ROZCHOD - JAK SE S NIM VYROVNAT??

ženo, s tebou se shoduju...Budu upřimná, žádný happyend v podobě nové rodiny se nekonal.
Ze začátku jsem neměla na někoho jiného ani pomyšlení. Na očích růžové brýle, před očima stále krásné roky, které jsem považovala za šťastné. Byla jsem tak naivní a zaslepená, že jsem měla pocit, že mému bývalému se nikdo nevyrovná. Byla to svým způsobem pravda, ale opačným směrem, musela jsem najít dostatečný odstup aby mi došlo, že to co jsem považovala za svým způsobem roztomilé věci, se mi najednou jeví jinak. Takže ty první roky ani pomyšlení, úplně ze začátku jsem byla ráda, že vůbec nějak existuju, natož pomyšlení na nějakou náhradu za "klenot", o který jsem přišla. Děti mě ale časem postrkovaly k novému vztahu, kamarádky seznamovaly. Když jsem byla (po dlouhé době) ochotná se pokusit, přišel jiný zádrhel. Jednak se ex v mých očích stále ještě nikdo nevyrovnal, jednak jsem byla tak "popálená", že jsem se bála i vlažného, ale velký problém byl i nedostatek místa. Můj byt byl malý, sotva stačil mě a dětem a muži v mém věku svobodní a zajištění nebyli po ruce, natož aby měli byt sami pro sebe. Když se takový vyskytl, rozhodně ne pro mě, ti chtěli jinou kategorii žen a slečen. Pak se to změnilo, když se děti odstěhovaly. Hned během 14 dnů jsem měla na výběr. Jak by ne, samotná žena s vlastním bytem. Už jsem byla ale natolik poučená (mimo jiným i svým ex), že mi to bylo jasné. Ale sama jsem cítila, že bych měla něco zkusit, sobecky jsem si tedy vybrala pro sebe nejschůdnější cestu, ženatého (prý ne moc šťastně) muže s dětmi o něco mladšími než ty moje. Volila jsem dobře, i když to tak nevypadá. Oba jsme věděli, že nerozbijeme jeho rodinu. On mě hýčkal, jak jsem nikdy nebyla hýčkaná, já měla pocit, že o mě někdo stojí. I když to vypadá divně, prospěch měla z toho i jeho žena. Jakmile začal s nějakou historkou na téma "moje žena je taková, nebo maková", stála jsem na její straně. Když si stěžoval, že je líná a tlustá, poslal jí na mojí radu na endokrinologii, kde jí zjistili těžkou vadu štítné žlázy. Když jí zemřela matka, která s nimi dlouho žila, věnoval se ženě díky mě mnohem víc, než měl v úmyslu. Atd, klapalo to celkem dobře, ovšem ta pravá láska z mojí strany to nebyla, proto jsem taky byla ráda za jeho závazky.
Pak se ke mě nastěhovalo znovu jedno z dětí, už se svým vlastním potomkem a my se přátelsky rozešli. Dodnes si ale občas napíšem.
Po pár letech, kdy jsem zas byla v bytě sama, už jsem neměla zájem o žádný vztah. Jednak jsem byla zas starší, ale hlavně už jsem se nechtěla začít přizpůsobovat životu v páru a dělat kompromisy. Není to z nouze cnost, možnost by asi byla, ale přišla jsem na chuť životu single. Tak jako jsem si dřív neuměla představit život bez partnera, tak dneska se děsím toho, řídit se něčím jiným než vlastním přáním. Miluji děti i jejich partnery a potomky, máme velmi dobré vztahy, pomáháme si navzájem. Mám hodně zájmů, dost známých a pár opravdu dobrých přátel. Odrazila jsem se od dna, prověřila sama sebe. Na spoustu věcí v životě pyšná nejsem, ale neměnila bych, patří ke mě stejně jako ty, na které jsem hrdá. Teď začínám zas znovu, ale po jiné stránce. Nebýt předchozích zkušeností, hůř bych to zvládala, takže k něčemu ten tvrdý rozchod tenkrát přece jen byl dobrý. A ještě jeden klad to mělo, máloco mě zaskočí a nikdy tak bolestně jako tenkrát, kdy jeden den jsme s mužem vybírali nové zařízení ložnice a druhý den mě opustil. Znovu jsem ho viděla až u soudu a pak zas náhodou po letech, ale to jsem ho zpočátku nepoznala, jak byl sešlý. :-))

Máš naprostou pravdu,...bolavá a raněná duše,je nejhorší bolestí na světě.Ano stres přináší moc nemocí a někdy nevylečitelných.Buď silná břemena jsi se zbavila,být jen věcí a majetkem -ba někdy služkou není život.

Máš naprostou pravdu,...ženo, s tebou se shoduju naprosto ve všem - v náhledu na život, a hlavně v tom, že čas to opravdu spraví, ačkoliv ti, kteří rozchody prožívají právě teď, si to neuvědomují. Ale za pár měsíců či let budou vědět...
I u mě vyústil ten rochod ve vážné onemocnění, jenomže paradoxně právě to mi pak pomohlo všechno překonat.
Nikomu jinému ale nic podobného nepřeju, raději se perte se životem bez chorob.
Moc by mě zajímalo, jestli jsi našla časem nějakou náhradu za svého proradného muže?
Já bohužel o svém příteli nemůžu napsat nic špatného, jediná jeho chyba byla, že mě prostě přestal milovat.
A já nikoho jiného už nedokážu přijmout.

ženo, jsi naprosto atypický...Máš naprostou pravdu, duševní bolest je nejsilnější.
Ještě jsem nenapsala, že onu paní opustil kvůli jiné, stejně zajištěné, ale o hodně mladší. Ale i ta po několika letech dopadla chudák stejně, přestože to už vypadalo na "doživotí".
Tohle všechno jsem ale psala kvůli úhlu pohledu. Tenkrát jsem byla na dně - psychicky (tu bolest znáte, mě se zdála o to větší že vše bylo náhlé, bez předchozích náznaků. Asi mu to tak vyhovovalo, další partnerky opoučtěl stejně), fyzicky (zhubla jsem neuvěřitelně a ze stresu se mi rozjely nemoci, které mě sužují dodnes), finančně (snažil se nebýt proti své první partnerce úplná finanční nula, nezbývalo mu tedy na nic jiného, natož na alimenty, nebo nějaké jiné platby směrem k bývalé rodině. Dokonce se na mě obraceli lidé, abych jim vrátila peníze, které jim byl dlužný). Pomohla mi tehdy opravdu hrozně práce.
Dnes lituju hlavně toho, že mě neopustil dřív. Nebylo by to tolik bolestivé pro mě ani pro děti, byla by větší šance vytvořit novou kompletní rodinu. Po těch letech bez něj, při zpětném pohledu jsem ale za tu zkušenost svým způsobem vděčná, bez ní bych si neuvědomila spoustu věcí, byla bych jiná. A když si představím, že by se možná stalo totéž, jen ještě o pár let později, kdy bych neměla sílu - brrrrr. To se totéž stalo mé přímé následnici, které dal sbohem na začátku těžké nemoci, které nakonec podlehla.
Píšu to hlavně kvůli těm "čerstvým". To, co se zdá momentálně jako strašné břemeno, se nakonec s odstupem času může nakonec ukázat i jako klad. Jen to člověk v tu chvíli, dokud je to otevřená rána, neví

je to tak, děti mi pomohly....ženo, jsi naprosto atypický případ!!
Většinou nás muži opouštějí kvůli mladším, bezbranným ženám. V podstatě je zázrak, že s vámi vydržel celých dvacet let, ne? Cítím s tebou i s tvými dětmi, stejně tak s vámi ostatními, co sem píšete. Vím, že duševní bolest je mnohem horší než fyzická. Každý jsme jinak odolní proti vnějším vlivům, ale všem nám pomáhá, když o svém trápení můžeme psát nebo mluvit.
Někdy, když je mně nejhůř, dívám se na zprávy - a najednou člověk ví, že by měl být vlastně šťastný, protože všechny zlé věci se staly jiným lidem.

ženo, tvoje psaní má hlavu...S těmi dětmi nevín,zda máš pravdu.Kdyby nebyly,nemusel bych ji potkávat.Na stranu druhou,jsou to moje sluníčka,která mi dodávají chut do života a zahánějí myšlenky na .... !Ale pořád mi ji připomínají.Rozhodně se jich nevzdám,spíš se bojím,aby na mě nezapoměly.Snažím se s nimi být každý den alespon chvíli a mít je každý výkend.Ale přece jenom s nimi nebydlím.

je to tak, děti mi pomohly....trávíme společně, on sám.

ženo, tvoje psaní má hlavu...je to tak, děti mi pomohly. V době rozchodu nebyly malé, měli jsme je až po pár letech manželství, takže začínající puberta. O to hůř to nesly, otec pro kterého dřív byly vším najednou měl "své zájmy" a na ně nebyl čas. jeho nová partnerka nebyla hloupá a když zjistila že děti nejsou nadšené tím, co jim tatínek najednou může nabídnout (byla to jeho o několit let starší nadřízená se skvělým zázemím a VIP známostmi), tak dělala všechno možné, aby se s nimi stýkal co nejméně. Dobu dohodnutých schůzek začal zkracovat, protože vždy bylo "náhodou" něco, co musel nutně vyřídit zrovna v tom čase. dětem to vysvětloval tím, že "ona" by strašně trpěla, kdyby s ní zrovna o odpoledne nešel koupit nové boty, nestihl schůzku s tou, nebo onou osobností, nebo změškal společnou večeři. Nakonec se s nimi přestal stýkat úplně. A stejně jeho rodiče, kteří mi dokonce doporučili, abych dětem obstarala jiného tatínka.
To novou partnerku pak po pár letech opustil, stejně náhle a surově jako mě. Pokusil se znovu navázat s dětmi vztah. Občas se zdvořilostně vidí, to je vše. Dovolené na chalupě, svátky, rodinné oslavy atd

ženo, tvoje psaní má hlavu...je to tak, děti mi pomohly. V době rozchodu nebyly malé, měli jsme je až po pár letech manželství, takže začínající puberta. O to hůř to nesly, otec pro kterého dřív byly vším najednou měl "své zájmy" a na ně nebyl čas. jeho nová partnerka nebyla hloupá a když zjistila že děti nejsou nadšené tím, co jim tatínek najednou může nabídnout (byla to jeho o několit let starší nadřízená se skvělým zázemím a VIP známostmi), tak dělala všechno možné, aby se s nimi stýkal co nejméně. Dobu dohodnutých schůzek začal zkracovat, protože vždy bylo "náhodou" něco, co musel nutně vyřídit zrovna v tom čase. dětem to vysvětloval tím, že "ona" by strašně trpěla, kdyby s ní zrovna o odpoledne nešel koupit nové boty, nestihl schůzku s tou, nebo onou osobností, nebo změškal společnou večeři. Nakonec se s nimi přestal stýkat úplně. A stejně jeho rodiče, kteří mi dokonce doporučili, abych dětem obstarala jiného tatínka.
To novou partnerku pak po pár letech opustil, stejně náhle a surově jako mě. Pokusil se znovu navázat s dětmi vztah. Občas se zdvořilostně vidí, to je vše. Dovolené na chalupě, svátky, rodinné oslavy atd

Já se musím přiznat, že...Ted jsi pořád sama?Ma ty prášky máš závislost?Není to asentra a lexaurin?Také jsem to užíval v kombinaci s alkoholem.Po čase jsme se začali zase scházet,tak jsem toho nechal.Ted mě kopla zase do pr....,tak nevím,jak se s tím poperu.

Přátelé, to se vám to...Trošku jsi mi zlepšil náladu.Kolega?Hezky napsané.Na ten alkohol POZOR!!! Kdyžjsem zjistil,že mezi tím,co doma hlídám děti,tak ona je na výletě s "kamarádem".Byl jsem v lihu denně!Nic to opravdu neřeší a jak se říká,musí si tím projít každý.A že nám za něma už někdo asi jezdí?Není to lepší,než kdyby tam někdo jezdil a ony byly s náma?Také mi to trhá srdce,možností ji opustit kvůli jiné jsem měl,ale neudělal jsem to.Jsem v tomto na dnešní dobu asi staromodní,ale rodina pro mě byla vždy svatá-i kdyz jsme nebyli svoji.

Možná tomu nebuděš...ženo, tvoje psaní má hlavu i patu na správném místě.
Chtěla bych jen vysvětlit zmiňovanou statečnost, na kterou se možná dívám z té ženské stránky. Představa, že mi mnou opuštěný muž telefonuje a uhání mě, vyčítá a stále kontaktuje, ta představa mě děsí a určitě by snížila v mých očích jeho cenu.
Ovšem mlčící muž, který je nad věcí, na toho bych i po letech ráda vzpomínala.
A tipovala jsem, že tyhle pocity jsou stejné i obráceně.
A jinak - rozchod po dvaceti letech je jistě bolestný, možná bolestnější než po třech letech. Ale jistě ti zbyly ze vztahu děti - narozdíl ode mě, můj vztah byl jiný. A děti dokážou hodně změnit situaci, málokterý muž by se k nim nehlásil, takže máš pořád určité možnosti.
Ale to možná fantazíruju.

Já se musím přiznat, že jsem porozchodové období nezvládla. Ta bolest pro mě byla tak příšerná,že jsem se nepřetržitě "umrtvovala" prášky na uklidnění v kombinaci s alkoholem. Bylo to hrozné období, vzpomínky na to mám jakobby v mlze, připadá mi, že jsem ani nežila. Naneštěstí mě to naučilo při každé více či méně stresující situaci to pak řešit tímto způsobem a postupem let jsem se dopracovala k těžké závislosti. Trápením s chlapy jsem si zničila život. TAKŽE PÁNOVÉ, TAKHLE NE!!! Buďte na sebe hrdí, že to zvládáte s čistou hlavou, přebolí to, o tom nepochybujte, ale bude to běh na dlouhou trať.

Přátelé, to se vám to...Možná tomu nebuděš věřit, ale měla jsem podobné pocity. A taky mi připadal neskutečně dlouhý i jeden jediný den, o měsících, nebo dokonce rocích ani nemluvím. Ale jak píše Shakira, vydržet se to nějak musí.
A bez urážky, nemyslím si, že by tvoje trápení (nebo kohokoliv jiného, koho opustil někdo milovaný) bylo hůř snesitelné, protože jste citlivější. V takovém období hodně lidí trpí tak silně, že je to pomalu nad hranicí snesitelnosti. Nepíšu to proto, abych zlehčovala tvoje trápení, ale aby sis uvědomil, že se opravdu postupem času zmírní. Ale pomalu a trvá to dlouho, prožít si to musíš ať chceš nebo ne. Taky jsem záviděla lidem, co už měli to nejhorší odbyté a chvíle kdy budu z té beznaděje venku i já byla neskutečně vzdálená. Ale přišlo to a přijde i u tebe a ostatních, jen vám to zatím připadá nemožné.
Na rozdíl od Shakiry si ale nemyslím, že by vaše partnerky ocenily vaši statečnost. Myslím že jim to je jedno, nanejvýš jsou rády, že mají klid. Neberte si to osobně, ale tak to bývá. Taky jsem si myslela, že milovaný muž nemůže klidně žít s vědomím mé bolesti a bude rád za slušný přístup z mojí strany. Byl to omyl, protože to, co mě stálo všechny síly bral jako samozřejmost, pokud se o tom vůbec namáhal přemýšlet. Ale nastal čas (po hodně dlouhé době), kdy jsem měla možnost slyšet o něm novinky. Ty první jsem hltala, další jen vyslechla a pak přišla chvíle, kdy jsem zjistila, že mě to vlastně nezajímá. Jenže to trvalo řadu let, které vy teprv máte před sebou. Ale přijde to, jen vám to zatím přijde nemožné. Možná dokonce i dřív než u mě, já přece jen byla ve vztahu (a celou dobu pro mě krásném, rozchod přišel náhle, ze dne na den)2O roků, tak podle toho pak trvalo to vzpamatovávání se. Ale přišlo a u vás přijde taky.

Přátelé, to se vám to...muži, jak dlouho jsi po rozchodu?
Nemyslím, že by muži byli méně citoví než ženy, jen svůj cit dávají jinak najevo.
Víš, je to podobné, jako když ti zaživa operují nohu, bolí to ukrutně, ale víš, že to musíš vydržet. A přitom nemáš tušení, jak dlouho to ještě bude trvat.
Nakonec to ale vydržíš, protože MUSÍŠ.
Myslím, že tvoje žena či přítelkyně ocení dodatečně tvou statečnost.
Tím chci říct, že když nebudeš vyčítat a pronásledovat, bude to dobře.

Pánové, já myslím, že "žena" to napsala velmi moudře. Taky mám za sebou těžký rozchod, mnoho měsíců jsem nestála za nic a myslela jsem i na smrt.
Nepomáhala ani práce, ani žádné zájmy.
Stejně jako vám se mi myšlenky vracely pořád k němu.
A pak se překulil určitý čas a najednou jsem zjistila, že na něj myslím jen s láskou a bez bolesti a že to pomyšlení je příjemné.
Je to smutné, ale musíte vydržet a snad to časem dobře dopadne.
A ještě jedna rada - dělejte dobré skutky, ty udělají člověku vždycky dobře na duši.

Jenže to právě nejde,nic mě nebaví.A ještě ke všemu můj nejlepší kamarád ted odjíždí na dlouho do ciziny.Tak tady budu na to sám.Vidím ji ted všude kam se podívám.Někdo tady psal,že to přejde úplně,až si někoho najdu.Jenže to nejde.City jsou stále u ní a navíc bych se bál dalšího zklamání.Jak jen z toho.

007:
Uf kazatel - díky :-D
Zkušenost byla a už nevermore! S tím časem, je to sice pravda, ale chce to trošku urychlit. Kdybych se tehdy já tvrdě nezaměstnal, tak už tady možná nejsem... nicméně vše se v dobré obrátilo a já se díky radám zkušených vrátil do normálního života bohatší o NEPOSTRADATELNOU zkušenost. Opravdu je lepší pokusit se na to dívat z odstupu a pokusit se pochopit tu skutečnost, že teď jsi "nemocný", vnímáš věci jinak, zkreslně, je dobré soustředit se teď trošku na sebe, na práci, sport... cokoliv co vyžaduje námahu. Ona ta radost z nečeho co zvládneš sám vlastníma silama, něco překonáš... nevim, kup si motorku, zační lézt na skály, maluj, foť, hraj na kytaru... cokoliv, jen se pokus odvést svou pozornost jinam.

muž:
A právěže pravdu máš, všechny jsou stejné. Ale to je právě naše výhoda :-D Je uvedu na pravou míru - ony milují stejně jako my muži, jen žijí s vědomím (jak se o ně pořád někdo pokouší - i když jsou ve vztahu), že když ne ty, tak kterýkoliv jiný. Tomu typovi co ji teď klátí nic nevyčítej - nemůže za to (byl ve správný čas na správném místě), krom toho mu budeš jednou vděčný.

Tak pánové sílu!

Já tedy nevím jak je na tom...děláš to nejhorší, co můžeš - házíš všechny ženy do jednoho pytle. Ale pak těžko můžeš někdy začít znova.
Pro 007 - ten čas je opravdu důležitý, člověk se se prý po odchodu partera mátoří zhruba polovinu toho času, který spolu byli. U mě to bylo 20 let, tak si dovedeš představit jak dlouho jsem se z toho dostávala. Ale musím říct, že ten začátek zlepšování začal mnohem dřív. A bylo to hodně náročné (pro "muže" - NIKDY! jsem ale tenkrát nemluvila o tom, že všichni chlapi jsou takoví, nebo makoví a že ženy jsou z hlediska svojí lásky na tom hůř. Prostě proto, že by to nebyla pravda, člověk trpí jak pes, že ho zradil partner a je jedno jestli je muž, nebo žena).
Ještě ti dám poslední radu. Každý jsme jiný, někdo ze stresu přiubere, jiná zhubne (já měla tenkrát 47kg), někomu pomáhá to, jinému ono. vyber si ze všech rad tady ty pro sebe nejpřijatelnější. Už to je fajn, že tu můžeš s lidmi komunikovat. Protože známí a přátelé se po čase od tvého trápení můžou začít odtahovat, když je tím budeš moc zahlcovat.

Já tedy nevím jak je na tom 007, ale já se nedokáži myšlenkami od ní odpoutat! Velké nasazení v práci mi vůbec nepomáhá, ba naopak, nedokážu se soustředit a pořád musím myslet na to, jak se někde válí v posteli s jiným! Čubka jedna a nejraději bych si jí vyvěsil jako terč a házel do ní pěkně ostré šipky. Jenže za chvíli je to zase můj milovaný miláček a oči mám plné slz. Je to prostě marné, ženská jak si najde náhradu už pro ní minulost neexistuje, žádné vzpomínky prostě nic! My chlapi jsme jiný, většinou se s tím nikdy nesmíříme, je to možná i tím, že více milujeme.