ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Alice, sám bych to nenapsal líp. Možná jsem na tom líp tím, že mám děti, s těmi lze ty zážitky sdílet. A přitom se učit dělat kompromisy...

Maky, samota určitě nebude hrob, zkus nějaké nové věci, třeba se nauč jezdit na koni, už jenom při té činnosti budete vždycky dva - Ty a kůň... :-) ale vážně, já o tom vážně uvažuju... teď, když už jsem schopná myslet někdy i na něco jiného než na něj, tak se snažím čas nějak naplnit, co třeba decoupage, ta by Tě nebavila? Já se u toho vždycky zaseknu dlouho... nebo kámoška strašně krásně maluje na hedvábí... nebo můžeš chodit na procházky s pejsky z útulku...

Nedůvěřivá už jsem taky hodně a hledat už vůbec nemám chuť.
Sice bych někoho chtěla, samota je pro mě hrob, ale nemám nejmenší náladu. To mě nebavilo nikdy. Je to těžký.:-(((

tak si čtu poslední diskusi a plácám se mezi oběma, na jednu stranu mi stále chybí někdo s kým se podělím o zážitky, o to co mě potkalo, popovídat si nebo jen mlčet, na druhou stranu chápu Adama, stává se ze mě sobec a nechci dělat kompromisy, prostě řídím si život podle svého a už se mi nechce přizpůsobovat, jestli to takhle půjde dál, tak až přkročím tu hranici, že se budu chtít s někým seznámit tak stejně budu cynik a sobec, že stejně podvědomí bude stávkovat a bude chtít být samo, protože vyhledávání lidí mě už nebaví, vždycky je to stejné a je to takové maskování toho co nás trápí a to je samota, smutek a nedůvěra, chybí víra že příště to výjde.. nevyšlo to jednou, ale ten další si zaslouží stejnou šanci, ne zastavili jsme se na místě a už nejdeme dál, život ve své podstatě prožíváme, vzpomínáme a jsme bez lásky. tak to alespoň cítím já, nechci být sama, na druhou stranu nechci, už jsem si zvykla na svůj klid :-D

Zkouším všechno možný (i ty malý roztomilý děti - kamarádek) a stejně to vůbec nepomáhá. U každýho je to jiný. U mě to teda stojí za to.:-(

Taky se ráda dělím o to hezké a příjemné s někým, koho mám ráda... Když ale chybí partner, tak jsem zjistila, že hezké společné zážitky ocení např. i rodina, přátelé... Já se např. snažím si užít dětství svých synovců, měla jsem děti odjakživa ráda a zatím žádné nemám, vzhledem k současnému podivnému stavu mého vztahu, ve kterém se nacházím, to na žádné ani brzo nevypadá... Takže trávím dost času se synovci a dobře se u toho bavím, sportujem, hrajem Osadníky nebo třeba jen kecáme o tom, jak to ten den šlo... Když prostě někdo nestojí o to, dělit se se mnou o zážitky, tak vyhledávám společnost lidí, kteří to sdílení se mnou ocení, a jak říkám, není to vždy partner...

Kdyby jen s..., to je ještě slabé slovo.
Mám permanentní depku, nejím, nespím a když už, tak mě budí děsný sny. Nepřeju si nic jinýho než aby to už bylo za mnou. Dneska zas úplně hrozný.:-(((

Snad každý se rád dělí s někým, koho má rád o to hezké a příjemné... Snad nikdo nechce být sám, ne! Mě to samotnou přímo s...

Jenže já jsem párový člověk. Sice pěkná individualita :-), ale samotnou mě to nebaví. Asi něco jako Diana, taky mám ráda, když se o tom hezkém a příjemném mám s kým bavit.

Takhle jsem to nemyslela, dovolená je otázka sama o sobě. Spíš takový maličkosti, něco vidím, slyším a je to sice super, ale bez "mojí poloviny" úplně na nic, protože to prostě není ono.

Diano, proč bych tomu měl věřit? Ono to skutečně tak je. To, zda je člověk dělaný na život v páru nevím. Ano, sdílení hezkých zážitků je skvělý, ale na to musí být dva. A ještě ke všemu dva, co chtějí tyhle zážitky sdílet. Když jeden pojede na safari a vezme druhýho, co se chce válet u moře, bude to utrpení pro oba. Ale když o tom tak přemýšlím, stal jsem se trochu sobcem, co nechce moc dělat kompromisy - a ani je dělat nemusí, protože je sám. To je možná daň za můj lepší život.

Gábi, Reny, máte mailíky.

Adame, lepší život? Tomu sám věříš? Taky si to totiž říkám, ale vím, že si to namlouvám, člověk je dělanej jako půlka a když tu druhou nemá, tak je naprosto vychýlenej. Taky se utěšuju těma "úžasnejma" zážitkama, co teď prožívám, ale stejně POKAŽDÝ, když se mi děje něco hezkýho, tak automaticky chci volat/říct to JEMU, aby to se mnou sdílel...

Naprosto souhlasím s Adamem! Po rozchodu jsem začala dělat věci, na které jsem před tím neměla tolik času a navíc jsem zjistila, kolik kamarádů jsem odbývala a zjistila jsem, kolik těch kamarádů mám a vlastně nejsem tak úplně sama! Nejhorší je sedět doma. To máš pak čas na to, o všem hrozně přemýšlem, přehrávat si určité situace...

Ale nejebne. Díky tím činnostem, kterými se zaměstnávám, mám o dost lepší život, než jsem míval. A když je mi dobře, dokážu si to vychutnat a užít víc, jak před tím, tenkrát jsem si toho nevážil. Jen ten vztah chybí. Život asi na jedný straně bere a na druhý dává.

to Adam: 3,5 roku? A nejsi úplně venku? To je děsný, to mi snad ani neříkej. To mi zatím jebne.

Maky, na tu otázku jsem nechtěl přirozeně odpověď, jen aby ses zamyslela. Už jsem to jednou psal, ale je tu spousty příspěvků, tak to shrnu, mám 3,5 roku po rozchodu, nejhorší asi za sebou, nicméně OK to ještě není.
To, co píšeš (zaspat a probudit se OK) umí asi jen hodně málo lidí, kteří jsou prostě splachovací. Ta bolest je nutná, dnes už to vím a v podstatě jsem za ni rád. V dalším vztahu mi bude připomínat to, co jsem před tím udělal špatně, nutit k pokoře a poděkování za každý den, kdy bez ní budu moct být.
Vztah, kdy se pokusíš vytlouct klín klínem asi taky podle ohlasů taky nefunguje. Renča se otřásla po puse, já to zkusil přebít vyspáním se s jednou slečnou, ale ublížil jsem tím sobě a kdybych pokračoval tak asi i jí.
Edo, odpuštění je fajn, ale co když není co odpuštět? Já chápu, proč ode mě odešla, být na jejím místě, možná bych to udělal taky. Přeji jí ten život, co má teď, ale moc mi to k vyrovnanosti nepomáhá. To spíš sport a vůbec jakákoli činnost, která člověku brání pořád dokola o tom přemýšlet a nepřipouštět si různá "co by" a "kdyby".

To se ti řekne, Eduarde, jenže jak to udělat? Už jsem to zažila a jak vynechat tu dobu trápení? Jak jí přeskočit? Chtěla bych to zaspat, probudit se a dobrý. Nebo se probudit a nepamatovat. Napadlo mě jako druhé řešení - stát se medvědem a zalézt k zimnímu spánku, na jaře to bude lepší - snad.

to Renča: Jsem asi stejnej naivní pitomec - když se zamiluju, tak zbytečně moc a než se z toho dostanu trvá zbytečně dlouho a děsně mě to ničí.

Maky, tak vidíš, Amy se dokázala zamilovat po tak dlouhém vztahu, tak já jsem asi nějaký blbý exemplář... I když teda... Teď mi ta zatracená pusa leží v žaludku a pořád nad tím přemýšlím.

Dobry vecer ,tak jsem si precetl vasi smutne pribehy a bohuzel jsem take sam a uz je to rok co jsem sam a vydal jsem se na cestu sebepoznavani vlasni duse a je to zajimava cesta a velmi mi to pomaha k odpoutani se bolesti ze spatnych zkusenosti ve vztahu.Prvni co clovek by mel udelat najit odpusteni tomu ktery nas jakoli ranil na srdci a potom muze byt clovek vice vyrovnanejsi.

Ahoj, se mnou se rozešel přítel po čtyřech letech vztahu, rok jsme spolu bydleli.Úplně ve všem jsme si rozuměli, měli jsme prostě spokojený a šťastný vztah. Jenže si našel jinou. Bylo to v červenci, úplně mě to sebralo, nemohla jsem jíst, spát, pracovat, prostě nic, celé dny jsem jenom nějak překlepávala a četla si různé diskuze a podobné, ale ani jsem neměla sílu sem třeba napsat. Nic podobného jsem fakt do té doby nezažila, zhubla jsem asi 5kg. Myslela jsem si samozřejmě,že už nikdy nikoho nepotkám atd.Jenže hned v srpnu se stal asi zázrak a potkala jsem kluka, se kterým jsme si okamžitě padli do oka. Protože byl z druhého konce republiky, začli jsme spolu trávit všechny víkendy a mě bylo jasné, že se asi dokážu hned zamilovat. Bylo to skvělé, úplná euforie, pocit štěstí jaký jsem nezažila už hodně dlouho. Minulý víkend mi řekl, že už to dál nemá smysl, že on mě prostě nemiluje...
Ne, že bych se z toho zhroutila, ale snažím se nějak překonat ten pocit, že už ho nikdy neuvidím. Je to směšné, ale zase bojuju s tím, jestli mu mám napsat, co mám dělat (i když vím, že nemůžu dělat nic) a celé dny nemyslím na nic jiného..