Nechci mít dítě

Ms.CF - nejsi moc přísná?

Říkám nikdy:-p
Mě nikdy nepotká touha po dětech, a přítel který by se začal otáčet po šťastných rodinkách by dostal okamžité kopačky:-)

Taky jsem nikdy nechtěla děti, zkušenosti z domu mi říkaly, at se vyhnu rodinnému životu i dětem (jeden z rodičů měl zkušenosti s alkoholem). Pak jsem se seznámila s přítelem, který naštěstí nechtěl děti jako já, ani se nehtěl ženit jako já. Ale přece jen stárneme a přítel už začal po několika letech se mnou "otáčet", že by si nějakýho prcka pořídil, docela mě tím nakazil. Takže nakonec po tolika letech asi změním myšlení i já a pořídíme si rodinu. Nikdy bych tomu nevěřila. Takže třeba tohle někdy potká i vás, nikdy neříkej nikdy:-)

"nechci" a "chci, ale nemůžu" a ten drobný rozdíl...

http://childfree.bloguje.cz/676380-dite-nikdy.php

Děkuju za příspěvek z 27.4.
Julie, žádná taková zpráva mi není jedno, ale dotýká se mne. Moc ti přeji vaše spokojené manželství. Když to klape, máš někoho hodně blízkého, kdo tě miluje a ty můžeš milovat jeho, když je člověk relativně zdravý a do jisté míry finančně nezávislý, je to fajn.

Ahoj Alexo,

vůbec si ti nedivím, že nechceš mít děti. Já jsem na tom podobně. Nepamatuji si, že by o mne rodiče měli zájem. Máma možná nebyla zlá, ale preferovala bratra. Když před lety zemřela můj "otec" a "bratr" mne okradli o dědictví. Mám spokojené manželství, ale děti nechci. Jednak protože se bojím, že bych to nezvládla a také z finančních důvodů. Myslím, že se dá prožít hezký život i bez dětí.

Alexo,chápu tvé deprese i beznaděj z budoucnosti,ale zkus žít pro změnu přítomností.Trochu se rozmazluj,zajdi si ke kadeřníkovi,kup si něco pěkného,zasportuj si nebo se setkej s přáteli.Po světě chodí hodně mužů,kteří jsou opakem tvého otce.Až takového jednou potkáš,bude mít pro tebe život větší smysl,pak i poznáš,zda zatoužíš po miminku.Jsi mladá,máš celý život před sebou,tak se netrap.

Také patřím k těm, které se vědomě rozhodly nemít dítě.
Neměla jsem tento názor vždy. Vyrůstala jsem v rodině, kde pro matku je nejlepší dítě takové, které není vidět, ani slyšet a hodné je tehdy, když nic nedělá (tedy ani si nehraje, protože to je nepořádek) a neví o něm prakticky celý den. Vždycky jí vadil dětský křik a dávala to mě a bratrovi najevo. Její manžel byl alkoholik. Co si pamatuji, byly u nás návštěvy na denním programu a to až do pozdního večera. Děcka nesměly otravovat.
Nikdy jsem nezažila, že by se s námi někdo učil, povídal si, nebo se o nás zajímal.
Když jsem lezla do puberty, vnímala jsem, jak si s matkou nemáme co říct. Kdykoliv jsem se pokusila o delší než jednoduchou větu, přestala vnímat, co říkám.
Otcovy problémy s pitím se neustále zhoršovaly. Chodíval domů v náladě téměř denně a ve svém rozpoložení potřeboval pozornost. Když mu ji nedala manželka, otravoval nás děti. Vlezl nám večer do pokoje, když jsme spali, rozsvítil světlo a vykládal nám svoje problémy. Já jako starší sourozenec jsem jej odvedla do jiné místnosti, aby brácha mohl spát a musela jsem si vyposlechnout jeho problémy, pracovní, sexuální, osobní a když skončil, začal zase nanovo. Tak to pokračovalo klidně i do pěti do rána. A potom do školy. Víte co mi matka odpověděla na dotaz, proč není večer doma, když ví co nám otec dělá? No přece proto, že by to dělal jí!
Rozvedli se a matka svůj veškerý volný čas věnovala nacházení "nových tatínků".
Dnes se nestýkám ani s jedním z nich, protože oni o to nemají zájem. Jsem dítě, které je i přesto všechno stále kdesi v koutku srdce má rádo. Jak zvláštní a nepochopitelné...
Když mi bylo asi třináct, nechápala jsem, jak někdo nemůže mít rád své děti. Ve své mysli jsem si představovala, jak jednou sama budu máma, jak budu ke svým dětem přistupovat a že tohle nedopustím. Mé srdce se chvělo láskou už jen při pomyšlení na "své" děti, které jsem jednou chtěla mít.
Dnes je mi 29 let. Nemám přítele ani dítě. Postupem času se u mě rozvinuly deprese a pocity beznaděje z budoucnosti. Chodím již přes rok na terapie, ale stále jsem se nedostala k tomu, že bych chtěla mít rodinu.
Právě naopak. Co to je "mít dítě" jsem si vyzkoušela, protože jsem se dlouhodobě starala o bratra, a někdy i dnes mívám pocit, že jsem někde udělala chybu, že jsem něco nezvládla, když vidím, jaké má problémy.
Jsem přesvědčená čím dál více, že člověk jako já by dítě mít neměl. Mám strach, že bych na ně přenesla něco negativního ze svých zážitků. Říká se, že žena je jako její matka. Kdybych se v čemkoliv měla chovat jako ona ke svým dětem, tak si budu stále vyčítat.
Vnímám roli rodiče jako maximálně zodpovědné rozhodnutí.
Mám za to, že dítě by mělo mít oba rodiče, mělo by být vědomě plánované a chtěné. Rodiče by měli být zralí, citově vyrovnaní, stabilní, vzdělaní, dospěle jednající lidé, kteří chtějí sami ze sebe obětovat to nelepší pro někoho dalšího, na jehož rozvoji jim záleží. Nepotřebují si skrze dítě nic dokazovat, nebo uskutečňovat si přes ně své vlastní nesplněné sny a přání, jejich motivy jsou nesobecké a dítě vnímají jako samostatnou, svobodnou bytost, které umožní a podpoří ji být sama sebou.
Další důvod, který mi brání se vrhnout do rodinného života je negativní model otce.
Mám strach z toho, co jsem zažila a vidím kolem sebe. Bohužel se v mém okolí často stává, že muž pod vlivem toho, že se cítí odstrčen, nepochopen a sexuálně frustrován, se pouští do mimomanželských radovánek.
Zatím mi to bilancovaní pro a proti vychází pro vědomě ne.
Když tak nad tím uvažuji, vysvětluji si svou velkou touhu po mateřství v jistém věku jako touhu, mít dítě proto, abych si na něm vykompenzovala vše, co mi rodiče nedali po citové stránce. Je to těžké si to přiznat. Ale toto já vidím jako sobectví.
Až tam nikde nebudu "já", a bude někdo "s kým", pak po zralé úvaze možná ano.

Není :-) Já to vypouštím (proto u toho nepochopení ty smajlíci), kdyby mi to od kamarádek vadilo, tak se s nima nestýkám :-)

ono se mi to nějak odeslalo dřív, než jsem to dopsala, sorry:-) Takže pokračuju - Dokud v tobě zůstane špetka pochybností, jestli ses v tomhle rozhodla fakt správně, dotud ti ty narážky budou vadit. Jinak - někdo má starosti s dětma, no a někdo zase s nechápavými kamarády:-)))

Jano, podle toho, co píšeš, je to citlivé téma i pro tebe. Kdybys byla opravdu nezvratně přesvědčená, že dítě nechceš, šly by ti poznámky kamarádek jedním uchem tam a druhým ven. D

Nehledě na to, že takové osobní otázky (proč nemáte děti? kdy budete mít konečně děti? atp.) by se neměly vůbec pokládat. Co když nějaká dotyčná dotazovaná by děti chtěla, ale nemůže? Je to pro ni citlivé téma. Ale to bohužel někteří lidé nepochopí.

abc, už jsem jim to říkala nejmíň tisíckrát a za pět let to ještě nepochopily :-))

Jani,tak to svým kamarádkám vysvětli,že nechcete mít děti.Ony to určitě nemyslí špatně a časem to pochopí.

Dave,já si dítěte užívám a nemám jen ty starosti,jak píšeš.Užiju si s ním spoustu radosti a zábavy,a i když občas zazlobí,beru to z nadhledem.Hodně záleží na přístupu a rodinné pohodě,určitě bych nechtěla být vystresovaná matka s nezvládnutelným dítětem na pokraji nervového zhroucení.

To Dave.ty si tupec....a když ten chlap ma výplatu jako za dva tak neni žadná nízká životní uroven.

abc: tak to vůbec nemusíte :-P My si žijeme fakt dobře a děti k tomu nepotřebujeme :-P Všechny moje kamarádky, které mají děti, respektuju a nerýpu do nich, což se o nich vůči mě říci nedá.

to abc: proč litujete bezdětné???je lítost to správné slovo??? Spíše litovat mohou oni vás, že máte jen starosti a jen občas nějaké ty radosti..Dyť v jednom kuse slyším od kamarádky, jak si stěžuje na své ratolesti, jaké jim přidělávají starosti, neposlouchají,...to je fakt radost...

Láďo,bezdětní ryjí do lidí s dětma ostošest. Vždyť si projdi některé diskuse s podobným tématem. Je to každého věc, zda má děti nebo ne, obojí má něco do sebe a nelze říct, jaký život je lepší. Ale přijde mi, že někteří "osvícení" bezdětní se cítí obtěžovaní už jenom tím, že u sousedů sem tam zakřičí mimino, jsou alergičtí na děti v autobusech, v obchodech, na ulici a nemají pro děti jiných výrazů než hnusní spratci a podobně. Sami asi nikdy nebyli malí..

Majetek není všechno.Můžete mít krásný byteček a drahé auto,ale jednou zjistíte,že to je jen pozlátko.Dítě obohatí život,vůbec nemusí znamenat omezení nebo finanční nouzi.My,co děti máme,vám bezdětným nezávidíme,spíš vás litujeme.
Báro,myslíš,že mamka není šťastná,že tě má?Třeba má s tetou jiné spory,které nevidíš.Zeptej se jí a určitě ti odpoví,že by svůj život neměnila,má totiž vás....