Sebevražda

Ahoj, máte někdo pocit na...Má psycholožka poslouchala a poslouchala a zdála se nějaký čas alespoň chápající, když však jsem řekla jednou něco, co se jí nelíbilo (velmi slušně a zdvořile) , plně se projevilo, že na mne se.., ani neuměla maskovat, že jsem ji naštvala,všechno to, co do té doby ukazovala,bylo falešné. Místo pomoci jsem byla jejím odseknutím frustrována natolik, že už jsem tam nikdy nešla.
Tak to ten tvůj terapeut, Pampi, byl proti ní anděl.

Ahoj, máte někdo pocit na...Šárko,
naprosto Tě chápu, a zcela se v tobě vidím. :-)
Až jsem se musela usmívat, jak přesně jsi to vyjádřila. Ano, mívala jsem stejné pocity. Vztekala jsem se, plakala jsem, vzdávala jsem to...klasický scénář.
Oni nám fakt moc pomoct nemohou. Jde o to, co mi sami sobě řekneme v terapii. Já měla pořád pocit, že mi ten chlap nerozumí. Ale já jsem mu to i řekla. Chtěl, abych mu o tom pověděla víc, co konkrétně mě štve, jaké pocity to vxvolává, a odkud ta pocity už znám...chtěla jsem ho málem praštit za ty blbé kecy, ale přistoupila jsem na jeho hru. Kdž přestoupíš své ego, přestaneš se zabývat tím, jak u toho vypadáš, a co si o tobě terapeut myslí, vezmeš si z toho, co potřebuješ ty. jemu je to v zásadě jedno. Jde o tebe.

Hlavně o tom s nimi mluv, i o tom negativním, co v tobě vyvolávají.
Já třeba řekla svému terapeutovi (kterého jsem jinak měla hodně ráda), že mě děsně rozčiluje, jak si tam klidně sedí v tom křesílku, pohupuje se a kouká na mě, zatímco já se tam smažím ve vklastní šťávě... Houpal se dál a říká:
"Povídejte dál, čím vás ještě štvu..."
No, měla jsem chuť na něj vlítnout, a něco mu udělat, ač to není můj styl.
Tak jsem mu to prostě řekla.
V klidu se se mnou o tom bavil, jak se zlobím, a jak mám chuť ho bacit.
Šílené. :-)
Ale nakonec fajn. Konečně jsem někomu řekla, že se na něj zlobím, to jsem neuměla.A on to vzal tak v klidu, že jsem žasla. Bal zvyklý na horší věci. A připravený reagovat.
terapeuti nejsou tak zranitelní, snesou hodně. Zkus to. Řekni co cítíš a jak moc tě to štve.

Ahoj, máte někdo pocit na psychoterapii, že se ztrapňujete, že říkáte stále to samé, že doktorka očekává nějaký posun k lepším a když nepřichází, tak se na Vás jen přetvařuje z profesionality, ale ve skutečnosti ji nudíte a nesnáší a nechápe Vás ?
Já tohle zažívám skoro u všech, až si zase říkám, že nemá cenu chodit k lékařům a už vůbec mluvit o sobě, ať je to kdokoliv. Nevím, co je normální a co už není. Snažím se navenek působit spokojeně jen naoko, když jdu po venku, ale u lékařů se často hned rozbrečím, to jsem dříve neměla, hned to z pudu sebezáchovy zastavím. Připadám si všem na obtíž, byť i z důvodu, že jen existuji. Jak mám nutkání a potřebu někdy s někým mluvit, tak se musím držet, abych nenapsala třeba mail nějaké doktorce, když jsem psala třeba nedávno. Počítám třeba dny, kdy už asi se to hodí. Jsem zmatená šíleně a čím člověk stárne, tak to je horší.

Děkuji vám za podporu!
Pro vás :-) od :-).

Martine,
máš kolem sebe...Připojuji se k Pampelišce. Martine, zdáš se být moudrým a milým člověkem! Hodně štěstí i nadále!
Pro tebe :-) od :-(

Jill: Ano, moje paní...Martine,
máš kolem sebe skvělé lidi. To je super. Tak kéž už nikdy depresi řešit nebudeš muset...

Jill: Ano, moje paní doktorka je dobrým psychologem. Rozhodně se z její strany tehdy nejednalo o nějaký pozitivistický nátlak. Celé terapie jsem vykládal o tom, jak jsem neschopný a k ničemu, jak by bylo lepší tady nebýt. Paní doktorka se mně po mých černých proslovech vždy zeptala, proč si to myslím, jak se při tom cítím - sama toho příliš nenamluvila. Její úkoly jsem zpočátku většinou nesplnil a tvrdošíjně jsem na úvod řekl: "Nic radostného mě nenapadlo". Každopádně jsem po jisté době pocítil k paní doktorce naprostou důvěru a pochopil jsem, že se mnou sice bytostně nesouhlasí, ale že mně rozumí a soucítí se mnou.
Samozřejmě nemůžu vynechat obrovskou pomoc své manželky, ale ta už byla z mých destruktivních monologů naprosto zničená. Je pěkné někoho vyslechnout a rozumět mu, ale ne každý to vydrží týdne a měsíce.

Jill, ahoj, jak...Děkuji Pampeliško za optání- u mne stále totéž- stabilizovaná mizérie.
A čas od času nestabilizovaná :-(
K Martinovi: Víš, já si myslím, že dobrý
psycholog by měl poznat, komu může "nabídnout" zkusit myslet pozitivně a u koho by to bylo kontraproduktivní. U tebe uspělo to, co píšeš, u mne si to nedovolil ani zmínit. Deprese mají různou tvář a lidé je různě nesou.
Klidné ráno všem dobrým lidem a těm trpícím zvláště!

P., právě se mi zastesklo...Jill, ahoj, jak válčíš?
Njn, taky jsem cítila nelibé pocity, jako ty, když mě někdo chtěl aktivizovat a já nemohla nemohla, nemohla.
Chodila jsem tehdá na jednu diskuzi a tam byla holčina, co si myslela, že tyhle stavy potřebují tvrdou práci a vedení. Naneštěstí byla ještě k tomu všemu přesvědčena, že je jakýsi guru a měla kolem sebe houf přitakávajících oveček, které vždy stály při ní, ať řekla jakoukoliv blbost. Považovala se za velmi moudrou a jednala s lidmi spatra, hlavně s těmi, co nebyli součástí její "pravdy", kterou hlásala. Dnes se nad tím pousměju, ale tenkrát, vtom stavu mi to velmi, velmi ubližovalo. Přesto jsem tam znovu a znovu chodila a pokoušela se normálně bavit, než jsem pochopila, a odešla jinam.

sivzpomínám, že jsem v...Já,
ve tvém příspěvku jsem se taky trochu "našla", děkuji za něj.Taky nevysazuji AD, aby se stavy nevrátily.
A ten koloběh myšlenek, jak jsem špatná, že se nemůžu přemoci, a vzchopit se, jak druzí radili (vím, v dobrém úmyslu), to je přesné.
Jednou jsem psychologovi řekla, že jsem v depresi stejně matka a manželka nanic, že bude pro děti i muže lepší, když tu nebudu.
Odpověděl, že si myslí, že i v tomto stavu jsem pro děti lepší matkou než kdybych nebyla vůbec.Ale nikdy mě nepřemlouval, abych se nezabíjela. Jen mé sebedestrukční počiny zrovna nevítal, ale aspoň mě nevyrazil kvůli tomu.

sivzpomínám, že jsem v akutní fázi deprese moc dobře věděla, že moje černé myšlenky mi způsobuje choroba, ale nebyla jsem schopna se jich nijak zbavit. a tím víc jsem si vyčítala, že jsem strašná, že mám tak negativní myšlenky, že nejsem schopna nic dělat a paradoxně mě to hnalo k sebevraždě, protože přece tak hrozný a bezcenný člověk, jak jsem se cítila, nemá právo žít a jen všechny kolem svojí přítomností otravuje a všem by se ulevilo, kdybych umřela. Jsem si tehdy myslela. Samozřejmě, že to není pravda, ale tyto pocity jsem tehdy měla, až jsem jednou ze zoufalství spolykala prášky, ani snad proto, že bych chtěla umřít, ale proto, abych už neměla ty strašné trýznivé myšlenky, abych nic necítila.
No .... jsem stále tady. A deprese už nemám, jsou kompenzované antidepresivy, která se ale nikdy neodhodlám vysadit, protože už nikdy nechci něco tak strašného jako deprese zažít.

Ano, také já s Pampeliškou souhlasím. Většinou to tak platí, ale já mám i opačnou životní zkušenost. Moje paní psycholožka mně při léčbě deprese řekla, ať se hlavně nepouštím do nějakých důležitých rozhodnutí, ať odpočívám, hodně spím a třeba si i dám neschopenku. Při každé návštěvě jsem dostal stejný úkol - najít něco pozitivního, najít aspoň jednu věc, kterou bych mohl do příště udělat a měl z ní radost. Jít na procházku, podívat se na film, jít si hrát s dětmi... Jistě, to jsou samozřejmé věci, ale pokud jste někdy měli depresi, tak mně jistě rozumíte. Dlouho jsem kladl odpor, ale nakonec mě "zlomila" a naučila myslet optimisticky. Deprese zvolna odezněla a s ní i sebevražedné myšlenky. I dnes na mě někdy zaútočí depresivní myšlenky, ale celkem se jim bráním. Sklon k chmurám mně již asi doživotně zůstane, ale nevzdávám to :-).

Neblázni, tohle jsou...Ještě jsem zapomněla dodat, že Praško radí
že trpící potřebuje hlavně toho, kdo by ho vyslechl a projevil porozumění.

Neblázni, tohle jsou...P., právě se mi zastesklo po tvých příspěvcích a konečně jsi zase tady, kde tě potřebujeme.
Já s tím, co píšeš, i tentokráte souhlasím. Dokonce i snad nejlepší český psychiatr Praško říká to, co ty píšeš, že je to zkrátka medvědí služba pro trpícího mluvit o tom,aby myslel pozitivně a že bude lépe atd... Dokonce to prý působí kontraproduktivně.
Tu kontraproduktivitu znám i sama z vlastní zkušenosti. Ať prominou ti, kteří to myslí s druhými dobře-jejich optimismus je mi v takových chvílích až odporný. Omlouvám se, ale píšu to, co cítím .

rodiče také...Neblázni, tohle jsou přesně ta slova, co lidi na dně slýchávají nejčastěji.
"Vzchop se, mysli pozitivně, podívej jak jsou na tom ostatní hůře",
případně ještě:
"jsi sobec, když chceš z toho utéct"
apod.

Prosím vás, všechny, co neznají stavy beznaděje a chtěli by takto ostatní "podpořit":

NEDĚLEJTE TO, PROSÍM,nedělejte to.
Je to pro trpící jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak ho srazit ještě níže.
Ať už je to vážné nebo ne, ať jde o depresi nebo jen situační smutek, splíán, blbou náladu...NIKDY nepomůže znevažovat jejich pocity.
Když se člověk cítí blbě, potřebuje jen uznat, že má právo smutnit, ať už v našich očích je to banalita či vážný stav.

Pocity každého člověka jsou jedinečné a nikdo by druhému neměl předepisovat, jak by se měl cítit.

Vím, že je obecně v povědomí lidí, že by měli ty dole trochu povytáhnout nahoru, říkat jim něco hezkého, odvádět pozornost od jejich potíží. Říkat jim, že se nic neděje.
Ale je to právě naopak. Stačí uznat, že potíže mají, a že na ně mají právo.

Už i malé dítě když si rozbije koleno, pláče, a my mu říkáme, že to nic není a že nemá plakat...plakat přestane, ale odnese si z té situace to, že máma ho nechápe, protože mu nevěří, jak ho to bolí, a že nesmí projevovat svou bolest (plakat). Naučí se tak chovat, a je za to chválen. Jaký je to "hrdina".
Tragedie pro další emocionální život.
Takže tu máme samé "hrdiny", co nepláčou, ale stíhá je psychosomatika (tělo už to nemůže vydržet, jak ho popíráme, tak dá vědět jinak, svými prostředky), deprese (duše to vzdala) a panická úzkost(nejsem tak dobrý, zase neuspěju, nedokážu se zavděčit tomu tvrdému světu, a schovat dobře svou citlivost).

Popřemýšlejte nad tím, až zase někdy budete chtít někomu povídat, jak se má cítit a pro koho něco dělat (děti, rodina...).
Děkuji za všechny trpící. :-)

pochopitelne kdyz nemam...Máš pravdu ty, pod nickem "nula". To se to radí, to se to myslí pozitivně, to se to věří, to se to mluví, když je člověku dobře.

pochopitelne kdyz nemam partnera, tak logicky nemam manzela, nastesti rozum trochu mam, takze deti zadne nemam. Bohuzel jsem se neumela narodit, nikdy jsem stastna nebyla a clovek jen zivori. Zatim se jeste nezabijim, ale uprimne myslim, ze kdyz je nekdo jako ja, tak tady akorat zbytecne otravuje. Pozitivne myslet to se rekne, kdyz jsou jen spatne veci v zivote.

manžel,děti?,máš to...Skvělý :).

manžel,děti?,máš to...ty taky, tlusťoško.

ne, ani pratele a rodice me nemusi, tak co ted, ze? Sance na zmenu je velmi mala.