ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

No vidíš shakiro, psaly...Ženo, tvůj příběh je opravdu pohnutý...
My obě jsme určitě na jedné vlně a určitě bychom si rozuměly, i když se naše osudy liší.
Myslím si ale, že ani tvoje ani moje nitro už není tak zjitřené jako duše těch, které rozchod prožívají právě teď.
A určitě není na škodu, když si děvčata přečtou, co jsi musela vydržet a přežít ty, ne že by cizí neštěstí potěšilo, ale aspoň vidí, že ani tys to neměla lehké.
Je dobře, že je to pryč a že žiješ spokojeně, i když sama.
Mně osobně ale samota taky vyhovuje, jen by mě těšilo, kdyby byl někde muž, který by mně aspoň trochu nahradil toho ztraceného.
Ale není.

Moc mě mrzí, že jsem...No vidíš shakiro, psaly jsme zároveň, i když já si myšlenky srovnábala déle. Ale cítím to jako ty, myslím ře jsme naladěné na stejnou vlnu.

ženo, děkuji za Tvou...Víš, já mám pocit, že pokud je partner rozhodnutý odejít, tak je vlastně špatná každá reakce, kdo chce bít psa...
Stejně to nevrátíš, co se stalo nezměníš.
Jinak jsem to měla jako ty - tolerantní, vstřícná .... klapalo nám to, nebo jsem si to aspoň myslela, později jsem našla zpětně hodně podivností, které jsem dřív, bez odstupu neviděla.
Pak dovolená, den předtím než jsme odjížděli, jsme byli omrknout v Ikee postele, naše už potřebovala vyměnit, takže jí po návratu koupíme. Kvůli pokrytí prázdnin jsme to měli rozložené, ex nás tam zavezl, po víkendu odjel a po týdnu už to mělo být společné. Nebylo. Po týdnu oznámil.že objevil ženu svého řivota, neví co má dělat a děsně trpí. Odjel, já zůstala a trpěla taky. Mezi cizími lidmi, přesvědčená o tom, že on prožívá muka rozhodování. No, neprožíval, naopak si užíval se svou novou láskou. O 10let starší, úspěšná, osmipokojová vila, jeho přímá nadřízená. Měla 2 syny a podle slov ex toužila po dceři (mojí), aby mohli vytvořit jednu velkou spokojenou rodinu. Aby mohl ex za dcerou jezdit (žila cca 20min MHD od nás ve vilové štvrti), dostal auto. Když dcera odmítla druhou matku, nastala změna, tatínek zkracoval schůzky s ní, protože vždycky když se měli sejít, naléhavě ho potřebovala přítelkyně a on jí přece nemohl odmítnout. Byla přece tak citlivá a křehká... Několik týdnů zvonil telefon ve dne v noci. Když to zvedla dcera, kdosi zavěsil. Když já,ozývalo se hlasité dýchání, které mi nahánělo hrůzu. Ex s tím podle svých slov neměl nic společného, ale s podivem to ustalo, když jsem se mu zmínila, že jsem to nahlásila policii (což nebyla pravda). Stejně tak po návratu z práce jsem zjišťtovala, že je v bytě něco jinak. Přestavěné sklenice, knihy, peníze na domácnost pryč a po týdnu zas náhodně objevené jinde... ,myslela jsem, že opravdu blázním a ztrácím rozum. Ani s tím ex podle svých slov nic neměl, ale přestalo to po výměně zámku. Ze schránky mizely důležité dopisy. A další a další věci, nevěděla jsem, co si myslet. Neplatil alimenty, tvrdil ře žije na pokraji bídy, ale dceři daroval k Velikonocům 12000,-. Nechyběly výhružky, co všechno se mi může stát, když nebudu "držet hubu a krok". Ale stýkali jsme se jen telefonicky. Když dcera onemocněla, byl to "můj problém", stejně jako to, že nevyřešil formality jako převedení přídavků, změnu bydliště atd. Začali mě kontaktovat lidé, kterám dlužil.Zhubla jsem na 47kg. Po letech jsem si vytvořila teorii, možná mylnou. Ale myslím že ne. Kdybych se sesypala definitivně, dcera by musela k němu ať by chtěla,nebo ne. On by nebyl za padoucha, protože nechat bláznivou ženskou je něco jiného, než odejít z manželství, které všichni (včetně mě) povazovali za harmonické. A zvláštní bylo, ře jsem mu první týdny a měsíce pořád věřila, tak jsem byla zaslepená a hloupá. Po přečtení jeho žaloby o rozvedení manřelství bych sama sobě nepodala ruku. Rozvedli nás, od se šťastně oženil a asi po 3 letech rozvedl, kdyř jeho velká láska onemocněla rakovinou a on zrovna v té době objevil ještě opravdovější lásku.V té době jsem už byla jakž takž v pořádku, vše se srovnalo, ale šlo to pomalu. Občas se dokonce viděl i s dcerou, ta se s jeho novou přítelkyní dokonce spřátelila a jejich přátelství trvá, i když dostala kopačky stejně jako její předchůdkyně a já. Nevadí mi, je to slušná paní, která se po rozchodu sesypala stejně jako já. Stejným způsobem - náhle, bez varování, surově. Měla jsem pár přátel /postupně :-)/, ted jsem sama. A spokojená, myslím že určitě spokojenější než ex. Byla to trpká zkušenost,ale už jsem psala, neměnila bych. Mělo to asi tak být, dalo mi to něco, co bych jinak nečekala, ale co mi dalo poznat samu sebe. Tohle jsem já. A dalo mi to i poznat, komu jsem věřila, koho vlastně milovala .
Až se vzpamatujete, zjistíte, že vám to taky dalo. Člověk, který prožije ztrátu odchodu milovaného, pak nebere věci samozřejmě, víc si váží hezkých chvil. Nerozhodí ho banality a těžší ztráty nebo nezdary ho tolik nezaskočí. V konečném součtu víc získá, než ztratí, protože často s odstupem času zjistí, že ten ideál ze zlatého kovu měl prohnilé jádro. Ne vždycky, ale hodně žen (i mužů) nakonec objeví, že ten oplakávaný protějšek za ty slzy ani moc nestál.

Moc mě mrzí, že jsem nepotkala Ženu před dvěma lety, kdy jsem na tom byla jako Glorie a Smutná, možná i Samara.
Ženo, jsi citlivá duše, a moc mi imponují tvoje názory a postoje.
A mám taky ráda Glorii, Smutnou i Samaru a ostatní, i když jste vlastně virtuální.
Jsou z vás ale cítit živí lidé, citově jste bohaté a nesmírně milé holky.
I když sem nepíšu pořád, vždycky si dočtu to, co se vám stalo.
A Smutnou bych chtěla potěšit, aby si nedělala výčitky, všechny věci na světě jsou tak, jak mají být, a její příběh podle toho pokračuje.
Pravdu má Taky chlap, že muži (až na výjimky) nemají rádi černé svědomí a proto se chovají tak, jak se chovají, jak se chová přítel Smutné.
Tak holky, hlavu vzůru, čas pracuje pro vás!

Lenko, ale já nejsem...ženo, děkuji za Tvou reakci. Máš pravdu v tom, že bez cizího přivinění by se člověk tak nechoval. Ale pořád si říkám, že kdybych se tak nezachovala, tak by se ty dveře k němu tolik nezavřely. Přijdu si jako slaboch, nerada dávám najevo svoje svoji slabost před lidmi, co mě mají v hrsti. S tím zdravým rozumem to chápu, asi vím, co myslíš, také jsem měla pocit, že mi to nepřemýšlí, vždy jsem udělala opak toho, co jsem si v nitru myslela, že je správně, ten strach, že o něj přijdu mě hnal k tomu, abych ho uháněla...pokaždé, když mi hned neodepsal, jsem se klepala hrůzou, že je někde s ní a byla na něj naštvaná, i když se ukázalo, že nemohl odepsat kvůli práci...dokud jsem mu věřila, tak uháněl spíš on mě, já byla ta víc tolerantní, ta co ho občas poslala s kamarády na pivo, aby si nemyslel, že musí být stále se mnou, když mě se zrovna nikam nechtělo...nechávala jsem ho dýchat a o to víc se mnou chtěl být...pak se to úplně obrátilo, přišla ona a já začala být hrozná stíhačka, takže si to stále dávám za vinu, kdybych na to šla jinak, tak jsme možná stále spolu..
O Tvém příběhu mnoho nevím, ale určitě to mám oproti Tobě mnohokrát jednodušší. A taky díky tomu, co píšeš, se přestávám bát, že zůstanu sama..

Lenko, ale já nejsem...Jo manžel se to ho všiml že sem mněla oči plé slz.Ten moment sem si myslela že ne ní skočim a dám jí pár facek.Manžele jsme krádce.

Ahoj Glori ta potvora pořád...Lenko, být Tebou, tak to neřeším. Jak jsi psala, Tvůj manžel o ní nemá zájem, ignoruje jí, miluje Tebe a to je podle mě to hlavní. Manžel at jí neodepisuje, nebo at si nechá zablokovat její číslo, Ty jí taky ignoruj a ono jí to přestane bavit...
Pokud Tvůj manžel nechce, tak ona s tím nic neudělá. Trápila bych se tím, kdyby Tě s ní manžel podváděl, ale pokud si věříte a je Ti věrný, tak bych se tím zbytečně netrápila.

Smutná, chápu Tě, také...Ahoj Glori ta potvora pořád dolejzá za manželem a nebo píše SMS že chce s ním dítě):

Ahoj Ženo já už ani nevím...Lenko, ale já nejsem odbornice na vztahy. Mám jen zkušenost s hodně ošklivým rozchodem, který mě kdysi srazil na kolena. Ne tolik rozchod samotný, ale proměna někoho, o kom jsem byla přesvědčená, že ho dokonale znám, v naprostého cizince. Něco jako Jekyll a Hyde. Ale co si myslím, že jste v té restauraci měli dát dotyčné najevo, že si přejete u stolu soukromí. Aby jí bylo jasné, že ona je ta navíc. Zvlášť jestli tě muž pozval. Ale chápu, že taková situace dokáže v tom momentě zaskočit. Ví vůbec manžel, jak ti to bylo nemilé?
Pro Glorii - nevyčítala bych si, co jsi udělala, nebo neudělala. Já si vždycky myslela, jak bych dokázala být nad věcí, ale jakmile došlo na lámání chleba, sesypala jsem se. Naprosto a dokonale. Později, když jsem si poskládala střípky dohromady mi došlo, že hodně k tomu sesypání napomohl ex - záměrným vyvoláváním situací, co ve mě budily strach a nejistotu. Dneska mi to připadá směšné, tenkrát jsem myslela, že se mi mate rozum. Nemá smysl to popisovat, ale začala jsem pochybovat o svém zdravém rozumu. Když jsem se dostala z nejhoršího, straěně jsem se za sebe styděla. Kam se poděla hrdost, co jsem vždycky myslela, že budu mít, kde byla důstojnost a všechno, co jsem si o sobě namlouvala? No a ještě později, s větším odstupem, jsem se stydět přestala. Byla jsem to prostě já, sesypala jsem se, protože jsem jaká jsem. Pořád lepší, než to, jak se projevil ex a moje tehdejší náhradnice. Taky jsi se sesypala - no a co? Není to sice nic, na co by byl člověk pyšný, ale byla jsi v situaci, kdy sesypání není nepobvyklé. Kdo to ustojí, před tím klobouk dolů. Kdo ne, tak ne, vždyť se mu zhroutil bez vlastního přičinění dosavadní svět a tak se není čemu divit. Každý jsme stavěný jinak a každý jedná podle svých možností.

Glorie, ani nevíš, jak jsem...Smutná, chápu Tě, také mám uložené naše poslední sms a vždycky, když mi je nejhůř, tak v nich hledám to, co není a tím se uchlácholím... tonoucí se stébla trávy chytá, hledáš sebemenší naději, chytáš se každého něžného slova a doufáš...dělám to samé...i po pěti měsících (hrozně to utíká, přijde mi to jako chvilka), i tak stále doufám, i když se pomalu začínám smiřovat s tím, že se nevrátí...kdybych ho teď měla potkat, tak se na místě složím, vím, že to zní bláznivě, ale i když jsem někde na nákupu, tak mám strach, že ho potkám, i když to není možné:-)...
a jak čtu Tvoje řádky, vybavuje se mi naše poslední setkání, úplně mě z toho bolí břicho :-) Ale ty jsi to ustála a za to máš můj obdiv, fandím Ti, protože ten náš příběh je tolik podobný, že mám pocit, že vlastně napravuješ moje chyby, udělala jsi to, co jsem měla udělat já, zůstala jsi před ním hrdá, já se složila a ponížila...
nevím, kdy to přejde, ale věřím, že jednou určitě - věřím tomu hlavně díky ženě :-)
a abych nebyla doma sama, tak jsem si pořídila morče:-) je to nějaká rasa Teddy, vypadá jak medvídek, tak mám kámoše, sice nemluví, ale aspon nejsem sama :-) možná by bylo lepší ty zprávy od něj vymazat, aby ses zbytečně netýrala...i když mně se to říká, když je mám taky :-) jenže u mě už je to delší doba, není to tak čerstvé...jak jsem včera psala, že už moc nebrečím, tak jsem to zakřikla, večer jsem ležela v posteli a dokola si pouštěla naši písničku a bulela, kdybych nebyla líná vstát, tak vyhrabu i to jeho tričku a čichám k němu, naštěstí jsem odolala...zítra jdu na tři hodiny k psycholožce, ani se mi tam nechce, znovu o tom všem mluvit...
ještě abych reagovala na příspěvek Taky chlapa - ono ani nejde o rozchod plný nadávek, spíš o to, jednat na rovinu, to jde i bez házení talířů..na přímou otázku, přímou odpověď. Pokud se člověk zeptá "chceš se se mnou rozejít?" čeká pravdivou odpověď. mně odpověděl "ne, nechci" a za dva týdny měl u sebe jinou, o tohle jednání jde,..
Smutná, vím, jak zoufale se teď cítíš, ale věř, že to časem otupí, já to po dvou měsících už tolik necítím, myslím na to, ale už to není tak intenzivní, můžou za to určitě i ty léky, možná by Ti to taky pomohlo, ale nechci Tě k tomu navádět...ach jo, tak ráda bych Ti pomohla, nějak Ti ulevila od toho hrozného utrpění..

je to sice hezké, taková...ženo, Ty to dokážeš vždycky tak krásně popsat..z Tvých slov najednou všechno dává smysl,..a tolik to nebolí,..děkuji

smutná, jak píše Samara,...Glorie, ani nevíš, jak jsem si mu to přála vytmavit, ale když jsem ho viděla, měla jsem co dělat se sebou, abych to ustála a byla pro něj na oko v pohodě.. Tak strašně mu to slušelo, bylo mi z toho fakt zle. Vzhledem k tomu, že nejsem moc herečka, tak si myslím, že tentokrát jsem ale obstála:-)Máš pravdu bolí to moc a nepopsatelně, ale Ty mi rozumíš, Ty víš jak moc.. A jinak máš pravdu, po tom co jsi psala, mi taky občas přijde, že je to ta stejná osoba. Je neuvěřitelné, jak ti chlapi jednají občas úplně stejně! Prevíti!! Jinak s těma víkendama to mám podobně, nic se mi nechce, vše odsouvám a když mě chce někdo vytáhnout ven, tak se raději nějak vymluvím, protože se mi vážně nikam nechce chodit se bavit..nemám prostě na nic náladu. Ach jo, jak dlouho tohle ještě potrvá?!!

Mrzí mě, že to nedopadlo...Samaro, máš asi pravdu..nejlepší bude, když nad tím už nebudu přemýšlet a odprostím se od toho..ale mám strach, že to dost dobře nepůjde. Od našeho setkání nedělám nic jiného, než si to dokola přemítám, co řekl, co já, atd. Neustále dokola si čtu jeho zprávy, jak ho to mrzí a trápí a pořád asi čekám, že v nich naivně vyčtu i něco víc..Nechápu se, že se tak týrám..ale jinak to nejde:-(

Smutná- za muže, alespoň...Taky chlap - Děkuji moc za názor, máte všichni pravdu, jen to nechci pochopit, prostě se s tím smířit. Kdybych opravdu už jen odešla a nic se nekonalo, bylo by to mnohem lepší. Pořád dokola si to vybavuji a cítím to objetí, sakra proč mi to udělal, copak chtěl, aby mi bylo ještě víc mizerněji?..asi jo, ale spíš šlo opravdu jen o jeho dobrej pocit:-(

Smutná- za muže, alespoň tedy za sebe, můžu potvrdit to, co psala Žena. Často, v zájmu "klidného" rozchodu, se ještě objímáme, líbáme, někdy i milujeme, zveme někdy na kafe....a cítíme se lépe, než kdyby lítali nadávky, talíře apod. Ale nehledej v tom víc...a na to kafe nechoď, aspoň po tu dobu, než se budeš cítit opravdu silná. Mě také ještě čeká setkání s ex., nějaká výměna věcí...nikdo se k tomu nemáme, jsme skoro 3 měsíce bez jakéhokoliv kontaktu a je to tak lepší, i když se mi zatraceně stýská. Držim palce.

je to sice hezké, taková...Ahoj Ženo já už ani nevím co si o ní mám myslet manžel mě v sobotu pozvaln na večeři a ta nána tam byla s kámoškama a když nás uviděla tek si k nám mrcha přisedla.A nespustila s manžela oči a hrozně se jí bojím.

ženo, jak tu už napsala...je to sice hezké, taková pěkná slova, ale zvládnul to právě čas, sama jsem byla na tom jako vy - rozbitá na kousky. Proto jsem přesvědčená, že i vám čas pomůže. Vaše starosti nejsou malichernost, ubližují vám. Malicherností se stanou teprv až pominou. Dělat to, co člověku trochu uleví je pud sebezáchovy. Tak dělejte taky, co cítíte, že vám pomůže, třeba jen na chvilku, ty chvilky se budou nepatrně prodlužovat, až zjistíte, že to docela jde.
Mám dobrou paměť, proto si živě pamatuju bolest i potom, co je dávno pryč. I chyby co jsem dělala, přání zemřít, zoufalství. A je to pryč, i když tenkrát mi připadalo, že to bude trvat věčně. Pomine to i vám.

Ráda bych vám pomohla, ale...ženo, jak tu už napsala Shakira, jsi žena s velkým Ž,...oproti Tobě mi ty moje starosti přijdou jako malichernost..nevím, co bych dělala na Tvém místě a obdivuji Tě za to, jak jsi to zvládla...
pokud Ty řekneš, že jednou bude dobře, tak tomu věřím, to ani nejde jinak...

Ráda bych vám pomohla, ale takový zázrak jako poskládání rozbitého srdce dokáže opravdu jen čas, někdy hodně dlouhý. Ale dokáže to, to je jistota. Psycholog, léky i svěření se někomu jsou dobří pomocníci, mě k tomu jeětě hodně pomáhala práce - jakákoliv. Úklid, práce na zahradě, budování firmy, brigády (ty byly i nutné, ex se rozhodl utnout vše naráz a zgruntu, tedy i placení alimentů a já byla příliš hrdá (a blbá)). Dělejte všechno, co zrovna vám dokáže odpoutat myšlenky, ony sice ty vzpomínky nezmizí, ale každá chvilka dobrá. Cokoliv, co by vám udělalo radost, i když jen malinkatou. Mě to trvalo dlouho, ale stalo se, co jsem nevěřila, že se může stát. Taky to na vás čeká, i když se to při těch záchvatech osamělosti a smutku nezdá.
Už dlouho žiju tak spokojně, jak jsem nikdy nedoufala že se stane. Jsem sama, dost nemocná, pro nemoc jssem musela opustit slušné podnikání a na nemoc padly i úspory, začínám těžce znova. Ale jsem roky spokojenější, než kdy jindy! Ráno se probouzím a vychutnávám si nový den ať je hezky, nebo leje. V divadle vnímám věci, co jsem nevnímala, užívám si potomků. I když bych to nikdy neřekla, víc mi to dalo, než vzalo. Bez rozchodu bych žila asi spokojeně, ale jednotvárně. A ta spokojenost by byla jiná, teď mám pocit větší intenzity, i když už je to řada let, co jsem se tak trápila. Taky jsem měla pocit, že jsem přestala žít. Ale není to pravda, jen se něco změnilo. Jako když vám vyrvou srdce. Jako když dostanete chřipku. Trpíte nesmírně, ale když se uzdravíte a srdce se zacelí, neberete věci okolo sebe tak samozřejmě jako dřív, vnímáte to znovunalezené zdraví, vnímáte věci co jste nevnímaly, protože vám nebyly vzácné. A víc i vydržíte, méně věcí vás zaskočí. I když je vám teď bídně, bude líp. 100%

smutná, jak píše Samara, tady se nedá říct, jestli jsi udělala dobře nebo špatně,..prostě jsi udělala to, co jsi cítila, že musíš udělat a já to chápu...hlavně si nedávej nic za vinu, nevěděla jsi, jak to dopadne...on je zmetek...zahrál na Tebe divadlo - jak psala žena, udělal to pro svůj vlastní dobrý pocit, ne pro Tebe, zní to krutě, ale i když říkal, že spolu někam zajdete, myslím, že už se neozve (promin, jestli Tě to nějak ranilo), oni to prostě tak říkají...taky mi bylo slíbeno, že spolu někam zajdeme, vlastně že se bude rozhodovat, zda se ke mně vrátí - myslíš, že mi dal vědět,jak se rozhodnul? kdyby mi kamarádka neřekla, že vyprávěl,jak má rozhodnuto, že se nevrátí, tak stále čekám...to jsou teda hrdinové...
a k ničemu to vaše setkání nebylo, teď to bude nějakou dobu zase bolet, ale udělala jsi to pro sebe. A musím Tě pochválit, že jsi emoce udržela, sice si popláčeš doma, ale před ním jsi udržela hrdou tvář a i to je úspěch. Jsi statečná, zvládla jsi to. Škoda, že jsi mu to ale nevytmavila, jak jsi měla původně v plánu..i to chápu, oni ti převíti dokáží odzbrojit...strašně ráda bych Ti od té bolesti pomohla, protože vím, jak je to hrozné...
a jak se daří mně? já ani nevím..každý víked probíhá stejně, nic nedělám, nikam nejdu, ani se mi nechce, dnes jsem se probudila s brekem, ani nevím, co se mi zdálo, jen si pamatuji pocit, jak jsem panikařila z toho, že spolu nejsme, chvíli jsem nevěděla, co se děje..léky mi pomáhají to trochu utlumit, ale když náhodou slyším něco o něm, tak se vystresuji tak, že je mi zle od žaludku...sama už nic nezjištuji, nemám na to..jinak mám tak nějak celkově pocit, že je můj život zbytečný a prázdný..a hlavně mám hroznou nechuť cokoliv dělat, i v práci, nechce se mi s nikým komunikovat, nechce se mi vůbec nic..ale už nebrečím, zřejmě kvůli lékům..jen u psycholožky mi občas ukápne slza, ale i to se mi daří většinou ovládat..
je zvláštní, jak nás jiný člověk dokáže ovlivnit natolik, že život přestává být životem. Drž se, jsem s Tebou