Sebevražda

Jestli té naší Pampelišce...Terezko,
je to možné.
Nebo je to i naopak, že když jdu dolů, potřebuji vyhledávat podobné lidi, a diskuze.
Nejspíš z obojího trochu.

Nicméně stále si myslím, že si problémy druhých lidí nenechám zasahovat až tak hluboko. Mohu soucítit, ale nemusím se z toho sama rozsypat. Mám nějak dojem, že tohle držím docela od sebe oddělené.

nejde nepoznat.
osobni...Já myslím, že největší peklo stejně člověk může zažít jen na zemi. Zatížen hmotou a různými omezeními. Včetně omezení myšlení a schopnosti náhledu.
Věřím, že tak nějak instinktivně věříme, že s koncem těla skončí naše ego-existence.
Čert ví, jak to je...

Jestli té naší Pampelišce k tomu jejímu stavu také trochu nepomáhá její upřímnost a bezprostřednost a schopnost empatie.

Pokud má člověk schopnost vcítit se do druhých a potom to s nimi prožívat a následně se těch pocitů nezbaví, může ho to stahovat dolů. Má zkušenost.

mila jito,
nikdy neprijde...Milá Debbie, věděly jsme, že? Poznaly jsme rukopis. Přiznávám, že tvůj osud mne zajímal a zajímá stále, jen se na tebe už neobracím tolik osobně a už nebudu, abych neobtěžovala a neštvala tě.
Ano, čas od času tíhnu k této diskusi a proč, to už ode mne dávno víš.
A ani nevím, jestli mám být šťastná, že stále jsi tu mezi námi, když vím , jak strašně moc jsi chtěla a chceš odejít.
Co jiného napsat mi činí rozpaky.
Debbie, snad si to jednou "tam nahoře"
znovu "rozebereme"...
Jita s ranním pozdravem a přáním klidu...

Holky komplikovaný,...mila jito,
nikdy neprijde nic samo..
vzdycky za ty bahna nekdo nebo neco muze.
ale kam az musime moct my - to je mi zahadoi.
ted je otazka, jestli je robotaliace pro tento stav lepsi nez uplne dno nebo horsi.
uz se v tom nevyznam.

drz se,preju hodne sil...

Holky komplikovaný, zdravím. Jsem psychicky tak vyčerpaná, že mohu svůj současný stav nazvat apatií. Robot jako n. Humus jako n.
Tentokrát můj stav nepřišel sám, na vině jsou jiní, kteří mne tam stáhli s sebou.
Do pr.... s takovým životem.

ale ne Pampelisko.
driv bych asi neco nehezkyho odsekla.
dneska uz jsem vcelku imunni.
mnohem vic me vytaci to ,ze nevim jak s tim zachazet.
zivot uz je tak podelany, ze ho zit nemuzu ani kdybych tisickrat chtela.
nekterych okolnosti se v zadnem pripade nemuzu a nechci dockat a prekvapuje me,ze jeste nenastaly.
prave proto nechapu,kde se bere ta zdrava cast.

uplne ti rozumim co myslis tim strachem z dovolene.
mam to podobne.
diky brigade mam ted nejaky jakz takz rezim.
az za dva mesice skonci,vrati se vse do starych koleji kdy budu jen vstavat a chodit spat.
sama v sobe se ted nijak nepatlam.
uz na to ani neni energie a v podstate neni v cem se uz patlat.
jedine v co verim je,ze prave pak prijde ta doba, kdy to sepne v palici k nejakwmu konecnemu vysledku.
az si zase uvedomim naplno celou svou zbytecnost a zbytecnost kazdeho dalsiho dne.

taky se drz Pampelisko.
je neco diky cemu by se ti povedlo si tu dovcu aspon trochu uzit?

presne tohle mila Pampelisko..."n",
musím Tě asi štvát těmi řečmi o zdravé části Tvého já, když Ti to říká každej... :-)

O psycholožkách v PL...hmm, mám taky rozpornou zkušenost. Není to terapie, co tam dělají, protože pravá terapie se v těch podmínkách ani dělat nedá. Druhá věc je, že už to povětšinou ani nezkoušejí.
Nelze jim to moc zazlívat.
Terapii má dělat vyškolený terapeut. Tím nemyslím VŠ, ale sebezkušenost. Výcvik.
To je ale jiná kapitola.

Popisuješ se jako robot, co jen zvládá další den. Mechanicky, automaticky. Tak tomu rozumím, mám to takhle taky, jen jsem dlouhou dobu byla trochu manická, kdy jsem činností toto zahlušila a nevšímala si toho. Jaký význam má se v sobě pitvat? Dostala jsem práci, vrhla se do ní po hlavě a po půl roce mi dochází dech a vyplavují na povrch všechny ta potlačené pocity...vzala jsem si dovču, a zároveň se jí bojím. Moc se jí bojím. Toho prázdna, toho času na přemýšlení nad sebou.

To se to řekne, pracuj, zapomeneš. prd. Vše se jen zadupe a pak to prorazí jako sopka s mnohem větší silou.
Pa, drž se, když už tu jsi.?

Pardon, mělo být...Ahoj, Jill,

trochu se rdím, nelochtej mi tolik ego ;-), přece jen je ve mně kus narcismu. Nejsem žádný zázrak, jen člověk, co si něčím prošel, chce se podělit v naději...že snad může být nadějí i pro druhé.
žádná upřímnost se mi nezdá dost zbytečná.
Otevřeně přiznávám, že se zase ženu dolů, spíš jsem si to teprv pár dnů schopná teprve přiznat.
Takže nejsem žádná zázračně vyléčená.
Jen člověk, co mu bylo dovoleno na notnou chvíli vystoupit z bahna a podívat se sama na sebe.

presne tohle mila Pampelisko slysim porad.
od psychiatricky,terapeutu na krizovem centru,v pk.
vsude slysim to pomyslne - asi nejaka cast v tobe chce proste zit.
rikam si,ze to neni mozne.
jak pises - tu cast vazne nevidim a dohani me to k silenstvi.
nejde na to nemyslet,prepnout se na pozitivni mysleni.

ty ad jsem chvili uzivala,ale tim jak po nich bylo stale stejne prestala jsem s nimi.
psychiatricka o tom samozrejme nevi.
ac ad nechci uzivat,souhlasim s faktem,ze dobry psychiterapeut je zaklad a muze v leccem pomoct.
o to vic jsem byla zklamana s psycholozek v pl.

ale mozna je chyba ve me.
mozna se neumim tak otevrit a ty pocity pojmenovat,vypustit.
ve srovnani treba s tebou,kdyz te tady ctu jsem v tomhle jouda.

taky mas pravdu s tim,ze to neni uplne dno ted.
to uz bylo.
ted jsem jen jakysi robot ,co se nekde napoji na nejakou trochu energie aby slo vydrzet dalsi den.
je to humus

"ji",
víš,...Pardon, mělo být "Ji".
Pampeliško milá, čekala jsem co napíšeš
na má možná až příliš zbytečně upřímná slova.
Opět, jako vždy, jsem četla tvá slova a opět se klaním, jak úžasně odpovíš na každou i zapeklitou věc. Tím "úžasně"
myslím upřímnost a srozumitelnost.
Díky, rozumím všemu, chápu a "beru".
Jsem teď v pracovním procesu, nemohu napsat více, jen jsem ti chtěla vyseknout poklonu!
Těším se i ve svých smutcích na další virtuální setkání tady či v jiné diskusi s Tebou!

Pampeliško, čtu ráda to,..."ji",
víš, hodně záleží na terapeutovi. Obecně hodnotit fungování psychoterapie je jako obecně hodnotit školství-vždy je to prostě o osobě učitele/terapeuta.
Rozumím tomu, že jestli nemáš dobrou zkušenost, tak tomu už nevěříš.
A s tím AD je to podobné. Ono to není nějaké řešení, ale já jsem stejně ráda, že jsem je měla (i když mi většina nepomohla od deprese, ale aspoň od příznaků bulimie a deprese pramenící pak v ní).
Nevěřila jsem jim, protože prostě nefungovaly. Tak jsem zkoušela další a další, a vlastně neměla co ztratit. Bylo mi jedno, jestli si zničím játra, stejně bych si tělo zničila tak jako tak svým pomalým zabíjením.
Psychoterapie, jakou podstupuji, není vůbec pro jednodušší lidi, čímž se nechci pasovat na učence, protože je to na hranici mých intelektových schopností. Jednoduše si připadám někdy příliš primitivní na to, abych tomu procesu porozuměla. Hlavně ve chvílích, kdy jsem dole, nebo tam směřuji.
Jako právě teď.Terapeut mi dnes dal pěkné "kapky" a řekl mi, že po mých zkušenostech v terapii na mě musí mít vyšší nároky, co se týče pochopení a spolupráce.
Vidí, že jedu dolů, a já si to jakoby nechci přiznat.
V těchhle chvílích jsem fakt ráda, že ho mám.

Píšeš, že tobě terapie nepomohla, AD nechceš, tak co vlastně Tě drží nad vodou?
Mně všichni doporučovali pohyb (sport nesnáším).Tyhle rady fakt nejsou k ničemu. Proč má člověk zrovna ve chvílích, kdy je mu nejhůře, dělat něco, co nesnáší???Dyť to nemá logiku a nefunguje to.

A ještě si dovoluji jednu poznámku, podobně jako "n" odmítám též i já AD s tím, že si nechci ani já nechat zasahovat chemií do svého myšlení.
p.s. Ač už mnozí, včetně lékařů, se mi snažili vysvětlit, že tomu tak není. Nikdo mne nepřesvědčil a že bych bývala ráda, ano, bývala...
To je podobné jako s vírou v Boha,
také bych ráda věřila a nejde to, víru si nemohu "vychtít".

Víš, pořád si myslím,...Pampeliško, čtu ráda to, co napíšeš, cítím
upřímnost a kompetentnost. Jen teď jsem se podivila, jak mohla takové individualitě a
vzdělanému člověku, jakým se jevíš, pomoci psychoterapie a dokonce tvořivost.Mně se toto ani nedotklo, bylo to až směšné v poměru k bolesti mé duše a s prominutím jsem usoudila, že je to účinné zřejmě jen pro jednodušší lidi, ke kterým ale ty vůbec nepatříš.

Víš, pořád si myslím, že je tohle Tvé psaní nějakou nevědomou formou volání o pomoc.
Ve chvíli, kdy se ještě daří psát na net, rozjet si ty stránky a číst si příspěvky, reagovat, schopnost o svých pocitech mluvit, je, zdá se mi, ještě prostě naděje, že se to dá změnit, že tam ještě jakási vůle po životě je.
Možná ji necítíš, nevíš o ní.
Ale já mám z toho tento pocit. Pozitivní pocit.
Člověk se někdy potřebuje ve svých s...čkách vyráchat. pobýt si v nich. Někoho to zahubí, a někoho třeba ne.

Já mám vše, co bych k radosti potřebovala. Po velkých ztrátách jsem začala znovu, a nechtěla jsem. Přesto cosi ve mně mě zvedalo pomaloučku. Teď už bych mohla být šťastná a radovat se. Skutečnost je taková, že se radovat už moc neumím. Umím se usmívat, umím fungovat, ale ve skutečnosti štěstí necítím. Ne takové, jak bych mohla, měla, jak by cítil normální zdravý člověk.
Třeba se jednou dopracuji zase ke stavu prožívání štěstí. Třeba...
Tobě, "n.",
by zatím aspoň stačilo upustit od každodenního plánování sebevraždy. Ale to se nedá domluvit, nebo poručit. Z toho se buď dostaneš, nebo ne.
Dost mě udivilo, že nechceš do sebe rvát chemii (AD).
Vždyť ve chvíli, kdy se stejně chceš zabít, je nějaké "zdravé vs. nezdravé" přece úplně fuk.
K čemu Ti bude, když umřeš "bez chemie v těle"?
Neříkám, že Tě to uzdraví, ale podaří vytvořit realističtější náhled na situaci.
A věř, že jsem AD vyzkoušela mnoho.

Zároveň si stojím za tím, že mně nejvíce pomohla psychoterapie, tvořivost, a pár dobrých lidí, které jsem potkala v krizi.

Co se týká člověka za nickem já, tak tomu bych přála, aby nikdy neměl tu potřebu osobně vyhledávat diskuse s podobným tématem a ještě víc bych mu přála, aby tam nepřispíval někdo jako on.
Pokud se "n", odhodlá k sebevraždě, budeš jí mít částečně na svědomí i ty.
Omluvou by ti snad jen bylo, kdyby sis myslela, že jsou tvé komentáře jakýmsi povzbuzením.
OMYL!!!!
Poukazují na lidskou hrubost a neschopnost empatie, které je všude habaděj a člověka ještě více nutí, přemýšlet o tom, jestli to zde má ještě vůbec cenu.

Drahá n,
nevím jak je možné, že se tolik trápíš, to skutečně ani trochu nezabízají AD?
Podle mne je problém v tom, že "nežiješ svůj sen". Soudím to podle sebe, pokud jsem žila život kde jsem byla jen jakousí loutkou, která se musela všem a všemu podřizovat, cítila jsem se, že ten život skutečně nestojí za mnoho.
Ale pokud jsem v sobě našla sílu a začala si plnit své sny z mládí, byť jen částečně, začala jsem na tom být podstatně lépe.
Co byl tvůj sen v mládí? Mít velkou rodinu a velký dům nebo být úspěšná a uznávaná kapacita ve svém oboru, nebo snad mít svou vlastní firmu?
Někdo chtěl být cestovatel, někdo kosmonaut, někdo učitel, misionář, někdo chtěl stavět města....
Co jsi chtěla dělat ty, když jsi byla malá, po čem jsi toužila?

S těmi sebevraždami běžte...Ty běž do prdele! Tato diskuse má název "sebevražda" a ty (mající rád život) sem vlezeš a píšeš
ať jdeme s těmi sebevraždami už do prdele! To je tak absurdní že si to neuvědomuješ jen ty, vypatlaný mozku!

ale preci musi jit ta zdrava...Já myslím, že doktorka na to ani nic říct už více nemůže.
Máš štěstí, že Tě aspoň nechá o tom mluvit, vyslechne tě. Vím, že to bůhvíjak nepomůže, ale aspoň to neuškodí tak, jako když to doktor vůbec slyšet nechce, nebo za každou takovou myšlenkou hned nabízí PL.
U Tebe vidí, že to nepomohlo. Tak už asi netlačí.

Já si o tom s psychiatrem moc nepokecám, ale s terapeutem ano. Myslím, že už pozná, kdy jsem opravdu v háji a kdy je to jen jen krátkodobý relaps.
Momentálně se držím fakt dlouho a skoro se bojím ho "zklamat" a říkat něco negativního. Paradox. Jako kdybych mu tím mohla ublížit. ...

Děvče, drž se, a když už tady jsi, a musíš tu být, zkus si to aspoň nekazit víc než je nutné. jak prožíváš dny? Jsi doma?

ale preci musi jit ta zdrava cast nejak preprat,porazit.
zarazi me,ze je az tak moc zdrava.
ze to neciti,ze by to byla uleva,vysvobozeni a nepodda se
presne jak pises .
kam az musime zajit?
mozna jsem to vzala ta spatny konec uz na zacatku,tezko rict.
taky o tom s psychiatrickou mluvim,ale myslim,ze uz ani nevi co by rekla.
podnikla nejake kroky a proste veri te zdrave casti.
musela bych se te myslenky uplne vzdat,aby slo volne dychat,jenze uz to nejde.