?

Co to s tebou dělá?

Pravidla rozumné diskuse:

• Odůvodňuj a slušně
• Nechutnosti předem avizuj

Druhořadých psychošmejdu s certifikátem v ruce z kurzu, kteří nemají vystudovanou pořádně ani vysokou školu, a jedou vždy už dobře pro pojištovny svou metodiku jak uředníci na UP své uřední tabulky je vždy ve společnosti hodně a vždy více než už bohužel nakonec samotných skutečně dobrých a kvalitních psychologu, lidí s vysokou empatií, kteří se jen slepě neutopí v rutinní a formální metodice, takový kapacity najdete dnes především v NUDZ v samotné Praze a v okolí a v psychiatrických léčebnách vždy jen už pro Prahu a okolí, tam si skutečné vysoké kapacity v oboru vždy pražáci dobře drží, jinde to je vždy o poznání už v psychiatrických léčebnách mnohem horší, nejlepší organizace pro lidi s duševním onemocněním už není krajem podfinancované PDZ, které dobře čerpá evropské dotace a jejich sociální pracovníci častěji nemají ani žádnou vyšší kvalifikaci, a jedou tam svou formálně slepou jen už uřední, více už byrokratickou metodiku a rutinnu, a méně se už pak skutečně empaticky už věnují jejich sociální pracovníci svým klientum, služby PDZ jsou krajem podfinancované, velice špatné a odepsané, nemají a nenabýzejí už častěji vubec žádné byty pro své klienty, pomužou vždy byrokraticky, uředně metodicky a slepě formálně rutinně vždy nakonec svým klientum už skutečně vždy jen minimálně, mnohem líp a skutečně už dobře a kvalitně funguje třeba organizace Ulita v Hořicích v Podkrkonoší i RIAPS v Trutnově, špatné a krajem už podfinancované služby vysoce už nekvalifikovaných a nekvalitních sociálních pracovníku PDZ by měli raději už uplně skončit, ale čerpat a "krást" evropské fondy a dotace tam chtějí bez rozdílu vždy všichni. Proto tu i nakonec zdravím empatického Josefa Oborníka v Ulitě v Hořicích v Podkrkonoší i celou velice dobrou organizaci Ulitu, i všechny jejich klienty...

Čečenské uprchlické děti Oskar a Lili žijí v Rakousku již šest let, ale stále nemají trvalý pobyt. Když má být rodina vyhoštěna, pokusí se jejich psychicky labilní matka o sebevraždu. Pokus o sebevraždu sice zapříčiní odklad vyhoštění, ale Oskar a Lili jsou matce odebráni a umístěni u různých pěstounů. Sourozenci tajně udržují kontakt a doufají, že se brzy zase uvidí i s maminkou. Krev není voda a jejich pevné sourozenecké pouto jim dává sílu vyrovnat se se složitou situací a překonávat nejrůznější byrokratické překážky. Oskar a Lili režiséra Arashe T. Riahiho je adaptací stejnojmenného románu Moniky Helferové. Do filmu ale projektuje i své vlastní zkušenosti uprchlíka. Vytvořil tak hořkosladkou odyseu o mnoha způsobech, jak pohlížet na svět kolem sebe a přežít. Na festivalu Max-Ophüls-Preis 2020 získal snímek Cenu diváků. (Das Filmfest) (zdroj: ČSFD)

OSKAR & LILY bande-annonce officielle... další vyjímečný film iránce Arashe T. Riahio, nevím vubec, kde se dá shlédnout, ale podle filmové upoutávky na YOU_TUBE už po ničem jiném divácky netoužím. Arash T.Riahi je vyjímečný filmař, umí vždy nenásilně zacházet se silným životním příběhem, který vždy diváka hluboce dojme a emočně poznamená, nenásilně znamená už bez potřeby jakkékoliv manipulace divákem, jak je tomu častěji právě už kupř. tolik ve filmech režiséra Quentinna Tarrantina, Davida Finchera nebo Davida Lynche, který získaly u filmových diváku dobrý kultovní statut, a má velký talent a nesmírně silný a vyjímečný cit pro vizuální ztvárnění filmu, přičemž sám natáčel i dokumenty, což vypovídá i o tom, že Arash Riahi má sám vždy velice už dobrou představu právě o tom, jak by se mělo na kameru i točit. A hlavně vždy sám velice pečlivě a dukladně, vždy i velice precizně vybýrá herce pro svuj film, a dokáže vždy už vést právě méně známé, ale vždy znamenité herce vždy k těm upřímně i tolik spontánním a nejlepším výkonum, což každý režisér dnes už nedokáže. Proto ho tolik divácky mužu, obdivuji a hluboce respektuji. Vedle němce Wima Wenderse je to -právě Arash T. Riahi- pro mě hodně už nadaný a stejně vyjímečný filmař, jehož filmy si zaslouží velkou diváckou pozornost a mnohem větší zájem médií, kde moc prostoru bohužel už nemá. S dramatem "Na Chvíli Svobodní" režisérsky uspěl především na MFF, kde získal a převzal za tento film právě i ocenění..

Hlavně už především to nerovnoprávné postavení žen v islámu mě osobně nejvíce sere, ženy díky islámu vždy nejvíce trpí a to se v islámu nikdy bohužel nezmění...

Broilers - »Alice und Sarah« (Offizielles Musikvideo)... tak to už je pěkná šaškárna pro propagaci německé strany AFD, turci, indové, islám a LGBT komunita v jejich klipu spíše už dobře divácky pobaví, nechci být islamofobní, ale drama iránce Arashe T. Riahio "Ein Augenblick Freiheit" ("Na Chvíli Svobodní", 2008), který uspěšně získal politický azyl v Rakousku, je dobrým pohledem na nelegální migrační krizi do Evropy, kterou se Evropa už tolik migračně "hroutí" a na islám samotný, který vám svým až věrohodně a přesvědčivě i ve filmu mnohdy místy dokumentaristickým tolik realistickým pojetím otevře oči, iránec Arash T. Riahi je i dokumentarista a dokumentární postupy natáčení, stejně jako dokumentární stylistiku v tomto filmu nezapře, film už je natočený na motivu skutečné události. Drama "Na Chvíli Svobodní", které mám upřímně rád, začíná a stejně tak už i končí popravou politických věznu a zpět do země deportovaných nelegálních migrantu v Iránu, v zemi, kde není žádného dovolání a kde všechno už musí být ve společnosti v této zemi striktně už jen podle ideologicky dogmaticky ortodoxních tradic islámu... tento film srdečně hodně upřímně už miluji, vedle vyjímečného dramatu "Submergence" ("Až na Dno", 2017) němce Wima Wenderse, který pro mě patří k vubec už nejlepším z jeho filmu, který je dobrým a tolik duležitým, stále i nadčasovým pohledem prozměnu na druhou a častěji i temnou stránku právě ortodoxního islámu, na samotný Džihád, na svatou válku vyhlášenou proti všem bezvěrcum, a pohled na jeho tolik slepí a zlí, bezohledný a zrudný fanatismus a radikalismus právě ortodoxního islámu ve společnosti filmovým divákum také už dobře otevře oči, po tom všem, co jsem divácky už pochopil, se dnes už domnívám, že právě islám a jeho víra moc nepatří do demokratické společnosti..

Ahoj, 

jmenuji se Martin. Napiš na e-mail [email protected]. Děkuji chci si s někým pokecat.

Na YOU_TUBE je prostě vždy větší svoboda a skutečná nezávislost, to není jako mediální konzumní masoví mainstream TV hudebních stanicí jako je Očko, Retro nebo Rebel -to už snad skutečně pak není ani už vubec hudba, ale jen zábavný konzum a zábavný hudební prumysl nade vše ostatní-, ...nebo monotonní klasický rock rádia BEAT, to vše je vždy pro tupé ovce, které potřebují vždy už tolik někým nad nima je vést... na YOU_TUBE si vybere uplně každý, není dnes už vubec nad YOU_TUBE..

Max Giesinger - Wenn sie tanzt (Offizielles Video) má na YOU_TUBE na 79.mil. shlédnutí, moc pěkná písen, prostě taky vysoce kvalitní, jen už prozměnu německý pop-rock... ta písen je hodně upřímná, kdo rád tančí, dokáže se vždy dobře uvolnit... na všechno ostatní, co ho jen štve, frustruje a stresuje, alespon na chvíli vždy i zapomene a jakoby alespon na malou chvíli v životě je skutečně sám sebou. Já jsem nikdy v životě netančil a netoužím osobně jako rocker ani po tom, ale chápu, že tanec je zábava i uvolnění stresu, energie a endorfinu a zvyšuje i dobrou náladu a oxytocin, hormon lásky, takže stejně Alvaro Soler s písní "Sofia" anebo jako Shakira s písní "Waka Waka - This Time for Africa" to mají všichni tři u mě stejně nakonec bohužel marný, mě stejně nikdy pořádně už bohužel neroztančí, já jsem více rocker, a rockeři nikdy moc už netančí, nemají sami žádný velký smysl pro tanec..

Океан Ельзи - Як ніколи | Yak Nikoly (official video)... Ukrajinským Okean Elzy se dnes na Ukrajině hodně daří, právě takhle má vypadat vysoce kvalitní Ukrajinský pop-rock, že jsem nenechal nic náhodě a ve chvíli, kdy jsem objevil právě toto hudební video na YOU-TUBE, jsem ihned šel i na web. stránky YT1S.COM-ean2aef si toho hudební video hned stáhnout v MP4...