ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Glorie, já to mám podobné jako žena, my jsme někde jinde než vy, vám "straší" v hlavě reprodukční program, tikají biologické hodiny a pod.
My máme dávno splněno a máme rády svůj klid, i když láska by byla taky fajn, ale bez povinností, těch jsme si už užily.
Jak to tady někdo psal - tam kde jste teď vy, byly jsme i my....
To byla písnička Slávka Janouška.

Jasně, to je v pořádku, já myslela, že je to zase nějakej vtipálek a dělá si tady legraci, když píše pod nickem někoho jinýho:-))Tak ok.

Takže pokud dobře počítám, bude ti teď plus mínu 60 let? V tom případě to je úplně jiná situace, omlouvám se, já jsem myslela, že jsi mladší, proto jsem se tak podivovala a možná mě i trochu dráždila tvoje obhajoba života bez chlapa.Je jasné, že když člověk už něco prožije, projde si mnoha životními situacemi, tak má zkušenosti a dívá se na světa svůj život jinak, než v mladším věku. A asi chce mít opravdu už svůj klid. Mně je něco málo přes třicet.

PravdaJa jsem to myslela jako ze je to urceno tobe P., nechci tvuj nick :-)

S tou láhví vína to byla...No, já to mám tak jak jsem psala a momentálně bych neměnila. 2O let jsem žila v manželství, pro mě spokojeném. Stejnou dobu jsem sama (ne doslova a ne celou dobu) a ta léta byla ze zpětného pohledu mnohem zajímavější a pestřejší, vytvořily mě k dnešní podobě, jsou mojí součástí. I když to nebylo vždycky jednoduché, vrátit bych to nechtěla. Nevím jak lépe to vysvětlit, ale vracet bych nic nechtěla, i když jsem se několikrát odrážela doslova ode dna. Emocionálně, zdravotně, pracovně. Ale určitě to bylo zajímavější, než kdyby se to nestalo.

S tou láhví vína to byla...tak to je skvělé :-) po jak dlouhé době jste se dali dohromady? a proč jste se rozešli?
konečně nějaký štastný konec, děkuji, že jsi to napsala, musela jsem i usmát...
u mě naděje na návrat bohužel není..

Ahoj, tak jsem přežila...Myško, možná k tvému smutku (znovuotevřenému) přispěl přicházející podzim. Muži nejsou jako celek špatní, i když prevíti se najdou. Já se jim nevyhýbám, jen nemám už potřebu existovat jen pro manžela a začala jsem si cenit svobody, která mi byla víceméně vnucená. Pokus se opravdu trochu udělat pro sebe, vyplatí se ti to 100%. Snaž se získat trochu sebevědomí, které ti bylo těžce pošramocené. A hlavně - opravdu jsem pčesvědčená, že nic není definitivní a všechno se může změnit ve chvíli, kdy to nečekáme. v dobrém i ve zlém, ale ty jsi na tom tak, že změna bude jistě jen k lepšímu. Moc bych ti to přála a věřím že ta změna nastane.

Ahoj, tak jsem přežila...ono to s tím hledáním partnera není tak jednoduché...jak jsi psala, slušných mužů je málo...já sama po prvním rozchodu čekala 6 let, než jsem potkala někoho, do koho jsem se mohla znovu zamilovat...a i to skončilo...je hodně těžké najít někoho, s kým člověk dokáže existovat...
ale znám taky pár lidí, co se po rozchodu oklepou a hned mají někoho jiného, protože prostě musí být stále zamilovaní a dokáží milovat každého s kým zrovna jsou a z rozchodu se nehroutí...
moje generace ještě celkem ujde, ale ta mladší...no holky to budou mít těžší, když má každý druhý kluk nažehlené, nagelované háro, v uších třpytivé kamínky a růžové tričko...

S tou láhví vína to byla reakce na Myšku, které se zmínila, že si ji dává, a zlobila se, že už žádnou doma nemá...
Zatoužit po společnosti je věc jedna, bavit se s přáteli, provozovat s nimi koníčky...ale i ve společnosti mnoha lidí se může člověk cítit osaměle...Protože přátelé se rozletí každý domů, kde na ně někdo čeká a ten osamocenej jde domů, kde není nikdo. Občas to asi přivítá, ale ta blízká duše, která na mě myslí, byť je třeba fyzicky někde jinde, ta musí chybět každému....Si myslím:-)
Chodím sem občas, protože asi před 5 lety jsem prodělala rozchod po pěti letech, pomohlo mi číst tady ostatní příspěvky. A řeknu to upřímě: možná jsem úchylná a zní to sobecky, ale pomáhalo mi, že i ostatní tady se trápí a nemám to na prd jenom já sama. Jen si čtu, reagovat mě přiměla až Myška, která se trápí 7!!! let..
A s tím uklízením...asi je to tím, že já žiju s chlapem, kterej nad špinavým nádobím nenadává, nenutí mě pořád uklízet a jdeme radši ven i za cenu nepořádku, než abych doma uklízela kvůli jeho přání...A možná teď pozitivní zpráva pro trápící se akutním rozchodem - je to ten chlap, s kterým před těmi 5 lety proběhl ten bolestnej rozchod, po kterém jsem byla psychicky asi na úrovni glorie - tedy úplně na dně :-))

Ahoj, tak jsem přežila neděli. Mám pocit, že je to trošku lepší.
Mám to jako "žena", jsem spokojenější sama než s někým. Chtěla bych být s mým manželem, ale když nemůžu, jsem radši sama. Moc mužů jsem za těch 7 let nepotkala a neupoutal mě ani jeden (ani já jsem nikoho nezaujala). Musím říct, že ani třeba manželé mých kamarádek nebo známých se mi nelíbí a nechtěla bych je ani za nic. Mužům moc nevěřím, spíš se jich bojím. Mám pocit, že jsou divní, takoví divocí, živočišní nebo jak bych to nazvala. Už jako malé dítě jsem se kluků bála, pořád se honili, prali, mluvili sprostě. Teď mám pocit, že většině jde jen o sex, peníze, dobré jídlo, postavení v práci, moc. Že by někdo dokázal mít druhého opravdu čistě hluboce rád, to pochybuju. No, prostě po mužích netoužím. Normálně jsem docela ráda sama. Ale v posledních dnech se mi vrací zase ta bolest po ztrátě mého manžela. Já vím, že to musím překonat a také to překonám, jen mě upoutal název téhle diskuse. Tak vám děkuji za zájem.
A ještě - vy, co jste mladí, uvidíte, že čas všechno vyléčí. Neuplyne ani rok a budete mít někoho jiného (jinou). Kdybych byla mladá, asi bych také hledala, zvlášť pokud bych ještě neměla děti. I když se to dnes už nenosí a manželství jako takové pomalu zachází na úbytě, stejně má život smysl jen v rodině a pro rodinu - čest výjimkám.
Děkuji ještě jednou všem za zájem, moc mi to pomáhá.

Pravdo, najdi si jinou...Je to úhel pohledu. A na zkušenostech i povaze jednotlivých lidí.
Zrovna tak můžu napsat (a taky to tak bylo a může kdykoliv být), že když zatoužím po společnosti, tak si jí dopřeju.
Víno sama nepiju, jen s přáteli, kuchyň až tak sterilní není, ale určitě čistší, než kdyř vaříval ex :-). Ani byt není vymydlený, popravdě mám jiné zájmy než uklízet do bezvědomí. Ale čisto mám a na druhou stranu necítím povinnost šůrovat, nebo vačit, když se mi zrovna nechce, nebo nemám čas. Tím nelobuju za život bez partnera, ale snažím se vysvětlit, že i single život má něco do sebe a může vyhovovat. Ostatně znám víc lidí, co žijí podobně a jsou spokojení. Co jsem šetla, tak jejich počet stále roste, kdyby to bylo tak bezútěšné, tak se spárují. Ani nejsou trvale bez partnera, jen si denně nekoukají do hrnců.
I na tuto diskusi nechodí jen zoufalci, ale také ti, co je zaujme název a pokud si něco podobného prožili, tak se snaží ulehčit těm, co mají cestu k vyrovnání se s tím teprv před sebou.
I ty sem nejspíš nechodíš kvůli akutnímu zoufalství, řekla bych.
Taky to nemyslím zle, opravdu to každý má jinak. Jak už jsem psala, byly doby, kdy jsem to měla jako ty. v době spokojenosti, v době akutního zoufalství. To už je roky pryč a já jsem došla k tomu, že spokojenost až tolik na stálé přítomosti partnera tolik nevisí. Aspoň ta moje ne a jsem za to ráda.

Shakiro, závidím Ti stav, kdy jsi spokojená sama,... já sama spokojená nikdy nebudu, lásku potřebuji k životu jako kyslík, jinak to pro mě nemá cenu...

Dnes mě vytáhli rodiče na nákupy, normálně mi vždycky udělalo radost, když jsem si mohla koupit něco hezkého na sebe, ale dnes to byla katastrofa...naši měli nákupní horečku, chození po obchodech byly muka, byla jsem bez nálady a litovala, že jsem někam jela, hned v druhém obchodě hráli písničku, kterou mi nechal jednou zahrát v rádiu na dobrou noc a trpěla jsem stále tušením, že ho určitě potkám, takže jsem se pořád rozhlížela a byla připravená skákat šipku mezi ramínka..u každého pánského oblečení mě napadalo, jak by mu asi slušelo...moje nakupování probíhalo tím způsobem, že mi mamka strčila do ruky něco, co by mi prý slušelo, moje odpověď byla "hm", strčila mě k pokladně a tak mám doma hadry, který jsem si ani neprohlídla a je mi to jedno...už ani z toho nemám radost...mám pocit, že nejsem schopná cítit nic pozitivního...jeden člověk se mě dnes zeptal, kde jsem nechala život, takže na mě musí být pohled...nechala jsem ho u něj a s ním všechny hezké pocity. miluji ho, nejraději bych si někam zalezla a pošla. Opravdu mě nic nebaví, dobře se cítím jen doma..kdybych neměla práci, která mě nutí každý den vstát a jít tam, tak jsem asi stále jen doma zalezlá jako poustevník a s nikým nekomunikuji.
Musela jsem se z toho alespoň vypsat, nemám to komu říct... i když oproti Myšce, jsou moje problémy malichernost...

Pravdo, najdi si jinou...Tam, kde jste teď vy,
byli jsme i my.
Tam, kde jsme teď my,
budete i vy.

Pravdo, najdi si jinou přezdívku. Každý jsme opravdu jinej, mně asi stojí za to i ty špinavý fusakle a počůraný záchodobý prkýnko...K čemu je mi, že mám doma uklizeno podle svýho, všechno čistý, nerozčiluje mě chlap svým nepořádkem, když sedím sama ve sterilní kuchyni nad láhví vína a cítím se osamělá? Já neupřednostňuji vlastní soukromí před lidskou blízkostí, ať už mě někdy štve, ale v globálu je mi lépe s někým. Pokud zatoužím po soukromí, někam zalezu, případně na pár dní odjedu, anebo odjede on. Ale pořád mám pro koho uvařit, na koho se těšit a ne žít jenom sama pro sebem, svůj klid, svoje soukromí a vymydlenej byt. Vzhledem k tomu, že v textu nelze slyšet tón sdělení, chci říct, že to nemyslím zle a ni jinak, jen říkám jak to mám já a myslím, že většina žen i mužů. Proto jsme tady na té diskuzi, protože nám prostě někdo chybí. Kdyby bylo tak bezva být sám, nejsme tady a nečteme si trápení o rozchodech. Si myslím...ale mohu se mýlit:-))

Shakiro, to je hezký...Pravda

Shakiro, to je hezký...to je všeobecně zažitý omyl, že single člověk nemůže být spokojený, nebo dokonce šťastný. Sama jsem toho důkazem, ačkoliv jsem si dříve myslela co ty. Vnitřní samotu nepociťuju ni náhodou, naopak, vadilo by mi přijít o své soukromí. Prošla jsem dlouholetým manželstvím, jeho náhlým zánikem, zklamáním, bolestí a ztrátou všeho, co pro mě bylo důležité. Pak cíleným vztahem a nakonec jsem se ocitla sama, ale určitě ne osamocená. Není to ctnost z nouze, došla jsem k tomu a jsem velmi spokojená. Netvrdím, že se to nezmění, člověk nikdy neví. Ale určitě vím, že moje pocity nejsou náhražka. A taky vím, že nejsem vyjímka a že partnerství, nebo manželství není zárukou šťastného života.

Shakiro, to je hezký...Nevím, kolik je ti roků a co máš za sebou, teď napíšu za sebe bez ohledu na Myšku.
Ty všechny radosti, které jmenuješ, jsem už zažila i prožila a teď jsem sama - a ráda.
A těžko bych si dnes nastěhovala někoho domů. Ono soužití dvou lidí nejsou jen samé radosti a soulad, ale také špinavé ponožky a počuraná záchodová prkýnka.
Takže - pokud přítel, tak jen sem tam.
Ale věřím, že spousta žen to může cítit jinak. Já to tak cítím proto, že nikdo lepší než ten bývalý se už nenajde.
A nižší kategorie by stačila na víkend.

Shakiro, to je hezký...Každá z Vás má v něčem pravdu,Tady můžu jenom souhlasit,At už přijdu z práce,tak se prostě mám na koho se těšit.Vaření,nevařím pouze pro sebe.Vánoce ty netráví člověk sám atd.Ale každá z nás je jiné povahy,i já mám tetu,která se rozvedla a už nikoho jiného nehledala,ona ani nechtěla.Moje máma také rozvedená,nikoho na stálo také nechce,ale pozor,jí to vyhovuje.Já bych třeba také nechtěla zůstat do smrti sama,ale to jsem já,někomu to prostě vyhovuje ta samota.Co člověk,to originál.

Já jsem měla všechno daleko snadnější,já věděla,že tu stále mám někoho,kdo mě miluje a to svého manžela,prostě jsem nezůstala sama.U Myšky je to zase jiné,ale v jednom jí můžu utěšit.Manželova mladá partnerka se jistě také trošku bojí-umím se vžít do její situace.On odešel za mnohem mladší,ale ta se ted může také bát,že jednoho dne si najde někoho jiného,už to jednou udělal,opustil svou ženu po tolika letech,kde je jistota,že se nezakouká do jiné?.Jinak já jsem hodně zdrženlivější a chápu i Myšku,zklamala se a bojí se dalšího vztahu.Já bych randila po 7 letech,to je opravdu dlouhá doba,ale už jen tak bych si nikoho nenastěhovala domů.Zažila velké zklamání a po tolika letech manželství už se jednoduše bojí zklamání.

Shakiro, to je hezký utěšující klišé, že pocit spokojenosti může přijít z jiné strany...A proč tedy i lidi, kteří mají všechno, peníze, bezva práci, nějaké přátele, spoustu koníčků, pořád cítí vnitřní samotu a spokojeni se životem prostě nejsou? Z ničeho jiného podle mě nepřijde spokojenost, jen z pocitu, že máš pro koho ty peníze vydělávat, komu dávat dárek k vánocům, s kým jezdit na výlet, nebo že na tebe doma čeká někdo, kdo tě má rád, když se vracíš z výletu s přáteli.Nevím, z čeho jiného můžou být lidé jinak šťastní...Z dětí? I matky, které milují své děti a nemají chlapa, touží po jiné blízkosti, po blízkosti muže, mám na mysli duševní blízkost. I fyzickou nakonec.Takže já nevím, ale bez této blízkosti může přijít pocit spokojenosti z čehokoliv, ale vždycky je to jenom náhražka, z nouze ctnost.Promiń...