Agorafobie

Nazdarek lidicky,to jsem vazne rad, ze jsem nasel nekoho se stejnymi problemy jako mam ja - tedy ne ze bych to ale nekomu pral :-) Nadseni opadlo, kdyz jsem si vsiml datumu jednotlivych zprav, ale treba tu nekdo zase zavita.Uz skoro rok mam agorafobii, a i uplne obycejne veci se nekdy stavaji peklem. Beru Deprex, ale zda se mi, ze nejak moc nepomaha. Jizdy vlakem nebo autobusem do mesta jsou vazne "lahudky" :-( Kdyz jedu s nekym a povidam si o necem, nebo se musim na neco soustredit, tak je vetsinou vsechno v klidu, ale kdyz jsem sam, tak na to vetsinou musim zacit myslet a to je konec.Uz jsem totou poruchou trpel pred peti lety, tehdy jsem se z toho nejak postupne dostal a zvladal jsem skoro vsechno normalne. Myslel jsem si, ze uz jsem v pohode... Ale ted je to tu zase (asi po ztrate pritelkyne nebo buh vi proc).Pro mne je dost tezke se s tim sverovat svym znamym. Rad bych si o tom popovidal s nekym, kdo vi o co jde. Co treba setkani na chatu? Treba by nam to trosku pomohlo navzajem.

Ahoj vsichni,tak jsem se dnes presvedcila,ze v tom nejsem sama. je to doopravdy hrozne tyto pocity ve fronte,metru,v obchode atd. Paleni po celem tele,malo vzduchu,uzkost....hruuuuza! Bojuju s timto problemem uz asi ctvrt roku. Zvladam uz celkem obchod i to metro,ikdyz jakz takz. Kdyz je mi z neceho hodne uzko,dodam si odvahy a jdu to zkusit znovu a znovu dokud to nezmizi.Je to moc tezke,ale jde to. Musim rici,ze tuto mou poruchu ma za nasledek problem se stitnou zlazou. Je to doopravdy velmi neprijemne a tim vice pro cloveka,ktery je nebo spise byl zvykly dost cestovat byt mezi lidmi...nyni je to horsi. Ale ja to nevzdavam. Peru se s tim jak se da. Byla jsem na tom celkem dobre,ale tak tyden pocituji opet neklid a uzkost a to metro mi zrovna take moc neslo-vcera. Dnes jsem to zkusila znovu a bylo to celkem lepsi.Nicmene,ptam se vas,moji mili spolutrpitele a tez se ptam i pani doktorky. Je mozne,aby na nahlou zmenu stavu a to k horsimu,melo vliv pocasi? Tim myslim toto podzimni pocasi,bez slunce atd. Dekuji vsem za odpovedi a tez i za prispevky s "jak na to"

Ahoj,mám také tento problém, nemůžu jezdit některými dopravními prostředky a na větší dálky. Protože mám 5 ti letou dceru snáším to hůř vzhledem k velké odpovědnosti za ní. Zatím se s tím potýkám pomocí léků a kinezioložky, psychologové se mi neosvědčili. Mám to už 3/4 roku a pokud jsem postoupila dál, tak jen vlastní vůlí a díky teď již dobrým lékům, předtím jsem měla takové, co mně málem dostaly do Bohnic. Pokud si chceš sdělit poznatky, napiš. šárka

už po několikáté,jsem prosil,abych se někdo ozval spodobnými obtížemi ohledně problému s cestováním,ale nebyl jsem ůspěšný.Proč se lidé s takovým problémem nechtějí setkat a pohovořit si otom,či spolu to zkoušet překonat.najde se tu někdo ,kdo si též myslí,že sdělěné trable jsou poloviční?já jsem z Prahy,takže kdyby někdo měl zájem se kontaktovat,tak budu velice potěšen.

Ahoj Martine, příčinou fobií jsou nepříjemné zážitky z minula. Je třeba najít příčinu a tu odstranit, žádné prášky nepomohou. Zkus třeba hlubinnou abreaktivní terapii. Ahoj

Před šesti lety měla moje žena problém jít do obchodu,s odpad.košem,cestovat ale trvalo to jen asi půldruhého roku.Zvládla to bez pomoci léků.Jenže před dvouma rokama se jí agorafobie znovu vrátila.Tentokrát k strachu s cestování atd.přibyl zoufalý strach ze samoty.I v domácím prostředí.Nepomůže ani přítomnost syna kterému je 9 let.Nákup dnes většinou zvládne.Cestovaní s druhou osobou také.Sama doma vydrží jen velmi krátkou dobu.Takže k nám jezdí tchýně nebo ji než odejdu do práce vezu k babičce.Manželka je už zoufalá a pocit absolutní závislosti na druhé osobě jí na klidu a vyrovnanosti nepřidává.Do této doby byla na mateřské dovolené,ale nyní máme obavy jak to řešit kdyby měla nastoupit do zaměstnání.Asi pět měsíců navštěvujeme psychiatra ale s předepsanými léky Thioridazin 25 a Anxiron zatím pozitivní výsledky nejsou.Zkoušeli jsme kinezi.ale bezvýsledku.Dokáže někdo pomoci?Také jsem zaslechl o léčebné metodě tzv.Biofeedback.Má s tím někdo nějaké zkušenosti?Dík Martin

Pratele, je mi vzdy lepe, kdyz vim, ze nejsem jedina, kdo touto neprijemnou chorobou trpi. Chodila jsem k lekarce, ktera mi hodne pomohla odbourat strach z metra. Zda se, ze uz s tim alepson umim pracovat a tato uzkost se dostavuje jen obcasne, presto me vzdy castecne zaskoci a ne vzdy si zavcas nastartuju obranny mechanismus, abych to odbourala uz v zacatcich, presto pocituju velky pokrok.Docela dost mi pomohla kniha od Dr.Praskove: Jak zvladat paniku a strach z cestovani / jmenuje se to nejak podobne a koupila jsem to v Dome knihy na Vaclavaku/. Jinak vsem drzim palce a at to moc necvici s Vasim zivotem.

Ahoj lidičky:-)já mám problémy s MHD už 3 roky a navíc se mi k tomu přidala soc.fobie,díky těmto okolnostem ,jsem přišel o práci a najít takovou aby mě tam "trpěli"je zatím neůspěšná.A nemluvě najít partnerku....Rád bych uvítal kdyby se lidé takto nemocní mohli nějákým způsobem setkávat,tedy alespon v Praze a popovídali si o tom i o životě,myslím si že sdělené trable,jsou poloviční.Pokud to někoho osloví tak zde uvádím můj mobil,věřím,že to nebude zneužito nějákým hlupákem.0608030673 .to je zatím vše a držím všem palce v boji se strachem.

Ahoj Jaroslávku,sice tvoje odpověď nepatřila mě, ale můžeš se mi trochu blíže vyjádřit k tomu, co má být na této "fobii" inspirativní? ..už 4 roky mi ničí život a jediná věc, po které toužím, je zdraví. Inspiraci jsem nenašla..

Ahoj Michaelo, vím jak těžké je se vyrovnat už jenom s tím, že něco takového nesmyslného se stalo zrovna mě. Rozum tady selhává a marné je jeho volání po rozumnosti, je zde slabým pánem, který trpně musí přihlížet, jak cosi neovladatelně ničí jeho panství. Ano, snad proto, že jsme v zajetí rozumu příliš, neumíme poslouchat hlas vnitřní, který nemá přesné vymezení nějaké zóny. Sám jsem se potýkal s tímto problémem více jak čtyři roky a stále ještě cítím, že se má snahu projevit ten tísnivý pocit. Dvakrát jsem měl otravu kyslíkem a když si vzpomenu jak jsem trpěl, byla to nelehká cesta a jen pevná vůle a odhodlání dostat se z područí této mé nesmyslné úzkosti (protože to není fobie jako taková, zde je silný pocit úzkosti, který se nedá zaměřit na něco, myslím že ten hlavní objekt na který se náš strach zaměřuje jsme my sami). Snad se dá tento strach využít i inspirativně, a když se to vezme kolem a kolem, tak velcí géniové většinou trpěli nějakou takovou chorobou. Jedno máme společné, začínáme objevovat podstatu tohoto světa a vidíme, že ne všechno je takové, jaké se to ve skutečnosti jeví. Protože prožíváme tento stav jako skutečný strach, jako skutečnou úzkost, proto je najednou svět hrozivě velký a skutečnost neskutečně převrácená a zvrácená. Vidím, že příspěvky už dlouho do této diskuze nechodí, ale když budeš mít zájem si o tom víc promluvit, tak zameiluj. navštívil jsem psychiatra, psychologa a chodil jsem chvíli na skupinu, což mě docela pomohlo, ale vždy ten největší náklad neseme sami a nikdo jiný než my, ho z našich zad nesloží. Přeju silnou vůli a odhodlání dobrat se vlastního pokladu, který nosíme ve svém nitru a který někomu zůstává skryt až do smrti. Buďme rádi, že nám bylo umožněno ho spatřit už nyní.

No abych se přiznala, docela jste mi nasadili brouka do hlavy. Já totiž také trpím něčím podobným, ale mé příčiny pramení z velmi nízkého tlaku. Jakmile nastoupím do autobusu nebo něčeho jinýho, okamžitě otvírám okna kolem, aby se ke mě včas dostal čerstvý vzduch a já měla jistotu, že mi nebude zase tak špatně, těžko až přímo na omdlení. Tyto situace však nastávají i v nákupních centrech, kde se ihned musím vysvléci aspoň z bundy ... Nejhůře mi ovšem bylo vždy po ránu, kdy jsem musela vlézt do metra na Nám. Míru, kde jsou velice dlouhé a strmé jezdící schody. To jsem si musela sednout, jinak bych snad spadla dolu, jak moc mi nebylo dobře. V únoru letošního roku jsem dokonce byla kvůli nízkému tlaku na neschopence, kdy jsem nemohla ani chodit, jak mi každý krok způsoboval bolesti hlavy a celý proces příjezdu k doktorce byl snad jednou velkou halucinací. Dostala jsem ibuprofeny a měla jsem jenom ležet a papat je :o) - což mi zrovna nedělá dobře na ledviny, takže jsem to omezovala na minimum. Jinak jsem dostala doporučení, že si mám každé ráno dát malýho panáka tvrdýho alkoholu. Ten se drží v těle dlouho - narozdíl od již zde jmenované kávy. No tak jsem se rozepsala, že bych tento příspěvek zařadila spíše do "nízkého tlaku", ale možná i vaše problémy s dýcháním ... atd. v uzavřených prostorech souvisí právě s tlakem.

Může mi poradit někdo, kdo trpí agorafobií a je z Brna, kdo by mi mohl pomoci a jakou metodou. Byla bych ráda, kdyby se mi ozval někdo, kdo se zbavil potíží.

Ahoj, pokud je to jeste aktualni, znovu bych doporucila kineziologii, tak jak to doporucuje Doktorka v jednom z predchozich prispevku. Prosla jsem vsim tim, co tady popisujete a skutecne mi sezeni na kineziologii pomohlo. Dodnes nevim, cim to je, ale ted, temer po trech letech, jsem bez problemu.

mam to same-stat frontu kdekoliv je pro me trest a pritom normalni bezna zalezitost,ze?Nejsem schopna vlezt do autobusu, uz jsem v nem nejela nejmene 6.let-kdyz to nekomu vypravim-coz ted uz radeji nedelam-nechape me.Je to bludny kruh a nejde najit cestu z neho ven. Ozve se nekdo, kdo se s timto problemem popral a to zpusobem, ze ho uz netrapi, co bude zase zitra a v dalsi dny?

Zdravim vsechny lidicky, uz jsem psal do rubriky socialni fobie. Studuji VS, a me problemy zacaly (nebo se projevily) az tady. Kdyz mam stat frontu na poste pro pridavky, je to pro me uple utrpeni. Vnitrne to se mnou skube, potim se, mam ledove ruce (to ale i jindy), busi mi srdce, a rikam si

Až se divím, že se ozvalo docela dost lidí se stejným problémem. Já tedy na terapii chodím i na kineziologii jsem byla, ale tam nic pozitivního nenastalo. Tak s tím pořád nějak bojuji, taky ztrácím kamarády, moji rodiče, přítel a nejlepší kámošky to vědí, ale pomoci si můžu jen já sama. Teď jsem zrovna dala v práci výpověď, protože jsem dostala zajímavou nabídku, která je ale bohužel spojená s velmi častým cestováním. Ale říkám si, že buď to zvládnu a nebo zůstanu nějaký čas doma a budu absolvovat nějakou každodenní terapii. Nic jiného se asi dělat nedá. Nejhorší je, že je mi třeba týden dobře a najednou se mi zase při cestě do práce udělá špatně od žaludku a trvá to třeba celý den. Takže třeba minulý týden jsem absolvovala cestu na chatu vcelku v pohodě a tento víkend jsem se zmohla akorát na to ležet doma. Další problém je, že ani po několika sezeních u psychologa jsme nenalezli příčinu těchto problémů. A tak to jde už půl roku. Vždycky, když si začnu myslet, že už bude jenom líp, tak se to zase všechno dostane do starých kolejí. Všem vám držím palce. A až někdo budete úplně v pohodě, tak to nezapomeňte sdělit nám ostatním bojujícím.

Dle mého názoru by v těchto případech mohla kromě klasické psychoterapie pomoci konstituční homeopatie, kineziologie či regresní terapie. Všechny tyto terapie pracují s psychikou a mohly by pomoci odhalit příčinu vašich problémů.

To je pro mne jak pohlazení na duši, když vím, že v tom nejsem sama s tím, jak nejím, když potřebuji něco vyřídit. Žel, jsem hubená a když nemohu jíst, deptá mě to a navíc hned se mi klepou kolena, ruce, nemám energetické zásoby z kterých bych čerpala. Takže začarovaný kruh. Zkusila jsem jednoho psychologa, který byl ovšem velmi materialisticky zaměřen - chemické léky a bojíte se cestovat? Musíte cestovat! Takže spolupráci s ním jsem v začátku vzdala. Vím, že to je psychika, do práce dojedu, tam kam vyloženě nemusím, kam bych jela pro radost, to je problém.Jaký je názor paní doktorky? Děkuji za toto téma.

Předem se omlouvám, ale neuvedu své telefonní číslo.Svoji fobii si prožívám v největší tajnosti.Ví o ní jen má sestra, ale jen zlomek problémů. Myslím, že ani můj přítel netuší.Občas je mu divné, že si ho například nechci ani vzít, ale představa svatby, stát před oddávajícím a nemít úniku , mě děsí.Chci se s tím nějak postupně vyrovnat.Měla jsem to již dříve ca před 6-ti lety a dostala se z toho.Snažím se pomalu dostat se zase do normálu, hodně mi pomáhá , když musím něco nepřijemného absolvovat,že se vůbec nenajím, mám pocit hladu a pak se mi nedělá tak špatně od žaludku. Najím se až doma v klidu, když už mě nic nepříjemného /mezi lidmi/ nečeká.Také ztrácím přátele, nic se mnou není, nikam nechodím.Pište prosím dál o svých pocitech.

Ano, pocity na omdlení, málo vzduchu, pocit velmi se blížícího špatně od žaludku, těsno mezi lidmi. Napište, milí spolutrpící, jak reaguje vaše okolí, příbuzní na vaši odpověď: Já tam nepřijedu, protože nemůžu cestovat. Moji příbuzní si myslí, že si vymýšlím, nemohou moje pocity pochopit a ztrácím přátele, protože se mnou nic není...