Vtíravé myšlenky ublížit vlastním dětem

Danielo, jak dlouho už užíváš léky, ono to opravdu docela trvá, než začnou dobře zabírat, tak buď trpělivá. Já mám taky antidepresiva, už skoro dva roky a až teprve poslední dva měsíce, se cítím opravdu dobře. Moje myšlenky se taky zaměřovaly na mé nejmilovanější a nemohla jsem pochopit proč. Ono to ani pochopit nejde a nemá cenu o tom vůbec přemýšlet, je to všechno vlastně blbost :). Nejsem teda odborník, ale myslím, že když ti psycholožka řekne, že je to potlačená agresivita, tak tě leda ještě víc vyděsí. Já bych teda spíš řekla, že nemáš vyřešené vztahy a ještě nové zaměstnání a tak, asi je toho na tebe moc. V nemocnici jsem byla taky a vůbec ti to nedoporučuji, šla jsem po týdnu domů na reverz, byl to opravdu otřesný zážitek. Stejně se tam nikomu nevěnovali a asi dvakrát tam se mnou mluvila psycholožka (tak deset minut), jenom ti tam nacpou léky a nic z toho. Byla jsem v Brně v Černovicích. Docela mě to tam připomínalo "Přelet nad kukaččím hnízdem" :). Jo a taky jsem byla přesvědčená, že jsem schyzofrenik, pak už jsem se raděj ani nedívala na televizi abych něco špatného neviděla, nebo neslyšela, taky jsem se hned všeho bála. Tento náš problém je asi na delší dobu, tak buď trpělivá a uvidíš, že se to začne zlepšovat. Moc ti to přeju a všem tady taky :)

ahojte vsetci.Ja sa tiez snazim tie myslienky potlacat,ale nie vzdy to ide,proste si poviem v duchu prestan,a niekedy to pomoze.ale som strasne nestastna z toho,ze ma to vobec napadlo.Bojim sa chodit domov k roicom,lebo sa bojim,ze tie mysleinky ma napadnu voci mojej drahej mame,ktorumam velmi rada,ale voci nej ma to napadalo dost casto,myslienky typu zabit,zabi ju,a bala som sa ze jej ublizim.Nechapem,preco voci nej a vobec preco voci kazdemu,pretoze ona je osoba,ktora o tom vie,snazi sa mi pomoct,aj ked to vzdy nejde.Ale trapi ma ze nie je so mnou spokojna,nevie sa zmierit s tym ze sa uz tak casto neusmievam,ako volakedy,ze som pribrala a zanedbala sa v tomto svojom obdobi.ale ja sa nemviem usmievat,kd viem,ze mam tie myslienky.Moja psychologicka hovori,ze je to potlacana agresivita,ktora sa u mna taktoprejavuje,a ze sa na svoju mamu hnevam,aj´ko aj na svojho priatel,voci ktoremu tie myslienky tiez mavam.On si vsak minule chcel dat pauzu,aby sa rozhodol,ci si ma chce zobat,alebo nie a bolo to v tom mojom najhorsom obdobi,ked som nastupila do novej roboty a myslienky sa znovu vratilo a mne bolo tak strasne blbo..a on ma tymto dorazil.Potom sa rozhodol,ze pauzu teda nechce,ale ja sa nanho stale zato hnevam a stale sa bojim ze znova pride s touto myslienkou.Preto si myslim ma napadaju mslienky voci nemu..je to z hnevu.Ale ako ste pisali viacere vyssie,suhlasim s tym ,ze clovek sa boji,z tie myslienky pridu,pocituje uzkost a oni potom pridu s este vacsou intenzitou.Mne pomaha,ked som zamestnana niecim,vtedy na to tolko nemyslim,len to je strasne,ze clovek potrebuje aj psychicky klud a oddych aja ho skoro vobec nemam.To je strasne unavujuce,ze pridem z roboty a bojujem so svojimi myslienkami.Najshorsie na tom je ze niekedy aj mam pocit ze skutocne to chcem urobit,chcem ublizit,napriklad dnes rano som mala chut dat svojmu priatelovi ruky okolo krku a trosku stisnut-bola to len myslienka,no bola som z toho nestastna.chcem aby zmizli,aby prestali,lenze uz neviem co mam robit.Mnoho ludi tu pise svoje rady,ked som tu na fore,tak mi to pomaha,ked sa vypisem a precitam si vase prispevky,tak to na chvilu pomoze.Lenze beriem antidpresiva a neuroleptika a niekedy mam pocit ze mi to vobec nepomaha.Na uzkost mam Xanax-ako pohotovostny lienk,ked ma prepadne silny uzkost-ten beriem len obcas.Mozno by mi pomohla hospitalizacia s kompletnou diagnostikou,a nasadili by mi lieky,ktore by mi skutocne pomohli,no voci tomu sa branim a nemam na to ani cas momentalne-musim byt v praci nemozem si dovolit chybat na tri tyzdne,ale ked to bude neunosne tak tam pojdem.Len neviem,ako by sa na to pozerali v robote,keby vedeli ze som bola na psychiatrii.Som totiz doktorka a pracujem s ludmi.Ale v robote ma tie myslienky napadaju velmi velmi zriedka.Este jedna vec ktora ma trapi.Pred mesiacom a pol som bola s priatelom v sluzbe-je tiez lekar,a prisla tam jedna holka s jasnou shcizofreniou,tvrdila ze ju posadol diabol a tak.A ja som mala dalsiu obsedatnu myslienku-diabol a zacala som sa bat ze skoncim ako ona.Tak toho sa tiez obcas bojim.Viem ze je to len dalsia hnusna obsedantna myslienka,ale bojim sa jej.Vynori sa mi v hlave ze posadne ta diabol a ja sa strasne vylakam.a tak.ale to nastastie len zriedka.skor su to myslienky s obashom zabit,ktore ma trapia.Verim ze nikomu nic neurobim,aj moj psychiater mi to povedal,ale aj tak sa bojim.

Ahoj, taky to mám jako Helena, jsou super dny a pak se zas vrátí ty vtěrky jedny. U mě je to spojené i s měsíčkama a ovulací, prostě s hormonkama, to mám zhoršení pokaždé. Taky jsem pak hrozně smutná, že to není úplně vpořádku,když jsem se už cítila tak silná a vpohodě. Snažím se to pokud možno nijak neřešit, ty myšlenky a ignorovat je. Není to zas kupodivu tak těžké, po těch dvou letech jsem konečně došla na to, že to jsou opravdu nesmyslné obavy a pořád dokola se v nich pitvat a snažit se je nějak rozumově zdůvodnit, je zbytečné a vyčerpávající.Úplně mě příběh Marie připoměl jak hrozné to bylo na začátku, taky mě podržela moje mamka a všichni blízcí, nikdo si nemyslel, že jsem se zbláznila, jen já a to na 100%. Moc mě taky pomohly na psychy. a psychologii. Doktorka mě vždycky ze začátku říkala: jsou to jen myšlenky a od myšlenky ke skutku je strašně moc daleko a někomu ublížit není vůbec tak jednoduché jak si myslíte.... tak se holky nebojte:-)

To je fakt, když jsem zkoušela vysazovat léky, tak mě ani tak netrápily myšlenky, jako spíš úzkosti a strach. A můžu říct, že boj se sebou samou je fakt náročný.

Ahojte všichni, nějaký čas jsem tu nebyla, tak jsem si měla teď pořádně co číst ;o).
Souhlasím s Irenou, že u nás to sadistickýma sklonama nebude, naštěstí ;o).
Příběh Marie mě dojal, navíc jsem si uvědomila, jaký to bylo strašný peklo a jsem moc šťastná, že už mi v hlavě taky slídí jen to 1%, že je to vlastně už za mnou...,ale musím říct, že tahle šílená zkušenost mě zase posilnila a dokážu si zase vážit víc drobností a netrápit se tolik nad prkotinama... Napsala jsi to moc hezky.
Heleno, ráda bych jen zopakovala, že strach ty obludy posiluje, takže by ses měla hlavně zaměřit na to, aby ses toho přestala děsit a oni začnou samy ustupovat...Zní to jednoduše, ale je to "zápas jako sviňa", tak přeju všem, ať ho co nejdřív vyhrajete ;o). Pa

Ahoj, myslím, že příběh Marie známe asi všechny, to samé jsem měla já. teď po půl roce braní AD jsou někdy dny, kdy si malého fakt užívám a jsem za to šťastná, pak ale přijdou ty myšlenky, které mě bohužel pořád děsí, tak jsem zklamaná, že už mi není dobře pořád. Vím, že to nemůže být hned, ale je to vždycky jako blesk z čistého nebe a je mi zase špatně. Taky blbý je, že si asi někdy ty myšlenky přivolám sama, mám strach, že zase přijdou a oni pak opravdu přijdou, máte to taky? Co vám pomáhá se toho strachu zbavit? díky za radu a všem přeju hodně sil a pevné nervy :-) ahoj

Ahoj všichni, už jsem tady moc dlouho nebyla a tak zdravím všechny nové i staré obsazené :) Když jsem si přečetla příspěvek Marie tak bych ho mohla klidně opsat a byl by jako můj. Už mám tyto potíže přez dva roky a díky psycholožce a psychiatričce jsem celkam vpohodě, posledního půl roku bych řekla super. Já teda beru antidepresiva, jinak by se k nám maminka mohla taky nastěhovat :) ale díky jim se cítím fakt dobře, vysadit si zatím netroufám, vždycky se to vrátí jako bumerng a já musím fungovat, mám tři děti, tak to je taková moje berlička. Tak vám všem přeji hodně úspěchů v "boji" a hodně stěstí :)

Archeopretixi,myslím, že bys neměl tyto stránky raději navštěvovat, vůbec jsi totiž nepochopil co ty lidi tady trápí a svými výroky jim určitě nepomůžeš. Jestli máš nějaké sadistické sklony tak si najdi diskusi s lidmi podobně zaměřenými a nech ty nebohé maminky napokoji. Dík a přeji hodně úspěchů ve Tvém hldání.

Ahojte všichni!Tak mě tady máte,další "nešťastnici"...Už nějakou dobu si to tu pěkně od začátku(díky Ivanko,že jsi to tu založila a jen doufám,že tak dlouho nepíšeš jen proto,že jsi třeba už úplně v pohodě:))pročítám a můžu Vám říct,že mě jenom mrzí,že jsem Vás "neobjevila"už před rokem,kdy se ta potvora vynořila v mém životě poprvé...Ty začátky byly snad nejhorší!Ten pocit,že jsem se zbláznila a že je Všemu konec,mýmu defacto bezstarostnýmu životu,prostě všemu...Ta strašná panika a úzkost,že jsem se jen klepala a byla úplně paralyzovaná v posteli a nešlo se ani pohnout...No tady máte můj příběh:Je to přesně rok,co jsem si úplně v klidu chystala večeři,a najednou při porcování kuřete (tím největším nožem co doma máme)mě napadlo,jak je vlastně jednoduchý do někoho bodnout,že jak právě bodám do kuřete,tak bych mohla bodat i do člověka..do sebe..nebo nedej bože do svýho vytouženýho miminka...!!!Udělalo se mi úplně blbě,ale měli jsme akorát návštěvu a tak jsem se snažila aby na mě nikdo nic nepoznal,návstěvu jsem jakžtakž přežila a pak to šla zaspat..JENŽE,zaspat to samozřejmě nešlo a já se celou noc klepala a bála se až nastane ráno a manžel bude muset odejít do práce a já zůstanu celej den s malou(byl jí rok a půl)sama a jelikož jsem se právě zbláznila( když mě něco tak strašnýho může vůbec napadnout)tak malou určitě zabiju!!!Takže to vyvrcholilo tak,že když manželovi zazvonil budík a chystal se odejít do práce,tak jsem ho hystericky držela za ruku a prosila ho at?mě tam nenechává s holkou samotnou,že jsem nebezpečná a že jí určitě něco udělám!Manžel byl teda vyděšenej,nicméně odešel stejně(závidím mu tu náturu)se slovy ať se uklidním,že já určitě nic neudělám,že to byl jen zlej sen atd...Bohužel můj"zlej sen"trvá už rok.Je pravda,že po tom co jsem si pak zjistila co se mi teda děje,že je to OCD,atd.už bylo líp,ale ty začátky byly fakt šílený.Jak tu všichni píšete,kdo nezažil,nepochopí...Co bych tenkrát dala za tuhle diskusi..co bych dala za to,že v tom nejsem sama!Že zas nejsem takovej magor a HLAVNĚ,že nejsem nebezpečná...Za ten rok,jsem se s tím naučila celkem fungovat.Hodně mi pomohla moje zlatá máma,tím,že jsem se jí s tím mohla svěřit aniž by se na mě dívala jako na nějakou zrůdu.Dodnes je jediná komu jsem se svěřila.Přečetla jsem knihu doc.Praška a ted našla i Vás a to mi pomáhá asi nejvíc.Vše co tu popisujete je jako kdybych to psala já.Každý den se modlím at to odejde tak,jak to přišlo,aŤ patřím mezi těch pár(jak píše pan docent)vyjímek,kteří mají jen několikaměsíční příhodu která se již nevrací...Zatím to všechno zvládám bez léků či doktorů(ne snad že by ty hnusný myšlenky vymizely,ale už z nich nemám ten třes a tu paniku)ale je taky pravda že jsem zatím nemusela být s malou úplně sama..Stačil jeden den co jsem věděla že budu s malou úplně sama a vrátilo se mi to jako bumerang..
Začala jsem panikovat a mít staženej žaludek a úzkost..no vždyt všichni víte co myslím.Ted jsem dokonce v situaci že manžel bude mít práci kde bude muset často cestovat a být mimo domov a tak přemýšlím jak to budu zvládat,že si asi taky někam zajdu,protože přece nemůžu bejt pořád na někom závislá,nebo se nastěhovat k mámě kdykoliv manžel odjede.Chci se toho zbavit a žít zase tak krásně "normálně"jako před rokem a užívat si tu svojí milovanou berušku:))naplno.Zkouším na to různý fígle,od každýho co tu píšete něco a je líp.Nejvíc mi pomáhá,že snad fakt nebezpečný nejsme,je nás tu tolik se stejnýma myšlenkama a zatím jsme žádná nic neudělala a ty které se léčí jsou tím dokonce utvrzované od doktorů a ani jim nevymlouvají další těhotenství..to mi pomáhá moc.Pořád si opakuju větu,už ani nevím kdo ji napsal že je daleko menší pravděpodobnost,že ublíží člověk s tímhle naším postižením(nebo jak mám tu mrchu debilní nazvat)než NORMÁLNÍ jedinec a hned je líp...Tak se mi mějte zatím fajn a doufám,že se budeme i nadále podporovat navzájem a porazíme tu potvoru co nám chce kazit život společně..pa,dobrou

Čauki lidi,co se děje,že nikdo nepíše,zkoušíte moji radu a čekáte na výsledky?Jinak si nedovedu vysvětlit,proč tady najednou nikdo nepíše.Ale jestli je to tak,jak si to myslím,tak mně to těší a určitě se skrz ty debiloviny vyhrabete,protože to jinak nejde nazvat,berte to jako životní zkoušku,prostě něco co vás testuje a očekává,že to prostě musí být a potom budete o to silnější osobností.Život bude nabírat trochu jiný směr,všechno špatné je k něčemu dobré a vy se musíte na vše dívat optimisticky.I když uvidíte něco škaredého,vytáhnout si z toho něco pěkného,když vás někdo naštve,je to jeho problém,že je debil,né váš,vy máte životní peripetie za sebou a on v tom lítá.Jste všichni silní lidé,co dokážou se svýma hnusnýma myšlenkama zatočit.Když ty myšlenky příjdou,říct si,zase jsou ty kraviny tady,však oni zase odejdou a běžte třeba ven,podívat se jak je ten svět krásny i když je hnusné počasí.Po tom hnusném,vždy příjde to pěkné.Tak zatím Čau.

Ahoj Danielo,mněla jsem tan samý problém,momentálně říkám mněla,protože můžu říct,že díky této debatě je mám o hodně ale hodně méně.Už to,že mně napadaly věci,jako že zabiju někoho a tak,mně docela hodně vylekalo,natož,když se to ještě nakonec otočilo proti mně.Byla jsem z toho v prdeli.Jen si ale vem,kolik lidí už tady psalo,všichni se už X let bojí,že to zrealizují,trápí se kudy chodí,ale ještě nikdo nenapsal,že to udělal.Není to trochu divné.Myslím si,že když je někdo sadista,je to v něm už od mala a už ve školce nebo na základní škole by to bylo poznat,že ubližuje je tvrďák a jedním slovem zmetek.Ale tyhle naše z dovolením pičoviny,které se nám rodí v mozku,jsou opravdu jen pičoviny a ne realizace.Všechno má svou příčinu a jak všechno samo příjde,tak to musí i odejít.Musíš tomu ale trošku pomoct a uvidíš,že jsi silná osoba,která se s tím umí poprat.Jen si vem,jak musíš být silná,když už to máš nevím jak dlouho a stále jsi odolala realizaci těch myšlenek,tak jsi dost silná i na to abys je poslala do pr...Vždy když to na tebe příjde,tak si řekni úplně v klidu,tak pojďte,buď u toho i sprostá a přivítej je s tím,že už tady zase jste?A co zase chcete,no nedá se nic dělat,tak jen pojďte,tady ale nic nedostanete,běžte zase o dům dál:Když budeš sama,tak si to říkej i nahlas a buď u toho co největší hulvát.Za pár dnů se ti začnou ty myšlenky obehrávat a nudit,bude to protebe šíleně nudná a nesmyslná věc a budeš myslet,třeba na to,jaké si koupíš na ples šaty nebo kam pojedeš na dovolenou.Budeš přemýšlet nad něčím co máš ráda nebo se začni učit anglicky nebo latinské názvy květin,nebo něco co tě baví,takže z toho budeš mít ještě nakonec užitek.Všechno špatné je k něčemu dobré.Držím palce,u mně to zatím funguje na 99procent.To jedno procento tam pořád lítá,ale s tím se dá už kvalitně žít.

No a já jsem zas na prášky z toho mojeho psychologa. Byli jsme domluvení ve čtvrtek na schůzku, uvolnila jsem se kvůli tomu i z práce (samozřejmě jsem neřekla, že jdu k psychologovi) a on na mě úplně zapomněl. Slíbil mi, že se mi ozve na další schůzku, a doteď se mi neozval. Takže se asi poohlédnu po jiném. Má v tom pěkný bordel!

Daniela, aké lieky berieš? Píšeš, že si si dala minule niečo, po čom si bola ospalá, pravdepodobne máš nejaké uk?udňujúce na úzkosť, berieš aj nejaké antidepresíva? Ak chceš, môžeš mi napísať na mikona"centrum.sk. Je toho ve?a, čo by som ti mohla napísať, nechcem tu ale zahlcovať stránku a je v tom aj ve?a osobného, čo by som bola nerada, ak by ma niekto spoznal. Ja mám skvelú psychologičku, predtým som chodila k dvom iným, čo mi ani trochu nepomohli. Možno to chce zmenu.

Také si myslím, že léky, které se na tyhle neurotické poruchy používají, nezruší samotné ty myšlenky, ale určitě dokážou významně zeslabit pocity strachu, které tyto myšlenky vyvolávají. Podle mě jsou tyto problémy důsledkem potlačených sadistických sklonů, které jsou v konfliktu s vašimi morálními zásadami. Já jsem podobné problémy dříve také měl, i když jen ve slabší míře, a vyřešil jsem to tak, že si občas ve fantazii představuji nějaké fiktivní lidi, kteří si ubližují, tím uspokojím svůj sadismus a v reálu pak nemám potřebu nikomu ubližovat.

Ale toto forum mi pomaha.Neviete mi niekto poradit,co robit s tymi myslienkami,aby zmizli?

ahojte.Ja sa tiez bojim,ze svoje myslienky zrealizujem,bojim sa ze ak sa zblaznim a prestanem mat nad sebou kontrolu tak niekomu nieco urobim.Zaial to zvladam,som pod liekmi,ale niekedy to nepomaha,napriklad teaz rano som lezala v posteli,vedla mna lezal piatel,spal a mne sa vynorila v mysli mylsienka uskrtit a chvilu som mala pocit ze to chcem sprvit.vstala som nejak som to zahnala a potom to preslo.Elka pisala,ze su dva druhy ludi s OCD ,ale ja si myslim ze je to len jeden druh,myslim ze vsetci sa boja toho,ze svoje mysleinky zrealizuju.Ja dufam,ze nic z toho nezrealizujem,uz mam tie myslienky dlho a nikomu som nic nespravila,le ich povazujem za otravne,hnusne,a chcela by som aby niekam zmizli.Niekedy neviem kam z konopí,napriklad vcera prisla ku mne kamaratka,boli sme sami doma a ja som sa zacala bat,ze jej nahodou ublizim.Potom to preslo,dala som si lieky.lenze ich neziaduci ucinok je ten,ze po chvili zacnem byt uplne znicena a jediné na co myslim je postel.Tak so isla na chvilu spat,nechala som ju nech si robi u nas co chce,kym pride priatel z roboty.Viete co je o vsetkeho najhorsie?vsetci tu hovorite o psychoterapii ako pomoze,a ja chodim k psychologicke uz dlhsiu dobu a vobec mi to nepomaha.Ona si mysli ze mam schizotypovu poruchu a podla toho ma vedie,ale mne to nepomaha.podla mojho psychiatra mam obsedantno kompulzivnu poruchu,a ked citam na fore vsetzky tie pribehy,tak sa s touto poruchou stotozmujem,lebo ako by ste mi hovorili z duse.Presne to iste sa deje aj so mnou.A so schizotypovou poruchou sa vobec nestotoznujem.Ale co ked ju mam?ale preco mi potom nic nepomaha?Najhoršie a tom je,ze kvoli tym myslienkam sa zacinam uzatvarat,bojim sa ist k rodicom domov,lebo sa bojim ze ma napadnu myslienky im ublizit,bojim sa ist do spolocnosti,co ked ma tam napadnu tie myslienky a tak.

Elko utíkej hned zítra k doktorovi,ale alespoň trochu tě uklidním,že bych já své pocity lépe nepopsala.To,co mně na tom všem nejvíc těší a uklidňuje je,že to opravdu je nějaká porucha,která se dá léčit,možná,že se nedá vyléčit úplně,ale pomoct se dá.Ale přestaň se užírat,vždyď tě to úplně sežere a potom vyplivne jako hadr.Jsi normální člověk,určitě máš krásnou duši,terá je složená z krásných myšlenek,ale jen tam chybí jeden kamínek,který celou tvou duši boří.Ale ten kámen se tam dá vložit,pomocí léků a doktora a ta krásná barevná mozaika zase bude celá a pevná.Budeš úplně jiná osobnost,která bude konečně zase do okoli rozprostírat dobrou náladu a budeš zase člověkem jak se patří.Takové ty stavy,co jsi popisovala,že teď míváš jsem mněla taky asi tak před třema až čtyřma týdnama a začala jsem na internetu skoumat co to vlastně je.Byla jsem rozhodnutá,že si zajdu k lékaři ,protože jsem myslela,že se zblázním.Byla jsem sama doma a najednou mně ty myšlenky napadaly,silně jsem znervózněla,srdce mi bušilo jako po nějakých závodech,začala jsem třást a mněla jsem pocit,že začínám upadat do bezvědomí nebo do nějakého jiného světa,připadal mi,že začínám být mimo realitu,když jsem se šla umývat,tak jsem se na sebe dívala do zrcadla a připadalo mi,že se na sebe dívám jako nějaký duch,začaly se mi podlamovat kolena,prostě jsem myslela,že umírám nebo že začínám šílet.Pracuju dokonce v mateřské škole a mám někdy takové myšlenky,že je pozabíjím a teď to půjde v televizních novinách-šílená zaměstnankyně pozabíjela všechny děti a že jsem totalní zrůda,která si nezaslouží žít.Ale postupně,když jsem začala navštěvovat tuto diskuzi,tak to semně nějak víc upadá,i když to tam je stále každý den,ale tak nějak míň a hned když cítím,že se začíná zase něco dít okamžitě si dávám půlku Rivotrilu.Poradím ti trochu jednu takovou věc,vstávej brzo ráno,během dne pořád něco dělej,nechoď ve dne odpočívat ať jsi večer pořádně unavená a když lehneš ať jsi úplně hotová.Ale nejsi zrůda a nejsi na to sama a pamatuj,žiješ jenom jednou,tak ať si ten život žiješ a né přečkáváš a přetrpíš.

Ahoj Elko, přesně tohle jsem opravdu měla já. Nejhorší to bylo když jsem měla s malým zůstat doma sama na mateřský, bála jsem se že si stoupnu na balkon a jednoduše ho vyhodím ven. Jak jednoduchý! Ale řekla jsem si to nikdy a šla jsem se okamžitě léčit. Psycholožka mi opravdu hodně pomohla. Můsíš se naučit jak s těmi myšlenkami zacházet, ale sama na to rozhodně nepřídeš, dobrý psycholog ti z toho pomůže. Jsou to jednoduchý cviky. Ale nejdůležitější je uvědomit si hned na začátku, že ty zabíjet nechceš proto se toho tak bojíš. A to je důležitý znak vtíravých myšlenek. Zabíjejí vrahové a různý blázni protože to chtějí udělat a ty se těch myšlenek nebojí. Takže ty si na té správné straně. Jestli Ti můžu poradit, tak zkus, když nechutná myšlenka příde, být ráda že je zase tady. A chtít těch myšlenek víc a víc, a v duchu si je přát a povídat si s nima, vím že je to divné, ale tohle je jedno cvičení s myšlenkama. A ani 1x to nevynechat. Myšlenka otravují protože se jich bojíme, ale proč se jich bát jsou to jen myšlenky a tomuhle až uvěříš tak si skoro vyléčená. Já ty myšlenky mám pořád, ale už se jich nebojím a vůbec si jich nevšímám, tak ustupují. Vím že je to psychická poruchá takzvaná neuroza, ale jsem ráda že mám neurozu a ne třeba psychozu. Takže jiný lidi jsou na tom třeba hůř.

Ne, teď nic neberu, přestala jsem, protože mi ty léky akorát zničily žaludek a to jsem měla malou dávku, doktorka říkala, že ji mám přímo miminkovskou... Byl to myslím Fevarin. Ale obecně lékům moc nevěřím, přece nemohou potlačit myšlenky??? Asi bych tam měla znovu zajít a asi to udělám ve čtvrtek, tohle již není k vydržení. Ale chce to asi hlavně psychologa, doufám, že mi nějakého dobrého doporučí, už dlouho jsem k žádnému nechodila, ten poslední mi vlastně řekl, že mi nic není, že jsem úplně normální holka! Možná ano, ale ty myšlenky rozhodně normální nejsou...

Elka, chcelo by to pod?a mňa stlmiť liekmi úzkosti a zároveň s tým chodiť ku psychologičke. Ty berieš niečo? Uvidíš, pomôže to. Ve?mi.