Chci umřít a nedaří se mi to

Ahoj Lucrezia,

podívám se po tom Tvůj mailu v poště, ale teď mám nepsavé období, jisté věci sem vůbec nechci psát, to nejde. Ten Venlafaxin je na jaké bázi ? Je to SSRI ?
No tehdy, jak jsem naznačila, že jsem mohla skončit v PL, tak jsem se žiletkou hodně pořezala a byla jsem na injekci a viděla to obvodní, tak mě sanitou poslala k psychiatričce, ta že mě zná, tak mě nenechala odvézt, musela jsem se jí pak druhý den ukázat.
Jinak jsem stále unavená a nejraději bych nevycházela vůbec ven, doma mám tolik práce, ale do ničeho se mi nechce. Byla jsem velkým odpůrce víkendů a svátků, ale teď mi to je tak nějak jedno, ležím, jsem na PC, kouknu se na nějaký film nebo něco v TV a den mi uteče, jen se bojím akorát Vánoc.
Kromě toho se mi v životě teď stalo něco moc zlého, nemá to řešení a vyrovnat se s tím neumím, hrozně mě to bolí.
Teď se snažím neřezat, pže příští týden zase někam musím a styděla bych se před tou doktorkou.

Proč je ten život takový...Jo, čert vždycky sere na jednu hromadu...

Lucrezia, jsi na tom asi o...Vaness, já už asi zas nemá Tvůj mail. Jestli máš ten můj, tak mi písni, cos provedla. Neboj, já prováděla taky hrozný věci.
Trávila jsem se, řezala, přestože mým primárním cílem nebylo se přímo zabít...
Nikdo mě kupodivu nikam nezavíral, u vás to funguje asi jinak, podle toho, cos psala.

Léky mi doktor navýšil, ale takové stavy energie jako dříve už nezažívám, nevadí spokojím se i s tímhle, je mi docela dobře. jen s jídlem zápasím, ale už ne tolik.
Moje váha kolísá 5 kilo nahoru dolů klidně během týdne. To tělo je zblblé, fakt.
Když jsem v práci, nemusím myslet na své potíže. Nemám proto ráda svátky a víkendy, to proležím v posteli bez síly cokoliv dělat.
Bojím se svátku ve čtvrtek. Dřív jsem vyjela na kole a zničila se tam fyzicky, teď na to nemám sílu. Nevím co budu dělat o víkendu, děsím se toho. Práce mám dost, ale obávám se, že to není to, co by mě odpoutalo od mých myšlenek.
Beru teď 150 mg Venlafaxinu, klidně bych snesla i víc, ale nechci to zas přehánět, blbě se to vysazuje, pak.

Jak žiješ Ty, Vaness?

Lucrezia, jsi na tom asi o...Proč je ten život takový :-( Proč, když se sere, tak pořád na těch stejných hlavách. Je tolik dalších lidí na této planetě.

Lucrezia, jsi na tom asi o trochu lépe než já. Tak já v energii extrémy nemám, spíše se stále více prohlubuji do deprese a tenhle týden jsem málem skončila v psychiatrické léčebně.To byl hororový den !!! Dle zákunu jsem tam měla skončit, po tom, co jsem udělala:-(((
Bereš stejné léky nebo něco jiného Luc. ? Nebo mi to napiš do mailu, jak chceš.

Ahoj,

já jsem dříve...Tak to já mám všední dny naopak ráda, protože jsem mezi lidmi a v práci, nesedím doma mezi "ničím a ničím", kde dělám sice co mám-domácí práce-ale bez chuti a radosti ze života. Chodím se starat o svou maminku, uklízet jí. A když uklidím u ní, pak mi nějak nedochází, že doma bych potřebovala taky vytřít a umýt záchod a okno...:-)
Prostě jsem to udělala a mám pocit, že už nemusím. Ale musím.
Na jednu stranu mě zatěžuje péče o pubertální děti (prospěch, chování, plnění povinností-fakt toho po nich nechceme moc, ani zdaleka ne tolik, co jsme museli my, jako děti).
Na druhou stranu jsem ráda, že tenhle motor ještě doma mám, jinak bych už opravdu nedělala nic.
Mívala jsem období, kdy se energie střídala s pasivitou. Takové až hypomanické stavy, kdy jsem musela vydat energii ze sebe, jinak bych pukla. Sport, chůze, kolo, nákupy, úklid, cokoliv. Teď už delší dobu jsem pasivnější a nechce se mi zvedat to své staré unavené tělo k nějakému pohybu. Beztoho jsem měla ten pohyb stejně jako kompenzaci úzkosti, ne radost.

Nyní jak beru léky, je to trochu lepší, nemám chuť si tolik ubližovat, spíš nemám sílu, nechce se mi.Taky dobrý. Zítra jdu k lékaři, chtěla bych zvednout dávku, mám dojem, že to přestává fungovat, ta startovací dávka, co beru.

jednou zemřeš, ale v čase,...asi máš pravdu

Ahoj,
mám to podobně,...ano je

Ahoj,

já jsem dříve toužila někam jet a mohla jsem. Teď bych teoreticky taky mohla, ale nejde to, nechce se mi, neužila bych si to, jen bych hlídala léky, bez nich se neobejdu. Mám stejný pocit jako Lucrezia, že bych si zasloužila trest. Včera mi bylo jakžtak dobře, snesitelně. Je tu všední den a už při představě, že mám jít ven, mám zimnici střídavě s pocením, průjem a klepu se strachy.

vím, že Vaše situace jsou...Ahoj, východní filozofie je mi blízká, dost jsem se tím svého času zabývala. Ale v depresi nic takového nejde praktikovat, není síla chuť a hlavně víra. Nevidíš najednou smysl proč něco dělat, chceš jen a jen pokoj a klid a úlevu od bolesti, a nejsi schopna nic klouidného aktivního udělat.

Já jsem se duchovnu vzdálila, bylo to v mém životě několikaleté období, a věz, že jsem toho vyzkoušela nemálo. Nic z toho nefungovalo tak, jak bych v tu dobu potřebovala. Házelo mě to hrozně dolů, ty řeči o tom, jak si můžem pomoct sami. Prostě to NEŠLO. Nešlo a hotovo.

p. Jolano, projděte si celou diskuzi a zjistíte, co Luc a Vanessu trápí. Ony samy moc dobře ví, že je to s nimi moc špatné. I já znám to, kdy najednou se tělo jakoby oddělí od psychiky a taky nevím, co s tím mám dělat a proto, abych přežila den, tak si říkám neboj, brzo umřeš, brzo umřeš. No ale jestli to tak nebude, tak nevím :-(

Holky pokud to takto...Jolano,
co se týče mě, dovolenou nemám, ale netoužím po ní. Neumím si ji užít, jen bych se nudila.
Dělám co mě baví, jen mě ta práce neuživí. Tak trochu řešíme existenční problémy. Dlouho jsem zaměstnání nemohla najít, teď mám aspoň částečný úvazek, a zdá se, že mi to pomohlo. To vědomí, že jsem zase užitečná. Ale některých zaběhlých vzorců chování se nedokážu zatím zbavit. Takže se uchyluji k takovému sebedestrukčnímu jednání...
Mám pocit, že si zasloužím trest, i když vím, že je to blbost. Rozum, to má zpracované. Ne tak ale pocit, ten je jinde...

vím, že Vaše situace jsou složité. Existuje stará indická medicína AJURVEDA. Jestli máte zájem sežente si nějakou literaturu z této oblasti a pokud Vás zaujme zjistíte jak si pomoct sami. Každý z nás je duše, smrtí končí pouze fyzické tělo,duše pokračuje dál ve své existenci v jiné realitě, proto smrt není řešením. Svět si vytvářime svým myšlením,pokud tomu porozumíte,tak si svuj život změníte. Ajurvedský lékař Depak Chopra říká: KAZDA BUNKA VASEHO TELA NASLOUCHA VASIM MYSLENKAM!
Zkuste o tom přemyšlet, pokud chcete,ale nikdy to nevzdavejte! Jsem si jist, pokud budete sami opravdově chtít, že to dokážete! Přeji Vám hodně štěstí.

Holky pokud to takto příšerně prožíváte, vaše tělo a mysl není s něčím ve vašem životě navýsost spokojené.
Je třeba svůj život dát co nejdříve do souladu s tím jak si žít přejete. Něco se ve vás příšerně kroutí a svíjí a dusíte se ve svém těle.
Je třeba přijít na to co toto způsobuje, to není lehká věc, je třeba pečlivé sebezpytování a zkoušení po čem se uleví, kromě ubližování si.
Já vím, že mým ideálem by bylo žít někde u moře, kdy by byly hory a po většinu roku slunce.
Dopřáváte si alespoň jednou za rok dovolenou, kdekoli třeba i v ČR pod stanem?
Pro někoho by bylo super žít v hájence, někdo by chtěl byt New Yorku, někdo pomáhat lidem při katastrofách.
Někdo by si přál napsat knihu, někdo třeba pomáhat lidem, kteří nejsou samostatní.
Máte něco takového, co by bylo vašim cílem a čem sníte či jste někdy snily?
Zamyslete se a napište mi to, prosím?
Mně totiž připadá, že čím blíž jsem blíže svému životnímu přání, tím lépe se cítím.
Čím víc se mi ten sen vzdaluje tím víc trpím.
Je proto tedy dobré být i realista a nemít na příliš velké nároky.
Znám spoustu lidí, kteří mají pocity nespokojenosti sami se sebou a všechno jsou to úžasní a inteligentní lidi, jen zřejmě nepočítají s tím, že nejsou dokonalý a to je na sobě štve.
Takže mi vychází, že jste obě skvělé a úžasné bytosti, jen máte na sebe nebo na okolí nepřiměřené nároky a z toho potom pramení tyto stavy.
Uvolněte se smiřte se sebou samými, případně si ze svých nedostatků naučte dělat legraci. Druhým odpustě a uvědomte si, že pokud vám někdo někdy ublížil nebylo to úmyslně, ale jen podlehl tomu špatnému co měl v sobě.

Lucrezia, ahoj, pro pisatele nad Tebou, řežu se nožem na předloktích. Je to ve chvílích, kdy už nemám sílu žít a mám pocit, že sama se sebou nevydržím a něco musím udělat, hrozný pocit nenávisti k sobě nebo nespravedlnosti od někoho jiného, takový to je pocit a pak se mi na chvíli uleví.
Lucrezia, aha Ty taky, toho máme společného dost, na mě prášky nezabírají. Občas cvičím, ale to nejde pořád, navíc, když jsem hrozně unavená pořád.
Tak Ty ses řezala i na celém těle, tam jsem se zatím nedostala.Teď jsem se pár dní neřezala. S psychiatričkou o tom promluvím ve středu, ví to jen z mailů, ale těch případů zná moc hodně, takže to pro ni není taková novinka. S psychologem až další pondělí budu mluvit. Těch problémů je moc a je to zamotané. Právě, že venku a jinde mimo domov působím dokonale slušně, upraveně, usměvavě, doma to vypustím, takhle se dusit nejde pořád !

Ahoj, po delší době, já...Vanesso,
řezání znám, taky si tím procházím, teď momentálně mám klid, páč jsem pod práškama, a neubližuji si.
Sama asi víš, že to není řešení, říznout se, ale pustit aspoň na chvíli ty emoce ven, skrze rány a krev...tomu rozumím. Taková intenzita, že člověk neví co by už dělal, aby nepraskl, jen upustit trochu páry...ach jo.
Zkoušela jsem najít jiný ventil. Sport, pohyb. pak různé způsoby bití, které nezanechávají na těle takové trvalé jizvy. Zkoušela jsem se vybít, vyřvat. N ic bohužel nebylo tak intenzivní a spolehlivé, jako rána a krev. Je to zhoubné. Návykové. Úleva trvá jen chvíli, a nutí to člověka opakovat. Pak už není kde řezat, a člověk má tělo jak malířské plátno, a stejně není spokojen. pořád chce víc. Víc krve, víc bolesti. Vidět na vlastní oči to, co trpí duše. Takhle se cítím-říká si, když vidí své pořezané tělo...takhle krvácí má duše. Je to jakýsi pokus dát do souladu to co cítím s tím, jak vypadám navenek...když už se celý život snažíme přetvařovat a dělat, že jsme v pohodě.

napiš o tom víc, jak to cítíš Ty. A co Ti na to říká psychiatrička.

Začala jsi se řezat? Kde a čím? To mi přijde jako, že jsi už skutečně zažíváš něco příšerného, co toje?
Nemusíš konkrétně jen třeba v náznacích, přirovnej to k něčemu.

Lucrecie jsi bezva, moc děkuji.

Ahoj, po delší době, já se bojím smrti, ale právě vím, že bych tím spoustě lidem udělala radost, zvláště lékařům, aby měli ode mě pokoj. Jsem vážně nemocná, mám nesnesitelné fyzické bolesti, o psychice ani nemluvím, léky mi nepomáhají, už jsem jich vyzkoušela mnoho. Často se mi znásobí deprese, když mi někdo ublíží nebo se chová neprofosionálně, nelidsky, konkrétně myslím právě lékaře. Když cítím, že jsem pro ně jen práce, ale to píši tak povrchně, je to moc hlubší a nevypisuji konkrétní situaci viz minulý týden, kdy jsem cítila, že dostanu infarkt, že mně praskne hlava, jen jsem si trochu ulevila, že jsem mohla napsat psychiatričce. Ztratila jsem toho v životě moc (nemyslím materiálního, to ne, to by mě netrápilo), nemám pro koho žít, stydím se, jak sama žiji, že se mi musí lidi z okolí i pošklebovat. Dneska mi je paradoxně lépe, pže nikam nemusím, lidí se bojím čím dál více. Neumím se už seznamovat a ani nikoho nechci, dokonce se nedokáži sejít třeba s nějakou kamarádkou, kdybych nějakou z reálu měla, což nemám. Žiji a cítím se jako 70letá babička. Omlouvám se za svůj výlev, bylo to takové zamyšlení, že vás chápu, co chcete odejít ze světa, když ta bolest se vydržet nedá a já taky hlavně nenávidím sama sebe, začala jsem se i řezat, což jsem nikdy nedělala.

anonyme, děkuji za tvůj..."j.",
to je zajímavé, jak čtu Tvůj poslední příspěvek, jako bys to ani nebyla Ty, která tu psala prve. Najednou jsi schopná vše vidět z nadhledu, objektivně, a pozitivně. To je moc fajn, sledovat, takový posun.

Máš pravdu v tom, že hned vše řešit léky nejde, kařdý splín zahánět antidepresivy je barbarství dnešní doby, kdy problémy nechceme řešit.
nevíme jak. Jsme na to hrozně moc sami.

Léky mají ale nezastupitelnou roli v případech, kdy vše ostatní selhává, anebo v akutní fázi, kdy fakt hrozí to sebezničení a ve stavu, kdy už přirozenou cestou není možné se dostat nahoru. V neposlední řadě i v případech, kdy proběhly tyto fáze dříve a ohlašuje se jejich návrat, to už pacient pozná sám na sobě.

jakmile máš jednou narušenou rovnováhu a projdeš si suicidním obdobím, je tendence do toho padat kdykoliv v budoucnosti. protože ta odolnost není už taková, jako u "zdravého" člověka.

já jsem momentálně na AD, protože se právě takové propadové období u mě dostavilo. Někdy jsem schopna se z toho dostat pomocí terapie. Někdy už je to příliš daleko...

je fajn, že sis vyřešila, cos potřebovala. Úplně Tě to proměnilo.

anonyme, děkuji za tvůj zájem o mou osobu, je to až dojemné, jak se mi snažíš pomoci, i když mne neznáš. Takových lidí není moc, většině lidí jsou ostatní ukradení, zajímají se jen o sebe, v lepším případě i o své děti.
Já už jsem celkem v pohodě, i když čas od času mám tuto vtíravou myšlenku, zatím si s tím umím poradit.
Spíš o věcech mluvím než je činím :-).
Svým způsobem mám ze smrti strach, to prázdno poté mi někdy, když o smrti přemýšlím, připadá úděsné. Horší, než ty chvilkové pocity, které člověk má.
Beru je jako jakési výstražné znamení na biologickém stroji, což lidské tělo bezesporu je.
Představuji jak bliká a drnčí výstražná kontrolka a zní hlášení - POZOR POPLACH, NĚCO JE ŠPATNĚ, OKAMŽITĚ ZJISTIT PŘÍČINU, JINAK MOŽNÁ (SEBE)DESTRUKCE!!!
V mládí jsem ráda četla nebo se dívala na sci-fi. A toto mi z nich zbylo :-), Jakmile byla loď v ohrožení, všechno se to tam začal plašit a někdy když bylo fakt dost pozdě loď sama od sebe vybouchla.
Věřím, že i v našich tělech jsou takové mechanismy, které v nás upozorňují, že je něco v nepořádku, že je třeba věc řešit.
Nevidím jako příliš dobré tyto signály přehlušovat medikamenty.
Někdy, když už je věc příliš rozjetá, je to zřejmě potřeba, ale jinak by se měla veškerá snaha a energie soustředit, do sebezkoumání a hledání vhodného řešení, jak se podobných pocitů příště vyvarovat.