ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

někdy jsou ty osudy zajímavě propletené...ono to občas chce spřízněnou ženskou duši...
zkus si s tím kamarádem promluvit, jemu to třeba nedojde...aby to pak na tebe nezkoušel znovu

chlapi to berou trochu jinak,...Upřímně doufám, že kamarád na chvilku jen nějak zblbnul a náš vztah bude dál pokračovat na úrovni bratr-sestra. Známe se 15 let a já si ho neumím představit jinak, než jako kamaráda (skoro-bratra)...
Jedna kamarádka tu je, ale vidíme se málo, protože každá studujeme jinde a ona do toho ještě dost pracuje. Tak jednou za 2,3 měsíce se slezeme a všechno to probereme. Ty rozhovory s ní vždycky pomáhají (na cokoliv) - ona je neuvěřitelně pozitivní člověk .) A je zajímavé, že před asi třemi lety ji také opustil přítel po dvouletém vztahu a ty okolnosti se tak podobaly tomu, co jsem teď prožila já, že jsem se jí v žertu ptala, zda její bývalý (který se jmenuje stejně jako ten můj) a můj bývalý nejsou jedna a tatáž osoba .)

Já už v tom mám docela...chlapi to berou trochu jinak, jsou většinou schopný dalšího vztahu celkem rychle a bez toho, aby bývalou partnerku srovnávali s tou současnou... takže si kamarád myslel, že to máš zřejmě stejně jako on... nebo se i on trápí, protože je do tebe zakoukaný...
co nějaká dobrá kamarádka?

Glorie, ale takové jednání...Shakiro, děkuji Ti za názor, vážím si toho, vidíš to tak, jak bych to potřebovala vidět já a snad to tak brzy uvidím, zatím ale pořád truchlím a asi si odmítám přiznat, že takový doopravdy je. Psychiatr mi řekl, že ho až moc bráním, omlouvám a chráním a měl asi pravdu. V myšlenkách se stále vracím k tomu, jaký byl na začatku - takže ideál, a odmítám věřit tomu, že takový ve skutečnosti není. A pořád si myslím, že on byl ten nejlepší...i když o tom začínám pomalu pochybovat... vystihla jsi ho dobře, i to, že bude pykat, možná ne teď, ale v budoucnu určitě, ona mu to dá sežrat.. a to je docela fajn představa :-)

To Tě obdivuji, že to...Já už v tom mám docela praxi, nikdy jsem nebyla příliš extrovertní, takže málokdy se někomu s něčím svěřuju. Jediný s kým jsem se dokázala otevřeně bavit o čemkoliv byl opět ex.
Ze začátku jsem o tom mluvila s bráchou a s jedním dobrým kamarádem. Ale teď už o tom nemluvím v podstatě s nikým. Když jsem měla měsíc od orzchodu, z ničeho nic jsem se bráchovi rozbrečela a on asi najednou nevěděl, co má dělat, takže se zmohl jen na "myslel jsem, že už ses přes to přenesla". Od té doby s ním o tom nemluvím. A ten kamarád - asi tak před třemi týdny se mě najednou zeptal, jestli je možné, abychom se my dva do sebe zamilovali. Odsekla jsem, že ani omylem a snažila se utéct k jinému tématu. Od té doby se mu trochu vyhýbám, protože nevím, co si o tom myslet... Takže teď už se vykecávám akorát tady...

máš pravdu, když o tom...Glorie, ale takové jednání svědčí buď o naprosté nezralosti, nebo o pochybném charakteru.
Vypadá to, že časem přijdeš na to, jak bylo dobře, že zůstal s tou druhou - tebe ušetřil mizerného života a ona sama tě pomstí svým jednáním.
Čím dál o něm píšeš, tím jsem si jistější, že musíš potkat brzy někoho mnohem lepšího a že to nebude vůbec problém.
Ve srovnání s tím minulým bude lepší každý.

Glorie, ten tvůj přítel je...máš pravdu, když o tom přemýšlím zpětně, tak on se mnou vlastně nikdy nejednal na rovinu, v ničem, ani o sexu se mnou nemluvil a to mě trápilo, člověk si pak mohl akorát domýšlet, jestli se mu to líbí nebo ne, jsem hodně otevřený člověk a upřímnost je pro mě důležitá, takže mě štvalo, že na všechno používal výmluvy vykrucoval se z hovorů, když jsem chtěla přímou odpověď a odmítal řešit jakýkoliv problém. asi by mi to v budoucnu určitě vadilo, až by přešla fáze zamilovanosti...asi bych o tom ani nepřemýšlela, kdybys mě na tu myšlenku nepřivedla, takže Ti děkuji :-) už mám konečně co připsat na seznam jeho negativních vlastností... a co se týče toho týrání - možná si potřeboval dokázat, že mě stále může mít..

Přesně! Tohle mám úplně...To Tě obdivuji, že to dokážeš nedat na sobě znát...já to neumím, i když se snažím, stačí, aby na mě vlezla depka, jednu chvíli se směju a druhou brečim, ani nevim jak...lidé, co mě moc nevídají, to na mě nepoznají, ale moji přátelé ano, i když o tom nemluvím, vidí to na mně, neumím to skrýt tak dobře, jako ty...
na druhou stranu musí být svazující držet ty emoce tolik na uzdě, mluvíš o tom s někým?

Přesně! Tohle mám úplně...Glorie, ten tvůj přítel je tyran, to přece není docela normální, co on dělá.
Začni tím, že se zkusíš na všechno dívat racionálně, určitě bys s ním nebyla šťastná, on je hodně nezralá osobnost.
A Samaro, ty se brzy postavíš na nohy, i když to zatím musíš hrát, že jsi v pohodě. V tomhle jsme si hodně podobné,
dělám to stejně jako ty a taky stejně jako Glorie jsem hysterčila.
Ale možná si musíme projít všemi stádii, jinak to nejde.

jo, je to začarovaný kruh,...Přesně! Tohle mám úplně stejně. Akorát se na něj nevyptávám. Za prvé nechci, aby se k němu doneslo, že jsem se na něj vyptávala a za druhé vlastně ani nechci, aby ostatní věděli, že ještě nejsem úplně v pohodě... Přede všemi se tvářím, že je všechno fajn.

"takže já vlastně...jo, je to začarovaný kruh, čekat na to, až přestaneš čekat...takže se člověk vlastně dočkat ani nemůže...:-(
ted je ještě dobře, ale mám strach z toho, až se třeba dozvím, že se bude ženit, nebo třeba, že se s ní rozejde a já hned budu nervozni z toho, že mě znovu nebude chtít, že bude zase s jinou, stresuji se vším, co o něm zjistím, i tím, že na facebooku přidá do přátel nějakou holku..i když jsem si ho ted zablokovala, jak mám příležitost, kouknu se na něj přes profil někoho jiného, nedokážu to nechat být a nezjištovat o něm kde je, s kým je, co dělá...bratra se stále vyptávám (pracuje s ním ve firmě), jestli s ním mluvil, co říkal, jestli na mě neptal.. i když vím, že si tím jen ubližuji, neumím to ovládnout, je to závislost. když o něm nic nevím, je mi hrozně, a když něco zjistím, je mi ještě hůř...

Tak si říkám, že máš...smutná: zase si to nedávej za vinu, byla jsi zranitelná a hezký řeči se v tu chvíli poslouchaly hezky, to si člověk z toho hovoru vycucne jen ty klady a ty zápory prostě neslyší, chytá se každého hezkého slova, vyloženě to vyžaduje...to jsou pak stavy kdy si říkáš " vždyt říkal tohle, tak proč to nedodržel, když se choval, že mě opravdu miluje" jenže druhou polovinu z toho rozhovoru si člověk prostě nepamatuje, jak je závislý na něčem, co v něm probouzí tu spokojenost a štěstí...on řekne "sluší ti to", ve skutečnosti to jen tak plácne, protože se to sluší a ty si z toho vyvodíš to, jak je z tebe celý divý...v normálním nezraněném stavu bys to přijala jako milý kompliment a už to nepitvala, ale takhle se v tom zavrtáváš a odmítáš chápat, že to vlastně nebylo tak, jak sis původně myslela

V první řadě myslím, že...v tomhle máš pravdu, nedat na sobě znát, jak moc ten rozchod ranil...při prvním rozchodu jsem ale šílela, prosila ho, at se vrátí, at se se mnou nerozchází,nedokázala jsem to ovládnout a hroutila se před ním, pak se to otočila a já chytala záchvaty vzteku a házela po něm žehličku na vlasy :-D když jsem vychladla, bylo mi trapně... říkala jsem si, že už nikdy nebudu chlapa prosit, aby se se mnou nerozcházel... po rozchodu před čtyřmi měsíci jsem se držela, sklopila hlavu, přijala jeho nesmyslné argumenty, sbalila si věci a šla a pak jsem se mu už neozvala, jenže jsme se po dvou a pul měsících viděli a všechno se mi vrátilo, zvlášt když mě chytil za ruku, objal, políbil, denně jsme si volali, zažehl ve mně naději, jenže si to ze dne na den rozmyslel a opět mi řekl, že nemá čas, že zustane s ní, i když s ní budoucnost plánovat nechce...a to už jsem nevydržela a prosila ho at mi to neříká, at mě neopouští, ruply mi nervy...prostě jsem to neovládla a to byla chyba, zavřela jsem si tím ty dveře k němu úplně a definitivně...já bych hysterickýho chlapa taky nechtěla

ono to tak většinou bývá,..."takže já vlastně čekám na to, že se ozve, až to nebudu čekat" V podstatě to mám stejně .)) Taky jen čekám, až mě to přestane bolet, aby se mohl ozvat .))

Samaro, nadhled je dobrá...Ona ta moje hra na "nezranitelnou" možná i trochu pramení z toho, jak vypadám. Působím dost křehce, protože jsem mrňavá (nemám ani metr šedesát) a v obličeji vypadám mnohem mladší, než ve skutečnosti jsem... Není to tak, že bych si úplně hrála na vyloženě drsnou, ale spíš nijak moc neprojevuju city - když je mi zrovna mizerně, neřeknu, že mě něco trápí, řeknu spíš, že mě někdo naštval, nebo prostě hraju, že jsem v pohodě. Těžko se to vysvětluje. Nedokážu to přesně popsat .)
Chlapi asi mají rádi křehké ženy, ale mně neuvěřitelně dlouho trvá, než jsem schopná někomu ukázat, že nejsem tak chladná, jak se zdám a až po dlouhé době dokážu nějak si ho pustit k tělu. A u některých lidí to vlastně nedokážu nikdy.
Jinak jestli jsem z nejhoršího venku vlastně ani sama nevím. Teď začala škola, takže nemám tolik času myslet na ex. Ale pak se stane, že se o něm někdo zmíní a pak jako by se mi to zase vrátilo a zase brečím, přemýšlí co by, kdyby... apod. Je to komplikované. Mám docela "bordel v hlavě". Někdy mám pocit, že mi ani nechybí ex, ale jen prostě láska, no a pak si vzpomenu na něco, co jsme dělali (nebo kde jsme byli) spolu a zas je zpátky ta touha po něm, po jeho smíchu, po jeho názorech, obličeji, historkách a po jeho vlastnostech a osobnosti... Jsem prostě sama ze sebe zmatená.

a jinak ty stavy mám úplně...V první řadě myslím, že psycholog nesmí psát léky, to smí jen psychiatr nebo obvoďák.
A všechno ostatní, co tady dnes píšete, mám já už za sebou. Nejdřív očekávání, kdy už přijde sms, kdy se uvidíme atd.
A po rozchodu - jestli si to nerozmyslel, jestli nezavolá jen tak...
Je to prostě to samé v bleděmodrém, i ta tendence "pověsit se" na někoho jiného.
Chci vám jen říct, že už dnes dokážu zpětně vidět, kde jsem dělala chyby a upozornit vás, abyste je nedělaly taky.
Třeba bych už nikdy nedala najevo, že na chlapovi tak visím, tak osudově, pokud bych si nebyla jistá, že on je na tom stejně. A taky bych mu už nedala najevo, jak mě bolí rozchod. Byla bych prostě ticho jako myška, nekontaktovala ho a vyhýbala se setkání. Aby pokud možno vůbec nevěděl, co se se mnou děje.
Možná to teď vidíte jinak, ale jednou dojdete k podobnému názoru.
Já udělala zbytečně spoustu chyb.

a jinak ty stavy mám úplně jak popisuješ, strach z budoucnosti a hrozně se bojím samoty..to bylo první, co mi psycholožka řekla, že se potřebuju naučit žít sama se sebou, že jsem na bývalým byla strašně upnutá.. jinak se na někoho zase upnu a špatně to dopadne..

Tak si říkám, že máš asi pravdu..jenže osud to tak asi chtěl..prostě se mi připletl do cesty a já od toho nic ze začátku neočekávala, jen jsem si říkala, že už se třeba konečně pomaličku začne dařit..začla jsem najednou zase chodit ven a po půl roce jsem se dokázala i usmát, což byl velkej pokrok:-)..no a co čert nechtěl, prostě jsem se do něj zamilovala..on mi napovídal tolik kouzelnejch věcí, tak jak to na začátku vždycky bývá..řekl mi, že mě chce udělat nejšťastnější ženskou pod sluncem..a já mu prostě podlehla..ale vnitřně jsem vyléčená asi fakt nebyla..spadla jsem a už nebylo cesty ven..teď je po všem a já se zase litulu a nadávám si, že jsem udělala velkou chybu, že jsem vůbec k něčemu takovýmu svolila..kdybych byla sama a postupně se z toho dostávala, teď už byla úplně někde jinde..ale opět ponaučení..jako vždy ze všeho špatnýho..

Tak to jsi hodná, protože...víš, napadlo mě, jestli jsi se třeba na něj neupnula proto, že jsi nebyla vyléčená z toho předchozího rozchodu, potkala jsi někoho tobě sympatického a tu lásku přenesla na něj proto, aby jsi se netrápila tou ztrátou, takže jsi jakoby navázala na ten skončený vztah s někým jiným a držela se ho, i když by ti třeba za normálních okolností nevyhovoval...měla jsem něco podobného po mém prvním rozchodu, upnula jsem se na chlapa jen proto, že mi byl ze začátku sympatický a skládal mi poklony, ale jinak to byl hajzlík, sobec, co měl doma přítelkyni, o které jsem pul roku ani nevěděla a když jsem to zjistila, i tak jsem ten vztah udržovala dál a pokaždé, když mi něčím ublížil, bylo to, jako bych znovu prožívala bolest z toho rozchodu uplně čerstvě, vždycky to pro mě byla mnohem větší rána, než by byla normálně...udržovala jsem to, protože jsem bála samoty a toho, že bych to prožívala všechno znova...já měla ale to štěstí, že mi na něm začalo vadit hodně věcí, sundala jsem růžové brýle a po dvou a pul letech sjem zjistila, že jsem ho vlastně nemilovala...takže to odeznělo samo a bez trápení a bylo to hrozně osvobuzující... uvidíš, že do té fáze dojdeš taky, nakonec zjistíš, že on byl jen náhražka za ten ztracený vztah, až si to uvědomíš, spadne to z tebe a začneš se znovu smát, jako tenkrát já...věřím, že to zvládneš..
ted už to jde hůř, proto jsem radši začala brát ty léky, abych nedostávala panickou hrůzu z toho, že zůstanu sama,...přesně jako ty, přeji si hodného manžela, děti, rodinu...ale zatím boužel...věčně mít smůlu ale nemůžeme, jednou se to obrátit musí...

Tak to jsi hodná, protože tyto stavy mám fakt taky a dala bych za to cokoli, abych je ze sebe vypudila..No právě, že je to na pojišťovnu, tak si tak říkám, jestli to má cenu, já tam jako ráda chodím, vždycky se ten den cítím líp, že jsem to ze sebe všechno dostala, ale to tak mám, i když to řeknu kámošce..a je to jen na chvíli, pak to na mě zase dolehne a je to:-((..já už bych tak strašně chtěla být šťastná, mít rodinu hodnýho chlapa a úplně normální život..fakt jo!!
S tím čekáním jsem to vážně měla úplně stejně, pořád jsem hypnotizovala mobil a čekala až pípne smska, pak už mi tak hrabalo, že jsem si myslela, že něco došlo a když jsem se koukla, tak nic:-((no to asi znáš..Víš, když to teď tak zpětně analyzuju, tak si říkám, jestli nebyla chyba si s ním něco začínat, možná to bylo moc brzo a já ho pořád tak nenápadně srovnávala s bývalým, což by rozhodně nemělo být..tak nějak vnitřně jsem se bála dalšího zklamání, že jsem se tomu možná tak úplně neotevřela..a pak to šlo z kopce..nevím, pořád si něco vyčítám a hledám chybu v sobě, i když mi ostatní říkali, že byl strašnej sobec a že si mě nezasloužil..ale člověk přemýšlí nad vším..