Sebevražda

Jime a nenašel by se někdo,...našel jsem si toto http://www.psychocentrumzlin.cz/onas.html myslíš že bych to měl zkusit?

jestli se chceš zabit tak se...A ty jsi tu teda proč???!!!

jestli se chceš zabit tak se zabi a nedavej to na net ! jestli chceš bejt zajimava tak to skuš jinak a ne takovejma kokotinama

prosímmmm poradte mě už...Martine, hlavu vzhůru. Hlavně dýchej a klid. Jaký má manželka důvod? Ale jestli o tom nechceš psát, nemusíš. Jen nedělej žádné ukvapené akce prosím.

prosímmmm poradte mě už dál nemužuuuuu potřebuju pomoci

Ahoj poradte mě nikdo jak mám spáchat jistou sebevraždu, manželka mi chce uteci i s dětma a já to nedopustím

U psychologa jsem nikdy...Jime a nenašel by se někdo, kdo by tě tam mohl třeba jen doprovodit? A nebo si najdi kontakt na nějakého psychologa v nejbližším okolí a zkus se s ním domluvit po telefonu, klidně mu narovinu řekni, že máš strach tam jít sám, neboj se, od toho tady ti psychologové jsou, určitě ti poradí a pomůže.

Ahoj Jime, možná na...U psychologa jsem nikdy nebyl...jak říkám mám těžkou sociální fobii, bojím se že bych se tam sesypal...

Zdravím, je mi 20 a už 5...Jime, antidepresiva by byla u tebe více než na místě, ač u jiných, lehčích stavů je neschvaluji. Tobě, pokud je ještě nemáš, jsou více než zapotřebí! Vždyť jsi ještě mládě, musíš se z toho dostat, ty bys neměl nic vzdávat.
To my, starší, už nemáme tolik budoucnosti, ale ta tvá je celá před tebou. Napiš, zda jsi byl u lékaře a zda bereš AD!!! Měl bys!!!!

Zdravím, je mi 20 a už 5...Ahoj Jime, možná na začátek hloupá otázka, ale myslím, že jsi se o tom nezmínil: docházíš k nějakému psychologovi? Nebo máš pocit, že ti nepomůže či nepomáhá si s ním promluvit?! Je mi jasné, že se musíš cítit bídně a rady tipu: neblázni! ti moc nepomůžou. Ale teď jsi tady a když by ti to mělo aspoň trošku pomáhat, tak sem piš, je tu plno lidí, kteří jsou na tom stejně či podobně jako ty. Můžeš psát a ulevit si.

I mně, Nelly, mluví Dagmar...Jenny, úplně tě chápu, i když mám asi "jiný druh" deprese, dokážu teď tím spíš pochopit, jak mizerně může člověku být. Možná, že ty stavy úzkosti pominou, ale ta bolest a strach z budoucnosti zůstane, třeba ne v takové míře, ale přesto tu bude. Ta prázdnota v srdci, ta beznaděj, proč to musí být zrovna takhle.

Zdravím, je mi 20 a už 5 let trpím těžkými depresemi. Všechno to začalo když jsem nastoupil na střední školu. Už v té době jsem trpěl lehčí sociální fobií. Spolužáci si hned všimli že jsem nějáký divný a tak mi začala těžká šikana. Zezačátku to byla hlavně fyzická šikana ale potom se to změnilo hlavně v psychickou šikanu což bylo pro mě o hodně horší. Asi v půlce prváku jsem začal uvažovat o sebevraždě, vlastně už jsem měl plán kdy a jak to udělám...chtěl jsem se oběsit v lese. Prvák byl nejhorší měl jsem takové stavy že jsem se celý den klepal ze strachu jako bych měl zimnici. Škole jsem se vyhýbal co nejvíc to šlo. Tak to pokračovalo celé 4 roky. Teď jsem rok po škole...nic se ale nezměnilo jsem bez práce, mám pořád hrozné deprese možná ještě horší než na střední, trpím těžkou sociální fobií, jít někam mezi lidi mi dělá hrozný problém. O sebevraždě uvažuju každý den...nemám ani jednoho kamaráda, matka si myslí že jsem uplně k ničemu, otce skoro neznám. Na to, že jsi někdy najdu přítelkyni můžu rovnou zapomenout. Už nechci žít tenhle život... Můžete mi poradit co nejméně bolestný způsob sebevraždy?

Děkuju, mě drží nad vodou...I mně, Nelly, mluví Dagmar z duše.
Nejhorší je na tom Marto21 opravdu to, že myslím, že už nikdy nebude líp. To mohou myslet (a právem) ti, kteří jsou mladší. Ti, kteří mají ještě budoucnost. Měla jsem spíše napsat, že já vím , že mně (a vím, proč to říkám), nikdy už lépe nebude! Není to možné, z tohoto nevybřednu...

Víš co mě ještě...Děkuju, mě drží nad vodou děti, i když kolikrát bych byla nejradši jen sama, ale díky za to, že je mám. Snažím se každý den dát si nějaký úkol a něčím se zaměstnat, ale než se k něčemu vůbec dostanu, tak mě ta chuť zase přejde. Říkám si, k čemu to vlastně bude, že udělám to či ono, když to potom nikdo neocení, v podstatě to dělám vážně jen pro sebe, pro tu potřebu se zaměstnat. Ano, mám dny, kdy se mi zdá, že jsem tak nějak smířená se vším, ale pak mě to zase dostihne a všechno ve mě puká bolestí a úzkostí, že už nikdy nic nebude stejné. Říkají, že to čas spraví, ale já tomu moc nevěřím. No držím se, protože musím.

Ještě pár vět....Víš co mě ještě napadlo?
Že jak jsem neviděla ten konec té temnoty,tak to bylo o to těžší. Nemít žádnou naději, žádnou budoucnost.
Zprvu mi pomáhalo, a vlastně pomáhá pořád-malé krůčky. Jen maličké, dosažitelné cíle. Přežít jen tuto chvíli, tuto hodinu, tento den, nic víc po sobě nechtít. Nedělat si nároky na světlou budoucnost, protože ta není teď. A já žiju teď a tady.
Myslet trochu jako zvířátko, nemyslet, co bude. Žít jen to co je právě teď.
A je hrozně důležité o tom mluvit. Co cítím, jak se cítím. Proto mě podpořila nejvíc terapie. Tam jsem o tom mohla mluvit, aniž by mě někdo okřikoval, bagatelizoval mé stavy, apod. Tam jsem se nemusela bát mluvit o sebevraždě.

Ale jak se má člověk...S depresí se vyrovnat???
Myslím, že nic takového ani nejde.
Je to jako naučit se žít s bolestí. Přežívat se s tím nějakou dobu dá, ale tím to bolet nepřestane.
Je pár možností, jak z toho ven. Žel, nikdo Ti neřekne, která je pro Tebe ta správná, která by Ti pomohla.
Kiti tady tuším psala, že jí pomohla teplá koupel, hýčkání sebe sama, Dagmara píše, že malou útěchu nachází v přírodě a knihách.
Mně v depresi šlo aspoň trochu se bavit s lidmi přes internet...
Nevím co pomůže Tobě. Ty bys to mohla trochu tušit, co myslíš?

Ještě pár vět....Mluvíš mi z duše.

Ještě pár vět. Víš,Pampeliško, nějaký druh smutku mne provázel celým životem. Ale krása mladého života ho zatlačovala do pozadí. Po několika ztrátách a též špatných zkušenostech se
objevil trvale a přivedl mne do úzkostí a depresí. A už je mým stálým společníkem.
Pravdou je, že by jistě nezmizel, ale alespoň polevil, kdyby mi mé nejbližší okolí více
rozumělo. (Už jsem stejně vzdala všechna vysvětlování pro pragmatiky stejně nepochopitelného). To, že vidím svět z jiných úhlů a mám jiná měřítka, mne jim vzdaluje stále víc a víc.
Co mi opravdu pomáhá je příroda a knihy, s přírodou umím splynout, ta má stejná tajemství, jako mám i já a s knihou se
dostanu do jiných světů. I např. dobrý dokument v TV nebo rozhovor se zajímavým člověkem (těch je pomálu) mne na chvíli pozvedne ze suterénu duše. Jakmile však takové zážitky končí, o to těžší je navrácení se do reality.Je to poté jak šlehnutí bičem...

Dag.,
ano, sama uprostřed...Milá Pampeliško, tvá empatie téměř ke všem nám, úzkostlivým, depresivním a vůbec nešťastníkům všeho druhu je dojímající. Díky za to, že neúnavně na více diskusích se snažíš vcítěním pomoci!

No ano, i ty "nejčernější" myšlenky mě přepadly, ale jsem si jistá, že zůstane jen u těch myšlenek. Nemám totiž zodpovědnost jen sama za sebe a to mě drží. I když hlavou se mi to sem tam honí stále. Ale nemít tu povinnosti a potřebu zodpovědnosti, kdo ví, jak by to dopadlo.