ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Adama doporučuju poslouchat, je to takový náš realista. Já se o to marně snažím už několik týdnů. Vím, že má pravdu, ale je to moc těžký si to připustit...

Marcelo, nedělej si prosím naději, že se mu začne stýskat. Jen tím ztratíš čas, podobně jako jsem ho ztratil já a pak ztráta i té polední naděje je možná bolestivější, než rozchod sám, lépe řečeno, protahuje to bolest z rozchodu. Žij raději s tím, že se nevrátí. Když se vrátí, bude to přijemné překvapení. A možná časem zjistíš, že ani nechceš, aby se vrátil. Já vím, tohle slyšet asi nechceš...

Petro, nemyslela jsem péči o sebe, ale to, že někteří lidé v mém okolí si myslí, že je to něco ponižujícího takhle na chlapa čekat a doufat, že se rozmyslí.

Marcelo, jako bych to psala já, úplně přesně!!! Podívej se na téma Rozchod a návrat (nebo tak nějak se to jmenuje), to mi hodně pomohlo a pak taky Dostala jsem druhou šanci, tam píšou holky, který se přestěhovaly z tohoto tématu, protože se jim to podařilo.

Jak jsem psala, já nejsem "ta druhá", jen ta "opuštěná" (no, výsledek je stejný) a po-ma-lu se snažím se k němu přiblížit zpátky, ale to tu je všechno v minulosti popsaný...

Děkuju všem za příspěvky, Diano, máš pravdu v tom, že bych měla začít NĚCO dělat, abych se v těch slzách neutopila. Ale nemám sílu někam jít, když mě někdo vytáhne mezi lidi, stejně myslím jen na něj a brečím. A když nebrečím, tak se stejně nebavím a trápím sebe i okolí. Vůbec to nechápu, nikdy mě nikdo tak nezaujal, jako on, nikdy jsem nebyla tak zamilovaná do nikoho, jako do něho. Přemýšlela jsem o tom, není mi patnáct, ale opravdu mám dojem, že je to můj osudový člověk. Ani snad už nechci být znovu zamilovaná, protože to trápení potom.......Adam s Katkou to zřejmě vystihli přesně. Doufám Katko, doufám, že máš v jednom pravdu, že se mu po mně začne stýskat a vrátíme se k sobě. Naděje. To je to, k čemu se teď upínám. Je mezi vámi některá, která podobný příběh prožila, na čas byla "druhá", ale její přítel se k ní vrátil? A jak váš vztah pokračoval dál?Pište prosím, moc mi to pomáhá. Díky Marcela

Marcelo, možná jsi ho dostala z té letargie, začal být šťastný, vyzařující, tím pádem i přitažlivý. Zalíbil se té druhé a ona byla blíž, byla nová, zamiloval se. Možná mu to zase za rok začne chybět a přijde další, možná už ne, a možná se mu začne stýskat po Tobě...je těžké radit, snad jen, pokus se být připravená ustát to, když se znovu objeví. Být lepší než všechny, sama pro sebe.

Diano-proč by tě měly feministky jako ukamenovat? Ze o sebe dbáš? ten point mi nějak unikl...

MM díky, ani jsem nevěděla, že se tak těm ubrouskům :-) říká. Zatím jsem na nich nic úžasného pro mě nespatřila, možná časem. Už jsem ti psala, že mě výtvarné práce už nebaví. Květinový vzor a motýli na okna, rybičky, koníci a mušle do koupelny na obklady jsou vlastně z nouze ctnost - jednoduše a poměrně levně se tím dá změnit interiér.

Jak tady popisovali jiní, mě bude ještě nějakou dobu trvat než se vzpamatuju. Doufám že týdny, měsíce a dýl asi nevydržím, protože je to hrozný. Jsem teď úplně paralizovaná.

Marcelo, máš v tvém povídání spousty otázek a taky bolesti, pokusím se odpovědět, proč ona a ne ty. Protože ona je zřejmě větší mrcha. A možná nejdřív povolila, pak začla dělat drahoty. A pro něj to byla výzva. Navíc 100km je dostatečně daleko proto, abys to náhodou nezjistila.

Ahoj Marci, smutnej příběh, jako všechny tady. Po roce? Já po osmi...už je to 3 měsíce, není v tom ženská a chová se hezky, takže pořád doufám.

Aby se do tebe zase zamiloval? To bych taky potřebovala, znát recept, tak jsem multimilionář. Takže dělám, co můžu. Jsem milá, nevyčítám, nebrečím, netlačím, snažím se, aby mu se mnou bylo hezky, abysme se spolu zasmáli, kupuju si hezký věci, aby mi to slušelo, hodně o sebe dbám, cvičím (no to bych ani nemusela, protože nemůžu jíst, takže kila jdou dolů sama) a snažím se nepůsobit depresivně a nezavírat se doma. Ať mě klidně feministky ukamenujou...ale vypadá to, že to působí. Návrat se zatím nekonal, ale zcela jistě se ke mně nechová lhostejně. Třeba si to jen namlouvám a třeba taky ne. Nějak to dopadnout musí. Držím ti palce!!!

Ahoj všem. Čtu vaše příspěvky a rozhodla jsem se přispět i tím svým. Prožila jsem nádherný vztah plný lásky a porozumění. Plánovali jsme si budoucnost, byli jsme i pro okolí ideální pár. Po roce, jako když utne. Zčistajasna konec. Jsem úplně na dně a nechce se mi bez něho dál žít. Oba máme za sebou jedno nevydařené manželství, oba máme děti v dospívajícím věku. A jsme oba ve věku, kdy máme několik jiných (nevydařených) vztahů za sebou. Seznámili jsme se naprosto náhodně, byli jsme ve stejnou dobu na stejným místě, padli jsme si do oka, jak se říká, a skutečně jsme se začali milovat. Opravdově a silně. Proč najednou odešel beze slova? Po tom všem krásným, co jsme spolu prožili? Nevím, kdy a kde se stala chyba. Na moje otázky neodpovídá, na přímý dotaz, jestli má někoho, s kým je mu

Zdravím nově příchozí.

Všichni jsme na stejný lodi a ať už se rozchod odehrál s různými scénáři, tak se to v nás mele naprosto stejně. Proto hodně pomáhá najít si čas a pročíst si tuhle dlouuuhouuu diskuzi, lidi sem píšou v průběhu doby, takže můžete krásně vidět, jak se jejich stav vyvíjel, co dělali správně a co špatně ... a vyhnout se tak stejným chybám.

Knížkám a článkům moc nevěřím, většinou jsou to jen takový všeobecný řeči, který pasují na každýho. Ale tuhle neznám, tak nemůžu hodnotit.

Různý aktivity jsou super věc, pořád lepší než trčet doma na gauči, cpát se zmrzlinou a brečet do polštáře...ale stejně si každej tuhle odpornou fázi musí odžít a odtrpět, na to bohužel kamarádi a koníčky nezabírají, jen to zmírňují.

Amy, aby to nevypadalo, že si jen stěžuji a nic nedělám, protož svým způsobem mi moje přežívání vadí a jaště matně si vzpomínám, jaké to bylo mít někoho rád, na někoho se těšit, jaké je to žít, tak jsem knihu přečetla, článek přečetla, dokonce jsem psala i Dr. Klimešovi, odpověď, no mám si najít psychiatra a přestat :-D ale to není zase takové řešení, protože knih na toto téma jsem četla tolik, že můžu mít svoji ordinaci a určitě každému poradím, ale něco jiného je radit a něco jiného je to žít, takže věřím, že spoustě lidem to pomůže, určitě ano, je to dobře napsané, ale pak jsou lidi, kteří prostě dostali takovou ránu, že se z ní nikdy nevzpamatují, že dali tolik že už jim nic nezbylo a MM víš jak píšeš, že časem začneš "normálně" fungovat,, tak přesně to dělám funguju, vstanu, pracuji, nakupuji, vařím, i se směju, ale jen srdce prostě na tohle neslyší, to nechce "normálně" fungovat, to už funguje pouze jako pumpa, ale né jako centrum něčeho krásného. Ale okolí to neví, umím to dobře maskovat,jen to stojí víc a víc energie, ta přetvářka na život :-D

Adame, také mám dceru, ale není to zase tak velká výhoda. Dokud byla menší, dovolené, odpoledne, prostě jsme byly spolu, paráda, nebyla jsem sama a jediná výhoda z toho vznikla je ta že si perfektně rozumíme, ale dneska je větší, našla si přítele a já ji musím nechat jít žít si svůj život, je to hrozné když vidím jak si dělají romantickou večeři při svíčkách a rušivý element jsem já :-D hlavně když následuje otázka, dáš si s náma, tak to už beru psa a chodíme na dlouhé procházky :-D ale raději chodím sama, ani ten pes neřeší samotu, takže děti dobré, hodně pomůžou, ale nemůžeš na nich stavět svůj život, mají svůj, je do dočasné, pak to dolehne o to víc, Katko, tak to ti rozumím s tím chladem, jsem robot bez citu, nemám problém se seznámit, ale kdykoliv se s někým bavím a on by zabrousil na nějakou soukr. rovinu hodím takový škleb, že ho přejde všechno :-D je to podvědomé, čekám že mi někdo jednou řekne že jsem kráva nafoukaná, prostě je mi to fuk, proto jsme raději sama, když někam půjdu, vím že bych ubližila, protože do ničeho nepůjdu na plno a ten druhý si to nezaslouží a může na tom být tak jako já teď, bez života, citů a pocitů, jak se tu píše, kůň, malování, přátelé, cvičení.. to šlo dříve, dneska vím že to nic neřeší, ani nová láska, těžko se hledá voda na poušti a já jsem vyprahlá...no dobré je, že se tomu ještě umím zasmát, díky kamarádce která je na tom stejně, s rozdílem že už 10 let :-D ale rozumí mi, protože jinak každý jiný by už řekl, co si stěžuješ, uvědom si co chceš, být sama nebo s někým a něco udělej, ale něco jiného je chtít a něco jiného je to zvládnout. A řeči když něco chci všechno jde znám, měla jsem jich vždycky plnou pusu :-D ale někdy chceš a prostě to nejde.

Maky, decoupage je ubrousková technika a když máš výtvarný talent, tak by ti určitě šla...

MK, drž se!!! Ve fázi, kde se teď nacházíš se nedá nic jiného poradit, musí uplynout nějaký čas, abys mohla pomalu začít zas "normálně" fungovat, tak se to snaž přežít...

Ahoj MK!
A všichni, chci Vám doporučit co pomohlo mě: http://obchod.portal.cz/produkt/partneri-a-rozchody/
a ještě odkaz na článek v reflexu: http://www.reflex.cz/Clanek25872.html
určitě si to přečtěte, nejlíp i knížku, a zkuste se podle toho řídit, fakt to zabírá. MK, zaměř se třeba na sebe, říkej si že jsi silná, žes tohle dokázala překonat a hlavně se nesnaž ho nějak dostat zpátky...nedělat vůbec nic je podle mě správná cesta, ale taky je to úplně nejtěžší.Držím Ti palce a všem tady!

MM: Hrob jsem myslela obrazně.
Ale mizerně je mi hodně.

Jsi hrozně hodná, ale já se teď do žádný akce nedokopu.

Psi by pro mě stejně nebyli.
Sice mám výtvarné vlohy a dokonce maturitu na umělecké škole, ale malování už mě nebaví a nevěnuju se mu, je na to potřeba i cvik. Dnes se občas dokopu do obrázků na sklo, když si chci vylepšit koupelnu nebo udělat vzorečky na okna.

jo vymyt mozek, to bych potrebovala i ja, proste za tim obdobim udelat tlustou caru, i kdyz samo, byly momenty pekne, krasne, na ktere se nikdy nezapomene.

holky, drzme se !!!

MM: S koněm jsi mě pobavila. To ja fakt dobrý pár já a kůň. :-)
Jinak se nemůžu nikam hnout, jsem jako ochromená, úplně mimo.
Nevím, co je to decoupage.

Já chci taky poradit. Neumí třeba někdo vymejt mozek?:-))) To by mi bodlo.

ahojte vsichni, mam za sebou 4.5 lety vztah, ktery skoncil pred 14 dny. porad se nejak nemuzu vzpamatovat, ale zivot MUSI dal. co se tyce zdravi, posledni dobou ze me byla opravdu troska.zhubla jsem na 49kg... vsechno zaclo v srpnu,kdy jsme se s pritelem dohodli, ze si musime dat pauzu.neustale jsme se kvuli necemu dohadovali. je pravda, ze jsem velmi vybusna..byl to ale vice mene muj napad,ktery jsem rekla ve zbrklosti a necekala jsem,ze bude souhlasit taky.byli jsme od sebe 2 tydny a pro me to byla takova facka, po psychicke strance katastrofa.premyslet kde je, co dela... no asi to znas.. nakonec jsme se k sobe vratili, ale ja jsem citila, ze to neni ono. rekl mi, ze nam to uz neklape, to me dorazilo jeste vic. od te doby jsem mela pocit, ze je v tom jista slecna,kterou jsme potkali ve stejny den.pry ale ne,...ten blby pocit mam do dneska.
choval se porad divnej,zacla jsem postradat city,... nemohla jsem jist, spat, nic. takze vaha sla dolu az do okamziku, kdy jsem omdlela v praci.asi se neco zmenilo,protoze se zacal menit,staral se o me...po sexualni strance pekne, lepsi nez driv.. jednoho vecera prisel pozde domu a nebyl schopny rict,kde byl.mel na tvari takovy divny usmev.zjistila jsem,ze byl u nejake holky, to bych stejne neovlivnila, ale mrzelo me,ze kdyz jsem mu to rekla, tak na me vyjel uplne silenym zpusobem a jeste me obvinil,ze ho porad jen smiruju.. hodne to bolelo.ten vecer jsme sli se znamyma zaparit,ale samozrejme, ja jsem se nemohla bavit, protoze me to uvnitr moc bolelo...cely vecer jsem se bavila sama, prehnala jsem to s pitim a asi jsem mu pokazila ten vecer. rano na me vybalil,ze pitim mi promine,to se muze stat kazdemu,ale jak jsem se chovala, to ne.ze uz nam to neklape a ze je konec.byla jsem v soku, ale jeste vic, kdyz brecel, kdyz mi to rikal.... ale aspon jsem uz vedela, jak to asi bude.nanestesti jsem onemocnela s mocovym mechyrem, takze jsem jeste tyden bydlela u neho, coz navrhl taky on. pomalu jsem vylecena, ale co ted?choval se strasne zvlastne, porad se staral, co a jak, jak se mam, jestli jsem jedla, jestli mi neni spatne....kdyz zjistil, ze nekdo vi o nasem rozchodu, vadilo mu to... nechapala jsem, co vlastne chce... byl to asi ten nejhorsi tyden v mem zivote. na jednu stranu vis, ze je konec, ale on se tak nechova.ze by to rekl jen tak? ale takove veci se prece nerikaji jen tak.... v nedeli jsem sebrala odvahu a promluvila si s nim ohledne deleni veci, co si necham ja co on a bylo videt, ze mu to moc prijemne neni. nakonec mi pomohl prevezt veci do meho bytu a je to. 4,5 roku jsou /asi/ za mnou... musim priznat, ze se mi hodne ulevilo, ze uz opravdu vim, na cem jsem.

vztah a vubec, kdyz jsem s nim mluvila, jako by se nic nestalo. je to strasne zvlastni. ano, strasne moc me mrzi,co se stalo, mam na tom urcite poradny kus viny, ale porad si musim rikat, jestli to prece nebylo kvuli necemu jinemu, ze tak by snad normalne nereagoval.. tak nevim, ze by me tuseni se slecnou bylo pravdive...?

kazdy, kdo se dozvedel o rozchodu se hned ptal a rikal, ze to treba neni definitivni, ze se treba dame dohromady. ze samota a odlouceni sblizuji,.... ja jsem ale skeptik a radsi myslim na to horsi...

a ceho se bojim nejvic? az ho potkam ve meste ruku v ruce s jinou....

muzete mi prosim nekdo poradit, jak se z toho dostat co nejdriv a bez co nejmin psychicke ujmy :)

diky a preji pekny den

Alice, je to naprosto přesné, člověk si zvykne a i když s někým pak i je, nenechá si svůj vnitřní svět už narušovat. Byla jsem taky párový člověk a nechtěla jsem tuhle změnu, ale zpátky už to nejde...je smutné, že mě k ní přivedl člověk jako jsem teď já nebo Ty nebo Adam, byla jsem dřív důvěřivá a šťastná a ten odstup jsem nedovedla pochopit a zlomil mě. Dneska šířím ten samý chladný pseudozájem já, bohužel..