Sebepoškozování

ahojky Pajko, škoda, že nemám Spektrum, ale vidět to naživo taky stačí, nejhorší ale je, že si v porovnání s těmito lidmi připadám celkem normální a tudíž bez problému,nebo je bagatelizuju a uchlácholím sama sebe, že vlastně žádný nemám. Když jsem viděla tu naprostou ovladatelnost těchto lidí obsesemi bylo to hrozné, je hrozné i to moje nutkání, ale přece jen lze, když není moc rušivých momentů zvenku, zvládnout.Nejhorší je, že tito lidé se musí zbavit úplně všech obsesí a kompulzí, ale mnohdy ukončují léčbu předčasně a dojde k recidivě. Máš pravdu s tou nerovnováhou, většina duševních porucu včetně schizfrenie se dnes tímto způsobem vysvětluje- na snímcích z pozitronových emisních tomografií je to jasně vidět. jen do dneška netuší zda je to vrozené a když ne, proč tato nerovnováha nastane a proč se někdy vrátí do normálu. Nejvíc prý pomáha kognitivně-behaviorální terapie, s ní zkušenosti nemám,málokterý soukromý psycholog jí provozuje, prošle jsem rodinnou terapií a nyní je to logoterapeutka. Díky za příspěvky Dráža

Ahojky všichni,tak mi to nedá a jestli vám to nevadí, tak se k vám přidám. Na stránky doktorky jsem narazila náhodou, hledám něco do školy. A teď už se několik hodin probírám příspěvky k tomuhle tématu a jsem opravdu překvapená, kolik lidí tímto problémem trpí, já myslela že je to opravdu hodně ojědinělé. Když si to všechno čtu, tak mi popravdě moje problémy připadají proti těm vašim směšné. Bohužel se jich v poslední době nabalilo trochu víc a přestávám to zvládat. Se sebepoškozováním nemám problém dlouho, ani jsem si to zatím neuvědomovala jako problém, udělala jsem to jen párkrát. Jenom mi připadá trošku jiný ten důvod - já nemám pocit, že bych neměla ráda svoje tělo nebo tak, většinou je to nějaká potřeba uvolnit - nevim pořádně jak to říct, ale asi určité vnitřní napětí, které se už nedá vydržet. A tohle zabírá. Ale dneska mi třeba hodně pomohlo, že jsem narazila na tuhle diskusi. Tak se všichni mějte. Ciri

Drážo, pro mě ten dokument byl obrovsky objevný. Nevím, jestli má Spectrum nějaký archiv pořadů, každopádně se mnohé reprízují. Pořád jsem si lámala hlavu, kam sebepoškozování psychopatologicky zařadit. Ten pořad byl na příkladech několika pacientů. Jedna žena si nedokázala z hygienických důvodů uložit nic do kuchyňské linky, stále si myla ruce (měla z toho narušenou kůži), bylo jí odebráno dítě a nemělo to nic společného s podmínkami, že pokud..., tak někomu ublíží. Byli tam i lidé, kteří měli tendenci cokoliv shromažďovat, nic nevyhodit a bydleli mezi odpadky. Takže to jsou ti, co se jim občas vznítí byt :( Pak tam bylo sebepoškozování, záběry poškozené kůže a ukázka terapie, jak pacientka sedí s terapeutkou, nůž se dotýká kůže a svádí se vnitřní boj. Taky někteří měli problém dotýkat se svého těla, vraceli se několikrát přesvědčit, že je doma to či ono v pořádku, až nedokázali vůbec odejít... Bylo toho dost, co jsem už znala odsud. Vyslovili větu o tom, že je to porucha funkce serotoninu v mozku, takže když si někdo ublíží, prožije velmi příjemný stav a úlevu, vzápětí ale nastoupí výčitky, že to provedl. Přitom se jedná o nutkání mimo jeho vůli, není vinen. Správnou terapií ale lze dosáhnout stavu, kdy své chování pod kontrolu dostaneš a nutkání zvládneš. Stejné je to i u jiných podobných příznaků. Terapií se v podstatě obnoví zaniklý spoj a umožní normální přenos informací v mozku. Nejrychleji a bez cílené terapiie to zařídí antidepresiva, ale trvalejší, kvalitnější i náročnější řešení je právě zmiňovaná terapie.

ahojky Pajko, často nyní zmiňuješ obsedantně kompulzivní poruchu(OCD), tak jsem trochu zalistovala v učebnici psychatrie, kde stojí:OCD´= omezení života pacienta, který je podřízen mnohodinovým zaobíráním se nutkavými myšlenkami a nekonečně opakovanými rituály,které mají sloužit jako prevence velmi nepravděpodobných událostí- nypř, když neposkočí umřou mu rodiče.nejčastější obsese: obavy z komtaminace, patologické pochyby, obsese pořádku, nejčastější kompulze: kontrolování, časté mytí, počítání, ověřování, shromažďování věcí.pak jsem našla hraniční poruchu: emoční nestálost, narušené představy o sobě samém, potřebách a cílech. Chronické pocity prázdnoty, nestále mezilidské vztahy s následnými emočními krizemi, opakované sebevražedné nebo sebepoškozující chování. Spíš mám pocit, že alespoň já jsem to druhé, určitě si neubližuju mnohokrát za den a určitě to není rituál, kterým bych chtěla zahnat třeba déšť, i když s těmi popisy v knihách je to těžké.párkrát jsem měal tu čest s člověkem s fiagnozou OCD- došlo to tak dalekko, že na procházkách olizoval sloupy- každý, který potkal desetkrát, aby mu neumřeli rodiče, kdyby to neudělal, věděl, že neumřou, ale nemohl si pomoci, co kdyby.ale máš pravdu, že oboje se dá dobře léčit-terapií i léky, Ahojky Dráža

Patri, nedávno jsem viděla dobrý dokument o obsedantně nutkavé neuróze na Spektru. Jedním z projevů nutkavého jednání může být i sebepoškozování. Úspěšně trpějící lidi léčili psychoterapií. Takže vyhledej psychologa, nejlépe specialistu na tenhle problém. Držím Ti pěsti.

Ahoj, není tady někdo, kdo by dokázal poradit, jak se dostat z toho příšernýho života, jak přestat s nožem? Potřebuju pomoc, nezvládám školu, nemám kámoše, nechci žít...asi sem pitomá, už dva roky se snažim přestat a pořád to nejde...nevim jak dál, už to není legrace, už sem si málem něklikrát podřezala žíly...

Ahojky všichni, snažím se nyní odchodit povinnou prázdninovou praxi,ale nějak nemůžu, ne že byhc nechtěla, prostě to nějak nejde, těžko se to vysvětluje, ale vy určitě víte, o čem mluvím. Ze4týdnů jsem zvládla zatím pouze 2.byly vyčerpávající a stresující, mnohdy plné smutku a beznaděje, bolesti a světe div se já zde často účinkuju jako utěšitelka,(i když to není náplň mé praxe, což je spíš být direktivní nesmlouvavá, trochu tvrdá a nekompromisní, alespoň tak nám to naši vyučující dost často prezentují- s tím se jen moc ttěžko srovnávám)a podle ohlasů jsem úspěšná,možná je to tím, že tohle všechno znám. Jsem ze všeho tak unavená, že se už nedokážu pohádat ani sama se sebou, do toho jsem ještě chytla salmonelu, svou terapeutku jsem díky všem těm okolnostem neviděla více než 2 měsíce, jinak jsem chodila každý týden, chybí mi s někým promluvit. Poslední dobou tak nemyslím na nic jiného než si něco udělat a smlouvám sama se sebou.Zatím jsem to vydržele, jenže jak ještě dlouho vydržím odolávat? Musím ale přiznat, že když jsem si v horečce na sebe dávala ledové hadry bylo to horší než se spálit, no , možná to tolik ,,bolelo" protože to bylo děláno pro moje zdraví. najednou jsem ztratila nit-tu co dala Ariadna Perseovi a já nevím, jak dál, co bude dál?To jsem se zase vytáhla, co, radši to skončím, mám na krajíčku a takhle poránu štkát? stačí, když nemůžu spát.Anilko mnohdy jsou lepší pomalé pokroky-hezky krůček po krůčku bez velké euforie z úspěchu- to je člověk potom ,,opojený" a sklouzne zpátky ani neví jak,možná o tom ani nějaký čas neví.Přeju teda Tobě, Ivě,Mišce a všem tady co nejvíce těch krůčků vpřed. Dráža

Ahoj Anilko,jsem moc ráda, že se Ti daří líp. Mám z toho takovou radost, ani nevíš jak velkou. Jak psala Pajka, půjde to pomalinku, ale půjde to. Bude jen líp a líp. A to já Ti moc přeju. Nestyď se za to. Je to nemoc a dá se léčit. Já už jsem si dlouho neublížila, ale nutkání mám pořád. Jen to zkouším řwešit jinak. zatím to jde. Ale vím, že to na mě ještě padne. Že z toho nejsem úplně venku. Je to ještě dlouhá cesta. Teď to vidím pozitivně, ale jsou i chvíle, hlavně v noci, kdy to na mě padá a stejně jako ty brečím u svíčky a kouřím jednu za druhou. Ale pláč mi moc pomáhá. Je to osvobuzující. A brečet můžu jedině když jsem sama nebo v noci, protože michal pláč nesnáší a vadí mu, když mě vidí brečet.Anilko, přeji Ti hodně vnitřní síly, abys to zvládala a když přeci jen zaprší a příjde černý mrak, tak věř, že zase vyjde slunce. Vždyť to je přeci život!Ne, ale vážně,moc na Tebe myslím a držím všechny palce!!!!!!!!!!!Miško a co ty? Dlouho jsi se neozvala. Ráda bych věděla, jak se Ti daří. Určitě napiš.Tak já musím dneska letět. Mějte hezký den. Ahojky.

Anilko, taky Tě zdravím a je moc příjemný slyšet, že je Ti konečně líp.Půjde to pomalinku, ale hůř už nebude. Jenom dny, kdy budeš úzkostnější, ale ty vždycky přejdou a intervaly se budou prodlužovat.Ke Tvým výčitkám a studuTě odkazuji na můj příspěvek o obsedantně nutkavé neuróze. Tvé sebeubližování je výsledkem nerovnováhy serotoninu v mozku, nervové vzruchy a přenos informací neprobíhá tak, jak má a u postižených se to projeví nutkavým jednáním. Někdo si třeba stále myje ruce, až do krve, až k zbláznění. Léčí se jednak antidepresivy, která chemicky zkorigují mozek a jednak terapií, kdy psychoterapeut spolupracuje s pacientem a snaží se společně rozbít zaběhnuté rituály. Je to vyčerpávající, ale většina lidíje schopna se svých potížích zbavit. Nevyčítej si své nutkání, není to žádná Tvoje vina ani zvrhlost, ale nemoc, kterou lze léčit a Ty už ses do toho dokonce pustila. Držím Ti pěsti a přeji vše nejlepší. :-)

Zdravím Ivu, Pajku, Johannku, Drážu, Niku a další... Po delší odmlce jsem se rozhodla, že sem něco napíšu... Neumím ani popsat, jak mě, Ivo, těší, že je Ti lépe a znovu se dokážeš trochu těšit ze života, z toho, co Ti nabízí. Že si dokážeš připustit, že i Ty si zasloužíš mít se ráda... Myslím, že to, jak jsi se rozhodla odpoutat se od rodiny a od jejich problémů, muselo být hodně těžké, přeci jen rodiče pro nás znamenají hodně, ať jsou jakýkoliv, i když stáli za většinou Tvých problémů, ale je to další krok vpřed... na to už jsi ale přišla sama. Takže do dalšího a možná by se i dalo říct do nového života Ti přeju jen to nejlepší. Určitě sem piš, ať jsou tu i pozitivní příspěvky a motivace pro ostatní, že se všechno dá zvládnout. A jak vidím anebo spíše čtu, tak i Johannce a Dráže se daří lépe, jen ať to tak zůstane. Všechny si zašloužíte potlesk! ;o) ...Teď se mi jen těžko hledají slova... Nepsala jsem, protože se stalo něco, o čem sem ale psát nechci. Kdykoliv si na to vzpomenu, připadám si tak uboze a stydím se, že dokážu psát o bolesti, kterou si sama vybírám. To já se rozhodnu a má ruka přiloží rozžhavenou zápalku na kůži a má ruka vezme dřevěný kartáč na vlasy a mlátí se jím do ruky, dokud se mi z téhle fyzické bolesti nechce zvracet... Stydím se za to, protože jiní lidé trpí nemocemi a s nimi doprovázenou bolestí, bolestí, kterou si nevybrali..., zato já si ji vybírám sama. Neříkám, že dobrovolně, protože jsem poznala, jaká je psychická bolest, která vás pomalu každou minutu dnem za dnem zevnitř "mrzačí", a pak jen hledáte východisko či chvilkové zapomnění ve fyzické bolesti. Stejně musím říct, že se za sebe a za to, co dělám, stydím... Asi nebudu nějakou dobu psát tak často, protože tahle vzpomínka a tenhle pocit, mi v tom nějak brání. Ale jinak jsem na tom o moc lépe. Už se nesvíjím několik hodin v záchvatech, i když pravidelnou večerní úzkost cítím, ale není to nic v porovnání s tím, co bylo. Stejně je to s mými depresemi, které sice mám, ale jsou už i dny, kdy i mně se líbí, že svítí slunce. Dokonce i má doktorka říká, že je na mně vidět, jak je mi lépe a pomalu mi začíná ubírat některé léky. Protože mám po nich závratě, kdy se ani neudržím na nohou. Už umím překonat ten strach a vejít někam mezi cizí lidi. I když něco uvnitř mě se může zbláznit, když si vedle mě třeba v autobuse někdo sedne, to bych se nejraději zvedla a sedla si jinam a že to i dělám. :o) A mé tělo, je prostě moje a snažím se ho mít ráda. Myju se ještě pořád ve tmě, ale daří se mi se namazat tělovým mlékem, aniž by to ve mně vzbuzovalo pocit hnusu (tohle mi zní trochu směšně, ale už jsem to napsala :o) /. Ale veřte, že to tak není pořád. Jsou dny, kdy ve tmě sedím u zapálené svíčky a brečím, protože tam uvnitř to tak bolí a já bych si mohla ulevit, ale nechci to udělat... Někdy to udělám, to ano, ale ne tak jako dříve. Některé dny proležím a ptám se sama sebe, proč jen žiju, vždyť to stejně nemá smysl ani cenu. A za nocích, kdy nespím, mi cosi našeptává, že těch léků je v tom šuplíku přece dost, stačí jen vstát... Ale i přesto všechno musím říct, že je mi lépe a mám radost, že zvládam věci, které mi dříve činily potíže. Ke své psycholožce chodím jednou za čtrnáct dní a jsem s ní docela spokojená. Mám strach, že do toho opět spadnu s nástupem školy - je to tam na mě prostě moc rychlé a já jsem vyčerpaná -, ale snad to tak nebude a tenhle školní rok bude lepší než ten minulý. Mám vás tu všechny ráda, i když nikoho z vás osobně neznám a spojuje nás právě tohle téma. Moc mi pomáháte a já vám děkuji. Přeju všem, aby vás život těšil a ne trápil, aby vám bylo už jen lépe a jednou po té žiletce, noži, zápalce nebo něčem podobném nemuseli šáhnout. Hezký podvečer, Anila

Ahoj,jsem trochu v rozpacích z toho, co jste mi napsali, ale děkuju. Dnes je zase trochu hůř, možná počasí. nevím.Pajko, nevím jestli se mám ráda, ale je fakt, že se o to snažím a maqlinkej kousíček je už tam. Ve mně, líbí se mi můj účes, oči. Možná je to málo, ale pro mě hodně!!!! Aspoň kousíček sama sebe se mi libí a mám to ráda.Doufám, že sem ještě můžu psát???Všem vám držím moc palce a na všechny moc myslím. Mám vás všechny ráda!!!!Hezký den.

Ivo, taky se připojuju s obrovským obdivem, žes tak statečně všechno zvládla. Možná bude hůř, ale bude to řešit Iva bohatší o mnohé nové zkušenosti, takže jinak, určitě líp a bez minulých vyčerpávajících chyb...Nevím, kolik a jakých vyšetření absolvovalas, ale chtělo by to opravdu velmi dobré interní + endokrinologické vyšetření, protože sis se svým tělem za poslední léta nepěkně pohrála, tak bys teď měla vědět, co potřebuje a trošku ho hýčkat. Jasně, že se Ti to promítne i do duševí kondice. KONEČNĚ SE MÁŠ RÁDA!!! :)

Ahojky Ivo, přečetla jsem to jedním dechem a je to, jak to napsat, až neskutečné, ty jsi ohromně statečná a opravdu velký a úspěšný bojovník. Konečně jsi našla tu svoji zdravou a utlačovanou část. No, co můžu napsat, jen tleskat a držet palce Dráža

IVI, jediný co můžu říct je: POTLESK !!! úžasnej pokrok, jedna báseň, jen nevykolej !

Díky tý psychoterapii a mým uvědoměním si některých věcí, jsem si už asi 3 měsíce neublížila. Na tý terapii nás učili jak ze sebe dostávat vztek. A u mě se opravdu potvrdilo to, že jsem vztek obracela vůči sobě. A díky tomu, že jsem se rozešla s mojí rodinou a uvědomila si spoustu věcí a umím si říct už i svůj názor a stát si za ním, tak ten vztek ventiluju jinak. Buď se prostě pohádám nebo maluju, chodím se psem, a hlavně zase píšu...povídky, básničky... A to mi hodně pomáhá.Neříkám, že mám už vše za sebou a že už jsem v pohodě a že si už nikdy neublížím. To v žádným případě. Musím na sobě ještě hodně moc pracovat. Ale začínám si sebe víc vážit. I díky tomu, že mám ty zdrav. problémy a díky Michalovi. Ale pořád na mě padaj deprese, úzkosti, beznaděj apod. Ale je mi o trochu líp. A myslím, že vy všichni jste mi hodně pomohli!!!!A já vám za to moc děkuju. je mi líp, ale vím, ža zase bude hůř a že se na vás mohu obrátit a jsem vám za to vděčná!!!Tak ještě jednou:D Í K Y, D Í K Y, D Í K Y !!!!!Mám vás moc ráda.A jak se daří vám všem? Pište, pište...

Tak pokračuju dále....Teď zase o něčem jiném...o mé rodině...Moje vztahy s rodiči byli vždy " HROZNÉ " No alkoholici a to, že jsem byla zneužívaná si můžete přečíst v jiné rubrice...No prostě jsme se s michalem rozhodli, že se vezmeme. Oba jsme byli natěšeni na svatbu. Šli jsme to ohlásit rodičům - mým. A reakce? Ani se neptejte. Nevl. táta to vzal v pohodě, ale moje matka? Stropila děsnou scénu. Že se bereme právě teď, když oni jsou v takové situaci... - vysvětlím později.... - apod. Řekli jsme, že nic nechceme, že vše zařídíme, že by jsme byli rádi, kdyby tam byli. No prostě to má matka nemohla zkousnout. A začali vyplavovat na povrch zasunuté věci. Víte, já si uvědomila, že jsem na terapiích mluvila hodně o mým tátovi a o tom jak mě brutálně zneužíval. Ale na to jak se ke mně chovala moje matka, to jsem potlačila. Nechci teď rozebírat, jak nás třískala, psyhicky deptala apod. A já byla pořád taková uvázaná. Do té doby než to začalo s tou svatbou. Bylo to jako obracené role. Já řešila za ní problémy, dávala si za to vinu, pořád ji chránila apod. I za to hnusné dětství. A najednou jsem si na to vše vzpomněla. A to potom, když mi moje matka vyhrožovala i teď a po telefonu mě dost psychicky deptala. Tak jsem si řekla a dost. To už si přeci nemůžu nechat líbit. Jsem dospělá a ona taky a ona nese vinu za své problémy a já je za ní nemusím řešit, jak jsem si vždy myslela. A moje matka? Řekla mi, že VŽDY věděla, že jsem já ta největší svině. To mě hodně položilo. A vzpomněla jsem si na různý terapie, kde mi říkali, že se mám od matky odprostit, že mě celej život jen využívala, zneužívala, deptala. A já si to nechtěla připustit. A teď jsem si to připustila. Bylo to dost bolestné přiznání si to, ale moc mi to pomohlo. Prostě jsem s mojí rodinou skončila. A víte jak m oc se mi ulevilo? MOC. Nevím jestli to chápete, .....já nevím, jak to pořádně vysvětlit. Ale já už v 5 letech byla dospělá a nesla odpovědnopst za všechny její problémy až do teď. Hodně jsem si toho uvědomila. Jsem dospělá a svéprávná. A nenesu odpovědnost za její-jejich problémy. Samozřejmě jsem teď jsem já ta nejhorší. Ale jsem VOLNÁ!!! A to je hlavní. Nevím jak to popsat. Ale snad mi rozumíte. Kdyžtak se klidně ptejte,jo?Hodně mi v tom pomohl Michal. fakt mě podržel a já jsem mu za to vděčná. Hrozně moc! Je to mezi náma teĎ dost dobrý.Až na ty dluhy. Díky mojí matce. Hrozí jim vystěhování, protože neplatí nájem. A já jsem si vzala pro ně dvakrát půjčku. Samozřejmě, že jí nesplatili a teď mi přišlo, že dlužím skoro 40 tisíc u spořitelny. Nevím vůbec co s tím. Ale s tím vás nechci zatěžovat.Za chvíli poslední díl toho, co se za tu dobu u mě stalo...

Ahoj všem,no jak začít...je toho tolik,co bych vám chtěla napsat, že nevím, kde mám začít. Tak budu psát tak, jak mě to napadne a omlouvám se už předem, jestli to nebude dost srozumitelné. Otázky budou na místě.Je to už dlouhu, co jsem sem nepsala. Bylo to z toho důvodu, že jsem měla o čem přemýšlet a co řešit.....Takže, po Danově příspěvku, už nevím kdy mi to psal, že se podívá jak to vše zvládám a jak psal o mým hubnutí apod., tak jsem začala vážně přemýšlet. řekla jsem si a DOST. Už toho bylo fakt dost. A pomalu, pomalinku jsem si začala uvědomovat spoustu věcí. Vzpmněla jsem si i na můj psychoterapeutický pobyt, na kterým jsem v dubnu byla. A to mi taky hodně pomohlo a pomáhá. Začala jsem jíst. Hodně jíst. Přibrala jsem 2 kila, takže jsem vážila 59 kilo. ALE něco se stalo. Já jedla a jedla a mé tělo se začalo nějak podivně chovat. Já začala hubnout, začala mě bolet děsně hlava, otýkat mi nohy, po každém malém soustu mi bylo blbě. samozřejmě zácpa...ani se nedivím po těch letech, kdy jsem do sebe rvala projímadla. Začala jsem mít na sebe zlost. A velkou. Od 15 let hladovky, anorexiie, bulimie a pořád dokola. Tak jsem před 14 dny absolvovala mnoho vyšetření, jestli jsem v pořádku. A podle výsledků jsem zdravá. Naštěstí!!! Ale...když jsem si šla pro výsledky krve, tak to bylo minulý týden, jsem vážila 52 kilo. Měla jsem tak nízký tlak, že jsem tam zkolabovala. Doktorka nevěděla, co se mnou. Pořád říkala, že to mám po lécích. Ale to je blbost, protože je beru už hodně dlouho. A tak se se mnou nebavila a poslala mě sanitou na psychiatr. odd. a tam se se mnou taky nebavili a že mě pošlou do psychiatr. léčebny. Ale s tím jsem nesouhlasila. Protože jsem teď psychicky docela v pohodě....jen to zdraví... Okamžitě jsem volala Michalovi a ten si pro mě přijel. Asi hodinu jsme přesvědčovali doktorku, že jsem psychicky v pohodě, že jím...Musela jsem podepsat revers. Podepsala jsem ho. Když jsem si představila, že bych se dostala zase do Kosmonos, tak mi bylo zle. Tam to totiž není na týden, ale minimálně tak na půl roku. Vím to z vlastní zkušenosti.Nevím proč mě doktorka poslala hned na psychiatrii....kdyby mi bylo psychicky blbě, tak neřeknu....Kdyby mě poslala do nemocnice na internu, tak taky neřeknu ani slovo. Ale to je jedno. Hlavní je, že tam nejsem. Když jsem to teď v pátek říkala mojí psycholožce, kterou jsem viděla taky po měsíci - měla dovču - tak taky nechápala, že mě poslala obvoďačka do Kosmonos. A říkala mi, že jejich středisko pracuje s obvodním doktorem, který dělala i terapie a jestli chci, že mě k němu objedná, že má zkušenosti a že bude vědět o mnoho víc. Tak jsem moc ráda. Takže půjdu k němu. Protože fakt jím a hubnu. Jsem hrozná vychrtlina. Nechápu, jak se mi mohlo líbit, když jsem měla 42 kilo a stejně jsem si připadala tlustá.Já vím, že teď všichni řeknete, že si za to můžu sama. ANO MUŽU!!! Já vím. Mám na sebe vztek. Proč jsem tak hrozně dlouho trápila svoje tělo? Co bych teď dala za ty moje bývalých 65 kilo. Ale teď už vím, že každá holka, který trpí anorexií, bulimiíí apod na to musí přijít sama. Nepomůžou domluvy, tresty a já nevím, co ještě.Fakt si to ta holka musí uvědomit hlavně sama v sobě. U?6 TO KONEČNĚ VÍM!!!!!! A jsem za to ráda. Děkuju Dane!!!!!!Pokračování za chvíli...

díky moc, za reakci, poslední dobou mi připadá trhlé všechno, protože mi to poradí rozum, ale když se s ním pěkně zhádám, tak to jde, asi tam někde uvnitř vím líp, co je pro mě dobré a chce to asi nechat taky trochu mluvit, abych to slyšela, tak zatím asi musí mluvit nahlas a slovy¨. Pajko, máš pravdu mám skvělou terapeutku, moc neradí, ale je se mnou, klidně řekne, že jí na mně záleží, že jí mrzí, že se tak cítím, dokonce mi dala i dáreček k svátku, mohu jí kdykoli poslat SMS,když je mi těžko a dostanu odpověď, prostě mi dává najevo, že mě bere jaká jsem a ať jí to ztěžuju svými náladami jak chci, opakuje, že chce být se mnou, abych to všechno překonala- zdá se drobnosti,ale pro mě je to hrozně moc. Přála bych všem, aby našli člověka, který je ochoten poslouchat a nebojí se pravdy, kterou tajíme a přesto nás neodsoudí, i když je to ,,jen" terapeut Dráža

Drazo, mne to taky nepripada moc hrably, rekl bych, ze to pouzivam taky. Vobcas si se sebou povidam, kdyz mam potrebu, jako bych byl dva Danove, jeden, co usmernuje toho druhyho, kterej "zlobi". Nerikam, ze sem normalni :O), ale mne je to jedno, hlavne, ze to pomaha, ne?

Drážo,mně to hráblé nepřipadá. Naopak zdá se mi to velmi chytré, téměř rafinované. Ty jsi určitě v rukách dobré terapeutky :-)