Sebevražda

Astro, v jádru máš pravdu, ale každý nechce odejít hned, chce si uspořádat věci, třeba po sobě nenechat dluhy, vyřídit záležitosti. Myslím, že právě kdo to udělá hned a bez rozmyslu, není s tím srovnaný a nemusí být ani zodpovědný. Kdo o těchto věcech diskutuje, většinou se jen ujistí, že se rozhodl správně - zvláště když diskutuje např. na diskuzích jako je tahle.

V jádru máš pravdu, ale komu, kdo to chce ukončit, všechno vzdal, nikoho nechce vidět...se chce chodit za nějakým neznámým člověkem a vyprávět mu soukromé záležitosti a intimní věci. Ten, kdo za někým takovým jde s problémem, ještě podle mně není rozhodnutý definitivně, člověk který chce skončit se životem, nebude nikam chodit a vyzpovídávat se. Udělá to hned. Nikomu o tom neříká, nikomu se nesvěřuje. Ten kdo o tom mluví, chce jen litovat a většinou se k tomu neodhodlá.

Jasně že rozhodnutí je jen a jen na něm.Nikdo ho nebude vodit za ručičku jako malé dítě.Pokud to udělat chce at to tedy udělá.Každý dospělý si plně zotpovídá za své činy.Pokud nevidí jiné řešení,tak prosím,ale řešení se obyčejně vždy najde jen to někdy déle trvá.Pokud není člověk nemocný nevyléčitelně,nebo netrpí fyzicky,tak si myslím,že je to zbabělost se zabít.Řešit problém,to si maslím že je správné.

Všechno se překonat nedá. Člověk se může o to pokoušet, ale po letech může usoudit, že to smysl nemá. Záleží na lidech, jaké má kolem sebe i na něm samotném. Na sebevraždu má podle mě každý právo a rozhodnutí, zda chce ještě bojovat nebo to zabalit, je jen na něm. Ostatní mohou poradit nebo pomoct, pokud chtějí obě strany. Rozhodnutí je jen na tom dotyčném.

Všechno se dá nějak překonat? I za tu cenu, že se člověk bude trápit a trpět? Opakuji, nejsem zastánce sebevraždy, ale pokud se tak někdo opravdu rozhodne, je to třeba momentální zkrat a jinak by reagoval za nějaký okamžik, je to jen a pouze jeho věc a jeho rozhodnutí. Pokud ho někdo bude nutit své rozhodnutí změnit, bude to přesvědčením druhých a ne jeho samotného. Udělá to stejně zase. Ale mluvím o rozhodnutých k tomuto činu, ne o výstražných sebevraždách, které volají o pomoc. Tam má léčení určitě své opodstatnění.

Ahoj všichni, musím napsat, že moc je mi sympatický názor a životní zkušenost Lenky. Myslím, že nemocná duše se musí léčit stejně jako zlomená noha.Jakmile člověk pomyslí na sebevraždu, je to jako když začne bolet zub, měl by vyhledat odborníka. Netvrdím, že je léčba všemožná, že okamžitě pomůže a člověk se bude cítit jako v ráji. Je to běh na dlouhou trať. A co je to vlastně plnohodnotný život? Plnohodnotně může žít i člověk bez nohou, pokud chce žít. Je to prostě v každém z nás. Je ale v dobré ve stresových chvílích mít někoho s kým si můžu o problému a trápení otevřeně mluvit, protože problémy má každý. Tak všem přeju více slunka v duši a všechno se dá nějak překonat. Ahojky.

to anonym a co když takové léčení člověka dožene k sebevraždě...jak si to pak budeš vykládat?Chápu,že taková sebevražda všechny blízké zraní,ale to má člověk trpět na tom světě jen kvůli tomu, aby někomu neublížil, když jemu osobně někdo ublížil hodně,co se zdraví týče?A nemá už naději na plnohodnotný život jen díky tomu vašemu skvělému léčení?Já jsem zastánce toho,že kdo chce i přes veškeré snahy okolí mu nic nepomáhá,ten at to udělá,je to jeho volba.

Přesně tah .Helenka a M mají pravdu.Chce to se nechat léčit.

Mě se do života připletl muž,který tohle prožil z druhé strany.Ženil se ve 30,na vše měl pořád dost času,jeho žena spáchala sebevraždu krátce po narození jejich syna.V ten den se opozdil z práce /je lékař/zachraňoval jiný život.Manželku našel,oživoval ji.Ani si nedokážete představit co to s člověkem udělá,nikdy ho už nikdy s jinou ženou neviděl.To ještě ke všemu se kvůli němu rozvedla s prvním manželem/děti spolu neměli/.Je to už myslím 22let,ale ty následky se na něm odráží ještě dodnes.Tak se proberte a zajděte někam,kde vám pomůžou,nejenže ublížíte sobě,ale hlavně všem ostatním,kteří vás znají a mají vás rádi.

Bože, Heleno, nech si ty morální kecy, já nejsem sice zastánce sebevrahů, ale ty si uvědom, že tihle lidé mají dost problémů samy se sebou a ještě by měli přemýšlet nad válkou a onkologicky nemocnými? Můžu tě ujistit, že člověk, kterému se nechce žít, nepřemýšlí, co tím tpůsobí nejbližším. A pokud tady na tom světě opravdu být nechce, odejde dobrovolně dřív, nebo později.
Ty si pleteš pojmy s dojmy, nevyléčitelně nemocní mají touhu žít, lidé jako Lucy a Honza ti ne a žádné utrpení jiných to nezmění.

Takhle mluví jen ten, kdo nezažil skutečné utrpení jako válku, atd. Kolik nevyléčitelně nemocných by dalo vše za to, žít...
Jen opravdovému sobci nezáleží na tom, že jeho blízcí budou trpět. Běžte se podívat do nemocnice na dětskou onkologii, pak vás to možná přejde. Radši někomu ve svém životě pomožte, hned to bude mít smysl....

Je mi lito tve kamaradky,ale s Lucy souhlasim..navic,osud nezmenis a pokud tva kamaradka umira,ma stesti,ze ma tebe a lidi,co ji maji radi. Lucy,bez do toho,ja do toho pujdu taky,jen jeste domyslet,kdy a kde a za jakych podminek,moc soukromi nemam. Taky verim, ze nekomu se zivot nevydari, sam to znam.

KOMPLETNÍ VÝŽIVA PRO VAŠE TĚLO
7 denní kurz hubnutí zdarma - registrace na www.snama.cz/dieta NEJDE JEN O HUBNUTÍ, ALE PŘEDEVŠÍM O KVALITÍ VÝŽIVU ORGANISMU

Ahoj Luci,,Jen hodně plač,to ti fakt pomůže.Podívej mám kamarádku,která bojuje o život,který má už ted díky nemoci prohraný.Pouze přežívá na posteli a připravuje se na smrt.Ani nevíš jak ráda by žila.Nezlob se proto,že se mě dotýká a to hluboce,že ty sama si ho nevážíš.Život je nekonečný boj a pokud si myslíš,že je to procházka růžovým sadem,tak se rychle probud.Rozchod s přítelem,je jen malá rána i když vím,že to bolí oproti jiným problémům,kterých nás osud nešetří.Ale jsou zde i pěkné chvíle za které stojí žít!!!

Ahoj vsichni.Taky uvazuji o sebevrazde,parkrat jsme to zkusila...poprve jen pro vystrahu,pritel poradil...at si me nekdo vsimne...ale nepovedlo se...pak se mi sesypal zivot a pritel me opustil...od te doby jsme to zkusila dvakrat,naostro,ale vzdy me nekdo nasel a odvezl do nemocnice.Tam prijde psychiatr,ale vzdy jsme to nejak obelhala,takze jsem nikdy na psychiatrii nesla.

Kazdopadne usinam jen s tim vedomim,ze uz tady brzy nebudu...byva mi moc smutno...driv se to dalo zvladat,apson jsem se probouzela vesela,ale ted se probudim a chce se mi plakat...a moc chci umrit

tolik lidí je samotných...
co takhle najít si kamarádku a vyjít si na výlet,na kavčo.....najít třeba pomocí inzerátu.... kolik lidí na to třeba čeká.....

To je ideál.
Nikdo tě neotravuje,každý týden můžeš mít jinýho chlapa a děti tě na stáří neoberou o prachy a byt.
Vem si rafana Bicka z útulku.

Ale co na tomhle světě víc, když už je vám přes padesát, jste proti své vůli bezdětná žena, rodiče už nemáte, sourozence taky ne. Všichni kolem vás mají rodiny, a když náhodou je někdo taky sám, má zase sourozence, za kterými jezdí atd. Na mě padá celý byt... Nejsem introvert, a tak je pro mě samota příšerná! Pocit, že člověk nikomu nechybí, že se vracíte z venku do prázdného bytu, že vás v nemocnici případně nikdo nenavštíví, žijete tudíž jenom svojí prací... Co na tom světě potoM?

mam dost podobnou obavu, nejhorsi co na teto myslence je, ze se Ti to nepovede. No nicmene jsem to amatersky zkusila jiz trikrat a vzdy to bylo fiasko. Nicmene s nedokonalykmi pokusy mne to vede k dalsimu sebevzde;avani se. Nebot neni zase az tak zle do toho jit jako zodpoidat se z nevidareneho pokusu. Proto take hledam zpusob jak

Zdeni,já vím,že moje problémy jsem měla nejdřív řešit s kamarádama a rodinou a až potom jít za psychologem a ne za psychiatrem, kterej neumí nic jiného,než předepsat prášky, které stejně nic neřešej a můžou akorát tak uškodit jak organismu, tak mozku, ale já to co vím ted prostě dřív nevěděla a nenapadlo mě to.Jen se tak ptám co mám ted dělat, když mě to léčení tak zhuntovalo,už jsem udělala tu chybu,že jsem nejdřív šla za psychiatrem a zničilo mi to vlastně zdraví,co dál a jaký na to jako odborník-nějaký psycholog má názor, ale očekávám akorát jedno a to to,že bude ty psychiatry obhajovat, protože jsou spolčený a naprosto stejně omezený věří,že jen oni mají pravdu a jen oni jsou ti správní a mají ty správné metody...že já jsem se kdy dala k psychiatrům...no nic,jsem prostě v prdeli,ze které se nedostanu