Sebevražda

Souhlas s Grace. Psychologa...No nevim. Pokud má paní G. až takové problémy, že se několikrát otrávila léky, tak bych jí tuhle šanci nebrala.
A jinak v době, kdy jsem spoléhala výhradně na klasickou medicínu, jsem také vystřídala pár psychologů. Že je mezi nimi dost blbců, to už jsem zmínila. Ale dá se najít alespoň některý, sice neudělá zázrak, ale pomůže alespoň nějak v něčem. A zcela logicky: kdyby byli všichni na nic, tak by jejich obor skončil, nikdo by je nevyhledával. Dokud fungují a lidé za nimi chodí, pak zřejmě pomoct umí.
A jinak dodám nepříjemný fakt: lepší jsou ti, co pracují bez smlouvy s pojišťovnou, tj. za úhradu od klienta. Ti zdarma většinou pracují hůř.

Velmi pěkná otázka. Ale...Tak bacha Martine, zásadně odporuji a mám to od Pampelišky. Kdyžtak zalistuj. Pampeliška byla na kurzu krizové intervence a vím od ní, že je školili v tom, že písemně nelze nikoho přimět k sebevraždě. Bylo při situaci, kdy se mi na příspěvek ozvala jedna paní, co to sem chodí jen číst. Moc toho nenapsala, tak jsem nevěděla. A ptala se, jak to tady na ní působí. Pampeliška ihned zareagovala a pomohla mi. Zalistuj, uvidíš.

Souhlas s Grace. Psychologa ne. Jenom žvaní a je to úplně k ničemu. Kolikrát to ještě víc zdeptá. Sedí si tam v křesýlku a žvaní blbosti, fráze, hovadiny. Pokud máte peníze, raději si dopřejte nějakou relaxační masáž nebo jinou terapii (floating, vířivka). Aspoň na chvilku se vám uleví.

Tohle jsem už probírala...jsem si přesně tohle říkala, když jsem měla depresi. I jsem se o sebevraždu pokusila. Když jsem se uzdravila, tak vím, jaká to byla blbost. Ovšem tehdy jsem o správnosti této myšlenky byla skálopevně přesvědčená. Proto vám přeju, abyste se uzdravila a pak teprve se vám rozsvítí.

Rozmařilost mě vůbec...Velmi pěkná otázka. Ale pozor, třeba člověk v depresi uvažuje patologicky a vůbec to nepochopí. Pro něj je totiž odchod logickým řešením situace s tím, že všichni budou rádi a oddychnou si.

Rozmařilost mě vůbec nenapadla.
A co by vaší rodinu týralo víc: že by přišli o maminku nebo že mají maminku, která trpí problémy?

V tom případě vám musím...Tohle jsem už probírala sama v sobě milionkrát..Navíc svou přítomností tu rodinu spíše týrám, vtahuju do kalných vod svý existence.. ne , to není rozmařilost, že by jsem si řekla - a mě to tu nebaví, tak se asi zabiju,,,všechna pro a proti neustáke řeším..

Já vím..to ale oni...V tom případě vám musím připomenout, co jste mi napsala ve svém prvém příspěvku: že já mám výhodu svobody, ale vy ne. Máte rodinu, takže žít musíte.
A ještě vám připomenu tu svou odpověď: máte narozdíl ode mě výhodu, že máte pro koho žít.

Co myslíte?

No, tak to se ale nedivte,...Já vím..to ale oni nevěděli, nebo si to možná domysleli.....
Psychologa mám taky kdysi za sebou, na nic..Spousta peněz, času...Máte pravdu, samozřejmě, je to ale o tý síle jít dál. Asi už nechci. Ne jen nemůžu, ale nechci..

Tak já měla několik...No, tak to se ale nedivte, že vám ten doktor sebral návykový lék.
Pokud máte potřebu unikat z reality "oblbnout se" (což v podstatě vytváří všechny léky na nervy, ale málokdo to dopracuje k předávkování), pak bych vám ještě poradila terapii u psychologa. Někoho dobrého (chce to nevzdávat, když zrovna narazíte na blba. Takových je mezi nimi mnoho), kdo by s vámi podrobně rozanalyzoval i tu nenávist i to proč chcete tolik ze života unikat. Možná ten průběh sezení bude dlouhodobější (hodně sezení), ale při myšlence na sebevraždu není co ztratit-omlouvám se za svou brutální upřímnost. Ale předávkováváním se rovněž zabíjíte. Udělejte to tak ještě párkrát a máte smrt jistou-selžou vám játra.

Tak já měla několik záměrných předávkování za účelem oblbnutí se. Pár příspěvků nazpátek jsem to popisovala, právě jsem to probírala ještě s Pampeliškou..

Martine, máš tady toho s náma hodně. Uznávám.
1) Obdivovat není proč, byla jsem dlouhodobě absolutní troska, nyní jsme si "polepšila" a jsem menší troska. Nijak líp to nevnímám.
A není to tak, že čím větší tlak, tím větší naděje. Ne! Je to o tom nebát se trpět, protože i utrpení má svůj konec, byť je člověk týrán zevnitř nebo zvenku-a může být i týrán nadále zevnitř i zvenku, ale ta trýzeň prostě po čase mizí a proměňuje se v pozitivno. Zdůrazňuji, že to není nějaká má osobní zásluha, je to o tom, že tak funguje lidská mysl, lidské tělo. Je to zajímavý jev, ale funguje to tak. Např. nejvitálnější a nejpozitivnější senioři bývají právě ti, kteří prošli za války koncentrákem. Je to zajímavé, ale jsou tím známí. Např. Arnošt Lustig si po válce život absolutně vychutnával, byl viděn zásadně jen s úsměvem, měl hodně propracovanou vlastní filosofii a mnoho rad k pozitivnímu životu. A dožil se i vysokého věku. A to taky nebyl nijak osvícený: traumatu z koncentráku se nebyl nikdy schopný zbavit, ani se s tím vyrovnat, natož Němcům odpustit.
2)Musíš si uvědomit, že za ty deprese nijak nemůžeš. Prostě v tobě vznikají samovolně a s tvou vůlí nijak nesouvisí. Naopak je silným výrazem tvé síly, že navzdory tý mrše deprese zvládáš kvalitní život. Změň jen pohled a nekritizuj se.

Neomlouvejte se, tahle...Souhlasím, na BZD pozor. Lépe nebrat nebo pouze malé dávky v případě akutní potřeby. Doma jsem dostal kdysi lahvičku plnou tablet Rivotrilu, ale tak jsem se toho bál, že už dávno prošel ;-).

Teď už ani nevím, na co mám reagovat.
D.:
1) Tak tohle si zaslouží můj obdiv. Vůbec nevím, zda bych podobné problémy zvládl. Bolest snáším velmi špatně, natož potom dlouhodobou. A popisovaný přístup k nepříjemnostem je opravdu pozoruhodný. Čím větší tlak, tím větší naděje. Nad tím se budu muset zamyslet.
2) Ohledně nízkého sebevědomí podotknu, že deprese člověka rozkládá zevnitř. Vnější podmínky jsou dobré (rodina, práce, tělesné zdraví), a přesto si člověk stále více zoufá. To samozřejmě intepretuje jako svou slabost a hodnota sama sebe klesá. Z toho se dástávám už přes deset let a pořád někdy prosakují staré vzorce chování.
Grace: Mně je víc než 40. Byl jsem už totálně na dně, a přesto jsem teď rád na světě. A změnil jsem se. Je to těžký boj sama se sebou, ale má smysl :-).

No, to je právě ono..já to...Spíš než můj "monolog" by vám mohly pomoci ty knihy, jak vám tu radil před chvílí jeden pisatel. Kniha je vypsaná podrobně a E. Tolle píše nejen tak, že hodně vysvětluje, ale radí "jak na to". I proto je tak populární.
....já žádný spisovatel nejsem. A tady se taky brodím z posledních sil.

Ne, tak to se omlouvám, ta...Neomlouvejte se, tahle diskuze není "sluníčková". Ten neurolol tolik neprožívejte, je návykový, tzn. že po čase přestane naprosto fungovat. Jestli jste po tolika letech vnímala ještě jeho účinnost, musela to být snad autosugesce. A možná jste i chtěla vyšší množství, proto vám ho lékař sebral. Ale klid, po nějakém čase tělo na ten lék zapomene a bude vám zase účinkovat nižší dávka.
Jinak játra a ledviny se léky skutečně intoxikují. Hodně na ně zabírají bylinky, nejsilněji Ostropestřec mariánský-vysoce účinný detox na játra (ty léky trpí nejvíc). Zkuste tak tři silnější čaje půl hodiny před jídlem nebo půl hodiny po jídle. Skvěle se mi osvědčil.

Jo, tak to vás nijak...No, to je právě ono..já to v sobě zároveň nendávidím a jako by jsem tak i posilovala tu nelásku k sobě..je to začarovaný kruh. A velkou roli v tom všem hraje ten můj otec - ovšem to se nechci omlouvat - nicméně je to tak. Podívám se na Váš monolog, díky..

A jak to máte se vztahem k...Jo, tak to vás nijak nenadchnu, protože na téma jak to mám s okolím: mám to přesně opačně než vy. Věřím na lásku, věřím na lásku v lidech, ať se setkám s kýmko-liv, snažím se v něm vidět pozitivno, ikdyž to vždy nejde. Ale snažím se. Snaha o lásku a snaha o pozitivno je přesně to, co mě drží při životě asi tak nejsilněji.
A je to trochu paradox, poněvadž život mě semlel daleko krutěji než vás. Jenže právě tím, že protrpíte určitý "limit únosnosti" dostanete se k pozitivnímu vnímání. Málokdy odpuštění. Já nikdy nezapomenu mnoha lidem, do čeho mě namočili a čeho všeho jsem se stala obětí.
Na tohle téma jsem se tady nedávno hodně rozpsala, až jsem se bála, abych tady nevytvořila nějaký svůj monolog. Kdyby vás to zajímalo, stačí krátce zalistovat.
S nenávistí vám neporadím. Ale vhodné léky by mohly ztišit ty vaše stavy frustrace. Ona to totiž nemusí být "jen" nenávist. Já vás můžu jen navést, ale léky musíte prodiskutovat s lékařem.

Nejsem lékař, psycholog ani...Ne, tak to se omlouvám, ta moje reakce byla přehnaná..ono to je jako když se feťáka zeptáte, zda něco někdy bral ..jenže tak to vidím já ze své pozice, do toho nemůže vidět někdo , kdo o mě nic neví, samozřejmě...

Doporučuji knihu Moc...Děkuji, zkusím to..i když mám tu několik podobných knih které jsem buď ani neměla sílu začít číst, tedy čas a sílu a nebo které jsem nedočetla...a ted už jsem fakt jen ten vycucanej citron...