Reklama

Sebevražda

Jill (Po, 15. 7. 2013 - 06:07)

"jako bychom měli...Kdysi se označoval takový člověk jako prostě nešťastný, dnes má všechno škatulku a tak se to nazývá anhedonií.
I mně byla přisouzena. Je to neschopnost se radovat.
Kdyby to přišlo jen tak-zevnitř, pak snad je to i na psychiatra, ale léčit to,co přišlo cestou přirozenou-po smutných či krutých životných zkušenostech, kdy opravdu je přirozené, že se člověk už neumí plně radovat (ač zaradování se nevylučuje), necítí štěstí (a opět, nějaký záchvěv pocítí,podaří-li se něco).
Nějaké zaradování se a záchvěv štěstí je jen mžik,poté upadneš zase do stavu té tzv.anhedonie, protože v podvědomí nosíš stále tyto obtěžující a tíživé myšlenky, které nejsi schopen "odžít".

Pampeliška (Ne, 14. 7. 2013 - 22:07)

On ten pocit štěstí je..."jako bychom měli strach nebýt šťastní"...

Ano ano, to je přesně ono.Kdosi z psychologů to nazval jednou slovy:
Máme právo být nemocní, ale ne nešťastní.

Tak si myslím, že mnohdy je pro někoho lehčí přiznat depresi, protože je to dnes NEMOC, než když by měl říct to jak to cítím třeba já-
že nejsem šťastná.
A že mám u toho pocitviny, protože jaksi "nemám důvod".

N (Ne, 14. 7. 2013 - 21:07)

...rádi uvěříme, že je v...On ten pocit štěstí je taky takova povinnost, nejaký prapodivný požadavek doby, stejně jako mladi,, krása úspěch atd. Jakoby člověk co tento pocit nevykrikuje a už vůbec nesdílí měl byt nějak méně dostatečný než jiný. Jako bychom měli strach nebýt šťastní

Jill (Ne, 14. 7. 2013 - 21:07)

Ahoj, jak tady čtu, kolik...Ta "maska", kterou nosí, když musí vyjít z ulity , někteří z vás, nosím i já. Je nutností k přežití ve světě společenských "norem", když , ač nerada, se denně znovu a znovu probouzím do dalších mizerných dnů.

Pampeliška (Ne, 14. 7. 2013 - 21:07)

...rádi uvěříme, že je v pohodě, nemusíme nic řešit.

Nakonec jsme na tom světě každý sám. Sám za sebe. A i když si teď tady povídáme a soucítíme, nekonec se vrátíme do svého života , do té mizerie, a přežíváme dál. Vůbec nemám důvod takhle mluvit. Nyní se mi daří, jako snad nikdy. Můžu konečně pracovat, můžu studovat, mám děti, lásku, zvířátka...ale deprese mi vzala to nejdůležitější-chu%ť žít.
Já věřím, že vystuduji, vychovám děti, postarám se o domácnost, splním vše co mám, v práci přispěju svými schopnostmi...ale nevím, jestli budu odcházet šťastná. Jestli pocit štěstí ještě někdy zažiju.
Možná ze mě mluví léky, kdoví.

VYMRANÉ KUVY (Ne, 14. 7. 2013 - 21:07)

ZDECHNI A ZGEBNI !

K.alias J. (Ne, 14. 7. 2013 - 21:07)

A te co dnes ,slavi, (ona vi)...Patřilo to mně? Pokud ano, žasnu a děkuji za vzpomínku, ty tedy umíš překvapit!
I takové věci patří k tomu, proč mne nikdy nepřestáváš zajímat (a teď i překvapovat)a to v dobrém i zlém.
Ač už dávno nic neslavím,od tebe to beru a vracím s tou naší oboustranně podivnou, ale přeci jen úctou i já.

Pampeliška (Ne, 14. 7. 2013 - 21:07)

Ahoj, jak tady čtu, kolik psychologů nepomohlo, přijde mi to skóre spíše mínusové. Že bývá spíše pravidlem, kdyžnepomůže, nebo dokonce poškodí.
Mám v okolí taky dva tři takové případy, o nichž vím, že to byl krok vedle, volba psychologa, resp. toho konkrétního člověka. Někteří by to opravdu dělat neměli. Psychologem se člověk rodí, to vzdělání, to už je jen potřebný krok k uskutečnění a legalizaci využití svého nadání.

Na druhou stranu, oni mají být sdkutečně jen průvodci, ne zachránci. tak jestli od nich nečekáme moc. Někdy člověk není ještě zralý na takový způsob pomoci. Ale to by zas měl terapeut poznat a klienta nasměrovat na patřičnou službu. To už je o jeho etice.

Zaujalomě tu, jak se tu psalo o "dvojí tváři", kterou často mnozí z nás nosí.
Já jsem takový člověk taky. Kdybych neměla určité neskrytelné příznaky, ani rodina by si moc nevšimla, co se mi honí hlavou. Byla jsem vždy introvert, a rodina si všimla, že se něco děje, až dyž najednou neměli svůj komfort, když jsem zapomínala nebo nebyla schopna je obsloužit, dělat pořádek, nakupovat. Uzavírala jsem se do sebe, ale když bylo nutné něco udělat, povětšinou jsem to udělala. Manžel si po půlroce všimnul, že jsem nějak zhubla, a to bylo v době, kdy už mi selhávala imunita a léčila jsem se na záněty v těle...někdy mi přišel jako slepý a podezřívám svou nevědomou část, že jsem to snad částečně dělala i kvůli němu. Aby si proboha všiml, že odumírám zaživa. Jenže jsem zároveň kolem sebe nosila masku klidu a pohody a na otázku jak se máš se naučila odpovídat , že O.K., okolí nic nepoznalo, ani když jsem chlastala a chodila po světě s dvojkou v žíle, protože jsem se naučila tak ovládat, že mi to ani hlava nebere, jak je tohle technicky možné. Dělala jsem dvě rozdílné věci zároveň. Uvnitř jsem umírala, navenek byla v pohodě. Je tohle vůbec možné? Podle mě ne.

¨Je to tak, že všichni jsme zahledění do sebe, do svých problémů, a umírající soused nám často unikne pozornosti, zvláště když se o to tolik snaží, rádi

Troska (Ne, 14. 7. 2013 - 18:07)

Promiňte, že ještě...No,delat si ze vseho srandu je sice zpusob,jak se nad ty sracky povznest,ale je to takove hrani hada na prsou.
stejne te to dozene a kdyz to neresis semele tak jako tak,mozna o to vic.
na druhou stranu prilisne pachteni taky nikam nevede.
nejak jsem si zvykla,ze co nezvladnu,proste prijmu.
o jeden problem vic nebo min,na tom uz nesejde.

rada (Ne, 14. 7. 2013 - 18:07)

Promiňte, že ještě otravuju, ale je tu ještě jedna věc. Právě proto, abych své okolí, jako dříve, neobtěžoval, mám obranu - a to takovou, že se snažím ze všeho udělat srandu (ne z vážných věcí, takový dement nejsem). Pak mě občas pobaví, když mi někdo řekne, že by chtěl mít moji povahu a přitom neví, jak by rychle prchal. Jednou mě známá dobře vystihla - pusa se směje, ale srdce brečí..

Troska (Ne, 14. 7. 2013 - 18:07)

A te co dnes ,slavi, (ona vi) preji vse nej a at je ta existence co nejsnesitelnejsi.
email se uz neodvazuju,ale neslo si pomoct,tak aspon takhle.
s uctou..

Troska (Ne, 14. 7. 2013 - 18:07)

Šárka to dobře vystihla -...takhle je to presny.

Troska (Ne, 14. 7. 2013 - 18:07)

Martine,
protoze jsem si vzdycky
uvedomila,ze proste zit fakt
nechci a nemuzu.
prislo mi pak uz hloupy chodit
na terapie s tim,ze jen
cekam,nez se mi podari to
definitivne zabalit.
klidne moralizuj,unesu to.
fandim vam,ze se s tim bahnem
zivota rvete,mate proste
proc,nebo pro koho.
necekam,ze budes
souhlasit,nebo ze me pochopis.
je to vlastne jak pise
Sarka,zadneho psychologa
nebavi poslouchat,jak se v tom
placam beze zmen a posunu s
neustalym tvrzenim,ze
perspektiva zmeny je nulova a
rozhodnuti nezvratne.
ze jen nezvladam to obdobi
mezi...
priznavam tedy,ze
psychiatricku jsem nasla az na
druhy pokus,s prvnim jsem mela
spatnou zkusenost.
ac mi diagnostikovali poruchu
osobnosti,nenuti me ani k
zadnym Ad,ac jich par bylo
vyzkouseno.
ale myslim,ze taky usoudila,ze o
lekach to neni a opet musim
souhlasit se Sarkou - proste si
musim pomoct sama a bud to
zvladnu nebo ne.
no a proste jsem to nezvladla.
k psychiatricce uz chodim jen
pro prasky na spani.
jeji obetavost je ale bezedna.
dokonce kdyz jsem byla v
lecebne tak behem tech tri
mesicu tam nekolikrat v nedeli
prisla,obesla si pacienty,coz
jsem u nikoho nezazila.
a to je psychiatricka,ne
psycholog.
kvuli brachovi zname jela v
patek v sedm vecer do jineho
mesta,kdyz mel problem,a aby
ho vyslechla,sedela tam s nim
az do jedenacti vecera.
kdyz jsem ji napsala
mail,protoze jsem se bala o
necem mluvit,nikdy to
nenechala bez odezvy.
fakt me mrzi,ze takhle to
nefunguje u vsech.
ten prvni psychiatr mi rekl asi
2x,ze mam dve tvare,kdy se u
nej tvarim.jako nejsmutnejsi
hromadka,ale venku kdyz na me
narazil,ze mam vyraz jiny.
potreti jsem uz k nemu
nesla,paradoxne ti dva byli driv
manzele.
kazdy jiny pristup.
takze holky chapu,ze muzou mit
zkusenosti,jaky pisou.
v lecebne kdyz jsem slychavala
od spolupacientek jaky maj
psychiatry a terapeuty,tak to
byla nekdy sila

rada (Ne, 14. 7. 2013 - 17:07)

Šárka to dobře vystihla - člověk si musí pomoci sám. Podívejte se na sebe pohledem druhého, nebo právě doktora a zjistíte, že naše neúspěchy, problémy, jsou vlastně neúspěchy jeho, protože se nic nezměnilo k lepšímu. Krátce to nevadí, ale v dlouhodobějším horizontu (což je mimochodem náš případ) to otravuje! Pak se vás snaží spíše míti rychle z krku.
Pak je tu ta potíž, že pro své okolí jste vlastně jen "otrávený nesnášenlivý (a kdoví, co ještě)." Vím to od sebe. Takže nakonec zabřednete do ještě většího marastu a sami.

Šárka (Ne, 14. 7. 2013 - 15:07)

Já už dobře vím, že si stejně musím pomoct sama a že mé kecy nikoho nezajímají. Dnes už jsou pro mě lékaři jen zdrojem prášků, jako my jsme pro ně zboží na páse. Prostě je dobré si přiznat pravdu. Určitě nesnáší někoho, kdo se v tom stále plácá, vrtá a kňučí, tak jsem byla taková, neplatí tohle a aby byl člověk tak rychle silný a dělal pokroky přímo jako rozkaz, tak to u některé psych. bylo, tak to jde moc těžko a není to stejně to pravé. Já se stále snažím vrátit si "chladnou" hlavu, abych už nebyla tak moc přecitlivělá, pak mě zklamání šíleně bolelo. Ani ze sebe nenechávám dělat pokusného králíka, co se týče léků mám dost vyzkoušeno a načteno, takže se některým nebráním.

Jill (Ne, 14. 7. 2013 - 12:07)

Já souhlasím s posledním...Martin mne "předběhl, můj souhlas patřil nicku "Mám" .

Jill (Ne, 14. 7. 2013 - 12:07)

také samé špatné...Já souhlasím s posledním příspěvkem, jen odmítám AD, ale když je nejhůř, vezmu jednorázově Rivotril.
Troska má také pravdu, že některým se asi pomoci dostane.
Jak pravila má psycholožka, že některým stačí jen "nasypat bobule".
I podle tohoto vyjádření, věřte mi, že doslovné, si dovedete udělat jistě úsudek,
jaká lidumilka to byla! :-(
Já od ní odešla...

Martin (Ne, 14. 7. 2013 - 12:07)

Nevím, ale něco se mně na vašich příbězích nezdá. Asi nejlépe je to vidět u Trosky. Ze všech stran se jí nabízela pomoc, ale ona ji odmítla. Proč? Asi jsem naivní, ale stále si myslím, že kdesi uvnitř každého z nás je touha bojovat a vypořádat se s obtížemi. Dnešní doba má tu výhodu, že největší krizi pokryjí AD, ale potom už nastupuje osobní rozhodnotí každého z nás.

Nechci tady vypadat jako machr, ale já svými duševními potížemi trpím již přes čtvrt století. Když jsem se dostal na pokraj sebevraždy, tak jsem si řekl, že ještě něco MUSÍM podniknout. Takže jsem zašel za psychiatrem a vzal jsem to jako poslední možnost. A vyšla, AD zabrala. Jenomže tím boj teprve začal. Ukázalo se, že i přes AD mám stále zcela negativní způsob myšlení. Takže nastoupila mnohaletá a někdy dost bolestná psychoterapie.

Možná je to mužský způsob uvažování, nevím. Teď sem přispívají samé ženy, chtělo by to dalšího pisatele :-).

Mám (Ne, 14. 7. 2013 - 11:07)

také samé špatné zkušenosti s psychology. Byla jsem asi u šesti, ke třem jsem chodila dost dlouho a nikdy to k ničemu nebylo. Byli to psychologové přes pojišťovnu, ale dva jsem i platila, protože jsem si myslela, že třeba budou lepší - nebyli. Vždycky mě vyslechli, nic mi neporadili. i když jsem se stále točila v kruhu, nikam mě nevedli, nedělali žádnou terapii, nic. Já hodně čtu, takže jsem měla načteno, připadlo mi, že toho vím víc než oni. S psychology jsem to vzdala asi před pěti lety a nemůžu říct, že by mi bylo bez nich hůř. Ráda si přečtu nějakou chytrou knížku, hodně přemýšlím, píšu si deník. A beru AD, takže to jde. Psychologie prostě není žádná exaktní věda, kde platí "když je A, tak platí B". Strašně záleží na osobnosti psychologa, na jeho ochotě něco s klientem dělat, a to má asi málokdo. Kdo to bere jenom jako práci, ten prostě nepomůže. A taková je bohužel asi většina.

Troska (Ne, 14. 7. 2013 - 08:07)

Já jsem se u psychologa...Znama zas platila za jedno sezeni 400,-kc.
to bych nikdy nedala,ale zije na vesnici,kde jiny terapeut neni,tak nemela moc na vyber.
po me nechteli uz ani regulacni poplatky

Reklama

Přidat komentář