Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Taky moc děkuji Sidě za krásný přispěvek. Chtěla bych se zeptat Dniely jestli užívá antidepresiva a jak dlouho. Myslím, že ty přášky na první pomoc nejsou moc dobré, hlavně proto, že jsou návykové, což antidepresiva nejsou. Já beru Ad už dlouho, můj problém je panická porucha, která v těhotenství přešla na obsedantní myšlenky, moje doktorka si myslí, že nemám přímo OCD, jen jsem moc úzkostlivá. Nicméně, mám stejné problémy jako všichni tady. Léky jsem už skoro nepotřebovala a měla jsem jen udržovací dávku tak jsem se rozhodla v těhotenství vysadit a to byla chyba, měla jsem pak hrozné stavy a jsem ráda, že je to za mnou. Antidepresiva v těhotenství nevadí, moje psychiatrička mě ani nedoporučovala vysadit, nechala ale rozhodnutí na mě. Antidepresiva působí hlavně na tvorbu serotoninu v mozku, tak si myslím, že pokud to nejde bez léků, nemá cenu se trápit a raději je brát a užívat si života v klidu. Lepší, než se pořád stresovat a obviňovat, že jsme z nějakého důvodu špatné a vadné. Což nejsme !! Taky je Danielo rozhodně špatná cesta přemýšlet nad těmi myšlenkami takovým způsobem, že proč tě to napadá vůči miminku, které Ti ničím neublížilo....atd. Tyto myšlenky s ním nemají nic společného,jsou jen v tvé mysli a Ty doopravdy nechceš nikomu ublížit a ani se s nimi neztotožňuješ, jen prostě prochází tvou hlavou i když o ně vůbec nestojíš. Tak je nech jen procházet a nepřikládej jim žádný význam, ony ho ani nemají. Mě trvalo moc moc dlouho, než jsem si tohle dokázala srovnat v hlavě, je to opravdu moc těžké, to je jasné. Až to ale zvládněš, tak se ti moc, moc uleví, mě teda jo. Tak přeji hodně sil !!Antidepresiva všem slabším povahám, co nejsou jako Lenča ale jako já opravdu doporučuji a ještě knížku od doktora Jána Práška : Obsedantně kompulzivní porucha a jak se jí bránit ( dá se koupit přez internet). Papa

Milá Berry,určitě to zvládneš,psychologa schvaluji a když nepomůže, neutíkej,jen si najdi jiného.Nic se neděje náhodou a všechno má nějakou příčinu a taky na každý problém existuje řešení!Tím si buď jistá.Pokud máš dobrou kamarádku,ta je také důležitá.Propihňat se problémem, zasmát se společně,odlehčit situaci.
Milá Danielo s miminkem bych vyčkala až bude líp.Tátovi o svých pocitech řekni, pokud po tom toužíš,ale pokus se ho zasvětit pomalu.Mamince nezazlívej,že by tě chtěla vidět veselejší,týráš tím sama sebe.Jen prostě věř tomu, že jednou budeš.Nic netrvá věčně,jednou jsi dole a jednou nahoře, život je takový.Člověk když opravdu chce, dokáže všechno.Jsi přemýšlivá, bohatá na pocity,možná by neškodilo opřít se víc o zdravý selský rozum a přestat tak moc přemýšlet.Trochu se zklidnit v nitru.Nic si nevyčítat a když se vyskytne špatná myšlenka, okamžitě ji nahradit nějakou lepší.
Také jsem měla psychické potíže a skoro mě to zabilo.Když jsem se vzpamatovala, měla jsem strach, že se mi ten stav vrátí.Strach nenávidím,byla jsem jak v sevřené pasti a tak jsem si prostě řekla, že se mi nic takového nikdy nevrátí a uvěřila tomu.Protože všechno je jenom v naší hlavě.Vzpomněla jsem si na úžasný film "Čistá duše" a to mi dalo sílu.Už jsem pak nikdy žádný další atak nezažila vím, že nezažiju.Přeji vám všem hodně správných lidí kolem sebe a vím že to není jednoduché a každý jsme jiný,máme odlišné vlastnosti, schopnosti, jsme každý nějak formovaní a všichni děláme co umíme.Můžu dostat spoustu rad,ale vybrat si musím jen ty, které mi pomůžou.:-)

Jo a Sidě moc děkuju za krásný příspěvek. Její vysvětlení je docela logické. A zase mě trochu uklidnila. Já také žiju v neuspokojivém manželství, také je všechno na mě a také mám pocit, že víc dávám, než beru.

Já vás všechny moc obdivuju, že to zvládáte i bez léků. Toho bych se chtěla jednou dožít, že to zvládnu taky sama. Zkouším toho psychologa, snad mi to pomůže.

Ahojte vsetci,tak som tu opat.Akurat bojujem s uzkostou,chytil ma panicky atak,tazko sa mi dycha,som cela roztrasena.Vzdy to pride z nicoho nic.Mam na to xanax,ale ten si este nechcem davat.To je hrozne,jednak ma trapia tie myslienky a jednak uzkost.Vcera v robote ma chytil taky silny zachvat paniky,ze som si musela dat Xanax,aby som mohla normalne fungovat.terez som sama doma,a bojim sa ze ma napadnu tie myslienky.Ale rano mi bolo dobre,takze nechapem ppreco ta panika.Dala som si pol pohara vina a cigaretu,trochu to pomohlo.Ale na to si nechcem zvykat,lebo sa este stane zo mna alkoholi.Moj otec takto riesi problemy,stres z prace,tak ze si vypije,ale ja to tak nechcem riesit.Viete mi poradit,co okrem tabletiek a alkoholu zabera na uzkost?nechcem byt zavisla ani na jednom.Tie myslienky terz chvalabohu nemam.Neznasam ich.Zajtra mam narodeniny,dnes je oslava u mojich rodicov a ja sa tam bojim ist,lebo sa bojim,ze ma napadnu tie myslienky.Ale omaha mi ,ked to zo seba dostanem von tu na tomto fore.Je to potom omnoho lepsie.Rozmyslam,ze by som mozno aj chcela mat dieta,mozno by mi to pomohlo,ale neviem,ked som stale v takmto psychickom stave,a beriem lieky,asi to nie je prave najstastnejsi napad.ale chcela by som ho.Vyzadovalo by si to odomna ,aby som prestala fajcit,co si momentalen neviem predstavit pri tom strese,co mam v robote na internom.nemohla by som si dat ani pohar vina,a to je tiez dost blbe,lebo ten pohar vina vecer s priatelom mam rada,celkove mam k vinu pozit.vztah som fajnsmeker,sme vinarska rodina,otec ma naucil pit a degustovat vino,a mozem povedat,ze sa v nom aj dost dobre vyznam.A dalsia vec-musela by som prestat brat lieky,a to si teda vonkoncom momentalne neviem predstavit.Bojim sa aj toho,ze ako vy pisete ze mate tie myslienky voci svojim detom,tak aj u mna by sa asi objavili,ked mam tu poruchu uz teraz.Da sa to vobec vyliecit,Ja s tym bojujem pomaly uz dva roky,a je stale blbe,nejak sa mi nedari pomoct si sama sebe.Poslala mi jedna holka z fora zaujimavy dokument od jedneho psychiatra o tejto poruche,asi si ho vytlacim a dam precitat mojej psychologicke.Niekedy mam taku chut sa opit a na nic zle nemysliet,ale ked si predstavim na druhy den tu depku-to je strasne,nechce sa mi zit vtedy,mam pocit ,ze uz nedokazem vzdorovat svojim myslienkam..takze opit sa radsej nejdem.Ako to vnimate vy? nemate chut niekam utiect pred svojimi myslienkami?aj za cenu utrpenia na druhy den?Mala som mat tento tyzden sedenie so svojou psychologickou,ale zrusila ho v ten den,takze je to super,musim si pockat este dalsie dva tyzdne.Ta uzkost pomalicky prechadza,ale musela som sem napisat,dat to zo seba von.Mate ju aj vy?Moja svagrina ma male dieta,ma 7 mesiacov,pomalicky sa uci sediet,a vzdy ked ju vidim,pocitujem materinsky instinkt.rada si vezmem na ruky,citim sa skvele,ked citim teplo vonu toho detskeho telicka,aj ked ma obacs riadne potaha za vlasy:-)Vzdy ma ukludni.Ale raz som mala aj myslienky proti nej,z nicoho nic ma napadli,ze jej pritlacit vankus na tvar,a to ma totalne vydesilo.Voci malemu bezbrannemu dietatku,ktore vam nicim neublizilo,a ktore mate radi vaic,ako si dokazete predstavit.Preto si myslim,ze budem mat tieto myslienky i voci svojim vlastnym detom,a toho sa bojim.Tak rada bysom bola stastna abezstarostna,zavidim vsetkym ludom,ktori nemaju psychicke problemy.Radsej by som mala fyzicke ochorenie,nejaky vred na zaludku alebo take nieco,ale nie toto.Lebo to by sa aspon dalo vyliecit.Lenze toto vyliecit asi nejde.som ztoho nestastna,neviem v klude relaxovat a skutocne si oddychnut,lebo bud ma trapia tie myslienky,alebo uzkost.Som z toho dost unavena,ulavu nachadzam len v spanku,aspon ze spat veim poriadne.Chcela by som to zmenit,ale neviem ako.Uz som vyskusala aj meditaciu,ta mi moc nepomohla,sice bola pod vedením mojho priatela,takze to nemuselo byt spravne urobene.Idem si asi kupit nejaku knizku o tejto poruche,aby som sa vedela niekam pohnut.Kladiem si otazku,preco prave ja? preco ma boh skusa?a takymto sposobom?nikdy som nikomu nic neurobila,ku kazdemu so bola vacsinou mila,pacienti ma maju radi,som pre nich slniecko.V robote tie myslienky vacsinou nemam,ale napadaju ma doma.Pomoze mi raz niekto,alebo nieco?Dnes mam taku depresivnejsiu naladu.Ale ako pisala lenca,radsej by som ublizila samej sebe ako niekomu z mojich blizkych.Moj otec napriklad ani netusi ako velmi sa trapim.neviem ci by to pochopil,bojim sa mu to povedat,nechcem,aby si myslel ,ze som blazon.On a vo mne vzdy videl,vzdy som bola jeho prve dieta,ktore chcel,aby sa co najlepsie uplatnilo v zivote,vzdy chcel,aby som bola najlepsia.A ja ho nechcem sklamat.Ale na druhej strane priala by som si ,aby o tom vedel,aby ma pochopil a pomohol mi svojim sposobom.Moja mama o tom vie,snazi sa mi pomoct,ale nejak sa jej to nedari,pretoze nie je so mnou spokojna,nevie sa s tym vyrovnat,chcela by ,aby som bola ina,viac sa smiala.a mne to ubliuje,ze ma nebrie taku,aka som.Tymto mi moc nepomaha.tak som sa trosku rozpisala,vazne mi to pomohlo,ta uzkost skoro uplne zmizla.Vdaka za toto forum,ze vzniklo.Tak sa majte pekne,bojujte,aby vam bolo lepsie,aby nikoho z nas co sa takto trapime uz tie hnusne myslienky neprenasledovali.

Z vlastní zkušenosti tohle neznám i když nejsem vůbec mateřský typ, mám jednoho syna a je už dospělý,jsme přátelé.Moje kamarádka ale takové stavy mívala, když byly její děti menší a svěřila se mi tehdy, co prožívá. Vím, že je to naprosto úžasná osobnost, inteligentní člověk a dobrá máma. Byla z toho vyděšená.Měla nutkavé představy, jak ubližuje svým dětem.Když mi to před lety řekla, byla jsem z toho v šoku.A často jsem přemýšlela, kde může být skrytá příčina takového selhání psychiky.No, lidský mozek je dost složitá a neprobádaná oblast, ale já v tom vidím jedno tibetské moudro: "každý útok je voláním o pomoc." Nebyla šťastná v partnerském vztahu, výchova dětí a starost o ně spadala hlavně na ni,cítila se jako v pasti a přetěžovaná.Víc dávala než přijímala.Žena a matka není perpetuum mobile, ale málokdo vidí, že bez ohledu na to, kolik se jí dostává toho či onoho, ona musí neustále dávat a dávat. Nikdy se nezastaví, dokonce ani ve spánku.Oč je partner svobodnější, tím víc se cítí svázaná.Drtivá většina zodpovědnosti leží na ní.Trochu to připomíná hysterii, mám na mysli hysterii mužů z druhé světové války, kteří bez fyzických příčin nemohli například chodit. Neunesli otřesné zážitky z války a mozek vypověděl službu způsobem: Nejsem schopný někam jít.Už nechci.Neberte toto přirovnání jako nemístné, je to jen příklad toho, že zablokované,nepořešené emoce mohou způsobit cokoli. Třeba tento druh hysterie, který se vyskytoval jen u těchto mužů a do té doby nebyl znám, nebo třeba anorexii, za kterou stojí opět nevyřízené a zablokované emoce.Cokoli jsme nuceni překousnout a potlačit bez možnosti o tom alespoň mluvit, je škodlivé.Ta nutkavá touha ublížit vlastním dětem mi přijde z podobného soudku.Já jsem se tehdy té mé kamarádky zeptala, jstli by dětem opravdu ublížila.Řekla mi, že nikdy, ale že ji stále pronásleduje strach, že to udělá.Řekla jsem jí, že jsem přesvědčená o tom, že by nic podobného nikdy neudělala a že jí věřím.Řekla jsem jí, že to může pramenit z toho, že je na spoustu věcí sama a svoje potřeby a přání musí potlačovat, protože děti jsou malé a vyžadují spoustu pozornosti.A že až povyrostou, zmizí to samo.A že ten strach co má, ať bere jen jako kontrolní medium situace, on ji upozorňuje na to, že něco není v pořádku. Ať si ale uvědomí, co není v pořádku, protože něco se jí nelíbí.A ať svému strachu nepropadá, naopak, ať si z něj udělá sluhu v tom smyslu, že pokud se vyskytne, něco opět není v pořádku a ať to tak přijme, pokud není jiné řešení. Však to časem zmizí.Zmizelo.Důležité myslím si je, nic si nevyčítat.Nemá to smysl, jen to vzbouzí další strachy.A ty mohou přerůst v hrůzu.Prostě mám takové myšlenky a nechci je.Může se za tím skrývat i nepřiznaný pocit dluhů vůči dětem, dělám co můžu, ale nějak to nestačí, vím že by bylo třeba ještě to a toto. Ale já už nemám sílu..Své děti miluji a občas mám pocit viny, že jim nedám vše, co vyžadují..Zahodit výčitky.Nestát se rukojmím svého strachu a zjistit, odkud pramení. Třeba to nechci přiznat ani sama sobě..nechci něco vidět. Příčin může být hodně a můžou být individuální.Důležité je ale vědět, že něco takového neudělám a že mi okolí věří. Důležité je o tom mluvit, nebo alespoň psát. Důležité je vědět, že se to netýká jen mne.:-)) Nevím, jestli jsem pomohla, ale z duše jsem se snažila. Jediné co vím určitě je, že žena, kterou něco takového potká rozhodně není špatná máma.Spíš naopak..:-)

jo zuzko a vzpomínám si ted uplně, abych tě uklidnila, že jsem to taky prožívala, když jsme s manželem jezdili k jeho rodičům autem, tak jsme někde zastavili a já se potřebovala jít vyčůrat, pak jsem zase nasedla do auta a pořád jsem měla pocit, že sem na tom místě, kde sem čůrala a přitom jsem byla dávno v autě a jeli jsme v klidu dál, a furt sem si byla nějaká nejista, kde vlastně jsem, nebo sem věděla že jedu v autě, ale pořád jsem myslela, že jsem tam, byly to zas ty myšlenky, nic jiného, kdybych myslela v autě hned třeba na nový boty,nikdy by mě to nenapadlo a nepřemýšlela bych nad tím kde jsem, tak to je, je to vše jen o myšlenkách a ocd se může dostat až do hloubky myšlenek a jejich dalších myšlenek, jestli mi rozumíte.je to těžký, ale na světě to mají lidé ještě těžší bohužel, a doufám, že nic těžšího už nikdy neprožiju a vám to přeju taky.

jo zuzko a vzpomínám si ted uplně, abych tě uklidnila, že jsem to taky prožívala, když jsme s manželem jezdili k jeho rodičům autem, tak jsme někde zastavili a já se potřebovala jít vyčůrat, pak jsem zase nasedla do auta a pořád jsem měla pocit, že sem na tom místě, kde sem čůrala a přitom jsem byla dávno v autě a jeli jsme v klidu dál, a furt sem si byla nějaká nejista, kde vlastně jsem, nebo sem věděla že jedu v autě, ale pořád jsem myslela, že jsem tam, byly to zas ty myšlenky, nic jiného, kdybych myslela v autě hned třeba na nový boty,nikdy by mě to nenapadlo a nepřemýšlela bych nad tím kde jsem, tak to je, je to vše jen o myšlenkách a ocd se může dostat až do hloubky myšlenek a jejich dalších myšlenek, jestli mi rozumíte.je to těžký, ale na světě to mají lidé ještě těžší bohužel, a doufám, že nic těžšího už nikdy neprožiju a vám to přeju taky.

tak s tím nebem uplně souhlasím!no zuzko, přesně takhle to nemám, ale je to dost podobný, a je to všechno ocd, nic jiného.ja třeba když jsem dneska jela autem s holkama a manželem na nakup tak mi najednou blesklo hlavou, že to nejsem já, co nebo kdo sem, kdo je manžel, je to divnej člověk a děti přece nemůžou bejt moje a nežiju v normálním světě, taky trochu depersonalizace zase, pak jsem to nějak překousla a myšlenky odešly samy a bylo to zas v normálu....je důležitý se už v tom nevrtat a myslet na něco jiného, ale to my došlo také po čase.ale trošku uzkosti jsem zase zažila, taky mam pocit, že se to ted trošičku vrátilo, ale to tak asi bývá. a ty myšlenky, takové podobné jsem měla zezačátku, když holčičky spaly, chodila jsem se k nim dívat, jestli dychají a jestli sem jim třeba neublížila, měla jsem to taky, ale jen zezačátku.ted už ne.třeba u manželových rodiču jsem měla stavy, seděla jsem a najednou sem měla pocit, že někam jdu, i když sem stále byla na tom samém místě.nebo něco sem někam zapsala v práci a dívala se pak několikrát, jestli to tam fakt je, i když jsem věděla, že jo.nebo jsem šla domů z města a najednou mě napadly myšlenky, že tady v tomhle mém baráku já nebydlím, není to můj barák, a najednou sem na chviličku fakt zaváhala, jestli fakt tam bydlím.nebo že moje máma, není moje máma, cizí člověk, a najednou jsem měla uzkost, proč mě to napadá, a jestli je to fakt moje máma.no stavy hrozný, to je ta derealizace,fakt hrůza a někdy to bylo horší, než myšlenky samotný.moje teta trpěla taky ocd a depersonal.a stále prožívala stavy, že opouští svoje tělo a je jen ta duše...tenkrát se o tom moc nevědělo, tak byla v lečebně a lékaři nevědeli, co s ní tak ji pustili domů, protože známky psychozy tam nebyly.ale dneska je doba jiná, o všem se mluví a začíná se i o všem vědět a to je moc dobře a lidi jsou otevřenější a to nám hodně pomáhá.přeju vám moc pěkný a klidný vanoce, žádné myšlenky a hodně radosti!!!!!

Zuzy, tak mě se tohle nestává, u mě to byly vtíravý myšlenky s reálnou představou, jak to dělám..., pak šílená úzkost, strach, deprese, bezmoc i panika dohromady..., ale to už je naštěstí minulost, která se ovšem nedá zapomenout... No je to fakt peklo :-(. Ale naštěstí se z něj dá dostat! Holky, už jen za to trápení, co máme, bysme měli jít všechny pak do nebe, co říkáte ;-)).

Ahojko holky,všechno to,co jste napsaly,že vás napadá v určitých situacích,mám taky ještě někdy,zdá se mi,že zase trošičku častěji,až na ten obchoďák nebo takhle,ale někdy mně vyděsí jedna taková věc.Mám někdy pocit,že jsem mimo realitu,dívám se zaujatě na televizi a najednou se vzpamatuji a začnu přemýšlet nad tím,jestli jsem během té doby nebyla náhodou mimo sebe a někomu něco neudělala,přitom mně pouze něco zaujalo v televizi a nevnímala jsem okolí.Nebo když jdu spát,tak se kolikkrát kontroluju nebo ohlížím,jestli nemám náhodou v ruce nůž a neublížím s ním mým holkám.Už ani později odpoledne nepiku kávu,večer si dám teplé mléko ať co nejdříve usnu a nad ničím nepřemýšlím.Nebo takové hrůzné myšlenky nad vánocema,že zabiju děti a nemusím mít žádný stres,že je to vlastně tak jednoduché.Děti miluju a dala bych za ně vlastní život a jak si to takhle říkám,tak se mi to zase otočí a řeknu si tak to udělej ,jsi mrcha a chceš někomu ubližovat,nezasloužíš si žít a najednou mi zase skočí myšlenka,že tady nemůžu děti bezemně nechat,protože jsou na mně dost závislé a prostě na každé slovo,na každou větu co slyším,tak se mi to tak hned přeskočí.Sice se už dovedu docela uklidnit,ale už mně to unavuje a zmáhá a chci žít úplně nermálně jako dřív.Napište mi prosím,jestli se vám to taky stává,že se večer díváte,jestli nemáte v ruce nůž a místo spaní,nejdete někomu ublížit.Zatím pa.

vanesso, já ji nemůžu mít ráda ani z důvodu, že mi otevřela oči, protože co jsem si odmalička prožila, tak je mám otevřený dávno z jinejch důvodů, víš...:-(
Ale jsi fakt dobrá, jak trénuješ trpělivost, to bych taky potřebovala, protože kvůli blbostem se vytáčím pořád, bohužel...,ale když jde o něco většího, tak jsem vpohodě...,no manžel to má naopak - flegmoš, pohodář, ale jak jde do tuhýho, tak je s ním konec...,no tak se doplňujem ;-)

ahojky holky, tak to mám vždycky jak naschvál, řeknu že se cítím dobře a je to za mnou a najednou po celém dni už cítím, že se to vrací....ted pár dní to zase není uplně ok ale dá se, to jo, jen cítím, že je to trošku ve starejch kolejich, samozřejmě s daleko nižší intenzitou.vrací se vám to taky?někde sem četla, že je to celoživotní, tak si budeme muset zvyknout.jo a leni jak píšeš, že ty svoje problémy nemáš ráda, tu neurozu tak já ted mám pocit, že ji taky nesnáším, ale někdy opravdu mám pocit, že ji mám ráda, že mi pomohla otevřít oči jinde a díky ní sem dost pochopila....no zkrátka jednou nahoře a pak zas dole...ale když to shrnu, tak mi víc vzala, ale taky hodně dala.moje holky mají ted zvlaštní dvouleté období, vzdorujou, leží na chodníku,když nechtěj jít, ale je to sranda, snažím se nebýt nervozní a beru to jako legraci a pěstuju trpělivost a čekám, až vstanou, nic nám neuteče....

Marie, to s tím obchodem znám taky ;-)). Myslím, že hodně tomu napomohlo i to, že můj otec je alkoholik a už odmalička jsem se často bála "co když mu hrábne"...Není divu, že když jsem vyrůstala v představách "co když", že mě pak lehce přemůže takováhle psychická mrška :-(. Já AD neberu, brala jsem kdysi na něco jinýho a přišlo mi to ještě horší, pořád jsem bulela jako tele, no neměla jsem s nimi nej zkušenosti...Tentokrát jsem se bez nich naštěstí obešla, myslím, že hodně dokáže dělat i nedostatek hořčíku v těle, takže beru vitamínky. Nejvíc ale pomůže pozitivní myšlení, to je jasný ;-). Jinak já jsem přesně jako vy - hodně společenská a citlivá, dokážu se vžít do druhých..., lidi se mi dost svěřujou, asi ze mě cítí, že mám ty "anténky" :-). Vanesso, jak píšeš, že taky nechceš mít stres v práci apod., tak to tak chci taky. Momentálně jsem na MD, ale co budu dělat potom, nevím. V práci mi drží místo, ale nevím, jestli se tam mám vrátit, když to byl pracovní fofr, šílený stres...Přemýšlela jsem, že si tam zkusím nejdřív vyjednat trošku jiné pracovní podmínky - normální pauzu na oběd, nedostávat práci za několik lidí...a pokud na to nepřistoupí, tak se tam raději nevrátím. A jako maminka se 2 dětmi, bez možnosti hlídání či jiné pomoci od druhých..., no hlavně kvůli pracovní době to nebude jednoduché sehnat klidnou práci :-(. Mám z toho strach, ikdyž je to ještě celkem daleko, malé je půl roku. Jinak já teda, vanesso, nezkoušela "mít své problémy ráda", to fakt ne :-)). Ale když ti to pomáhá, tak proč ne, každý může mít svůj individuální způsob boje, nejdůležitější je vždycky výsledek ;-).
Jámívala často problémy i se svým sebevědomím, ale nikdo to na mě nikdy prý nepoznal. To je sice na jednu stranu dobře, ale na druhou to pro mě vždycky znamenalo neustálý boj. Už mě to nebaví "pořád bojovat", ale co se dá dělat, že jo. Taky bojuju se svou povahou, řekla bych, že jsem něco mezi melancholikem a cholerikem, prostě labilní :-(. Ale jsem si jistá, že bych radši třískla hlavou do zdi nebo ublížila nějak sobě než někomu jinému! Každopádně citlivky jako my, to v životě rozhodně jednoduchý namají, protože většinou nasáváme i problémy druhých a tíží nás to, ikdyž by nemuselo...Malá si tady zrovna žvatlá, no to je nááádhera, lepší než 1000 doktorů ;-). Tak já se jí jdu věnovat. Mějte se, pa

ahojky marie, četla sem si zase tvoje příspěvky, a jedno ti musím říct, nejsi v tom sama, přesně ale přesně do detailu všechny myšlenky co máš, i typu že něco v krámě ukradneš mam taky a vždycky jsem měla.akorát že dřív to bylo daleko intenzivnější, protože sem nevěděla, že mám tuhle neurozu.i s těma kamarádkama, taky u mě byly a taky se to na ně vztahovalo, no zkrátka všechno co píšeš sem prožila taky, a prozívám stále ale opravdu jen malinko protože vím, jak s tím pracovat.čekala sem rok, než sem se sama pochopila, ale jak se říká, trpělivost růže přináší....a je fakt že já sem neurotik byla vždycky, už od puberty sem se sebou nebyla spokojená, měla se málo ráda a pořád chtěla byt jako někdo jiny...a tam mám kořeny a nějak to ve mě rostlo, a když jsem jezdila jako malá na tábory, už tenkrát sem se ráda hádala a v partě jsem po čase nebyla moc oblíbená a mrzelo mě to a neměla jsem se za to ráda, jaká sem.všechno se dá pochopit, i člověk sám sebe pochopí a začne se mít rád, mě to trvalo roky, ale jsem ráda, že to přišlo.a to dělám i ted s tou neurozou, představuju si jak ji mám ráda, jak mi v životě nevadí, a že jsem štastná, že ji mám, že lidi mají daleko větší problémy jestě než já, že jsme kámošky a někdy se fakt dostaví pocit, že jsem ráda, že mě to potkalo, díky tomu sem si uvědomila víc věcí a vážim si všeho víc, i když sem nikdy materialistka nebyla.všechno je to k něčemu dobrý a vím, že když mě v životě potká nějaký vážný problém, tak ho zvládnu, když jsem zvládla tohle.strašně sem třeba přemýšlela nad smrtí svojí a bála se jí, ale ted to beru tak, že je to život, mám tu děti, mám z ní stále strach ale už si tak všechno neberu, co má přijít, přijde, vždycky je tu někdo, kdo se postará o děti, a na tom druhým konci mám zas někoho já, kdo už tu není, a tak to všechno je a chci žit spokojeně každý den a radovat se z dětí a nehonit se v práci a mít kupu peněz ale dělat něco co mě baví a kde není stres.sem zdravotní sestra, ale už se k oboru vracet nechci, ty věčné noční několik za sebou mi na psychice nepřidaly, byla jsem vyřízená, protože jsem přes den nespala, nešlo to, a byl to záhul na organismus.ted mám 2-letá dvojčátka holčičky, a těm se věnuju a chci fungovat, navíc manžel dělá na směny, takže si chci udělat rekvalifikaci a dělat třeba kosmetičku nebo podobně mít ráda svoji práci, klid, pěkné prostředí a žádný stres a na peníze kašlu, kolik bude, tolik bude, hlavně aby byl člověk spokojený a štastný vnitřně.a myslím, že jsme si hodně podobné, vždycky jsem byla společenská až moc, ale i citlivá a všechno se mi to otočilo o 360st ale už se to otáčí zase zpátky a k něčemu to bylo a věřím, že na to taky přijdeš, chce to všechno čas.AD mi pomohly moc, brala jsem nejnižší dávku a stačila, ale asi to bylo nutný. jak si psala, že hned nezaberou, tak s mozkem to není a psychikou to není tak jednoduché a rychlé jako s tělem, když ti chybí inzulin,dodáváš ho atd.tady se musí čekat a mít trpělivost a AD je podpůrná lečba ale sám se může člověk vyléčit jen sám od sebe, a když sem to zvládla já, kdy mě to vůbec tenkrat nenapalo, že to zvládnu a taky jsem chtěla mít prášek u sebe jako záchranu, tak to zvládneš s odstupem času taky, najednou to přijde a všechno pochopiš, uvidíš.přeju moc štěstí a žádný trapení.ahojky

Taky jsem Vám chtěla napsat,že aby toho nebylo málo,tak se mi to začíná objevovat i jinak než brutálníma myšlenkama vůči dítěti.Měla jsem u sebe na návštěvě kámošku,s kterou jsme se dlouho neviděly a fakt jsem se na ní moc těšila.Měla jsem zařízený na pár dní hlídání,dům sama pro sebe a těšila se na dámskou jízdu:)Bylo to celkem fajn,než jsme k ránu šly do hajan a mě se to opět rozjelo v momentě když kámoška usnula dřív než já a začala si tam klidně oddychovat..začal mi v břichu ten pocit a ta úzkost a v hlavě se honily myšlenky toho klasickýho "co kdyby" mě hráblo a já jí tady ublížím?!Ona si chuděra klidně spí vedle mě a mě se honí v hlavě tohle...Ani jí to nemůžu říct,protože by se mě začala bát!Já bych to asi před rokem taky moc nepochopila,že?!Nakonec jsem to zaspala,ale další den už to tam bylo zase a já si tu mojí vytouženou návštěvu zase nemohla normálně vychutnat a prožít..Ted bych měla jet já k ní a už ted mám pycho,jelikož vím že bydlí vysoko a mě samozřejmě začnou opět napadat hrůzný myšlenky jak vyskakuju z okna apod.Ty okna a nože mám pořád,to je šílený..I když ty moje myšlenky jsou tak vynálezávý,že si dokážou najít nebezpečí snad ve všem(mohla bych psát scénáře k nějakým hororům:)Za chvíli dopadnu JÁ takovej společenskej tvor,tak,že nebudu nikam jezdit a budu se bát někde přespávat(ty noci když ty lidi spí jsou asi nejhorší,asi právě proto že mi přijdou všichni víc bezbranní),nebo já fakt nevím...S tou schyzofrenií to znám taky..nechtíc jsem zahlídla v tv něco o schyzofrenicích a co se těm chudákům děje v hlavě..hlasy,bludy atd.a měla jsem o další psycho na několik dní postaráno,jelikož jsem se začala bát abych teda taky něco nezačala slyšet apod.Stačí mi maličkost a celkem mě to rozhodí.Já taková nikdy nebyla..vždycky jsem byla citlivější a dokázala se hodně vcítit do druhých,ale nikdy ne natolik aby mě to takhle sejmulo a obrátilo se to proti mě...Včera jsem byla v krámě,kde se většinou člověk odreaguje,nebo spíš myslí na věci typu co teda koupí a mě najednou v půlce nákupu napadlo ježiši "co kdyby"mě hráblo a já si ted něco trčila do kapsy?!Ta ostuda!!!To znemožnění..to bych se musela propadnout..atd.Zvládla jsem to,neutekla z obchodnáku jak malý dítě(byla jsem na sebe chvíli pyšná),ale můžu vám říct,že jsem byla ráda když jsem odtamtud vypadla...Přitom vím,že jsou to jen další debilní myšlenky co mě chtěj ničit,ale ...Takže můj největší strach je asi z toho že "co kdyby" přišla nějaká chvilková ztáta sebekontroly a já udělala jednu z tech věcí co mě za ten rok napadly...protože jinak 100% vím,že všechno co mě napadá udělat nechci...Tak jsem se tady zase hezky vykecala,vykouřila u toho několik cigaret(celej den se držím a pak to husa doženu najednou)a je mi zase trochu líp.Mějte se a pa zase příště:)

Ahojky holky,
většina tady píšete,že jste to měly po nějakém velkém stresu,nebo brzo po porodu atd.Já nad tím přemýšlím a fakt nevím proč to skočilo takhle na mě?!Žádnej vyjímečnej stres jsem neměla,po porodu jem měla rok a půl...taky si říkám,že je škoda,že když se teda ví,že je to tím serotoninem,tak proč teda neni nějaký lék,který ho prostě jednoduše doplní??Vymýšlej neustále nějaký nový léky,tak teda škoda že není nic takovýhodle...neptaly jte se na to nějakýho odborníka?Já proti AD nejsem,vlastně jsem schopná udělat cokoli pokud bych věděla že mi to pomůže,ale když si tady čtu že to zabírá až po roce?!?!V té knížce psal pan doc.že účinky nastupují "až"po 2týdnech ale nedoporučuje přestávat dříve než po roce braní,jelikož je veliké procento návratnosti...taky mám strach že to všechno spíš vyzvracím a vůbec to budu blbě snášet,jelikož můj žaludek zvládá blbě i obyčejný antibiotika natož tohle..Já bych spíš uvítala nějake prášeček záchraňáček,v případě nějaký krize že bych ho slupla a bylo by, než nějaký každodenní braní.Když mě to začalo,tak mi máma poslala prášky na nervy,který si bere v případě paniky(tím jsem vlastně taky tenkrát zjistila že máme v rodině panickou poruchu,ale máma a i babička patří mezi ty štastnější a mají to hozený spíš na kina,autobusy,hodně lidí atd.)a dodnes jsem si zatím zvládla nevzít ani jeden a je to už rok.Spíš mi pomohlo to vědomí,že vím že to mám vždycky u sebe a když bude nejhůř tak to prostě slupnu..Jinak jsme se přestěhovali k Brnu a já tam neznám živáčka ani region samotný,prostě nic a tak můžete mi někdo doporučit nějakýho profíka kdybych se teda rozhoupala a potřebovala bych k nějakýmu psych.?Nejlépe přímo specialistu na tuhle naši mrchu.Díky M.

Vanesso, taky jsem měla stavy depersonalizace a přemýšlela o smyslu života a tak, bylo to opravdu hnusný. Je to dobrý, že už je nám všem líp a těm co není, moc přeju ať se lepší každým dnem. Všem krásné Vánoce, jdu píct perníky :-)

Ahojte holky,
vanesso, tvůj příspěvek jsem zhltla jedna dvě ;-). Je super, že ti je dobře a že jsi o tom napsala, určitě to spoustu zoufalých lidí povzbudí a bude se jim líp bojovat s touhle nesnesitelnou potvorou!
Mě je taky dobře, jsem šťastná, že "je to za mnou", že si můžu užívat svých dětiček, svojí rodiny a že nemám ze sebe strach, že nežiju v té pekelné úzkosti... Občas mě sice ještě přepadne nějaký ten hnusný pocit v MHD, že mi tam třeba někdo najednou ublíží...a neúměrně se dokážu strachovat o své blízké, ale to už není pro mě takový problém, abych se musela trápit, dá se s tím žít naprosto normálně, je to prostě to 1%, co tam zůstalo jako památka na Vtíravé myšlenky ublížit...
Přeji všem krásné svátky! Ta příprava na ně nám aspoň zaměstná myšlenky, atmosféra Vánoc nás pozitivně naladí..a vsadím se, že rozzářené oči našich dětí u stromečku budou tím nejlepším balzámem na naši psychiku ;-). Tak si to užijte :-).

ahoj holky, už jsem tu kdysi psala a jak tady všichni píší, jsem ráda, že v tom nejsem sama, že opravdu všechny podobný stavy a myšlenky má taky někdo jiný.začalo to asi 4měsíce po porodu mých dvojčátek holčiček.už si to přesně nepamatuju, jedna stále hlady brečela, já sem je nekojila, měla jsem málo mléka a byly dlouho v inkubátoru.stále řvala, i přesto, že jsem ji davala dávky vysoké vyšší než mi řekla lékařka mléka a nesměla jsem vyšší....no a tak to asi začalo, ten stres, že bude zase brečet, a jak to s ní v noci zvládnu, když bude řvát atd.no později jsem pochopila, že dítěti je třeba dát tolik kolik vyžaduje a vykašlat se na nějaký blbý tabulky....hlavně že mu chutná, že jo.a najednou se mě začaly objevovat myšlenky, že bych jí mohla ublížit, píchnout ji nožem, je to hrůza, bylo to strašný....vyloženě mě to nutilo, uplně mě to nutilo vstát z postele a jít jí ublížit.ještě v těhotenství mě asi dvakrát napadla myšlenky bodnout se do břicha, přitom sem se na holky strašně moc těšila.a asi taky dvakrát když přítel spal, mě napadlo, že ho bodnu, ale to až když se mi to rozvinulo u té jedné...bylo to hrozný, nevěděla jsem, co se se mnou děje, šílený uzkosti,strach, šílenství, nenávist sebe, pocit beznaděje, myšlenky na sebevraždu hrůza.začaly se přidávat stavy depersonalizace, pocitu, že to nejsem já, že to není můj život, moje holky, můj byt atd.měl jste to někdy někdo?ještě k tomu je to něco strašnýho....pocitu, že to nejsou moje ruce, že jsem na cizí planetě, lidi se mi zdáli divní, pořád jsem přemýšlela nad světem, vznikem, životem, smrtí a vším, už jsem ani na to nechtěla myslet, ale nešlo to, nedokazala jsem pochopit svět, vznik života asi to byly jen zas ty myšlenky, že to nedokážu, prostě život byl jiny, uplně jiny bez dětí, a když se holky narodily, svět se otočil o 360st.byla jsem tak zoufala, i když si to na mě nikdy nikdo nevšiml, byl to boj sama se sebou, že jsem šla k psychiatrovi, lepší hned, než nikdy a chtěla jsem to řešit a být dobrou mámou hlavně a fungující.nasadil cipralex, ten mi nezabral a tak jsem začala brát zoloft nejnižší dávku a zabralo to tak po roce.hodně o tom čtu a to mi taky pomáhá.měla jsem ještě k tomu panické stavy, aby toho nebylo málo, bála jsem se jezdit tramvají, být v supermarketech, že se mi něco stane, nikdo se mi nepostará o děti, neuvidím je vyrůstat, dostanu ve městě infarkt a budu tam ležet a nekdo mi mezitím děti ukradne atd.no byla to síla.trvalo rok no přes rok, než jsem se z toho dostala, ale měla jsem pocit, že to nepůjde.moje teta to také měla, a v rodině jsme neurotici, bohužel.ted už pár měsíců nic neberu, taky jsem se bála, že se to vrátí, přibrala jsem asi 6kg, snad aspon něco shodím, ale to je jedno, hlavně že jsem v pohodě.je mi fajn, občas se to trošku jakoby vrátí a není to ono, ale jen na chvilku, po tom všem co jsem přečetla a udělala si jasno hlavně sama v sobě a poznala, že nejsem blázen, ale že mám tuhle dneska častou neurozu už jsem na tom líp o 99%.to 1% tam je, ale s tím se dá žít, a jestli se to někdy vrátí tak zase půjdu k lékařce, od toho tu jsou a je to nemoc jako každá jiná.a na svět se dívám uplně jinak, člověk si to tady musí všeho vážit, miluju svoje děti, jsem štastná, že je mám, a kdybychom neměli malý byt, klidně bych šla do dalšího miminka, protože už bych věděla, s čím se poprat.a u mě to bylo vyvolané asi nadměrným hcg, měla jsem velkou placentu a ta mi prý ubrala hodně serotoninu no a někde se to projevit musí.hlavu vzhuru, všem přeju at to zvládnou, je to těžké ale nějaký důvod to má a všechny ty rady, co sem lidi píšou si vemte k srdci a pomůže vám to taky.hezké a klidné vánoce!