ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

Můžete mi někdo poradit,...Myslím, že se stejnými pocity tady válčíme všichni - tedy téměř, někdo má to štěstí, že má možnost dál komunikovat, dojít smíření...
Martine - máš pravdu - urychluje mi to tu bolest. Snažím se pochopit co všechno mi měl ten vztah říct, že byl pro mne tak silný, musel pro mne být hodně důležitý, přesto, že byl krátký, ale zato velmi velmi intenzivní a obsahem hodně plný. Snažím se pochopit, proč jsem se s ním potkala a jak s tím vším naložit dál. Beru si ponaučení ze svých chyb, vím, že jsem jich udělala hodně i já, nejen on. Ale jak jsem tu už psala dřív - ani jeden to prostě neumíme a oba se učíme. Vím, že i on se snažil se učit ze všech sil. Na začátku určitě. Oba jsme si nevěděli se spoustou věcí rady. Snažím se odpustit nejen jemu - s tím asi nemám až takový problém, protože mi hodně dal - myslím nejen věcně, ale i psychicky. Ale hlavně se snažím odpustit sama sobě a dojít k nějakému smíření. Chci si ho v srdci uchovat v tom dobrém, co mi dal a co mě naučil a naučil mě hodně. A s tím kontaktováním je to hodně těžké - každý den tu s tím válčím a moc bych s ním chtěla mluvit, ale nemám ani sílu, ani odvahu a hlavně nechci ani kvůli němu. Myslím, že se i bojím, že i když si myslím, že není možné, aby to všechno úplně pohřbil i v hlavě, tak vím, že on to tak prostě dělá. Udělá tlustou čáru a všechno vymaže z paměti. Nevím, jak moc skutečně doopravdy i ve své hlavě, ale navenek před ostatními určitě.
Přesto jsem to taky nevydržela a včera jsem mu napsala o fotky, které mi slíbil ještě v době, kdy jsme byli spolu a které mi slíbil, že mi vypálí dodatečně ještě při rozchodu, kdy jsme si slíbili přátelství. Krátký stručný mail a přesně jak jsem čekala bez odezvy. Věděla jsem to a nejraděj bych si nafackovala. Ale co člověk nadělá...

Milý P, každý to má jinak. Petra je třeba se svým bývalým v kontaktu. Jinak je to opravdu na sebezapření a vůli. Možná trošku sebeúcty. Hlavně Jí, nebo jemu nepiš jak Ti chybí. Akorát tomu dotyčnýmu zvedneš sebevědomí, ale ty ho ztratíš. Zachovej si sebeúctu. Nepiš nevolej. Vyčkávej. Pokud ten dotyčný napíše slušně odpověz. Nikomu se nevnucuj. Přeci nejsi toaleťák na veřejných záchodcích, s kterým si může každý utřít otvor. :-)

Radko, fotky vymaž,nebo je vypal na cd a schovej někam na později, až Ti bude lépe. Respektive, až budeš mít nového partnera. Naposledy se na ně podívej a zlikviduj to. Je to jediná možnost jak se červíka v mozku zbavit.
Petro,díky za kompliment, ale já nejsem teď na živo moc dobrej společník. Pořád jsem v jiným světě. Prohodím pár slov usměju se ,ale najednou z ničeho nic se mi zatáhne roleta a prolítne mi mozkem ošklivej tlustej skřítek s mastnou hubou a říká,, čemu se směješ? posral jsi si život, nemáš se čemu smát" a najednou je po ptákách. Musím se z toho buď vysportovat, nebo jít dělat něco u čeho nemůžu přemýšlet. Jinak máš pravdu bude nás to ještě dlouho bolet,ale mělo by to být den ode dne lepší.
Martine, Nemáš pravdu, že jsem z Vás na tom nejlépe. Hodně to bolí. To mi věř. Jméno Pavlínka, už ale nepoužívám. Člověk kterej Ti ublíží tolik, že Tě to skoro zabije, nemá v mém srdci už místo. Už jsem jí částečně odpustil, vím že za to můžou vždy dva. Ale ona to vzdala. Já ne. Chtěl jsem za nás bojovat. Teď proplouvám životem bez další vyhlídky na to , že budu mít někdy rodinu. Možná až mi bude 50 potkám nějakou paní, s kterou dožiju a budu zase šťastnej. Bez partnera je člověk poloviční. Už to máme v sobě zakodovaný. Člověk je společenskej tvor a když je sám, veškerá lidskost se z něj vytrácí. Pohlazení člověka kterej Tě má rád, je to nejkrásnější co můžeme zažít, ale nejdřív musiš o to pohlazení přijít, aby jsi si to uvědomil.

Můžete mi někdo poradit,...Nevím jestli poradíme,ale zkus napsat víc, uvidíme. Ono je těžké je nekontaktovat,ale každá jejich odpověď většinou v tobě probouzí plané naděje a ty Tě ničí,alespoň tak to bylo první měsíc u mne.

Můžete mi někdo poradit, jak vydržíte ty svoje bývalý partnery, milence atd. nekontaktovat? To je snad to nejhorší, každou chvíli přemáhat tu strašnou touhu napsat, zavolat...plácám se po rameni za každej den, kdy to vydržím. Bohuže je to vždy max. 3 dny, asi mám nějakej absťák a dokud nenapíšu, cítím strašný napětí...po napsání sms cítím úlevu..jsem asi blázen.

Ahoj děcka, zaprvé jsem rád, že jsme se tady zase sešli všichni, i když by asi pro všechny bylo lepší , kdybychom už byli všichni tak v pohodě, že návštěva těchto stránek by nebyla nutná:)Bohužel, zatím tomu tak není,alespoň u mne ne:)
PETRO, taky už se dokážu smát, rozčilovat v práci apod...ale uvnitř jsem úplně vyhořelý, žiju ze dne na den . Ale rozchodem jsem aspoň zjistil,jak moc teď chci rodinu a děti, škoda že jsem si tím nebyl jistý dřív:)
Nazdar PETŘE:)Od Pavlínky k latymerii:)Ty z nás se z toho dostaneš určitě nejdřív. Zítra jdem sbírat další várku hroznů,vypadá to slibně,tak příští rok ....:)
S tím počasím je to pravda, dřív mně to bylo vcelku jedno, když pršelo, těšil jsem se na společné chvilky pod dekou při nějakém filmu, teď je to depresivní(naštěstí to alkoholem řešit nehodlám:)Ta koloběžka je dobrý nápad,ale pořád si nezapojil ten penis,pamatuješ:)Snažím se zažívat taky nějaké krásné chvilky,ale bez ní jsou vesměs všechny aktivity poloviční radostí.
Ahoj RADKO, ty vzpomínky bolí, nevím zdali to byl nejlepší nápad, možná že ta sebetrýzeň teď tu bolest urychlí a přejde to dřív, já bych na to asi neměl , takto si vpomínky oživovat. Naštěsí jsem o většinu fotek z nezpočet dovolených a zážitků přišel a nehodlám se o ně ani u mé ex dožadovat. Myslel jsem, že tak tři až pět měsíců to bude trvat,ale teď mi pomali dochází, že když se z toho dostanu(dostaneme) do roka, budeme dobří.Ale rok uteče jako voda a bude líp:)Děcka držte se a napište. Jo a jinak jsem pořád bez kontaktu ...zvláštní pocit,ale asi je to tak lepší:)

Jsem ráda, že jste se...Tak jsem se zase zasmála nad psaním Petra:-)Petře ty by jsi měl někam psát,máš fakt úžasné metafory a člověk se umí představit s tebou někde u sklenky jak povídáš a my se všichni válíme smíchy:-)s tebou by člověk určitě zapomněl na všechnu bolest:-)
RADKO-ty jsi vůbec nic nedělej z nějakých pisálků tady,od začátku bylo vidět,že Ted se úžasně baví a to on asi kde může,takže si to neber osobně.To co teď prožíváš si vůbec nevyčítej,je to bolest a opravdu to nejde přebolet na povel,tím člověk prostě musí projít a ty jsi po rozchodu hodně krátce.U mně je to devět měsíců a pořád nejsem z toho venku a to sem tam zavolá nebo napíše,jeho zájem mi moc pomohl se někam hnout,ale venku z toho nejsem,to ještě chvilku potrvá,možná za rok to už bude dobrý,ale dřív určitě ne.Jednou mi někdo napsal,že nejsem malá holka a že tolik měsíců po rozchodu mně to nemůže ještě bolet,takže větší blbost jsem hodně dlouho neslyšela,protože každý potřebuje jinak dlouhý čas na zotavení a prostě proto já se zklamání bojím,protože vím,že se hojím z nich dlouho:-(a tohle je zatím mé největší zklamání,nic silnějšího jsem nezažila,má to takovou sílu jakou měl náš vztah,takže tak jak jsem byla šťastná jsem teď nešťastná,ale je to už samozřejmě lepší než bylo,už aspoň nebrečím,bavím se,jen mně mrzí,že uvnitř to už nejsem já:-(No já si včera pobrečela u záznamu Česko-slovensko má talent jak tam přišel ten kluk co mu zemřel brácha na motorce,myslela jsem,že mi vyskočí srdce,takže jsem po delší době zase brečela:-(

Ahojky všichni kamarádi...Jsem ráda, že jste se konečně zase všichni mí drazí spolusoupotníci ozvali:). I já jsem měla poslední 3 dny hodně těžké. Spadla jsem do toho snad ještě hůř než na začátku - jako by ty bolesti po operaci trošku přehlušily tu bolest srdce (s tou cihlou je to pravda :)) a ve chvíli, kdy se začínám hojit fyzicky to teprve doléhá. Nevím. Určitě mi nepřidalo ani to, co se dělo tady na stránkách. Dost mě to rozhodilo a navíc to, co se se mnou dělo po návštěvě psycholožky...Měla jsem sepsat co mne u mých bývalých partnerů přitahovalo a proč jsem se do nich zamilovala. A tím jsem si zase navodila zakázané vzpomínky a 3 dny jsem nebyla schopná se odtrhnout od mailů, které jsme si psali, od fotek a videí - ve chvíli, kdy jsem zase slyšela jeho hlas a jeho smích, viděla jeho různé výrazy nadšení i smutek v očích v určitých chvílích, pohodové chvilky, jeho pohyby. 3 dny jsem nebyla schopná už zase vůbec jíst ani spát a bylo mi fakt hodně zle. Navíc to, že jsem už 5 týdnů doma mě prostě ničí. Kdybych mohla někam vypadnout, tak se okamžitě seberu a jdu, ale nemůžu. Navíc ke mně nemůžou ani dcery - jedna si plní své mateřské povinnosti a momentálně má své problémy, které jí nedovolí se tu ukázat a druhé začíná semestr a také má hodně jiných povinností, nejlepší kamarádka, která se mnou chuděra snáší to nejhorší odjíždí na dovolenou a s ostatními jsem sice v kontaktu písemném a telefonickém, ale to pořád není únik ze samoty, kdy nevím, jak si zakázat vzpomínky a smutek a bolest, která dolehla v ještě větší míře. Tečou mi tu slzy i když to píšu. A to jsem se aspoň díky tobě Petře a díky tvým úžasným přirovnáním a díky tomu, že jsem aspoň na chvilku trošku pookřála aspoň trošku najedla, ale nevím, jak dlouho to v sobě udržím.
No, nechci tu na vás házet svou depresi, ráda bych vás všechny taky nějak pozvbudila a poslala vám aspoň veliké díky za to že jste a že člověk ví, že se někdo cítí stejně. Zkuste kouknout na film Dvě tváře lásky s Barbarou Streisandovou. Je to moc krásný film...

Ahojky všichni kamarádi moji. :-) Nebudu Vás jmenovat. Moc dobře víte s kým si rád píšu. Pár dní jsem nepsal. Mezitím se to tu pěkně zvrhlo. Ani to nebudu komentovat. Teď k tomu počasí. Ono hraje velkou roli v tom, jak se člověk cítí. Já si pamatuju, když se se mnou ta moje latymerie rozešla, tak pár dní na to byla obrovská bouřka. Blesky lítaly, jako zloděj po bytě s baterkou. Mně se ale obrovsky ulevilo. Byly to příšerný rány a úchvatný světelný efekty. Všichni se utíkali schovat a já magor vylezl ven před barák. Celej jsem promokl a bylo mi nádherně. Asi jsem doufal, že mě jeden z těch výbojů zasáhne. Nedokážu si to jinak vysvětlit. Byla to nejkrásnější bouřka co jsem kdy viděl. Jindy bych měl strach a utíkal se schovat, ale tehdy jsem cítil úlevu. Vím moc dobře jak se cítíte, když se probudíte a do okna na Vás kouká mrak. Pak jdete do koupelny a úplně stejnej mrak na Vás civí ze zrcadla. Dříve jsem byl také citlivější na špatné počasí, ale teď se tvářim jako kakabus, když neni alespoň polojasno. A teď veseleji. Pořídil jsem si koloběžku a jezdím na ní do práce. Ty bláho to je makačka. Udělaly se mi svaly na zadku, jako koni Převalského. Teď tu sedim u počítače a přemýšlím co si dát pod zadek, Protože mi netečou slzy smutkem po bývalé, ale bolestí z namoženého prdelního svalu. Vřele doporučuji. Je to vlastně přeměna bolesti. To je jako když Vás bolí zub a pak Vám na nohu spadne cihla. Rázem zapomenete na zub. Sice jenom na chvíli, ale i to v našem případě pomáhá. Tak ahoj Děcka:-) a nebuďme smutní ubližujeme sobě a našemu okolí a hlavně ztrácíme chvilky našeho relativního mládí. Až budeme opravdu staří a nemohoucní, tak si budeme nadávat, že jsme místo truchlení nejeli třeba na nějaký hrad, nebo zámek. Vím, že to není jednoduchý,ale čím víc zážitků si způsobíme bez našeho bývalého partnera tím lépe :-)

Jdu se na vás ještě podívat:-)a taky zdravím Radku,Martínka,Péťu,i tebe Roberte.
U mně je to devět měsíců,je to samozřejmě lepší než na začátku,ale špatné počasí má na mně taky depresivní vliv,takže mám ještě pořád chvilky jako vy co jste méně po rozchodu než já a bohužel už nebudu jako dřív,hodně mně tato zkušenost ovlivnila v celém mém životě,nebudu už moct věřit nikomu.Cítím se jako smutný klaun,navenek se usmívám,ale uvnitř jsem smutná a občas mně to vyčerpává:-(
Taky se připojuji a doporučuji Tedovi přečíst zpětně co napsal,není tam ani náznak úpřimnosti,pouhá provokace

Obdivuji Vás jak s tím...Ahoj Roberte, no nevím jak holky, já to mám tři mesíce a jsou dny ,kdy bych nejraději prohnal hlavou kulku,ale jsou na světě pořád lidé,kterým bych ublížil daleko víc, než jaký smutek jsem asi prožíval nebo prožívám já.Teď když bylo to špatné počasí, to stálo opravdu za houby.... Docela Tě chápu s tím, že máš pocit, že miluješ až po rozchodu,ale myslím, že tím to není.Spíš si jen člověk uvědomí, co ztratil. Je to jak, když si zlomíš nohu a najednou nemůžeš chodit.
Jinak zdravím Petru a Radku a Petra, kde všichni jste , docela se mi po vás stýská, vy moji soupotníci:)
Jo Tede, doporučuji si ještě jednou přečíst, cos tady napsal, naštěstí Radka mi přijde poměrně hodně inteligentní a na Tvé provokativní příspěvky zbytečně nereaguje:)

Je mi smutno právě proto, že mi chybí citový vztah.
Ale myslet si můžete co chcete o o mne už teprv.

...doplním,že kamarádství se určitě nerodí takhle,prostě "čau,jsem Ted,budeme kamarádi co ty na to?"přátelství se rodí jinak a ne jakože zkusíme to a uvidíme co z toho vznikne,takže Tede bavíš se asi moc dobře a asi těžko ti je smutno jako Radce,když si výše přiznal,že žádný citový vztah si neměl pouze na sex

Tede,něco mi říká,že Radka má pravdu a jen si z ní střílíš,to co tady píšeš jsou naprosté nesmysly a jen těžko jde věřit tomu co píšeš teď,jde ti o sex,o žádné kamarádství,protože normální chlap by takové bludy nepsal,a ještě někomu kdo prožívá bolest z rozchodu,asi těžko stojí o dalšího chlapa od kterého neví co čekat,najdi si jinou oběť pro legraci,myslím,že Radka není hloupá

Křivdíš mi, nebavím se ani trochu. Je mi smutno, zřejmě stejně jako době. Ale zase si říkám, že z bolestí se rodí perly. Stejně jako perlorodkám, bolí je u srdíčka zrnečko písku a ony kolem toho dělají perleť aby to nebolelo. Tím jak to přestává bolet a rodí se perla.
Nevzásnější jsou ty černé.

Dobře Radu,

chápu tě,...Máš pravdu Tede, zalekla jsem se. Nechci, aby si tu ze mne někdo střílel. Na to jsem momentálně moc bolavá. Ale není pravda, že jsem to nezkusila. Jenže mám tu špatnou zkušenost, že se na mne většina chlapů hned chce vrhnout a jde jim jen o sex nebo nic. I ty píšeš, že jsi měl jen vztahy o sexu. Já jsem zažila (možná bohužel) vztahy i o tom přátelství - aspoň jsem si to u toho posledního myslela. Bylo to úplně o něčem jiném. Je to nepopsatelné. Nejde o nějaký výsledek. To je spíš otázka pro tebe, protože já mám v srdci někoho jiného a nevím, jak se smířit s tím, že už tu se mnou není. A nevím, co mohu nabídnout. A už vůbec nevím, jak si to představuješ ty - pokud se opravdu jen dobře nebavíš...

Dobře Radu,

chápu tě, bojíš se jít do něčeho co jsi ještě nezkusila navíc s nejasným výsledkem. Až sebereš odvahu dej vědět. Nic nenabízím a nic neslibuji, nic neočekávám. Jsem jen pouho pouhé nic, které stojí o tvoji přízeň.

Také Vám holky rozumím. Hrozně moc. Ta bolest je strašná. Raději bych dostal od někoho pořádnou nakládačku, než tady toto. Zažívám to již poněkolikáte a mám toho už fakt dost. Ale srdci člověk neporučí. Možná jsme i vnímavější jedinci než ostatní. Nechápu jak se někdo může rozejít a za čtrnáct dní být zase s někým jiným. Já to prostě nedokážu ani po těch osmi měsících. Vím ale jistě, že bych chtěl být taky takovej. Ale smůla no:-(.

Tak koukám jak jste to tu...RADKO-ani nevíš jak ti rozumím a jak moc vím o čem mluvíš,taky to nechápu,dokonce jsem vždycky říkala,že podraz jako nevěra bych mu nikdy neodpustila,možná proto jsem se to neměla nikdy dovědět,ale mám ho v srdci tak strašně moc hluboko,že po měsících trápení jsem mu odpustila a sešli jsme se a od té doby pracujeme na přátelství a mně je líp,protože jsem do té doby akorát hubla,nespala,nežila,teď se dokážu konečně i zasmát,ale první tři měsíce po rozchodu byli pro mně peklo na zemi a strašná psychická bolest jakou už doufám nikdy v životě nezažiji:-(

Tak koukám jak jste to tu včera pěkně probrali... Popravdě Tede, myslím, že momentálně nemám kapacitu ani na to kamarádství... Proč někoho člověk pozná, stráví s ním nějaký čas a zas si jde každý svou cestou, aniž by to srdce nějak víc pocítilo a někdo se dostane tak moc pod kůži, že i když si rozumem člověk tisíckrát řekne, že za to nestál, že on už dávno ani nevzdechne a přesto po něm srdce tak strašně teskní, že má pocit, že už nikoho takového nikdy nepotká? Jak se to stane, že mozek je schopen na někoho pořád myslet? Včera jsem si byla pro dluh u té bývalé "kamarádky" a krom pozdravu jsme na sebe víc ani nepromluvily, vrátila mi peníze a já jsem rychle zas odešla. Než jsem tam došla, tak jsem měla takové nutkání, že se aspoň zeptám, jestli ví, jak se mu daří, ale nedokázala jsem to. Můžu si tisíckrát opakovat, že bez něj dokážu žít, tak srdce se rozbuší tak silně, jakmile si na něj jen vzpomenu, že to tak moc bolí i fyzicky...