Existuje Bůh?

Rakato,všechno o čem se tu...Christiane, co způsobil internet už víme. Např. zcela nový jev je, že se lidé pomocí internetu organizují, protestní hnutí se svolává internetem, oběti, které jsou zbabělé na sebevraždu, si na internetu hledají své vrahy, nastal totální informační průjem, kdy chatuje a naprázdno tlachá každý s každým, vznikl celý internetový průmysl se službami, no a vzniklo také riziko, že když internet zkolabuje, položí se energetika, spoje a další odvětví.

Ale chtěl jsem zdůraznit jinou věc - internet vyvolal rebelie v arabském světě. Tedy nejen internet, ale i satelitní televize, a to tak, že Arabové vidí, jak žijí Evropané a Američani, porovnávají to se svým životem v totalitách, se svojí nízkou životní úrovní a protestují. Dá se říct, že internet povolal do zbraně milióny. Jiná věc je, že pokud muslim nežije v totalitě typu Kadáfího Lýbie nebo Asadovy Sýrie, žije v teokracii jaká je v Iránu nebo Saudské Arábii. Takže ze slavného arabského probuzení bude jen více teokratických totalit.
Ale internet a satelitní televize se nevzdají. Za pár let to začne znova.

Jako informační databáze je internet prima, ale nikdy nevíš, zda informace je pravdivá.

Píšeš jako anarchista. Ale pokud chceš mít svoji životní úroveň, potřebuješ k tomu vysoký stupeň organizace společnosti. Takové to - státy jsou nanic, vláda neplní svoji funkci atd. mě nemůže oslovit. Současný parlamentní demokracie jako systém má chyby, ale nikdo nezná lepší, a tak převládá. Nemůžeš jen říct, že všechno stojí za pendrek a musí být zničeno, ale také, co vytvořit místo toho. Drbneš do systému a za tři dny nebudeme mít co žrát.

Tak - padla bída na kozáka...Teď by mně zajímalo, copak asi dělá ten Bůh. Místo, aby dotyčného zachránil musí za ním spěchat Foxy. Je to opravdu k nevíře. :(

Christiane, k tomu, že se...Rakato,všechno o čem se tu píše bylo už probráno.Jednu věc však dnes neumíme předpovědět-co zpúsobí dnešní informační boom.Internet se masovo použiva jen několik posledních let-výsledky se ukážou brzy,sám jsem zvědav.Vědomosti,co má dnešní člověk jsou neskutoční,to tu ještě nebylo nikdy v historii,žel lidstvo na to není ještě dost vyzrálé.Myslím,že se vedení vymklo kontrole mocním-nestíhají,jen se bezmocně přihlížejí-co se tu děje.Nevýhoda je jen to,že lidi se nedokážou efektívně organisovat.Státy jako organizace selhávají-to je vše a já jsem se jen zamýšlel nad tím co přijde.Netvrdím o sebe,že jsem sečtený.Na mentální výkon jsou tu tací jako ty.Já jsem tu jenom předhodil jistý model a byl zvědav na reakce.Rád bych viděl těch,kterí se tu projevují značně nadprúměrne-jak svých schopností využívají pro společnost,ale když nejsou tam kde by měli být,všechna jejich snaha vyjde nazmar.Lidstvo má obrovský potenciál,ale management vázne-jde jen o to vyrazit je odtud a dát tam lepších (to udělá Búh).
Mé přízpěvky mají jenom inspirovat-není to žádná odborná studie.Smysl mé existencie je inspirace,výkony pronechávám jiným-schopnějším.
(o)

Tak - padla bída na kozáka - stalo se. Zdrhám k maléru... Takže dobrou noc!

Mozkové buňky a hypoxie.
- - -
Zážitek blízké smrti (NDE) je fenomén, který se už dost dlouho těší všeobecnému zájmu.
Je samozřejmě možné i metafysické vysvětlení tohoto prožitku.
Novější poznatky vědy mě však spíš utvrzují ve fysiologickém a biologickém chápání NDE jako stavu změněného vědomí, velice podobného tomu, co dokáží psychotropní (psychedelické) látky.

Zážitek blízké smrti je většinou těch, kdo se s ním setkali, popisován jako proces, který má několik rozlišitelných fází:
- pocity vnitřního klidu a spokojenosti
- pocit oddělení sebe sama od vlastního těla
- pád do světa temnoty, spojený s rychlým pohybem v úzce ohraničených prostorových strukturách ("tunelový zážitek")
- vnořování se do prostoru plného zářivého světla ("vstoupení do světla")
Takhle to vypadá prostě, ale jedná se o nezapomenutelný, ohromující, s ničím neporovnatelný prožitek. S adiktivním potenciálem, jak už jsem se zmínil...
- - -
NDE z hlediska asfyxifilní závislosti:
Je li mi odepřeno dýchání, nastávají ve mně velice záhy tyto procesy:
1) Hyperkapnie (hyperkarbie), tedy nadbytek kysličníku uhličitého, CO2, který nemohu vydechnout, a který se tak ve mé krvi hromadí.
Dýchací směs obohacená CO2 při pokusech (nejen mých!) pravidelně vede k regulérním projevům NDE, jako je prožitek pocitu oddělení od těla, puzení k jasnému světlu atd.
Při těchto pokusech uvádějí lidé různých typů osobností podobné zážitky, což
ukazuje, že se jedná o společnou neurologickou příčinu. (Je vysoce pravděpodobné, že
na vyvolání těchto jevů se podílí blokáda NMDA receptoru. Co to ono NMDA je, uvedu dále.)
2) Hypoxie (nízký obsah kyslíku, který nastává proto, že se nemohu nadechnout čerstvého vzduchu).
Úvaha, že by nízký obsah kyslíku mohl napomáhat vzniku zážitků blízkosti smrti, je dost často odmítána, protože pokusy, při kterých byl obsah vdechovaného kyslíku pomalu snižován, vedly spíše k duševnímu obluzení než ke stavu připomínajícímu NDE.
Nicméně tyto pokusy zjevně nejsou uspokojivou reprodukcí dějů jako například při srdeční zástavě, topení se či náhlém dušení, které jsou naopak pravidelně provázeny NDE a zjevným mohutným všeobecným vzrušením.
Zde je zřejmý rozpor.
Všeobecná shoda ale panuje v tom, že nedostatek kyslíku má rychlý devastační účinek na mozkové buňky. Nové výzkumy navíc ukazují, proč tomu tak je. Bylo totiž opakovaně prokázáno, že hypoxie způsobuje excesivní uvolnění neurotransmiteru glutamátu, s následným devastujícím poškozením a smrtí buňky. Tomuto jevu, kdy buňka umírá na přemíru vzrušení, se říká excitotoxicita.
Co je ale zač, ten glutamát a ono podivuhodné NMDA?
Převládající většina velkých neuronů v mozkové kůře používá jako neurotransmiteru (chemického posla mezi buňkami) specifickou látku, excitační aminokyselinu nazvanou glutamát. N-metyl-D-aspartátové (NMDA) receptory patří do skupiny ionotropních glutamátových receptorů. Společně s dalším podtypem glutamátových receptorů - AMPA/kainátovým receptorem zprostředkovávají rychlý synaptický přenos na většině excitačních synapsí v centrální nervové soustavě. (Kainát je neuroexcitační látkoa, kainátový receptor má glutamátové vazebné místo a iontový kanál, který obsahuje další, tzv barbiturátové vazebné místo.)
Ale zpět ke glutamátu. Tato chemická látka má v mozkové kůře, zejména v jejích frontálních i temporálních lalocích a v hippocampu, ústřední roli při přenosu vzruchů. (Hippocampus je vývojově velice stará struktura ve středním temporálním laloku, která se rozhodujícím způsobem podílí na procesech paměti, emocí a integrace podnětů z mnoha částí mozku.)
Glutamát tedy hraje nezastupitelnou, životní roli ve všech kognitivních procesech týkajících se mozkové kůry, včetně myšlení, paměti a vnímání. Ale když je ho přespříliš, stává se jedem.

Receptor, to je takové chemicky definované místo, které je svou strukturou přizpůsobené určité skupině jiných chemických látek, kterým se říká přenašeče. Něco jako klíčová dírka. Dostane li se patřičný přenašeč k příslušnému receptoru, zacvakne do něj jako klíč do zámku - a začnou se dít věci.
NMDA (N-methyl-D-aspartátový) receptor je rozsáhlá struktura s několika "přistávacími místy" pro "neurochemikálie", a taky kanálem, kterým mohou do buňky vstupovat ionty. Při zmínce o celé této struktuře se často používá termín "NMDA receptor", ačkoliv přísně vzato vazebné místo pro NMDA (které je také vazebným místem pro glutamát) je jenom jedna jeho část.

Receptor ale může přijmout i úplně jinou látku než tu, pro kterou byl určen, stačí, když ona látka má na vhodných místech své molekuly umístěné příslušné části specifických struktur. Je to jako když je do zámku vsunut šikovný paklíč; přestože vypadá úplně jinak, dokáže zámek odemknout. Takovýmto paklíčem, falešným neurotransmiterem, je například droga.

Tolik tedy pro přehled.
- - -
Z výše řečeného by mělo vyplývat, že veškeré hrátky s dechem, a cesty za hranu vědomí zejména, by měly vést k rychlé devastaci mozkových buněk, a v důsledku toho k rychlému a nezvratnému zblbnutí těch, kteří takové hrátky se smrtí praktikují.
Skutečnost je ovšem jiná. Lidé, propadlí asfyxifilní závislosti, dokáží tuto svou zálibu naplňovat dlouhé roky, aniž by se to nějak výrazně projevilo na jejich duševních schopnostech. A nejsou to jen jednotlivci, znám desítky takových případů.
Musí tu zjevně být cosi, co právě v této specifické situaci mozkové buňky nějakým způsobem chrání.
Vysvětlení tohoto paradoxu by mohly dosti nečekaně naznačit výzkumy týkající se ketaminu.
- - -
Ketamin je rychle a krátce působící anestetikum. Jeho hvězdná hodina nastala během vietnamské války v šedesátých letech minulého století, kdy byl využíván skutečně ve velkém rozsahu.
Ketamin ale není jen tak obyčejné anestetikum. Ketamin je totiž hlavně halucinogenní, "disociativní" anestetikum. Při anestezii ketaminem je pacient natolik "disociovaný" a svým duchem "oddělený od svého těla", že je možné provést požadovanou chirurgickou proceduru, kterou je pacient schopen sledovat coby "nezůčastněný divák".
Tento stav je zcela odlišný od "nevědomí" narkózy vyvolané běžnými anestetiky. Zato je velice podobný tomu, co lze prožít například v důsledku zoufalého boje o dech; je to totiž nefalšovaný zážitek blízkosti smrti.

Tuto podivuhodnou vlastnost ketaminu nepříliš dávno důkladně probádal doktor Karl L. R. Jansen, a výsledkem byla práce nazvaná "Použití ketaminu k vyvolání zkušenosti blízkosti smrti". Nemá smysl jí tady rozebírat celou, i když je sama o sobě velice zajímavá. Ale je v ní možno najít detail, který by mohl mít pro ty, co propadli asfyxifilní závislosti dost velký význam.
Tedy pár úvah založených na myšlenkách oné práce; a opět se vše bude točit kolem onoho nešťastného glutamátu:
Glutamát má excitační vlastnosti. Pokud je glutamátu nadbytek, jsou neurony nadměrně stimulovány a procesem nazývaným "excitotoxicita" odumírají. Při tomto procesu zůstává iontový kanál, se kterým je spojen NMDA receptor, příliš dlouho otevřen. Ionty a voda se řinou do buňky, která následkem toho praská. Toto je mechanismus smrti neuronu při nízkém obsahu kyslíku.
NMDA (N-methyl-D-aspartátový) receptor je rozsáhlá struktura s několika "přistávacími místy". Jedno z těchto "přistávacích míst" je vazebné místo pro ketamin a PCP (fencyklidin) a nazývá se PCP receptor. (Ketamin zde funguje jako onen "paklíč".) Blokáda PCP receptoru zabraňuje smrti buňky excitotoxicitou právě proto, že vazebné místo pro PCP se nachází v tomto iontovém kanálu. Ketamin se na toto místo váže (v podstatě se dá říci, že iontový kanál dočasně ucpává), a tak při těchto extrémních stavech zabraňuje smrti neuronu i v situaci, která by ho bez této ochrany zabila.
To ukazuje, že mozek zjevně má své vlastní ochranné mechanismy proti nebezpečnému zaplavení glutamátem.
Tento ochranný, "anti-excitotoxický" mechanismus samozřejmě normálně nepracuje s cizí látkou, s ketaminem. Namísto toho pracuje se svou vlastní substancí, které vazbou na PCP receptor zabraňuje smrti buňky. V mozku pak skutečně byly nalezeny endogenní látky, které se vážou na PCP receptor. Jednou z nich je peptid, pracovně nazývaný "alfa - endopsychosin". Nejspíš to však bude jen jedna látka z celého spektra dalších.
Ukazuje se, že halucinogenní vlastnosti ketaminu mají původ v blokádě NMDA receptoru - a stejně by tedy měly fungovat ony vlastní, endogenní látky, které si mozek na svou ochranu sám produkuje. Odtud tedy mohou pramenit ony úžasné prožitky blízkosti smrti; ty, které uvádějí v úžas ty, kdo se s nimi setkali na hranici života a smrti; a také ženou toho, kdo propadl asfyxifilii, do stále hlubší a hlubší závislosti na tomto podivném potěšení.
- - -
Uvážím-li výraznou zranitelnost mozku excitotoxickým poškozením, je jen pochopitelné předpokládat, že v evoluci došlo k vývoji ochranných mechanismů proti hypoxií způsobené excitotoxicitě. Už jen o trochu delší porod je příkladem možného rizika.
Lidi ovšem nejsou stejní. U některých jedinců je tento ochranný mechanismus nejspíše více rozvinut než u ostatních. Jedná se o běžné individuální odchylky, stejně jako existují jiné rozdíly v metabolismu toho kterého jedince.
Připustím li reálnou existenci tohoto mechanismu a individuální rozdíly v jeho fungování, dostanu i jedno z možných vysvětlení sklonu k asfyxifilii.
Ten, kdo má tento svůj ochranný mechanismus více rozvinutý, bude mít silnější tendenci vnímat hypoxií a hyperkarbií vzniklý pád do nevědomí jako positivně vnímaný prožitek. Snáze tak padne do závislosti na něm.
Současně však bude jeho mozek paradoxně chráněn proti poškozením spojeným s nedostatkem kyslíku v mozku lépe ne

taky tě zdravím :-)
Nj,...Jsou to vzácné chvíle - u pasu mám takovou krabičku, co může každou chvilku zapípat - a pak je tu taky telefon, co kdykoliv může zamňoukat - a pak začne fofr...
Vlastně se divím, že je dosud takový klid... ale on už se někdo či Někdo postará:-)

Zdravím Tě!
Inu; mám...taky tě zdravím :-)
Nj, někdo si může takhle využívat noční. To já musím makat a makat. Tak jen písmenkuj dál, já stejně nemám čas to číst :-))

Foxy, vědomí u zvířat...Jo... ale když mi právě tenhle přístup připadal docela roztomilý...
Je tu přeci jeden rozdíl; to, co uvádíš, je v chování těchto tvorů jakási "třešnička na dortu", která jim rozhodně nikterak neškodí.
Ovšem toxikomanické úlety jsou jejich přímým existenčním ohrožením, a PŘESTO to ti tvorové dělají - v tom je základní odlišnost tohoto typu důkazu; IMHO.

Foxy, k problému vědomí:...Ahoj!
Já taky s vývody Sobottky nijak moc nesouzním, spíš zaujímám Tvůj pohled na věc - ale vždy je dobré kouknout se, jak k tomuto problému přistupují jiní - jinak se zacyklím do svých úvah a nikam to nepovede.
Tedy alespoň se o tento přístup snažím...

Otázka lidského vědomí je...Foxy, vědomí u zvířat nemusíme dokazovat jen tím, že se umí vožrat.
Přece když pes nechce vydat hračku, tak to znamená, že si uvědomuje sama sebe a přeferuje se. Opice se poznají v zrcadle.
Australský lemčík hedvábný staví hnízdo a zdobí je barevnými předměty, až vypadá jako cikánský tábor (ale jinak samičku nenaláká).
Psovi se zdají sny, ve kterých i slabě štěká.
Řekl bych čím méně vyspělý organizmus, tím slabší vědomí sebe sama.

Rakato, zmínil ses, že to už by bezpečnější cestou za hranu vědomí byla cesta lysohlávková...
- - -
Z přírodních psychotropních látek je mým mezním stavům mysli nejblíže intoxikace šalvějí - salvia divinorum, a z látek syntetických je to ketamin - ten skutečně navozuje stavy NDE nejbližší. Možná proto teď nejnověji dali naši velemoudří zákonodárci obě tyto látky na nejnovější blacklist...
Sestoupit až k hraně nebytí a vrátit se zpět lze skutečně i na křídlech vhodné psychoaktivní substance. Zatraceně dobře vím, jak úžasné to umí být, stejně dobře si ale také uvědomuji jinakost takových prožitků. Jinakost se jeví být úměrná mohutnosti účinku té které psychotropní látky.
Manipulace s dýcháním a přidružené techniky mají tu přednost, že nezavádějí do systému látky jiné, než přirozeně se vyskytující. Prožitek sestupu pak zřejmě bude blízký či rovný prožitku přirozeného terminálního stavu.
Zásadním průšvihem této cesty je, že síla prožitku terminální blaženosti může vyvolat silnou závislost. Ta má i své jméno - asfyxifilie. Vůbec to není sranda...
Dalším problémem může být to, že i samo poznání těchto pocitů onen terminální prožitek může ovlivnit.
To, zda to tak skutečně je, se ovšem dříve či později ukáže přirozenou cestou samo...zřejmě by se to pak dalo nazvat konečným ukojením nemístné zvědavosti.
Tož tak.

teda ty ses zase rozjel :-)Co se divíš ? Foxy právě vysílá Rozjezdy pro hvězdy. ?

Stanley Sobottka se tu...Foxy, k problému vědomí: Já věřím na americké scénáristy, že nám to vysvětlí. To je podle mě ten správný think tank, bez problémů strčí do kapsy Římský klub.

To si nedělám srandu, i z této strany můžeme čekat vysvětlení, jak vědomí vzniká a funguje. Tím nemyslím jen starodávný Kubrickův film "2001:Vesmírná odesea" (vzpomeň na scénu odebírání paměťových desek počítače), ale i názor, jak funguje vědomí v kyborzích (Borgové ve Star Treku) a v robotech ("Terminátor-příběh Sáry Connorové"). Já ty chlapy prostě obdivuju.

Pokud jde o vědu v této věci, myslím, že pokrok nastane vznikem umělé inteligence a také díky vyšší citlivosti přístojů, kterými zkoumáme elektromagnetické vlny mozku.
Různé představy lidí v anestézii nebo v klinické smrti jsou podle mě jen projevy mozkových poruch vlivem nedostatku krve nebo vlivem chemikálií.

Filosofické teorie někdy bývají pravdivé (a někdy to vypadá, že autor s kapky vody odvodil detaily celého vesmíru, např. Démokritův atom), ale většinou nesedí a následující objevy jiných oborů vědy je vyvrátí.

teda ty ses zase rozjel :-)Zdravím Tě!
Inu; mám noční službu, zatím je klid...tak zneužívám příležitosti, pokud to jde...
Hezký večer!

Fraktály jsem nabrnknul...
Vlastně je zmínila i Suei - a já je důvěrně znám ze svých nejhlubších úletů za hranu vědomí...
Ale proč zrovna fraktály?
Jedno vysvětlení by mohlo být toto:
Podle mé teorie, jak jsem si jí vytvořil na základě mých vlastních úletů, je člověčí (a asi nejen člověčí) paměť asociativní.
Příklad: Viděl jsem u cesty strom.
Ano umím si to představit.. nějaká cesta a u ní jakýsi strom.. proč ne.
Pak to upřesním: borovice u písčité cesty. Zase žádný problém.
A ještě blíž; rozeklaná borovice u cesty mezi skalami..
Ta borovice měla jednu větev zlomenou tak, že do zatáčky té cesty zasahovala..
Jak si to vše (a milióny dalších věcí) ale zapamatovat tak, aby se to do hlavy všechno vešlo, a navíc to bylo možno ve zlomcích vteřiny vybavit?
Domnívám se, že v paměti máme uchován relativně malý soubor základních vzorů (archetypů) nejběžnějších prvků našeho životního prostoru. Mám tam třeba onen obecný strom. Je to borovice; fajn, vložím do paměti link na obecnou borovicovost. Pak ještě link na rozeklanost a tato spojení (asociace) vložím do paměti.
Tento systém má obrovskou výhodu v úsporném využití paměťového prostoru; pomocí malého souboru vzorů a soustavy jednoduchých spojení (linků) mohu zachytit obrovské množství situací a snadno a rychle si je vybavit.
Co ale pouštní beduin, co se poprvé v životě ocitne v severských lesnatých horách? Aby se mohl nastalé situaci bleskurychle přizpůsobit, musí honem, snadno a rychle, vytvořit novou sadu základních vzorů, aby měl vůči čemu tvořit nové asociace. A domnívám se, že právě fraktály jsou tím rychlým generátorem základních vzorců; na základě jednoduchého algoritmu vzniká nezměrné množství obrazů, jimiž je možno s dostatečnou přesností zaznamenat zcela novou skutečnost.
Sestupuji li proto nějakým způsobem do hlubin mysli, setkám se tam někde s oním generátorem tvarů a obrazů, s prostorem vyplněným něčím, co jsem po návratu schopen ztotožnit s obrazy fraktálů. A proto fraktálové obrázky malovali malíři i v době, kdy ještě ani samotný pojem fraktál neexistoval (Kupka).
A proto naprosto přesně, i po letech vím, že jsem u cesty potkal rozeklanou borovici, a zcela přesně popíšu onu její zlomenou větev. Když jí ale po těch letech mám namalovat, zachytím celkem věrně ten kus cesty. tu zatáčku s tou zlomenou větví. Když to porovnám s fotografií, zjistím, že zbytek borovice, i té cesty, to, co bylo tenkrát nepodstatné, už je na obrázku víceméně jen fantazie, vytvořená tak nějak přibližně mým vnitřním, fraktálovým generátorem.
Je li má teorie alespoň trochu platná, vysvětluje i jev zvaný dejavu; pár nově, pod vlivem (třeba) psychedelika vytvořených linků, asociací, stačí k tomu, abych s úžasem zvolal: tady už jsem přece kdysi byl!
A nebo naopak; můžeš zase být "primitivní nahý domorodec a prožívat houbový rituál ne teď a tady, ale kdysi dávno v úplně jiném prostředí"..
- - -
V ještě hlubší vrstvě mám soubor základních pocitů, které mohu asociovat situačně, i když s těmito holými pocity jako takovými mysl v normálním stavu pracovat neumí. Stačí se ale dostatečně hluboce sjet, a hned zjistíš, že něco jako absolutní strach, hrůza, rozkoš, náhle dokáže mysl zaplnit téměř bezezbytku.
A úplně vespod už zůstává jen nekonečný oceán nevýslovného blaha; nesdělitelného a nepopsatelného, nirvana.
A taky něco, proti čemuž je strach, hrůza a bolest jen slaboučkým odvarem; absolutní, bezvýchodné peklo.
Obojí jako funkce mé duše?

Otázka lidského vědomí je...teda ty ses zase rozjel :-)

Otázka lidského vědomí je zřejmě velmi úzce spojena s vnímáním spirituality i samého pojmu Bůh.
Duše, považovaná za povýtce člověčí záležitost, by pak měla být od fysického těla odpoutané, nadále přetrvávající vědomí...
- - -
Ale teď sem s netajeným potěšením hodím něco povýtce kacířského:

Je vědomí skutečně omezeno na lidi?
Že by to jako chtělo důkaz?

Prosím - zde je; důkaz typicky foxí...:

Toxikománie u zvířat:

Lidi se od nepaměti sjíždějí látkami měnícími vědomí. Zkusme se na to ale podívat obráceně; jelikož je člověk vybaven vědomím, má tak možnost si jej psychotropními látkami měnit. Kdyby totiž vědomí neměl, nebyko by co měnit, a toxikomanie by prostě neexistovala.
Až dosud je to úvaha tak samozřejmá a trapně primitivní, že snad ani nemá cenu se v ní dále patlat.
Což ale zkusit zabrousit za hranice člověčenství, a podívat se na ostatní život tímto prizmatem?
Člověk totiž zdaleka není jediný tvor, který má sklony ke konzumaci psychoaktivních látek. I ostatní živočichové mají k tomuto počínání sklony. Ale proč? Mají snad i oni své vědomí, které si touží změnit, mají snad i oni chuť alespoň na chvíli vystoupit ze šedi běžného života?
- - -
Představte si horskou paseku na samém konci léta, plnou nádherných velikých bodláků a jejich modrofialových květů. Téměř na každém z těchto omamně vonících květů je možno nalézt malé čmeláky se sosáčky zabořenými do jejich opojné hojnosti. Tihle čmeláci tu takto tráví své poslední dny - ani na noc neodlétají do svého hnízda. Dotknu li se zlehka některého z nich,nenechá se vyrušovat; jen zvedne některou ze svých nožek a odstrkuje mě, jako by chtěl říci "jdi pryč a nech mě mé blaženosti"…
Je úžasné, jak se umí zlískat obyčejné vosy na zkvašeném ovoci. Taková vosa se vypotácí ze své rozhlodané meruňky a místo vzletu prostě padne na záda. Když po několika pokusech nakonec jakž takž vzlétne, vzápětí nabourá do zdi…
Viděl jsem starou ježčici z naší zahrady opilou tak, že nebyla schopna se ani svinout - nezřízeně požila zkvašená jablka. (O nezkvašené jablko jinak ježek nezavadí ani náhodou…)
- - -
I jiní velcí savci rádi požívají narkotické rostliny. Specifická toxikomanie byla pozorována u koní, skotu i ovcí na rozsáhlých severoamerických prériích (státy Nebraska, Wyoming, Texas, Nové Mexiko...), kde roste opojná rostlina zvaná "Loto" (rattle-bag weed, weoolly-loco, crazy-weed) . Je to kozinec nejměkčí (Astragalus mollissimus TORB.). Tuto rostlinu domácí i divoká zvířata s oblibou vyhledávají a spásají. Po jejím požití jsou sjetí; vznikají u nich halucinace a snové stavy, jež se navenek projevují tím, že jsou lekavá a nepatrné předměty přeskakují velikými skoky (chování mimo jiné typické též pro intoxikaci muchomůrkou červenou u sibiřských sobů). Tyto stavy (locoismus), je li oné opojné trávy dostatek, trvají klidně i celé měsíce a končí pak zpravidla vyčerpáním a smrtí závislých zvířat. Je snad odkoukáno od lidí i to, že jediné toxikomanické zvíře může svést celé stádo, zejména pak zvířata mladší?
- - -
Kořeny keře Tabernanthe iboga, působícího v nízkých dávkách stimulačně a ve vyšších halucinogenně, jsou náruživě vyhledávány gorilami, divokými kanci a dikobrazy, jejichž chování se po jejich požití dramaticky mění. Vůbec pak není radno připlést se jim do cesty...
- - -
A tohle napsala o svém kocourovi jedna sympatická Bobina:
Čas od času se stávalo, že náš sibiřský kocour přišel domů ve vyloženě rozverné náladě. Přičítala jsem jeho stavy jednak kočičáckénu rozmaru, ale i zamilovanosti. Později jsem zjistila, že v rohu mé zahrádky roste šanta kočičí. Samozřejmě jsem věděla, že šanta patří mezi drogy. Věděl to i kocour...
Bylo zajímavé, jak kočičák fetuje: především to dělal nesmírně rád, ale ne soustavně. Dopřával si cca 2-3x týdně. O rostliny se otíral, nebo se v nich válel (očividně mu voní), občas ukousl kousek listu, požužlal, ale nepolykal. Nedá se tvrdit, že by mu "zelenina" vysloveně chutnala. Účinek se u něj dostavil běhm 5-10 minut. Jak bylo řečeno - po "akci" byl rozverný, ukecaný, hravý a měl poněkud labilní motoriku. Zorničky očí měl rozšířené. Pak usnul a dokonce nahlas chrápal!!! Ale pozor, toto byla teprve první fáze jeho "šantění" - když se probudil, olízal si kožich a opět upadl do podobného, mírnějšího stavu.
Po "odespání" akce je zase naprosto normální, milý borec. Zjevně v tom nejede průšvihovým způsobem.
- - -
Co je všem těmto případům společné: je to aktivní vyhledávání opojení, a to i v situacích, kdy to znamená přímé existenční ohrožení; slast opojení tu převáží všechna rizika.
Dalším společným prvkem je schopnost učení se tomuto návyku. Obzvlášť výrazné je to právě u hmyzu, kde je jinak naprostá většina jeho aktivity a "dovedností" vrozená (neboli součástí hmyzího "firmware").
- - -
Vždycky mě zajímalo, čím a jak se sjíždějí jiní tvorové; a taky kde je ta hranice, od jakého vývojového stupně tak činí, pokud taková hranice vůbec je.
Hmyz tak činí, často až nezřízeně; ale umí se něčím sjet třeba hlavonožec? Taková zfetovaná chobotnice musí být paráda... a co medůza? Hlíst? Kvasinka ožralá svým vlastním produktem... a co takový zhulákaný virus? A když se to stane, jak se pozná, že přebral; vykrystalizuje došišata?
- - -
A znovu ta otázka, nadhozená na začátku celé té úvahy; mají snad všichni tito tvorové vědomí, tak jak jej máme my lidé? A mají li své specifické vědomí, mají snad i svou specifickou duši?
Právě ono aktivní vyhledávání látek schopných měnit vědomí by totiž mohlo implikovat přítomnost vědomí, které je takto měněno; kdyby nebylo co měnit, bylo by neúčelné snažit se opít. Právě onen aktivní abusus by mohl být důkazem přítomnosti nějaké formy vědomí.
- - -
Takže až jednou zjistím, že můj počítač zanedbává svou práci čistě proto, že se nemůže nabažit vykreslování fraktálových obrázků, budu na rozpacích, zdali ho mohu vypnout; co když se v něm právě probudilo jeho vědomí a on se tím jen zpíjí až k neskonalým výšinám své kompjůtrické blaženosti...

Stanley Sobottka se tu zaobírá vědomím, jako tím, co je pro vymezení pojmu Bůh podstatné.
Ale i jiní se pojmem vědomí zaobírají, a to způsobem, který se jistě bude líbit Sue
(kterou tímto převelice zdravím).
- - -
Zásadním koncepčním problémem v neurovědách ve vztahu k vědomí je tzv. problém vazby (binding problem) (pro základní informaci např. Koukolík, F.: Lidský mozek. Portál, Praha 2000, s.332), který se týká vazby od sebe oddělených a synchronizovaných skupin neuronů, které vystihují určité modality například v případě vnímaného předmětu. Dochází k souběžnému zpracování modalit podnětu, např. barvy, prostorového tvaru a dalších. Klasická představa vychází již z původních teorií tzv. karteziánského divadla, nazvaného podle francouzského filosofa a přírodovědce René Descarta, a které představuje místo v němž se po zpracování oddělené "části" (modality) rozdělené informace opět setkávají, aby vytvořily celek. Takového místo v mozku však nebylo nalezeno a není známo, jakým způsobem dochází ke konvergenci distribuované informace.

Další anomálií pokud jde o přístup k problému vědomí je vědecké studium zážitků blízkých smrti. Například studie van Lommela a dalších, uveřejněná v časopise Lancet (van Lommel, P., van Wees, R., Meyers, V., Elfferich, I.: Near-death experience in survivors of cardiac arrest: a prospective study in the Netherlands. The Lancet, 358, 2001, s.2039-45) uvádí 344 vyšetřených osob, které prožily klinickou smrt v důsledku srdečního selhání. 18% z těchto osob dokládalo některé ze spektra zážitků blízkých smrti jako například prožitek zkušenosti mimo tělo, přehled dosavadního života, vědomí vlastní smrti a další, kdy například některé osoby, jak uvádí některé studie, dokládaly zážitek mimo tělo společně s popisem událostí v okamžiku plochého EEG na neokortexu a mozkovém kmeni v důsledku klinické smrti. Jak se zmiňují autoři, takováto data, vzhledem k tomu, že není teorie schopna tyto jevy vysvětlit, vedou k nejistotě pokud jde o naše poznání těchto jevů, zvláště pak proto, že předpoklad o tom, že vědomí je funkcí mozku, nebyl dosud dokázán v důsledku neznalosti teorie vědomí.

Podobnou anomálii vzhledem k dosavadním představám o vztahu mysl-tělo představují také některé poznatky hypnózy V několika studiích uveřejněných v předních odborných časopisech byla zaznamenána data o tom, že pacienti nebo výzkumné osoby po probuzení z celkové anestézie (chemické nebo hypnotické) byly v hypnóze po sugesci na tzv. "skrytého pozorovatele" schopny vypovídat o událostech, které se odehrály v době, kdy byly tyto osoby v celkové anestézii (pro základní informace viz Chertok, L.: Nepoznaná psychika. Avicenum, Praha 1986, s.38. ) Skrytý pozorovatel je metafora zavedená E. Hilgardem pro nevědomý kognitivní proces později potvrzený také v poměrně nedávných studiích osob v komatu, které byly schopny registrovat v průběhu komatu sémantické elementy lidské řeči.

Nakonec v tomto stručném seznamu zmiňme ještě některé vědecké poznatky pokud jde o výzkum v parapsychologii. Ve druhém vydání Psychologie od autorů Atkinsonové a kol, vydaném v nakl. Portál v r.2003, nalezneme stručný přehled těchto poznatků, týkajících se tzv. Ganzfeldovské databáze.
Jde o renomované a velmi přísně oponované studie, které poskytují závažné poznatky o tom, že v tomto experimentu definovaný jev telepatie vykazuje signifikantně větší pravděpodobnost, než by byla pravděpodobnost náhodného jevu pro dané experimentální uspořádání. Autoři uzavírají, že jev takto závažný bude vyžadovat další podrobný a kritický výzkum, než bude uznán a to právě proto, že tak zásadně zasahuje naše představy o tom, co vůbec je vědomí. A to zvláště proto, že telepatie pravděpodobně není vysvětlitelná na základě účinků známých silových polí.
- - -
No, a co chudák moje paradigma...
Jestli se něco z toho potvrdí, abych ho zase předělával...:-)

Což takhle založit Vatikán...Ahoj, Supermane!
Vždyť on si tu každý hraje na svém písečku - tato diskuse je toho přímo ukázjovou ukázkou:-)))

Dvacátýsedmý červenče,...červenče? Tys to léto pěkně popohnal -šup zpátky na červen :-))