Bulimie

a´hojky..prosim, jaky projimadla jsou opravdu dobre? Ja VAs prosim ! A nereste jesstli je to dobre nebo ne, jen to chci prosim vedet . Predem. dekuju. Piste na Kvitko1234"centrum.cz pa

Ahoj, chci poprosit o radu. Nevíte o nějakém dobrém psychologovi či pychiatrovi, který se zabívá problematikou poruch příjmu potravy z Českých Budějovic, jehož služby hradí pojišťovna? Díky moc

nemuzu pochopit,jak muze byt nekdo tak prastenej. podivej na ty holky jak se kvuli tomu trapi

Ahoj , jaký jsou nejlepší projímadla na hubnutí napište please díky !!!

Ahoj je mi 17 a vážím 49kg a chci být anorektičkou nebo bulimičkou !!!!!
Jsem strašně tlustý prase !!!!
Může ta mi něco o tom napsat please Můj email Hilton18"seznam.cz

je mi 16 a bulimi trpím asi tak pul roku...ze zacatku sem to nejak nebrala vážne nebot mi kazdyy rikal ze vypadám dobre..ale pak to zaclo vypadal sem jako kostlivec(mno vypadam).jenze stím začaly otázky kam sem prisla..nejhorsi na tom je ze sem i stratila mensruaci..tedka s tim chci prestat nebo to alespon omezit,v tom smyslu ze,kdyz pujdu neco vyzvracet tak 1 za měsic.jenze muj nejvetsi problem je chut.ja sokažu jist jídlo ale kdyz ho jím mám porad vetší chut,a dojdeto k tomu ze se prejim a pak koncim na zá...!chtela bych nakou radu nebo aspon názor..mooc mi to pomuže!sama sebe se děsim v zrcadle jak vychrtle vypadám a rikam si ze dneska uz ne..žadné prejidání..ale pak to nevydrzím!je naka učinná rada?kdybych si zasla do nakeho centra(jako pomoc bulimickaam)je to anonymni nebo to musi vedet i rodice?děkuji!

Reakce na posledni prispevek
Delas nekolik zakladnich chyb:
Vzdycky,kdyz se snazis jist,tak pises,ze jis malo-spatne!Musis jist normalne a casto-co tri hodiny!
Dalsi chyba je,ze pak drzis hladvoku-a ty se divis,ze se pak prezeres?Vzdyt to je uplne jasny!Kdyz hladovis,prijde zachvat!
Chpodis k odbornikovi?

Ja mam bulimii uz 3 roky a stihla jsem se poradne znicit. Pokousim se z toho dostat skoro rok, ale zatim bez uspechu:o( Vzdycky kdyz se snazim jist malo a nezvracet a ani si nevzit projimadlo, tak to vydrzim nejdele pet dni a pak mam stejne blby pocit ze jsem pribrala a drzim hladovku. No a po takovem hladoveni me prepadne muj zachvat a jsem zase tam, kde jsem byla...Drzim vam vsem co timhle trpite palecky. Musime byt silne!!!!

JSEM NE TAKOVE DISKUSI POPRVE, TAK BUDU MOZNA VYPADAT JAKO HNUP, ALE KDY TO VE VAS POPRVY NAROSTLO? TO, ZE SE SEBOU NEJSTE SPOKOJENY A REKLY SI: TAK A TED! HEZCI KAMARDKY, NEBO CELEBRITY V CASOPISECH?

Pridte navstivit moju stranku o bulimii www.membres.lycos.fr/bulimicka. Dufam, ze vas aspon trochu povzbudi v boji s touto chorobou. Nevzdavajte sa!

toB:Chci udělat STOP své nemoci,nechci své problémy zveřejňovat a chci to zvládnout sama.Vím, že mám jen 2 možnosti, přesně jak píšeš.Sama, nebo odborník. co k tomu SAMA potřebuji víc - vůli, nebo motivaci? Co myslíš?to Lenka:Jsem asi v přibližně podobném stavu jako ty, je mně o 3 roky víc než tobě a tyto problémy mám od svých 19 let.Nejdříve mně nenapadlo, že by se porucha měla léčit,připadala mně jako fajn řešení situace -chci si dopřát a nechci být koule.Ale teď je situace dost špatná, chci se toho zbavit a nejde mi to. Vypadám o 15 let starší,nepřirozeně vyhublý obličej, strašně špatná pleť atd. ZAČAROVANÝ KRUH.Začínám svůj obličej,tělo nemít ráda. Třeba ty jsi už našla řešení a začíná ti být líp.

Rad Ta vyliecim, som NLP expert, hypnoterapeut, psycholog. Kontaktuj ma cim skor (pracujem v USA, som na SVK iba do augusta) na: coaching"revolutioncoach.com alebo na 0908114727. Vsetko dobre,Ondro

Opravdu doporucuji bud vyhledat odbornou pomoc nebo udelat vazne rozhodnuti = STOP a zacit uzdravovat sve telo a dusi. Podle meho nazoru jsi prave na "hranicni care dvou uzemi": anorexie a bulimie.

ahojky. som na tom podobne. tiez som v zahranici, takze nehrozi nejaka velka pomoc. jedina miziva pomoc su mozno taketo stranky, kde viem, ze su ludia, co ma chapu. lebo ludia, co si tym nepresli tomu vobec nechapu a taki ludia ako ja, su pre nich vadni.

chodim na stranku pppinfo, ale rozhodla som sa skusit to aj tu, lebo tam to niekedy dost dlho trva a ja by som uz naozaj chcela poznat niekoho nazor. presla som si anorexiou. momentalne zvraciam. ale praveze si nemyslim, ze som bulimicka. neviem, co to je a ci to ma vlastne nejaky nazov. neprejedam sa. jem normalne (trosku menej ako normalne), viacmenej dietne veci. 2x maximalne 3x denne. no 1 az 2 jedla z denneho prijmu vyvraciam. necham v sebe iba ranajky, aby som zvladala pracovat, ale po praci, co zjem, uz vyvraciam. nemam prehnane chute, jem normalne porcie, jednoducho chcem schudnut, ale neodopierat si jedlo, plus, moj priatel to nesmie zistit. tak je rad, ze ma vidi jest. este ze nevidi, co sa deje potom...

ja som len chcela povedat. ze som trpela anorexiou a bulimiou (a stale z toho nie som vonku), ale co sa tyka tych prehanadiel. ja som ich tiez brala. a tiez som pocula, ze creva potom zleniveju a nepojdem na wc bez nich, ale u mna to fungovalo uplne opacne. po ich vysadeni som mala 2 roky stale hnacky, takze presny opak... nechapem preco.

Předmět: bulimie Autor: Lenka Datum: 11.10. 2004 10:18:35 Prosím o radu. Je mi už 39 let a od svých 14 let trpím bulimii (první dva roku anorexie). Přečetla jsem spoustu knih a článků a nejsem schopna se tohoto problému zbavit. Jsem rozvedená, nikam nechodím, nemám žádné přátelé ani známé. V noci špatně spím, několikrát za noc se vzbudím. Nedokážu zajít za psychologem a ni psychiatrem, nedokážu o tomto problému mluvit. Lenka Předmět: bulimie Autor: Bára Datum: 11.10. 2004 10:57:25 Bez pomoci psychiatra či psychologa se tento problém vyřešit nedá, a po tolik letech už vůbec ne.I s pomocí lékaře je to obtížné...Pokud tím trpíte již 25 let, tak je jen na Vás, jestli si konečně necháte pomoct odborně, pokud ne, nejspíš budete s touto chorobou i umírat.Odborný lékař Vás neukosne, spíš by byl akorát zhrozen, že přicházíte tak pozdě...A to je opravdu na pováženou!Lékař Vám jen pomůže! Každý má zpočátku strach a bojí se o čemkoli mluvit, ještě k tomu, před cizím člověkem, ale pokud chce být v pořádku, chce, aby se mu ulevilo, bylo lépe, nic jiného mu nezbývá.Pokud je to tedy opravdu špatné a bylo, tak se docela divím, že jste ještě někoho nevyhledala...Myslím, že teď už jde asi o čas...Bulimie přináší i spoustu zdrav. problémů a život s touto nemocí je podstatně kratší...Takže neváhejte!!!Dnes jsou PPP tak rozšířené, že takové pacientky jsou spíše v ordinacích psychologů a psychiatrů vítané...Nikdo by se Vám nedivil (jen tomu, že jste již někoho nevyhledala), nenadával Vám...Spíš by se Vám snažil pomoci, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.Zkuste to! - Rozhodně nemáte co ztratit, v opačném případě ANO!Bára.

Ahoj, nevím vlastně ani, co přesně bych měla psát, je toho hodně, co se mi honí hlavou... je mi 22 let a ano, mám nejspíš také bulemii, ačkoli si to pořád ještě nechci úplně připustit. Všechno začalo před necelým rokem, kdy jsem byla na studijním pobytu v zahraničí. Můj přítel je cizinec a já bydlela u něj, jenže po měsíci a půl dostal v práci aktraktivní nabídku, po které vždycky snil, přesídlil jinam a já zůstala v bytě sama. Nikdy předtím jsem takhle sama nežila a taky jsem tam neměla žádné přátele a bylo mi moc smutno. Nebavilo mě vařit si sama pro sebe a úplně jsem si rozhodila jídelní návyky. Měla jsem nervy a deprese z toho, že jsem tak opuštěná a začaly mě posedat záchvaty chutí na jídlo. Kupovala jsem si hrozné množství všeho možného a jedla až jsem mohla prasknout a pak to šla vyzvracet do záchoda. Někdy to nešlo a to mi pak bylo hrozně špatně, jak fyzicky, tak i psychicky. Když jsem se mi to ale povedlo, tak mi bylo líp a byla jsem ráda, že jsem to tak "dobře" zvládla a moc nepřiberu. Měla jsem hrozný strach, že na mě přítel uvidí, že tloustnu. Přijížděl vždycky na víkend, pátek byl pro mě většinou den půstu, ale ke konci jsem ani to už nevydržela, pondělí bylo vždycky nejhorší. Takhle to trvalo tři měsíce než jsem se ze zahraničí vrátila. Přibrala jsem z 168cm/62 kg na 69 kg a byla jsem trochu nervozní, ale pořád jsem to v sobě potlačovala a říkala si, že to zase zhubnu, ale po návratu se to nezlepšovalo. No, asi to všechno má i předehru. Byla jsem vždycky dost při těle a během dospívání jsem z toho postupně měla čím dál větší komplex. Pamatuju si, že jsem v 14 letech poprvé držela přísnou dietu a zhubla z tehdejších 66 kg na 60. Všichni mě hrozně chválili, jak mi to sluší a já byla strašně pyšná a šťastná, jenže pak jsem to zvorala, začala jsem si zas dopřávat všechno, co předtím bylo zakázané a během dvou měsíců byla moje původní váha zpátky. A kdyby jen to, já jsem ovšem "kynula" dál, takže jsem ve svých 16 měla nějakých 73 kg a moc jsem si přála zhubnout. Už jsem neslyšela žádné lichotky, moje váha se neustále pohybovala v rozmezí 70-75 kg. Pak jsem začala studovat vejšku a najednou ani nevím, jak k tomu došlo, jsem se rozhodla jednou pro vždy se změnit a zhubnout. Hrozně moc jsem si přála poznat nové lidi a ukázat světu, že jsem krásná a atraktivní. Povedlo se. Během asi čtrvt roku jsem zhubla ze 75 kg na 62 kg, všichni mě obdivovali včetně má mámy, kterou jsem inspirovala ke stejnému kroku (zhubla se pak z 94 na 78 kg - ach jak jí závidím, že s tím nemá tyhle problémy!). Jenže já měla hned od začátku strach, že bude následovat to, co jsem si zažila už ve svých 14 letech. Chtěla jsem za každou cenu svou váhu udržet. V podstatě jsem se ale držela, měla jsem hodně scvrklý žaludek a pak jsem také byla šťastná. Potkala jsem po první velmi nepříjemné sexuální zkušenosti konečně hodného kluka, který mi ukázal, co je to skutečná láska. Sice jsme bydleli 900 km od sebe (teď je to 1300 km :-(), ale nějak mi to nevadilo, viděli jsme se tak jednou za tři neděle (teď trochu častěji) a já se na to moc těšila (a pořád těším :-)). Dneska je to ovšem jiné. Vím, že mě moc miluje, vím, že miluje to, kdo jsem a ne jak vypadám. Vždycky mi říkal a říká, že mám samozřejmě i krásné tělo, ale to jednou zestárne a nejdůležitější je, že mám krásnou duši, a že mě kvůli tomu bude vždycky milovat. Je ke mně moc hodný a tolerantní. Ale já se stejně hrozně bojím tloušťky. Od té doby, co jsem se vrátila domů se to moje přežírání nelepší. Zhruba uprostřed léta jsem dostala strašnou depresi, měli jsme s přítelem jet na dovolenou a chtěla jsem do té doby mít stejnou váhu jako před rokem. Úplně jsem se nervově sesypala a pak jsem se svěřila mámě a taky jemu. Nejdřív mi vůbec nerozuměli, dokonce mi rozmlouvali, že mám bulimii. Pak si o tom něco přečetli a řekli, že mám teda problém a že s tím musím skončit. KÉŽ BY TO BYLO TAK JEDNODUCHÉ! Máma nedokáže pochopit, že je to pro mě tak těžké, pořád tvrdí, že jsem přeci inteligentí holka, tak to musím dokázat. Myslí, že si řeknu dost a druhý den budu ok. Přítel o tom ví trochu víc a snaží se mě podporovat, prý bych měla vyhledat odbornou pomoc a terapii, ale já se bojím, nechci, aby se to dozvěděli všichni v mém okolí. Nasadila jsem o prázdninách opět hladovku, sice jen na asi dva týdny, ale zhubla jsem na 61 kg. Během září jsem ovšem opět stačila něco nabrat, takže jsem před dvěma dny měla nějakých 65 kilo. Teď se radši nevážím, protože jsem se dnes opět nacpala...Nedokážu se už skoro vůbec kontrolovat, finančně na tom teď nejsem nejlíp, ale dokud nebudu úplně na mizině, tak asi stejně nepřestanu dělat ohromné nákupy, které pak do sebe naláduju na posezení. Hnusím se sama sobě. Připadám si jako schizofrenik, mluví ve mně dva hlasy, jeden mi říká: "nesmíš se přežírat, ruce pryč od jídla, ovládej se, budeš tlustá, budeš muset zase namáhavě hubnout a to nejde tak rychle", druhý mi říká: "nic ti to neudělá, nebudeš mít hlad, uspokojíš všechny své chutinky, pak to obrátíš, na váze se nic moc nezmění a to málo se ti stejně zatím vždycky podařilo zase shodit" ... první hlas vyhrává maximálně na pár hodin, pak je tlak v mé hlavě tak veliký, že už nemůžu dál a nakonec vyhrává hlas druhý. Nejde už mi ani tak o to, jak mě vnímají ostatní lidi. Vím, že můj přítel mě miluje, ať mám pár kilo navíc nebo ne, moje nejlepší kamarádka mě měla ráda se 75 kg stejně jako s 61 kg, ale jde o mě. Pořád se pozoruju, líbím se sama sobě jen, když mám maximálně 63 kilo, jinak si připadám moc tlustá, necítím se dobře, nevěřím si, připadám si moc nápadná a vůbec nemám se ráda. Jak se mám přesvědčit, že jsem hezká i s pár kily navíc, když se pak sama sobě nelíbím? Jak se mám naučit se tak sama sobě líbit? Už nevím, jak dál .... zhoršuje se to každý den a strašně se bojím, že to tak bude jen pokračovat... Omlouvám se, že píšu takhle dlouze, ale moc bych potřebovala to sdílet s někým, kdo ví, o čem mluvím... Tak ahoj a kdyžtak se ozvěte, budu vděčná... Kveta

Ahoj, Lino, ty pocity, které máš velmi dobře znám. Nejsem žena, která by měla problémy s bulimií, ale asi před třemi lety jsem se s bulimií rozloučila nadobro. Tehdy jsem měla za sebou asi tři roky trápení. A tyto pocity v téže době byly velice intenzivní a stálé. Vidíš, není náhodné, že máme obě obdobné pocity a ještě zkušenosti s bulimií. Jde tu o naši psychyckou nevyzrálost a nedůvěru v samu sebe. Nemáš sebevědomí ve zdravém rozmezí a řešením je objevit v sobě schopnosti, ze kterých Ti sebevědomí vzroste. Očistí Tě to a budeš si časem sama sebe vážit natolik, že nebudeš mít zapotřebí kohokoliv podezírat z toho, že se na Tebe dívá tak či onak. Bude Ti to totiž úplně fuk jak se na Tebe kdo dívá - nedívá. Jde o to vyčistit svou mysl, ale to půjde zas ruku v ruce se skoncováním s bulimií. Určitě se to podaří, protože nikdo nesmí trpět věčně. Já jsem byla člověk, který si nevěřil a bál se svého okolí a bál se i sám sebe, co zas udělá. Dnes mohu bez nadsázky říct, že mám všechno co jsem kdy viděla pouze ve svých snech a představách a jsem šťastná. A cítím se jako skutečná žena. Držím palce, abys šla po stejné cestě.

Ahoj lidi,tak jsem tady narazila na téma bulimie a odhodlala se taky napsat. Třeba se mi trošku uleví. Taky se v tom totiž plácám a to už neskutečných 5 let. Původcem byla samozřejmě touha být štíhlá. A kluci, kteří mají blbé připomínky. Když tak různě čtu, jaké mají připomínky ke svým holkám ohledně váhy, dělá se mi fakt šoufl. Myslím, že když člověk někoho miluje, je mu šumafuk, kolik váží a jestli náhodou nemá nějaký ten špíček na břichu. Já myslím, že teď jsem takového kluka, který by mě bral se vším všudy mám, ale už je pozdě, už se z toho nedokážu vyhrabat. Jídlo v žaludku mě dohání k šílenství. Kolikrát jsem si říkala "dost", ale druhý den z toho byl jenom prach. Nevím co dál, k nějakému doktorovi nechci, protože vím co jsem si o bulimičkách říkala, když jsem jí ještě nebyla - nikdo kdo to nezažil to nepochopí.